Novostředověk - Kapitola 4.

Anotace: Čtvrtá kapitola, ve které Filip musí začít spolupracovat a nespoléhat se jen na sebe.

Sbírka: Novostředověk

Kapající voda, úplná tma a všelijaká havěť. Poslední z místností někde ve sklepení staré zříceniny. Markéta se mnou pořád nemluví, jen občas něco pronese, ale nikdy to není nic přívětivého a sotva rozpoznám, co vůbec říká. Trucuje už druhý den. Nemusela se mnou chodit, mohla s tou rodinou obchodníka klidně zůstat. Zabalená do pláště se třese v opačném rohu místnosti. Teď se na mě podívala. I v té tmě je patrné, že v očích má pořád jiskru nevole. Je zbytečné se snažit s ní nějak mluvit. Zvedám se ze studené země a vycházím těch několik schodů, abych se podíval ven. Obloha je bez mráčků a Měsíc podporovaný hvězdami ozařuje celou krajinu. Vane mírný vánek. Je chladnější než dřív. Blíží se podzim i zvířata to ví. Nemám rád tohle období. Najít to správné zimoviště je vždycky složité a brodit se ve sněhu několik měsíců je ještě horší. Od doby, kdy lidé přestali do atmosféry vypouštět všechny ty plyny, se podnebí zase vrátilo k normálu a zimy jsou teď hodně tuhé. Je sice dobré, že se neudusíme metanem, ale zmrznout při nějakých mínus dvaceti stupních Celsia také není lákavá vidina. Náhle se zvedá vítr a profukuje mi svrchní část oblečení. Přitahuji si blíž plášť a vracím se do sklepa.
Tráva uvadá a plané růže již podruhé v roce odkvétají. Je to jisté. Buď do měsíce najdeme nějaké vhodné místo na přečkání zimy, nebo nás čekají krušné časy. Nyní jdeme po louce a všude kolem nás poletují včely, které se snaží před zimou ještě nasbírat co nejvíce zásob. Normálně by se Markéta teď určitě kochala posledními květy, ale cítím, že je na mě pořád naštvaná. I přesto mě ale pořád následuje. Doufám, že se nevrátila k přesvědčení Amazonek, a že mě nepodřízne jen, co k tomu bude mít příležitost. Jdeme stále stejným směrem a přicházíme na jednu v celku zachovanou asfaltovou silnici. Nejdeme dlouho, když slyšíme za sebou klapot kopyt. Nemusíme se ani ohlížet. Podle křiku, který jej provází je jasné, že to jsou vojáci. Evidentně se rozkřiklo, že jsme zabili těch pět vojáků. Tedy vlastně já jsem je zabil. Utíkáme, jak nejrychleji můžeme. Jsou od nás už jen asi sto padesát metrů. Nestřílejí, nejspíš nás chtějí živé, což mě děsí ještě víc. Za běhu sahám pro luk, v rychlosti natahuji tětivu a v běhu se snažím zamířit za sebe. Střílím a voják na prvním koni se řítí k zemi na hřbetu svého mrtvého koně. Chci sáhnout pro další šíp, ale zjišťuji, že nám v cestě stojí další tři vojáci. Přehazuji si tedy rychle luk přes rameno a tasím meč. To samé udělala i Markéta a během několika okamžiků už bojujeme s třeticí vojáků. První jde k zemi téměř ihned a ti zbylí dva se brání alespoň do té doby, než přijedou ti na koních. Jsou to už jen dva jezdci. Odrážím útok jednoho z vojáků bez koně a vší silou sekám po noze jednoho z vojáků na koni. Meč zohýbal kraj plátového brnění a prosekl i vrstvy, které měl voják pod ním. S velkým zaječením se obrátil pryč z bojiště a po několika desítkách metrů se snaží si ránu ošetřit. Teď už zbývají jen dva vojáci, protože jednoho z těch bez koně zabila Markéta. Nějakou dobu se nám daří odrážet oba dva a už to vypadá, že jsme ve výhodě. Najednou ale Markéta přichází o meč a voják na koni po ní sahá a vytahuje ji do sedla. Vyvedlo mě to z míry a málem mě zbylý voják zabil. Probral jsem se ale v čas a povzbuzen adrenalinem jsem ho zabil a rozeběhl se za uhánějícím vojákem na koni. I přes mé velké snažení se mi ale vzdalují a po chvíli cítím tupý náraz na hlavě. Už zase!
Probírám se zhruba po třech hodinách. Vojáci, které jsem zabil společně s Markétou, jsou stále tam, kde jsme je přemohli. Ten tupý náraz byl nejspíš od toho vojáka, kterého jsem tak sekl do nohy. Díky němu teď vím, kam mám jít. Nechal totiž za sebou krvavou stopu, jak mu z nohy hrčela krev. Ihned jsem vyrazil v jeho stopách.
I když se už začíná připozdívat, silnice je stále poměrně hodně rozpálená a i teď je tu teplo. Hlava mě po tom úderu pěkně bolí. To je už potřetí za posledních několik dní a teď cítím, jak mi v ní pulsuje krev. Je to nesnesitelný pocit a chvílemi ztrácím rovnováhu, ale nemůžu ztratit stopu. Nemohu běžet, což mě opravdu hodně zpomaluje. Několikrát jsem zkoušel se rozeběhnout, ale pokaždé se mi v hlavě ozvala taková bolest, jako by mi do ní někdo vrážel nůž. I přes velkou únavu ale pokračuji dál. Ale proč vlastně? Markéta měla volnost. Mohla jít kamkoli chtěla. Následovala mě jen z vlastní vůle a posledních pár dní toho chtěla nechat. Proč bych jí měl tedy hledat? Konečně má to co chtěla, tak proč jí to upírat? Zastavuji se a hlavou se mi honí spousta myšlenek. Vzpomínka na život před tím, než přišla ona. Na to, co jsme prožili, na tu otázku, kterou mi položila, na ten včerejší večer a na všechno, co ona v mém životě tak náhle změnila. Jaký je vlastně můj cíl? Kam mířím? Najednou ticho. Žádná myšlenka, žádný obraz, prostě nic. Jen jasná odpověď. Pak se myšlení jakoby úplně změnilo, jako by se z chaoticky uhánějícího davu proměnilo na vojenskou přehlídku předvádějící různé obrazce. Takhle jasně jsem nemyslel od doby, co jsem potkal Markétu. Pořád mě jen všechno rozptylovalo. Teď už ne! Dokonce i ta bolest uvadá a já se otáčím a mířím zpátky. Běžím tmou a ta bolest, která mě před tím srážela k zemi, mě nyní jakoby povzbuzuje, abych šel dál.
Svítá. Neběžím a už vůbec nejsem na silnici. Stojím na louce před lesem a nedaleko je hraniční kámen, který ukazuje, kde začíná království krále Jaroslava. Není to ten samý les, ve kterém jsem poprvé potkal divoženky, ale je naprosto jasné, že tu divoženky jsou. Vcházím do lesa a rozhlížím se kolem. Zatím žádné ticho, žádná zmínka o tom, že by v okolí byly divoženky, ale jsou tu. Vím to.
Zhruba za tři sta metrů konečně nastává to kýžené ticho. Zastavuji se a zvedám ruce nad hlavu. Chvíli se nic neděje, ale pak se před mnou objevuje první žena a po ní další a další, až jsem obklíčen dvanácti ženami a všechny krom jedné mají luk v rukách a míří na mě. „Co tu chceš?“ Ptá se ta, která se objevila jako první, a která jako jediná nemá luk. „Potřebuji pomoc,“ odpovídám stručně.
„Ty asi nevíš, s kým mluvíš,“ říká na to žena poté, co se zasmála.
„Vím přesně, s kým mluvím. Jsi jedna z kapitánek Divoženek a někde tady v okolí máte své město, kde nežijete s muži, ale nevadí vám, když tam prodávají na trzích, protože nejste Amazonky. Také vím, že máte zakázáno se chovat tak násilnicky jako Amazonky, ale můžete se bránit, já vám ale nechci škodit, “ odpovídám suše a stále hledím na tu ženu, která se mnou mluví. Ta teď neudržela utajit udivený výraz a poručila svým sestrám, aby na mě přestaly mířit. „Koukám, že to není poprvé, co ses setkal s divoženkami,“ pokračuje Divoženka po chvíli, „ovšem i tak ti nemůžeme pomoci. Nepomáháme každému muži, co o nás ví.“
„Pak mě rovnou zabijte, protože půjdu za vaší vůdkyní, i kdybych měl při tom povraždit celé město,“ říkám stejně suše, jako před tím.
„To by nikdo nedokázal,“ odpovídá pobaveně Divoženka.
„Vedl jsem muže, kteří vyvraždili město Amazonek u soutoku Vltavy a Labe, zlikvidoval jsem vedení Barbarů v Kamenném domě a další.“
„Nemůže být možné. Ty že jsi Filip řečený Stín?“ diví se divoženka. Jen se mírně ukláním a jinak nic nedělám. „Pojď s námi,“ řekla jednoduše a otočila se k odchodu. Stále obklíčen divoženkami teď jdu lesem a přemýšlím, co vůbec řeknu jejich vůdkyni.
Přicházíme k místu, kde před námi pomalu klesá k zemi dřevěný výtah. Čekáme, než dosedne na zem a pak spolu se třemi divoženkami nastupuji. Sice je to jen výtah ze dřeva a provazů, ale i tak vypadá dost stabilně. Ostatní divoženky se rozprostírají do lesa a mizí. Než vystoupáme výtahem nahoru, čekají už na nás nahoře. „Ohlas nás u matky,“ rozkazuje divoženka jedné z jejích sester a ta mizí do města. Poté jsem donucen odevzdat všechny zbraně, což se ani nedivím. Celá skupinka Divoženek ve středu se mnou pak pokračuje městem až k domu s vyřezávaným štítem. Zastavujeme se před dveřmi, než se dveře otevřou. Na prahu stojí asijsko-africká míšenka, což působí celkem odpudivě. „Matka vás očekává,“ řekla bez zájmu a uhnula se z cesty. Ještě že tohle není ta jejich Matka, jednat s ní bych asi nezvládal. Procházíme chodbou a jsem uveden do nějaké jakoby pracovny a zůstal jsem tu sám. Je tu stůl, dvě židle a knihovnička s několika knihami a svitky. Evidentně to moc bohatý kmen není. Po chvíli se otevírají druhé dveře a dovnitř vchází běloška s plavými vlasy. To je překvapení, ale nedávám najevo překvapení. „Chtěl jste se mnou mluvit?“ začíná první ona.
„Dobrý den,“ nezapomínám na slušné vychování, „potřeboval bych vaší pomoc.“
„Víte, že neposkytujeme pomoc jen tak a už skoro vůbec mužům.“
„Vím. Ale zde nejde o mě. Před několika dny se ke mně přidala dívka, kterou jsem zachránil. Zjistil jsem, že to byla Amazonka, ale provinila se proti jejich zákonu a ony jí vyhostily. Cestovala se mnou a spolu jsme porušili několik zákonů sousední země. Včera nás bohužel přepadli vojáci a jí unesli. Potřebuji pomoc, abych ji mohl zachránit.“
„Ještě jsem neviděla spojenectví mezi mužem, jako jste vy a Amazonkou. Dva nepřátelé spolu začnou sdílet cestu, jídlo a možná nejen to. To je velice zajímavé,“
„K ničemu nedošlo,“ odtušil jsem mírně.
„Pak nechápu, proč ji chcete zachránit. Navíc taková legenda jako vy by ji určitě dokázala zachránit sama,“ říká a přechází k malé skříňce u dveří, kterými jsem přišel. Sahá dovnitř a vyndává skleněnou láhev s nějakým alkoholem a nalévá si do sklenice.
„Sama dobře víte, že není ani v mých silách dobít celou tvrz. Nejsem bůh,“ odpovídám a sleduji, jak do sebe klopí celou skleničku.
„Některé příběhy vás tak popisují. Nicméně, my vám nemůžeme pomoci a já už vůbec ne. Pochopte, my nemůžeme jen tak vyrazit na válečné tažení bez dovolení krále. Všechny kmeny podléhají v těchto věcech jemu, stejně tak i mužské organizace. A i kdybychom mohli, není jisté, že bychom vůbec vyrazili. Za poslední rok se nám moc nedařilo a po městě a v okolí kolují řeči, že za to můžu já. Je tedy dost možné, že než bychom se připravily na cestu, já bych přišla o funkci a nová Matka by to mohla zatrhnout. Je mi líto,“
„Žádná jiná možnost tady není?“
„Ne. I když, jedna možná ano. Čtyři dny chůze na jih odtud v blatech prý žije nějaká komunita. Je to tam něco jako panství. Ti jediní široko daleko nepodléhají rozhodnutí krále. Jen se musí řídit zákony jako všichni ostatní. Je to proto, že to není kmen, ale spíše jeden velký rod. Zkuste se zeptat tam, ale moc velkou naději nemáte.“
„Děkuji a nashledanou,“ žena ani neodpovídá a pije další skleničku. Odcházím.
Konečně zase se svými zbraněmi mířím na jih. Bohužel se přes den zhoršilo počasí a celou krajinu a tudíž i mě bičuje štiplavý déšť. Plášť už nestačí a začíná mi moknout i ostatní oblečení a nikde není nic, kde bych se mohl ukrýt. K tomu všemu začala padat mlha. Ušel jsem minimálně sedm kilometrů v tom dešti, než jsem našel kopeček, za který jsem se mohl schovat. Mlha zhoustla ještě víc, takže teď nemůžu jít vůbec nikam. Mohl bych mít stavení těch lidí necelé dva metry od sebe a stejně bych ho neviděl. Podle sluchu, nebo snad i podle čichu také jít nemohu. I když se umím bez zraku obejít, tak mi sluch kvůli hlučnému šepotu padajících kapek nepomůže a čich je mi také k ničemu, protože déšť všechen zápach i vůně spláchne. Tak tu jen tak sedím a choulím se u pahorku, který mě stejně moc neochrání.
Usínám.
Probouzím se v podvečer. Mlha se začíná rozplývat a déšť už také není tak silný. Jenže to už mi může být jedno. Všechno oblečení mám úplně mokré. Nedaleko jsou slyšet řehtající koně a nějaké další zvuky. Jakmile jsem se zorientoval, vyrážím tím směrem. Po několika desítkách metrů narážím na jeden vůz tažený koňmi a několik dalších postav a ještě jednoho jezdce. Snaží se vyprostit zapadlý vůz z bahna, kterého je tu poměrně hodně. Nabízím svou pomoc, a když mi řeknou, co mám dělat, ukládám si věci k nim do vozu, abych si je neušpinil nebo nezničil a nechávám si jen oblečení. Zhruba po čtvrt hodině věčného hekání, nadávání a nepodařených pokusech se nám konečně podařilo dostat vůz na pevnou zem. Osádku vozu tvoří jen muži a ten jezdec je jako jediná žena.
Ani jsem se moc nezašpinil, postavili mě totiž k jednomu z kol, které nezapadly do bahna. Když ale viděli, jak jsem promočený, pozvali mě na horký čaj s rumem a chlebové placky. Svlékli mě z promočených šatů a dostal jsem zatím alespoň kalhoty a košili. U horkého čaje s rumem pod plachtou vozu se teď kromě mě choulí tři muži a ta jezdkyně, kterou vystřídal jeden z mužů. „Kam máte vůbec namířeno,“ ptá se mě muž, který celou dobu rozdával rozkazy.
„Tři dny na jih má být v blatech nějaká rodina, která by mi mohla pomoci,“ odpovídám a snažím se, abych toho neřekl až moc.
„Prý rodina,“ říká jeden z mladších mužů a směje se, „vždyť tam žije kolem tisícovky lidí,“ pokračuje a pořád se směje.
„Ivane, myslím, že pro dnešek toho alkoholu už bylo dost,“ ohradil se na něj ten starší a muž se ihned zklidnil. „Také tam míříme, můžete se svézt s námi,“ nabízí mi ten muž a já si až teď uvědomuji, že ani jeden z nich není míšenec. Všichni mají tmavé vlasy, hnědé, černé nebo zelené oči a všichni jsou trochu snědí. Už když mi jeden z mladších mužů podával hrnek s čajem, všiml jsem si, že má hrubé ruce. Tihle zřejmě umějí pracovat a nejspíš nechodí daleko pro ránu. Jestli i ti ostatní v blatech budou jako oni, budou to dobří spojenci. „Rád s vámi pojedu,“ přikyvuji a upíjím z hrnku, „proč vlastně jedete do blat?“ ptám se, když jsem spolkl doušek čaje.
„Náš vůdce svolal shromáždění. Všude se ztrácejí mladé dívky. Vojáci sousedního království je unáší a my je chceme dostat zpátky,“ odpovídá mi ten muž, co mi odpovídal i před tím.
„Jestli to vůbec půjde,“ dodává jeden z mladších mužů a žena, která do teď ještě neodpověděla, po něm hodila vražedný pohled a zmizela ven.
„Unesli jí mladší sestru, proto je tak nervózní. Jenže to už dneska ztratila každá třetí rodina nějakou mladou dívku. Proč tam vlastně jdete vy?“ ptají se mě pak oni.
„Před dvěma dny unesli vojáci jednu dívku, která putovala se mnou. Navíc si myslím, že se k něčemu chystají, tak jim to chci překazit, dokud to jde,“ odpovídám a opět se snažím, abych toho neřekl moc.
„No jo, jak říkám, skoro každý třetí už o někoho přišel,“ potvrzuje muž a odkrývá plachtu vepředu, „ukaž, vystřídám tě. Běž se aspoň trochu zahřát.“ Tím naše konverzace skončila a já se stejně jako oba dva muži, kteří tu sedí celou dobu, ukládám ke spánku vsedě.
Budím se, když mi někdo třese rukou a říká mi, abych vstal. Je to ten mladší muž, co se včera vydržel neopít. Divím se, že jsem dokázal spát tak dlouho, je už skoro devět hodin. „Vyspal jste se dobře?“ ptá se pak muž, když si protírám víčka.
„Až nezvykle dobře,“ odpovídám mu a rozhlížím se po svých věcech. Je to dobré, je tu všechno.
„To je dobře, byl jste pěkně promočenej. Ještě že jste se zahřál. Vaše oblečení ale ještě suchý není, tak musíte zůstat v tomhle,“ upozorňuje mě ještě a já přikyvuji. Pak oba dva vylézáme z vozu. Je krásně teplo. Na to, že se blíží podzim, je nádherně. Alespoň nepotřebuji všechno to oblečení, které obvykle nosím. Úplně jsem zapomněl, jaké to je chodit jen v košili a kalhotách.
Je jen málo činností, kterými bych mohl splatit to, co je stojím, ale i tak pomáhám, kde se dá. I když jedna věc se jim na mě líbí a to, jaké mám skvělé lovecké schopnosti. O jídlo není nouze a oni se mi za to rádi odmění přístřeškem a docela rychlým přesunem do blat. Prý tam dorazíme zítra ráno. Kdybychom jeli přes noc, mohli bychom tam být už kolem půlnoci, ale ten zhruba padesátiletý muž nechtěl o cestě v noci přes močály ani slyšet. V noci by se tudy prý odvážil jet jen šílenec a on nehodlá přijít o koně i o vůz. Utábořili jsme se tedy u skupinky vzrostlých třešní. Třešně už ze stromů dávno zmizely, ale i tak tu je krásně. Už dlouho jsem necítil takovou pohodu, takový klid. Celou tu dobu také myslím na Markétu. Snad se jí nic nestalo. Máme rozdělaný oheň a na nebi nám k tomu svítí měsíc s hvězdami jako pasáček s ovcemi. No, to je trochu blbý přirovnání. V ohni praská několik polen a muž, který celou skupinku vede, zrovna vypráví nějakou humornou historku. Každou chvilku se zastaví, sám se jí zasměje a pak pokračuje ve vyprávění, až se nakonec začnou smát úplně všichni. Neposlouchám je. Nedokážu se smát. Už tak jsem to skoro zapomněl a navíc teď takových problémů. Když muž dovyprávěl, zvedla se žena a z kotlíku začala nalévat horký čaj, tentokrát ale bez rumu. Používají ho jen tehdy, když je jim zima, což je celkem pochopitelné. Alkohol se sice vyrábí skoro ve stejném množství jako dřív, ale i tak je poměrně drahý a plýtvat s ním není ani dobré, ani zdravé. Později se k nám přidávají další lidé. Není mezi nimi ani jeden míšenec. Všichni snědí a vstřícní. Tihle kočár sice nemají, ale mají něco jako sáně, na kterých mají všechno potřebné a pak také jednoho osla, který nese to, co se na sáně nevešlo. Když vidí, že máme horký čaj, jeden z nich vytahuje kytaru a začíná na ní drnkat nějakou melodii. Kytara je sice trochu rozladěná, ale všichni povzbuzeni tím, že jeden z příchozích vytáhl placatku a do čaje nalil trochu alkoholu, se veselí a snaží se přidat ke zpěvu kytaristy, který je stejně daleko od správného rytmu, jako ta jeho kytara od správných tónů. Ani teď se nedokážu naladit do té samé nálady jako oni, ale ve chvíli, kdy mi do ruky vrazili hrnek čaje, a kolem ohně začaly tancovat všechny tři dívky, které tu jsou, jsem se neubránil úsměvu. „Ale ty nejsi Bulbar,“ ozval se po nějaké době jeden z těch, co sem přišli a když se ke mně naklonil, byl z něj cítit, pot, alkohol a silná voňavka.
„Ne, to nejsem,“ přitakal jsem a sedím dál a dívám se do ohně. Muž si ke mně přisedá a trochu skloněný se mě ptá: „Proč tam chceš? Do blat jezdí jen Bulbaři a teď v době sněmu seš moooc podezřelej,“ dodává trochu unaveně.
„Mám stejný záměr jako vy. Chci osvobodit ty mladé dívky,“ odpovídám mu a on se spokojeným zabručením odchází vypustit to, co do sebe nalil. Když se otáčím zpátky k ohni, všímám si, jak na mě jedna z těch dívek během tance vyzývavě kouká, a po chvilce transu přikládám k ústům hrnek s čajem a polykám několik doušků té směsky horkého čaje a alkoholu. Dřív ten čaj byl nejspíš černý s příchutí nějakého červeného ovoce, jenže teď s tou kořalkou, nebo co to do něj nalili je poněkud hořký. Hořká je ta nejhorší chuť!
Kytarista a zároveň zpěvák už měl také nejspíš dost a šel spát. Kromě něj od ohniště odešli skoro všichni. Zůstal tu jen jeden z mladších mužů, kteří cestují spolu se mnou a s ním jedna dívka, která sem přijela večer. Něco si šeptají a každou chvíli se tlumeně smějí. Je mi jasné, že muž už přikládat nebude, i když tím byl pověřen. Zvedám se tedy a přikládám na oheň další dvě polínka. Z ohniště se ihned zvedlo několik jisker, které unáší horký vzduch výš a výš, dokud nevyhasnou. Když muž viděl, že jeho práci za něj ochotně udělám já, po chvíli se zvedl a společně s dívkou odchází někam do tmy. Nepřijde mi to zrovna dobré, ale co mohu dělat. Jejich zvyklosti neznám a dělat si nepřátele nepotřebuji. Oba dva jsou dost velcí na to, aby za sebe rozhodovali sami. Sedím tedy u ohně už sám a sleduji, jak v ohništi hoří dřevo a jak se tam sesouvají rozžhavené uhlíky.