Lux Vitae

Anotace: Miniatura, která vznikla jeden večer a reflektuje myšlenkové pochody člověka na rozhraní několika rozhodnutí. Posuďte sami.

Stál na vrcholku hory. Sám. Obklopen jen mraky. A vlezlou zimou. Tmou.

Nikdy si nepřál nic víc, než se dostat na toto posvátné místo a teď, když měl možnost hledět z něj do okolí, děsilo ho, jak daleko je od světa, od pevné a známé krajiny, která teď byla kdesi dole. Ale úkol, který na sebe vzal nesnesl odkladu. Už nebylo kam utéct. Žádný návrat.

Promnul si zkřehlé prsty o sebe a v duchu se znovu ujistil, že tohle je to, za čím celý svůj život směřoval. Celých sedmnáct let uzavřený v An-rijském klášteře Světla, den za dnem plnými doušky přijímaje vše, co potřeboval k závěrečné cestě. Ale někde hluboko uvnitř hlodala pochybnost, zda je opravdu hoden. Ano, tvrdili mu to celý život, jenže kde vzít jistotu.

Zavřel oči. Byly podivně zářivé, zelené. Takové, jaké nikdo mít neměl. A jaké už nikdo nikdy mít nebude. V mnoha ohledech nebyl normálním člověkem. A většinu času se za svou odlišnost styděl. Bylo to prapodivné, v té pestré směsici mágů a kněží, která v klášteře trávila své dny. Jenže nikdy nebyl jedním z nich, ačkoliv jeho moc nebyla zrovna zanedbatelná.

Vzpomněl si na malou chvíli na první krůčky v klášteře. Byl tak vyděšený, že zapálil pláště asi deseti starců ze slavnostní uvítací lóže. Velmistr si ho pak vzal stranou, aby mu domluvil. Dodnes nezapomněl na chvíli, kdy spatřil jeho oči. Odrazil se v nich jeho zelený pohled a někde pod ním vycítil zděšení. Hluboké a pudové zděšení člověka, který ví, že se dívá na něco, co za svůj život může potkat jen málokdo.

Hvězdy nad jeho hlavou připomínaly klenbu pokoje, který mu přidělili. Už od té první chvíle byl vyčleněn. Sám na počátku, sám na konci. Jak příznačné pro jeho cestu. Necítil ale hořkost, jak by jistě mohl. Byl vděčný za vlídná slova, které vyslechl, za prapodivnou směsici úcty, nenávisti a strachu, kterou mu prokazovali ostatní chlapci v klášteře. A vlastně i mistři.

Poznal i lásku, vášnivou a žhavou a díky ní dokázal jít dál a nebát se toho, co ho potká. Rád vzpomínal na ty večery pod klenbou lesa, plné něhy a citu. Nekonečné rozhovory pod nebem, o všem a ničem. Doteky ruky. Blízkost a strach, že o vše přijde. Setkání a přísliby. Touhu.

Nechával za sebou mnoho. A právě proto byl odhodlán to udělat. Pro ty všechny, které by jinak zatratil.

Pozvednul ruce k nebesům a zašeptal slova, na které svět čekal.

“Jsem připraven.”

Někde hluboko uvnitř vykřesal jiskru. Pocítil její radostné poskočení. Vzápětí na to se její skomíravá podstata zaplápolala jasněji. Stačilo pár nádechů a oheň se začal šířit. Rozehřál jeho nitro, zasáhl srdce a žaludek, rozlil se do rukou a nohou nechávaje za sebou mravenčivý pocit tepla. Směřoval proud do každého konce, do konečků prstů.

Skrze jeho zavřené oči prosvítalo jasné světlo. Lux vitae. Esence života. Světlo života. To, co ho provázelo, co ho proklelo a svázalo. Co ho vyvolilo.

Cítil, jak plamen postupuje krkem nahoru. Nebál se. Byl hrdý na to, že to dokázal. Že nezaváhal. Naposledy se nadechl a pak jej oheň pohltil docela-

Nad hřebeny hor vyšlo Slunce.

Začal nový den.