Démoní Lord Země III. - VI.

Anotace: Tak a po dlouhé době další díl, snad potěší. Víc nebudu komentovat, v textu je vše podstatné:-). Snad jen, že předešlou epizodu jsem mírně upravil, spíše něco umazal, tak když tak ji přeskočte a jděte rovnou na tu novou. O nic skoro nepřijdete...

UPRAVENÁ PŘEDCHOZÍ EPIZODA:

Toho samého dne

Místo: Tokyjské centrální nádraží – Země

Desetičlenná hlídka démonů v lidské podobě se kousek od nástupiště handrkovala mezi sebou nad svými rozkazy:

„Taková otrava! Proč jsme hlídání museli odnést zrovna my?“ stěžoval si nováček ostatním a znechuceně se díval na svou vazalskou značku na pravém předloktí, kterou získal teprve před několika dny.

„Tak dost!“ okřikl ho velitel hlídky. „Sám Generál nám udělil tyhle rozkazy. Kromě toho, nebýt našeho pána, všichni bychom se teď ještě pořád krčili ve stínech a jen čekali, až nás někdo oddělá.“

„Já vím, ale tohle je hrozná nuda. U předchozího pána jsem sloužil jako Lovec, na tohle nejsem zvyklej,“ bránil se nováček.

Zazněl zvukový signál a mimořádné hlášení přerušilo vleklou debatu démonů: ‚Na druhou kolej právě přijel speciál z Kjóta. Opakujeme, že na druhou kolej přijel speciál z Kjóta. Prosíme všechny cestující, aby uvolnili tamní nástupiště. Děkujeme.‘

„To si děláte srandu,“ ozval se další člen hlídky, když uviděl nablýskaný Šinkasen pokrytý ozdobnými a ochrannými runami. Potom zahlédl vystupovat z vlaku jeho pasažéry a nebylo o tom pochyb. Ty odměřené pohledy, lhostejnost k okolí a vzpřímená chůze. Nemohl si je splést: „Co tu dělají Onmyouji?!“

„Tak přece jenom měl mistr pravdu. A já si myslel, že to hlášení bude akorát ztráta času,“ promluvil na Tarovi poddané, přímo jim za zády, starší z dvojice vymítačů, kteří včerejšího dne zkoumal trosky skladištní haly v Tokyjské zátoce.

„Běžte!“ zavelel velitel hlídky a sám zaútočil, zatímco jeho podřízení vyrazili přímým směrem od vlaku.

Dvacetiletý vymítač tasil meč ukrytý pod kabátem a vyblokoval jím čepel, která ještě před několika okamžiky byla démonovou pravou paží. Potom se otočil k o pět let mladšímu spoluučni a vykřikl na něho: „Na co čekáš? Běž za nimi!“

„Myslíš si, že ho nechám projít?“ zareagoval velitel a i svou druhou paži změnil v čepel, se kterou se ohnal po mladíkovi, když jej míjel až příliš blízko něho. Avšak nezasáhl, neboť starší vymítač využil chvilkové nepozornosti, odklonil čepel stranou a dostal se dost blízko na to, aby jej udeřil rukojetí katany do brady.

„Já jsem tvůj protivník!“

Ještě před nedávnem bývalý Vyhnanec a teď jeden z důstojníků vládce Desátého pekelného kruhu, vyplivl chuchvalec slin a krve: „Stejně na tom nezáleží. Dítě proti nim nemá šanci. A až se o tomhle dozví náš pán, všechny…“

„Moc žvaníš! A nepodceňoval bych ho. Možná je mladý, ale jeho touha po Vašich životech je větší, než kohokoliv jiného,“ skočil svému protivníkovi vymítač do řeči a učinil další výpad.

Devět démonů utíkalo, co jim síly stačili. Neměli dost moci na to, aby posílili svá těla, ale jejich povinností stejně pro tuto chvíli nebylo bojovat. Měli pouze hlásit vše podezřelé.

Patnáctiletý mladík udržoval stejné tempo. Náročný trénink od útlého dětství právě přinášel své ovoce. Sice neměl tolik zkušeností z opravdového boje, ale měl cíl. Velmi prostý a tím byla pomsta za smrt rodičů, které zabili právě démoni. A možnost odplaty ho poháněla kupředu. Ještě o něco málo zvýšil tempo a od jeho kořisti ho dělilo jen pár metrů.

Když se nováček v hlídce ohlédl a uviděl jediného protivníka, zmocnila se ho nejčastější démoní vlastnost, namyšlenost. Devět proti jednomu a navíc chlapci, kterému ještě teklo mlíko po bradě. Pouhým pohledem se s ostatními domluvil a za příštím rohem, když se dostali na otevřené prostranství, přešli z útěku do útoku.

Mladík se jen o vlásek vyhnul noži, který sebou všichni členové hlídky nosili. Potom se prosmýknul kolem dvou dalších démonů a najednou se ocitl v obklíčení.

„Tohle si vychutnám,“ řekl nováček a olízl čepel svého nože. Potom, jako první, vykročil k mladému vymítači.

Mladík na to jen ze sebe shodil bundu na zem. Zůstal stát jen v džínových kalhotách a bílém tričku, ve kterém vynikla bohatá sbírka různých tetování na obou jeho pažích. Potom se úmyslně řízl prsty o ostrou hranu na přezce opasku: „Technika světského tetování: Dýka a Meč,“ a dotkl se lehce zakrvavenými prsty vyobrazených zbraní na předloktí. Uvolnil trochu svých duchovních sil a tetování mu vystoupilo z kůže a zhmotnilo se. Pak mečem vyblokoval nůž a dýkou podřízl zaskočenému protivníkovi hrdlo v jednom rychlém sledu naučených pohybů.

Zbylí členové hlídky, šokovaní z nastalého zvratu, udělali pro démony naprosto typickou věc. Všichni najednou se vrhli na mladíka, nedbaje na svůj život. První z nich se svalil s dýkou zabodnutou v prsou, další dva ještě proklálo ostří vyvolaného meče, ale zbylých pět už nic nezadrželo. Už se většina z nich napřahovala k bodnutí nožem, když v tom zarachotila rolnička a všichni najednou ustrnuli.

„Nejednej unáhleně, Yoshi.“ zazněl kárný, ale přitom klidný a vyrovnaný hlas muže s dlouhými černými vlasy spletenými v copu, který se zjevil o kus dál. Potom katana, na jejíž záštitě byla připevněná rolnička, zaklapla v pochvě a zbylých pět démonů se rozpadlo v prach.

„Děkuji za záchranu, mistře,“ odvětil mladík v úklonu a vyvolané zbraně zmizely, když přerušil přísun duchovní energie.

„Tak tady jsi,“ zavolal starší vymítač. „Mistře,“ dodal vzápětí, když si všiml svého učitele. Potom k mistrovi dovlekl spoutaného velitele hlídky.

„Dobrá práce, Ryo,“ opáčil mistr, aniž by se podíval na svého druhého učně.

Velitel Tarovi hlídky, pomlácený a bez špetky moci, se podíval na nože, které jako jediné zůstaly po jeho podřízených. Potom pohlédl na muže, kterého jeho protivník nazval mistrem a řekl: „Škoda, že neuvidím, jak Vás můj pán zničí,“ pak se nečekaně vrhl na zem, kde popadl jeden z nožů a sám sobě ho zabodl do srdce.

„Takovou oddanost jsem ještě neviděl,“ promluvil nad rozpadajícím se tělem velitele hlídky Ryo.

„Jen oddálil nevyhnutelné. Jdeme,“ opáčil lhostejně třicetiletý muž s dlouhými černými vlasy spletenými v copu a opustil bojiště společně se dvěma učedníky.


NOVÁ EPIZODA:

Následujícího dne

Místo: Toudai, Tokyo – Země

Tar se zrovna připravoval na hodinu, když kousek od sebe zaslechl živou debatu několika svých spolužaček:

„Už jste to slyšely?“

„Jo. Nemůžu se dočkat!“

„Já taky ne. Živý koncert Mevlina Masona přímo tady ve škole. Koho by to jenom napadlo?!“

Zbytku konverzace už vládce Desátého pekelného kruhu nevěnoval pozornost, neboť zazněl zvonek. Jen se pak ohlédl za sebe, přehlédl Lily, která ho neustále sledovala ostřížím zrakem, a podíval se na místo nového spolužáka, který však dnešní den nebyl ve škole.

‚Tak koncert…,‘ pomyslel si v duchu Tar a vybavil si záznamy koncertů, co zahlédl v televizi. Sám doposud žádný nezažil. Přeci jenom démoni zrovna dvakrát umění neholdovali, nebo aspoň ne takovému, co by normální lidé pochopili.

Do učebny vstoupil Wornixs, a zatímco Tar nasadil otrávený úšklebek, Lily se radostně usmívala. Kronikář se v krátké době stal jejím nejmilejším učitelem. A jen, co Wornixs zahájil výuku, začala se mladá Nebesanka pohotově hlásit a odpovídat na otázky všeho druhu. Kronikáře to i těšilo, neboť dlouho nezažil studenta, co by mu tak pozorně naslouchal. Až si v duchu přál, aby se i jeho vládce takhle angažoval, když se mu pokoušel vštípit nějaká ta moudra…

***

Tou dobou

Místo: Hotel Hilton, Tokyo – Země

„Vážně do toho chceš jít, Mevline?“ zaznělo z telefonu přímo do ucha nejžádanějšího klavíristy v celém Japonsku, rozvaleného na kožené sedačce v nejdražším hotelovém apartmá. „Nebude moudřejší počkat, až co na to řekne Rada?“

Pohledný mladý Angličan se podíval z okna ve dvacátém patře a odvětil: „Připrav si obraz, Miku. Mým úkolem bylo obhlédnout nového vládce. To jsem udělal. To, že zabiju jednoho z Nebeských s ním vůbec nesouvisí, tak v tom nevidím žádný problém.“

Z telefonu nejprve zaznělo hluboké povzdechnutí a hned po něm kapitulace: „Dobrá, zařídím vše potřebné, ale dej mi nějaký čas…“

„Máš přesně dva dny,“ skočil příteli Mevlin do řeči a dodal: „Chci tu mít tvůj obraz přesně v pátek ráno! Odpoledne mám koncert.“

***

„Opět správně, slečno Williamsová. Vaši spolužáci by si z vás měli vzít příklad,“ pochválil Wornixs Lily už po několikáté a přitom se zadíval na svého vládce, který mu pohled oplatil úšklebkem.

Zvonek ukončil hodinu a Kronikář jen na závěr dodal: „Příště si napíšeme menší test. Doufám, že se na něj připravíte aspoň z poloviny tak, jako slečna Williamsová.“ Potom si Wornixs začal balit učební pomůcky a chystal se opustit učebnu, když v tom k němu přistoupila Lily s tlustou knihou přitisknutou na prsa.

„Pane profesore, tady vám vracím tu knihu, co jste mi předevčírem půjčil. Měl jste pravdu, byla hodně zajímavá. Její autor napsal mistrovské dílo,“ řekla Lily a podala Kronikáři knihu.

„To už jste ji stačila přečíst?!“ předvedl Wornixs hraný údiv a potom se pousmál: „Ale jsem rád, že se vám líbila. Pokud byste měla zájem, mohu vám půjčit i něco dalšího, neméně zajímavého.“

„To bych moc ráda,“ opáčila pohotově mladá Nebesanka.

„Doufal jsem, že to řeknete. Už jsem si pro vás jednu přichystal v kabinetě. Následujte mě,“ dodal Wornixs, sebral si své věci a zamířil z učebny.

Lily se nejprve podívala na Tara. Byla na ní lehce patrná nerozhodnost. Právě jim skončila poslední hodina a ona měla v plánu sledovat vládce Desátého pekelného kruhu při cestě domů. Zatím ho pokaždé ztratila z očí a dnes se zapřísahala, že se jí to podaří. Přesto se ani jednou nedopustil ničeho podezřelého a Lily si tak přestávala být vůbec jistá tím, zda podezírá správnou osobu.

„Tak jdete, slečno Williamsová?“ zavolal na Lily Wornixs ode dveří.

Mladá Nebesanka se ještě jednou podívala na vládce Desátého pekelného kruhu: ‚Však zítra je taky den,‘ a pak hned vyrazila za Kronikářem.

Tar byl snad poprvé rád za Wornixsovu povahu. Už mu téměř docházely nápady, jak se ztratit Lily z dohledu. Rychle si tedy sbalil věci a s Jin vyrazil k bráně univerzitního areálu, kde měl na parkovišti motorku, co mu Arkill daroval. Když potom vyjel z brány, málem porazil dvacetiletého mladíka, se kterým se krátce střetl pohledem. Sice mu nevěnoval žádnou pozornost a pokračoval v cestě směr ubytovna, ale mladík se za ním díval, dokud se mu neztratil z dohledu.


P.S.: V budoucnu plánuju dodat aspoň do každého archu jednu kresbu (první nepočítám, tam už je to logo... a v jednoduchosti je krása, takže si myslím, že to je tak akorát na začátek) tak teď už chci začít sbírat případné nápady na kresbu na daný arch (sice jsou zatím jen dva :-D, ale ono možná i lepší). Též pokud z Vás je někdo nadaný kreslíř, tak se mi může ozvat. Jako pracující člověk mám v plánu samozřejmě poskytnout nějakou finanční odměnu, přece jenom to psaní se mnou už vydrželo nějaký ten pátek, tak to beru všechno kolem něj už úplně jinak....

Když tak se přihlašte tady:

http://www.facebook.com/pages/D%C3%A9mon%C3%AD-Lord-Zem%C4%9B/187762684642384