Co kdyby si to někdy někdo chtěl přečíst?

Co kdyby si to někdy někdo chtěl přečíst?

Anotace: I tato povídka tu už byla. Výlet do časů první republiky, kde se světem plahočí vdova, která po smrti svého muže ztratila chuť do života. Pomůže jí tajemný návštěvník?

Sbírky: Staré povídky

Déšť bušil do střechy a plechů na okenních parapetech, Tereza seděla u stolu a z očí jí tekly slzy. Už téměř dva týdny se potácela mezi ztichlými stěnami svého domu. Petr, její mladý manžel, zemřel, neodbytná tuberkulóza jeho život rozkládala tři roky, teprve před měsícem ale nastala krize. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Chrlení krve, nekonečná slabost a po čtrnácti dnech nezměrného utrpení konec.
Doktor Pragner nemohl už nic dělat, na odjezd do sanatoria chyběly peníze a stejně by bylo pozdě.
Tereza svého muže pochovala a sesypala se. Přišla o práci, její šéf přijal zprávu o jejím zdravotním stavu jako vítanou okolnost, už delší dobu potřeboval někoho z účtárny propustit, protože fabrika procházela téměř úpadkem, jaký byl v té době zcela běžný.
Všechno bylo špatně. Nemohla být bez svého muže, neměla málem co jíst, sychravé podzimní počasí přivádělo Terezu do totální deprese. Její otec ji navštívil, a když viděl, co se s Terezou děje, nechal jí na stole padesátikorunu a rychle se strachem zmizel.

Vstala, utřela si slzy a šla se převléknout. Doma už nezbylo nic k jídlu, musí do konzumu, alespoň nějaký chleba a pár kilo brambor, prostě to nejnutnější.
S kabelou v jedné ruce a starým deštníkem v druhé se Tereza proplétala ulicemi, opět se jí spustily slzy, teď je však maskoval déšť. Majitel obchodu Kaláb si mladou ženu podezřívavě prohlížel, napřed jí nechtěl nic dát, když ale splatila dluh, dostala vše potřebné.
Zmatená došla domů, nechala nákup stát na zemi a zhroutila se na židli. Po pár minutách vstala a pustila rádio. Hudba jí však netěšila a komentáře o prezidentských volbách v Německu jí nic neříkaly. Nějaký Hitler prohrál, no co je na tom?
Vytáhla z tašky pecen chleba a ze šuplete vyndala dlouhý nůž. Co bude lepší? Ukrojit si chleba a zahnat hlad, nebo obrátit nůž proti sobě a zahnat všechen smutek?

Zahrčení zvonku u dveří ji probralo z letargie. Šla otevřít.
Před jejím prahem stál malý mužík v klobouku a dlouhém plášti. Smekl a uklonil se.
„Paní Tereza Branská?“ zeptal se pevným hlubokým hlasem.
„Ano, ale jestli mi chcete prodat vysavač, tak můžete jít,“ odpověděla Tereza a chtěla zavřít dveře.
„Vidíte snad nějaký vysavač, paní Branská?“
Uvědomila si, že muž nemá vůbec žádné zavazadlo. Jen tam tak stál, ruce měl sepjaté a lehce se usmíval.
„Co mi teda chcete?“ zeptala se Tereza rázně.
„Chci vám pomoci, paní.“
„Pomoci? Jak?“
„To vám řeknu, když mě pustíte dál.“

Tereza pokrčila rameny a znovu otevřela dveře dokořán. Muž vešel a podal jí ruku.
„Děkuji za důvěru. Já jsem Tomáš Jurčík a zabývám se studiem jistých psychologických fenoménů.“
Muž si sundal plášť a spolu s kloboukem jej pověsil na háček u dveří. Tereza ho zavedla ke kuchyňskému stolu a usadila se naproti němu.
„Tak dobře, pane Jurčík, co mi chcete, poslouchám,“ řekla tiše.
„Paní Branská, víte, já jsem znal vašeho muže. Vím, co se stalo a soucítím s vámi. Ale to, co chcete udělat, není moudré. On by si to nepřál. Vlastně to můžu říci jistě, on si to nepřeje.“
„Copak, vy snad hovoříte s duchy? Takové hlouposti mi nevykládejte, nejsem pověrčivá.“
„Ne, s duchy nehovořím. Místo toho můžu nahlížet do jakéhosi paměťového pole, kde se setkávají veškeré myšlenky a vzpomínky všech lidí. Jeden moudrý muž nazval toto pole protonace. Každé hnutí člověka je nesmazatelně zapsáno v tomto poli.“
„Opět nějaké pověry, měl byste raději odejít, pane Jurčík, na nesmysly nejsem zvědavá.“
„To není nesmysl. Existenci protonace potvrdily mnohé pokusy s citlivými lidmi. Patřím mezi tyto lidi, paní Branská. Kupodivu si vše pamatuji, nemusím být v hypnotickém transu, abych se do protonace dostal. Vlastně bych vám to neměl říkat, je to nebezpečné.“
„Nebezpečné? A co mi jako můžete udělat?“
„Vy mi nerozumíte. Není to nebezpečné pro vás, to já bych mohl trpět, kdyby se o mně někdo dověděl. Všude se tu motají ruští agenti a shánějí takto disponované lidi. Nevím, proč si vybrali právě naše město, zřejmě mají správné informace od svých citlivců.“
„Co je mi do nějakých Rusů, vážený pane? Proč jste přišel právě za mnou?“
„Váš muž mi s mými výzkumy pomáhal. Věřil, že společně najdeme lék na mnoho lidských nemocí, viděl v tom naději i sám pro sebe.“
„Nikdy mi o vás neříkal,“ vyhrkla Tereza rozčileně a mávla rukou, jakoby chtěla návštěvníka uhodit.
„Jistě, chtěl vás chránit. Říkal vám, že chodí do hospody, místo toho chodil za mnou. Scházeli jsme se přes tři roky, před dvěma měsíci jsme však zjistili, že jeho nemoc nezadržitelně postupuje. Moje magnetizování nepomáhalo, dnes už vím proč. Mýlil jsem se ve svých schopnostech, citlivost se s léčivou silou nesnáší, nemohl jsem mu pomoci.“
„Proč mi to říkáte?“
„Protože jsem na Petra nikdy nepřestal myslet. I když za mnou nechodil, stále jsem sledoval jeho život v protonaci. Každou chvíli, až do jeho smrti. Ke konci už nemohl mluvit, ale chtěl vám říct všechno, o mně, o našich výzkumech, o velké naději pro lidstvo. Taky vám chtěl říct, že vás má velmi rád a že má o vás strach. Bál se, že nepřijmete jeho smrt, že se budete trápit, že si budete chtít ublížit. To všechno mu proběhlo hlavou, než vydechl naposled. Já… paní Branská, já jsem to nemohl nechat být, odpusťte, musel jsem na vás taky myslet, musel jsem vás sledovat. Prožíval jsem s vámi vaše trápení a dnes jsem zachytil myšlenky na sebevraždu. Proto jsem za vámi musel přijít. Petr je již svobodný, jeho duše je blažená. Nemohu s ní navázat kontakt, to nemůže nikdo z živých. Ale jeho poslední myšlenky velice dobře znám. On vás miloval, on si přál, abyste se netrápila…“

Tereza hleděla na malého muže a vzlykala. Hlavou se jí proháněly různé myšlenky. Petr jí opravdu chtěl ještě něco říct, než umřel. Nerozuměla jeho přerývaným slovům, byla příliš ponořená do svého žalu, tušila konec a tušení ji nezklamalo. Mohla to být pravda? Nikdy nepřišel z hospody opilý, vždy se po návratu usmíval. Vůbec jí to nebylo divné, brala to jako samozřejmost. A on zatím chodil k nějakému psychologovi a tajil to před ní. Nechápala to.

„Pane Jurčík,“ řekla mezi vzlyky. „Vy si nedovedete představit, jaké to je, když vám někdo zemře. Možná máte pravdu, možná by si Petr nepřál, abych truchlila. Ale jde to? Můžu být klidná? Vy nevíte, o čem mluvím.“
„Myslíte? Milá paní, já jsem už provázel na smrt mnoho lidí. Sice jen v myšlenkách, sice jen v jejich uložených vzpomínkách, ale to na věci mnoho nemění. Smrt je velice zvláštní věc. Pokud člověk umírá smířen sám se sebou, dostane se mu brzkého odpouštění všeho zlého. Cítil jsem to, prožíval jsem to. Byl jsem s těmi lidmi. Byl jsem s Petrem. A taky jsem se probíral vzpomínkami sebevrahů. To byl naprostý děs, nedokážete si představit, co duše člověka ve chvíli smrti zažívá, pokud si sáhne na život. Možná vám připadá, že jste i vy již s vlastním koncem smířená. Že ten poslední krok bude jen taková formalita. Není to tak, je to příšerné. Nevím, co se s duší sebevraha stane potom, ale ta smrt je příšerná. Zapomeňte na smrt, nic není tak strašného, aby se to nedalo přežít. Nabízím vám pomocnou ruku. Můžete za mnou chodit, pomohu vám utřídit vaše myšlenky. A s úcty k Petrovi za to nebudu nic chtít, i když si jinak své služby nechám proplácet.“

Tereza se podívala muži do očí. Hleděl na ni pevným pohledem. Pouze jakýsi mlžný opar zakrýval jeho oči. Cítila, že jí řekl pravdu. Sice tomu vůbec nerozuměla, ale uvěřila.
„Tak dobře, já přijdu,“ řekla klidným hlasem.
„Tady máte moji vizitku, ordinuji každé dopoledne. Přijďte kdykoliv, udělám si na vás čas.“
Uklonil se, vstal a zamířil ke dveřím. Tereza ho vyprovodila, podala mu plášť a klobouk a poprve po dlouhé době se neubránila úsměvu při pohledu na Jurčíkovu tvář s jemnými vráskami kolem očí, z nichž vyzařovala velká moc a síla.

Když odešel, vrátila se do kuchyně a dala se do přípravy prosté večeře. Myslela na Petra a jeho lásku k ní. Na ty poslední chvíle, kdy ji už nestačil říct vše podstatné. Jurčík sice říkal, že nemůže vidět duši, která opustila tělo. Ona ale cítila, že Petrova duše se na ni z výšky usmívá. Usmála se také a zhluboka se nadechla. Bylo to pryč, mohla volně dýchat. Přece nedopustí, aby se do protonace zapisovaly její chmury. Co kdyby si to někdy někdo chtěl přečíst?
Autor Pavel D. F., 27.05.2012
Přečteno 379x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Lucy Susan
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2018 liter.cz v1.4.2 | Facebook, Twitter