Démoní Lord Země III. - VII.

Anotace: Tak po delší době větší kus textu... Doufám, že se bude líbit. Původně jsem sice měl v plánu ještě delší, ale jelikož v příští epizodě budu zpracovávat "koncert", tak to nechci nějak odbít. Ono popis hudby ještě nemám úplně promyšlený...

Dva dny před koncertem
Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

Arkill v suterénu ubytovny stál u stolu, na němž byla rozložená mapa Tokya, posetá desítkami černých křížků. Pekelný rytíř si prohlížel obrazec značek, na kterých se ještě před několika hodinami nacházely hlídky, než záhadně zmizely. Křížky se systematicky šířily od nádraží do zbytku města.
„Generále!“ volal, celý uřícený, jeden z postradatelných nižších démonů, kterého Arkill spolu s několika dalšími poslal na průzkum.
„Hlášení,“ opáčil Pekelný rytíř podrážděně a nečekal přitom žádné dobré zprávy. Byli pod útokem, to bylo jisté. Otázkou však bylo, s jakým nepřítelem měli tu čest. Nebeské a církev hned zavrhl. Ti by nepostupovali tak nenápadně. Naopak by celé město zalilo Svaté světlo a po ulicích a obloze by se proháněli celé zástupy nepřátel. Potom však to mohl být leda Ďáblův gang, snažící se znovu získat Tokyo nebo ještě hůř, některý z vládců…
„Další dvě hlídky zmizeli,“ řekl nižší démon a připravil se na ránu pěstí, jak to v podobných okamžicích už několikrát zažil. Úder však nepřicházel. „Generále?“ promluvil znovu na Pekelného rytíře.
„Můžeš jít,“ opáčil Arkill zamyšleně a na mapu Tokya udělal další dva černé křížky. Potom se na obrazec bodů znovu zadíval. Rozhodně nešlo o dezerci. Na to bylo zmizelých hlídek až moc. ‚Až zjistím, kdo si to se mnou hraje na schovávanou, šeredně si to odskáče!‘
„Generále,“ oslovil Arkilla jeden z Pekelných samurajů a vytrhl ho ze zamyšlení. „Právě se vrátil náš vládce.“
Pekelný rytíř všeho nechal a vyrazil po dřevěném schodišti ze suterénu. Tara nalezl v předsíni v obvyklé společnosti dvojčat a obou Minionů.
„Ty jsi doma taky, Arkille?“ podivil se vládce Desátého pekelného kruhu, když uviděl svého dvoumetrového Generála, od jehož vyholené hlavy se odráželo světlo ze zářivek na stropě.
„Musím s vámi něco probrat, můj pane,“ začal hned z kraje Pekelný rytíř.
„Já s tebou taky. Chtěl jsem se na to zeptat Wornixse, ale když tě tu tak vidím. Celý den se cítím zvláštně. Moje moc … nevím, jak to přesně vyjádřit. Jakoby byla nestabilní. Cítím se, jako kdybych slábnul. Nevíš, co to znamená?“
Arkill se odmlčel. Možná dezerce byla právě vyloučena. Všechny hlídky byly někým pobity. „O tom chci s vámi právě mluvit. Jsme pod útokem!“
Tar chvíli mlčel a pak se rozesmál: „Ty si ze mě děláš legraci. Jako vtip to není špatný, ale nemyslím si, že se to teď hodí.“ Vládce Desátého pekelného kruhu čekal na potvrzení svých slov, ale když nepřicházela a výraz ve tváři jeho Generála zůstal i nadále vážný, usoudil, že to vtip nebude. „Kdo to je? Jak jsou silní? Máme šanci je porazit?“ vyhrkl na Pekelného rytíře příval otázek.
„Jejich identitu zatím neznám. Stejně jako sílu. Víme jen to, že systematicky likvidují všechny naše hlídky ve městě. Už jsem vydal potřebné rozkazy. Všichni se do večera shromáždí kolem ubytovny a připraví se na boj. Také teď na čas budete muset přestat navštěvovat školu. Aspoň do doby, než se situace uklidní,“ odvětil Arkill.
„Ne,“ řekl Tar rázně a bez zaváhání. Jestli ho střet s Ďáblovým gangem něčemu naučil, pak tomu, že útěk nic nevyřeší. Navíc si nehodlal nechat páteční koncert ujít. „Do školy budu i nadále chodit a nehodlám o tom diskutovat!“
Pekelný rytíř se odmlčel. Začal v Tarovi místy vidět skutečného vládce, který se nenechá v ničem omezovat. „Dobrá, ale bude s vámi do školy chodit jednotka Pekelných samurajů.“
„Zamítá se,“ opáčil Tar. Zrovna, když ho Lily přestávala podezírat, by na sebe znovu upoutal její pozornost. „Svou ochranku ve škole už mám,“ dodal a ukázal na Jin, která se lehce začervenala, jako kdyby ji právě vyznal lásku. Pak však vládce Desátého pekelného kruhu zahlédl ve tváři svého Generála nesouhlas a snažil se vymyslet nějaké řešení. Jako na zavolanou do něho šťouchnul Kerberos čumákem a Tar dostal nápad: „Ale abych tě uklidnil, půjde se mnou do školy ještě Kerbie. Wornixs říkal, že takový vůdce smečky je stejně silný, jako démoni nejvyšší úrovně a navíc démonická zvířata svou moc skrývají stejně jako Sukuby.“
„Ale vždyť je to ještě štěně,“ namítl Pekelný rytíř.
Dřív, než stačil Tar cokoliv říct, se Pekelnému psovi naježila srst, celý zrudnul, několikrát se zvětšil a vzal na sebe svou skutečnou podobu. Potom Kerbie vycenil na Arkilla tesáky, shromáždil v tlamě trochu moci a vyštěkl. Jako dělová koule zasáhla Pekelného rytíře tlaková vlna a prohodila ho zdí. Poté se Kerberos vrátil do své původní podoby obyčejného psa.
„Myslím, že už žádné námitky nebudou,“ řekl Tar a podíval se na svého Generála, ležícího mezi cihlami a omítkou, dírou ve zdi.
Arkill mlčel. Jen se nenávistně díval na Kerbieho, který mu pohled opětoval s vyplazeným jazykem a s širokým psím úsměvem.

Místo: Sensōji, Tokyo - Země

Necelá třicítka Onmyouji usedla k podlouhlému stolu před svatyni v chrámu Sensōji. Kolem nich pak stáli a v tichosti přihlíželi jejich učni. V čele stolu seděl Hideo, který do Tokya všechny svolal.
„Tak, kde je ta hrozba, kvůli které jsme museli přijet?“ zahájil rokování mistr Cho, největší odpůrce Hidea, jenž seděl po jeho levici. Stále se ještě nedokázal smířit s tím, že získal titul mistra už před třicítkou, kdežto on musel čekat až do svých čtyřiceti let.
Hideo zvedl ruku na znamení, že si bere slovo. Přitom mu zarachotila rolnička na záštitě jeho meče visícího mu u pasu: „Ujišťuji všechny přítomné, že hrozba je skutečná.“
„To tvrdíš ty! Možná nedostatek zkušeností zatemnil tvůj úsudek,“ dodal odpůrce a mezi ostatními mistry se rozlehl šelest. „Já jsem v Tokyu narazil jen na samé slabochy. Rozhodně nevidím důvod, abychom se tu všichni scházeli.“
Nikdo z přítomných neměl rád tichého a samotářského muže s dlouhými černými vlasy, co se neustále povyšoval nad ostatní, jako kdyby nikdy neudělal žádnou chybu. Přesto nikdo nemohl pochybovat o jeho schopnostech. Zatímco ostatní museli spoléhat na Světské tetování a jiné techniky, on byl skutečným Světcem.
Hideo se napil čaje a potom, co se na něho upřely pohledy všech přítomných, klidně a vyrovnaně pokračoval: „Velmistr s mým úsudkem souhlasí. Pokud mi přesto někdo z přítomných nevěří, může jít prošetřit vyhořelou skladištní halu… Teď však mluvme k věci. Jak to vypadá ve městě, Ryo?“
Ryo opustil své místo za zády svého mistra a přistoupil k němu z pravé strany, kde poklekl a s lehce skloněnou hlavou promluvil: „Po celém městě narážíme na uspořádané skupiny démonů. Jsou vždy ve stejných počtech a mají mezi sebou velitele. Přesto jsou slabí a doposud jsme nenarazili na větší odpor.“
Gestem ruky poslal Hideo svého staršího učně zpátky na místo a sám shrnul fakta: „Určitě za nimi stojí někdo silnější. Dokud se neukáže, navrhuji kontaktovat naše příznivce v Tokyu a pokračovat v pátrání.“ Potom se podíval na tváře všech přítomných a řekl: „Ať jsou vaše kroky naplněny vůlí Abe no Seimeie,“ s těmito slovy ukončil zasedání.
„I tvé,“ opáčili jednotně ostatní mistři jednohlasně, až na mistra Choa.

Den před koncertem:
Místo: okolí Toudai, Tokyo – Země

Tar s neskrývanou rozmrzelostí, že nemůže jet do školy na motorce, protože by bylo podivné, kdyby pes dokázal běžet sto kilometrovou rychlostí, s otráveným obličejem kráčel přímou cestou od stanice metra k vstupní bráně do univerzitního areálu. Jeho doprovod, narozdíl od něho, kypěl radostí. Dvojčata se usmívala, jako pokaždé, když se svým vládcem osaměly, a Kerberos spokojeně vrtěl ocasem.
Na jednu stranu byl vládce Desátého pekelného kruhu rád, že nemá v patách celou jednotku Pekelných samurajů, ale na cestu po svých si už dost odvykl. Mohl sice využít Rankena, ale na chuť jízdě v limuzíně stále ještě nepřišel.
Kousek před vstupní branou Tar potkal podivného mladíka ze včerejška. Opět si s ním vyměnil pohled a beze slova kolem něho prošel. Úplně cítil, jak ho chlapec nespouští z očí. Ten samý pohled měla Lily. Pohled plný podezřívavosti, nedůvěry a především skryté nenávisti.
Pekelnému psovi se při pohledu na chlapce naježila srst, lehce zavrčel a vycenil zuby.
„Klid,“ řekl Tar šeptem a Kerberos hned uposlechl.
Jin a Jang neřekly ani slovo. I ony však cítily ve vzduchu tu zvláštní napjatou atmosféru.
Když pak vládce Desátého pekelného kruhu procházel se svým doprovodem vstupní branou, zastavil je hlídač s tím, že do areálu školy psi nesmí. Dvojčata na něho použila Okouzlení a potom je nechal bez námitek projít.
Za vstupní branou Tar jako první promluvil: „Ten kluk se mi nelíbí. Mám z něho špatný pocit.“
Dvojčata nic neřekla. Jin akorát vzala do ruky mobilní telefon a napsala stručnou SMS Pekelnému rytíři.
Kerbie se pak od svého pána oddělil a ukryl se v blízkém ozdobném keři, kde setrval do konce všech Tarových přednášek a připojil se k němu až na zpáteční cestě domů.
Zbytek dne přečkal vládce Desátého pekelného kruhu bez jakýchkoliv problémů, i když sám ve svém nitru vnímal to pověstné ticho před bouří.

***

Lily, když viděla všechnu tu činnost okolo příprav na Mevlinův zítřejší koncert, na nějaké sledování Tara dočista zapomněla. O každé přestávce se jen motala v blízkosti pódia, které s každou hodinou rostlo. Už se nemohla dočkat zítřejšího večera, až uvidí jeho konečnou podobu.
A jak tak, po ukončení všech přednášek, pozorovala ze střechy hemžení dělníků kolem pódia, z oblak k ní slétla sněhově bílá holubice s pergamenem zavěšeným na krku, která přistála kousek od ní na zábradlí. Opatrně sundala holubici zprávu, přitom jí pohladila po hlavě, a pak si pergamen přečetla:

Dávám ti poslední týden na to tvé vyšetřování. Pokud na nic do té doby nepřijdeš, okamžitě se vrátíš!
Ezechiel

Lily se opět zadívala na pódium, tentokrát však už ne s radostným, ale s odevzdaným pohledem. S bratrem nešlo nikdy smlouvat, vždy muselo být po jeho.

***

Když desetičlenná jednotka Pekelných samurajů dorazila před bránu univerzitního areálu, podezřelého chlapce nikde nenašla. Velitel jednotky zavolal Arkillovi a podal hlášení.
„Počkejte na našeho vládce a doprovoďte ho cestou domů. Ale ať si vás nevšimne!“ zazněly nové rozkazy od Pekelného rytíře.

Místo: Hotel Hilton, Tokyo – Země

Hotelový poslíček předal Mevlinovi do rukou balíček a po obdržení velkorysého dýška se s ním rozloučil hlubokou úklonou.
Mladý Angličan, když za sebou zavřel dveře a osaměl, roztrhal nedočkavě papírový obal. Když mu v rukou zůstal jen obraz, na kterém byla malba pláže s přílivem, potutelně se usmál a nechtě uvolnil část své moci. Kresba na několik vteřin oživla, další přílivová vlna dolehla na pláž a hotelový pokoj naplnil slaný mořský vzduch. Mevlin se hned vzpamatoval a raději položil obraz na drahou koženou sedačku. Potom přisedl ke klavíru a začal si připravovat repertoár skladeb na zítřejší koncert.