Novostředověk - Kapitola 5.

Anotace: Filip chápe, že bez pomoci nemůže už dál pokračovat.

Sbírka: Novostředověk

Budím se brzo ráno, ne dlouho po rozednění. V ohništi je ještě několik žhavých uhlíků, ale nepřikládám, protože vím, že moji společníci chtějí vyrazit hned, jak se vzbudí. No, i když, kdo ví, kdy se vzbudí, navíc ještě možná bude snídaně. Přihazuji tedy do ohniště tři polínka a rozfoukávám oheň. Nebude to sice žádná vatra, ale aspoň to udrží oheň při životě a v takovémhle chladném ránu se teplé jídlo vždycky hodí. Beru si k ruce svoje věci a všechny je kontroluji. Vytahuji meč a prohlížím ho, jestli není někde naprasklý, narezlý, nebo jestli nemá nějakou jinou vadu. Napínám tětivu na luku a natahuji ho. Postupně takhle kontroluji všechno moje vybavení. S klidem zjišťuji, že je všechno v naprostém pořádku.
Ostatní se vzbudili během půl hodiny. Vlastně se vzbudil jeden a ten svým hlučným vstáváním vzbudil i všechny ostatní. Ještě, že jsem přiložil. Jakmile se probudili, u ohně se začala ohřívat voda a na pánvi se začali smažit vajíčka na cibulce. Je až překvapivé, jak dokážou udržet v tomhle teplém počasí máslo v tuhém stavu.
Když jsme posnídali, vyrážíme všichni společně. K nám se postupně ještě přidávají další a další poutníci, až nás do města směřuje něco kolem dvě stě lidí. Očividně nejsou všichni rádi, když mě tady vidí. Jsem zvědavý, jestli mě vůbec pustí do města. Co jsem slyšel, tak do města nepouští moc cizinců, ani když se nic neděje, tak co teprve teď, když tu budou všichni.
Blížíme se k městu. Nyní je už jedno, kolik nás tam míří, protože se pohybujeme v koloně dlouhé skoro kilometr. Je až neuvěřitelné, kolik lidí se vejde do takového městečka. Před námi je brána. Jsou to spíše velká vrata na přehradě mezi dvěma bažinami. U brány stojí čtveřice mužů. Tři z nich mají kopí a podléhají nejspíše tomu čtvrtému, který kromě meče nemá žádnou zbraň. Je menší a už od pohledu je to hrozný pruďas. Zběžně prohlížejí všechny, kteří kolem nich procházejí, a už ne jednou jsme se zastavili kvůli tomu, že se tomu skrčkovi nelíbil nějaký vůz, tak ho nechal prohledat a tím zastavil celou kolonu, protože se kolem stojícího vozu nedá projít. Jen ho vidím, už mě svrbí ruka. Ještě štěstí, že nemám u pasu připnutý meč, nebo nemám žádnou jinou zbraň. Už jsme u nich. „Stůjte,“ zakřičí ten skrček, i když jsme u něj tak blízko, že by stačilo jen zašeptat a slyšeli bychom to všichni. „Do města žádní cizinci nesmí,“ pokračuje ten prcek stejným tónem a těká pohledem mezi mnou a starším mužem, kterému patří vůz.
„Ten patří k nám. Pomohl nám a chce zachránit ty dívky jako my ostatní,“ oponuje mu lehce muž a drží při tom uzdu jednoho ze dvou koňů, kteří táhnou vůz.
„To je mi jedno, tenhle do města nesmí,“ odsekává prcek a je jasné, že s ním nepohneme.
„Nevadí,“ říkám k muži, jemuž patří vůz, „tak já jdu zpátky, třeba se budu moct přidat po cestě.“
„Nikam,“ rozkřičí se ten pruďas a popadne mně za rukáv. Mám co dělat, abych se neohnal a neodhodil ho do močálu. „Ty holenku zůstaneš pěkně tady.“
„Ale když nesmím do města, tak přeci mohu odejít,“ odpovídám mu co nejmírnějším tónem, jakým jsem teď schopen.
„To tedy ani náhodou. Zůstaneš tady, dokud se nerozhodne, co s tebou bude,“ říká a táhne mně do malé strážní budky. Muž na mě ještě kýve, že se mi o věci postará, dokud mi je nebude moct zase vrátit a pak za dalšího křičení toho skrčka mizí za bránou.
Uběhlo několik hodin, než kolona začala řídnout a do města teď přijížděli lidé maximálně jen po jedné rodině. V tu dobu poslal velitel stráží jednoho z vojáků se zprávou, že mají ve strážnici cizince, který se snažil vetřít do města a kladl odpor při zatýkání. Vojákovi se to moc nezamlouvalo, ale nemohl nic dělat. Nerad, ale přece souhlasil a odběhl vyřídit zprávu. Zvedám se, po takové době sezení mě neuvěřitelně bolí zadek. Voják se vrací asi po sedmi minutách a nejde sám. Jde s ním i nějaký muž skoro o hlavu vyšší, než je voják. Na sobě má rudě prošívaný tmavě zelený plášť a na hlavě vyšívanou čepici. „Sorane,“ začal hned tvrdě muž.
„Pane,“ odpověděl trochu zaskočeně skrček a prudce zvedl hlavu, aby svému nadřízenému viděl do očí.
„Sorane, jak to, že pro mě posíláte až teď?“ obořuje se na něj muž a skrček si div necvrnknul do gatí.
„Ale pane,“ odpovídá rozpačitě prcek a není schopen odpovědět.
„Žádné ale, já chci slyšet jasnou odpověď. Ten mladík nám podle všeho chce pomoct a vy ho tady necháte tvrdnout takovou dobu na shnilé, červotoči prožrané židli,“ křičí muž, a když se prcek nemá k odpovědi, pokračuje: „Pusťte ho a omluvte se mu.“
„Pane?“ ptá se prcek nejistě, jestli se náhodou nepřeslechl.
„Tak bude to?!“
„Ano, pane,“ odpovídá mrňous a odbíhá, aby mě přivedl z budky. Se vší opatrností mě vyvádí ven, až zase stojí pod svým nadřízeným a čeká na další rozkazy. „Co bude s tou omluvou?“ ptá se ho už trochu mírněji muž a prcek po chvilce váhání a přemlouvání se, vypouští nepatrné: „Promiňte.“ Ten vysoký muž přikývl a otočil se na mě. „Mohl byste jít se mnou?“ ptá se už zcela klidným tónem. Přikyvuji. Když odcházím, ještě koutkem oka zaznamenávám, jak se vojáci škrceně smějou svému nadřízenému, který dostal takovou sodu. Muž, jenž mě přišel vyzvednout, teď kráčí přede mnou a očividně se ničeho nebojí. Vykračuje si jako pán a míří k velkému dřevěnému domu obklopeného vozy a vším ostatním, jak se sem sjíždějí další a další lidé. Jsme před dveřmi toho velkého domu, a když se otevírají, zjišťuji, že zevnitř je ten dům ještě větší, než jak vypadá zvenku. Teprve, když se za námi zavírají dveře, muž opět začíná mluvit. „Omlouvám se za to zdržení, ale Soren už je prostě takový. Vaše věci dorazí během chvíle.“
„Děkuji,“ to je to jediné, co na to dokážu odpovědět. S takovou vlídností jsem nepočítal.
„Slyšel jsem, že máte nějaké informace, které by nám mohli pomoci najít ty unesené dívky,“ neudržel se muž a pokouší se zjistit, co vím.
„Ano, tedy alespoň doufám,“ odpovídám mu. Nechci mu říct všechno. Mohlo by se dost dobře stát, že mu řeknu, co vím a on mě nechá vyhodit z města, nebo i zabít. Muž přikyvuje a je mu jasné, že neřeknu víc, dokud nebudu muset.
„Abyste chápal. Sněm není tak úplně normální sjezd nebo porada, jak byste si mohl představit. Je to shromáždění všech Bulbarů a může se ho zúčastnit každý Bulbar a také každý se může k tématu vyjádřit. Obyčejně do města moc cizinců nepouštíme a v době sněmu se to stalo jen několikrát, ale když jsem slyšel, že nám chce pomoct člověk, jako jste vy, musel jsem vás pustit. Sněm začne za necelé dvě hodiny v hlavní hale. Budeme rádi, když na něm budete také, ale nesmíte si brát žádné zbraně. Až se to bude blížit, nechám pro vás poslat, zatím vás ubytujeme v jednom pokoji,“ to všechno my stačil říct během toho, když mě vedl dlouhou chodbou plnou dveří.
„Promiňte, vy jste jejich vůdce?“ ptám se trochu neohrabaně, ale jsem rád, když mám v těchhle věcech jasno.
„Ne, vůdcem je Khagar, já jsem jeho zástupce, jeden ze čtyř a zodpovídám pouze za část lidí,“ odpovídá mi a otevírá dveře do pokoje, ve kterém budu bydlet, dokud se nerozhodne, co se bude dít. Poděkoval jsem a muž odešel pryč. Pokoj není nic moc, ale stačit mi bude.
Přibližně po hodině a čtvrt přichází mladík přibližně stejně starý jako já a v jeho doprovodu odcházím. Vede mě tímhle dřevěným palácem, až přicházíme do obrovského sálu. Strop je tady zvýšený a kolem celého sálu je balkon. Uprostřed sálu je kulatý stůl, u kterého je pět židlí. Lidé se sem hrnou, i když je už většina míst zabraných. Připomíná mi to divadlo, které jsem kdysi vídal na fotografiích. Těch několik lidí, se kterými jsem cestoval, tady nikde nevidím. Sedám si tedy na kraj jedné lavice blízko vchodu, kterým jsem přišel. Dlouho jsem tu ale nezůstal, protože příchozí se stále snažili si sednout a postupně jsem se takhle posunul skoro až do poloviny lavice. Balkon už je úplně plný, až mám strach, že trámy, které ho podepírají, nevydrží a celý balkon i s diváky spadne na lidi pod ním. Organizátoři, tedy pokud se jim tak dá říkat, si toho už jsou také vědomi a zatarasili schodiště na balkon a všichni ostatní lidé se teď mačkali tady dole. Když se dav už nemohl dovnitř namačkat, odkudsi zazněl gong a do sálu vstoupila pětice mužů. Mezi nimi byl i ten muž, který mě vysvobodil ze zajetí toho prcka u brány a jako poslední kráčí muž, který má tmavě modrý plášť prošívaný zlatou nití a na hlavě čepici, která svým vzhledem hodně připomíná korunu. Celý hlučící dav teď zmlknul a zaujatě sleduje pětici, jak postupně usedá ke stolu. Jenom ten, co šel jako poslední, zůstal stát. Chvíli je hrobové ticho. Všichni upírají zraky na stojícího Khagara a čekají, co bude dál. Ten si po chvíli protírá oči pravou rukou a pak si sundává čepici, kterou pokládá na stůl a také plášť který dává na opěrátko židle, o kterou se opíral. Teprve pak se obrátil k přihlížejícím. „Drazí Bulbaři,“ začal oslovením, „všichni víme, proč jsme se sešli. Mnohým z nás zmizeli z rodin naše dcery, sestry nebo mladé manželky. Nestojím tu dnes před vámi jako váš vůdce, ale jako otec, který přišel o svou dceru a oznamuji vám, že se chystám vyrazit a zachránit ty mladé dívky i kdybych měl jít sám a na konec světa. Hodlám je zachránit všechny, i když mně samotnému unesli jen jednu dceru. Půjdete se mnou?“ ukončil řeč otázkou a sálem se ozvaly souhlasné zvuky. Khagar s tím ale nebyl moc spokojen a zeptal se ještě jednou a více nahlas: „Tak půjdete se mnou?“ Sálem se ihned ozval jásot a bylo jasné, že tihle Bulbaři na záchrannou výpravu opravdu půjdou. Poté se Khagar posadil a ke slovu se postupně dostali všichni jeho zástupci, kteří vyjadřovali svůj názor k případné výpravě a pokusili se říct to, co o tom vědí. Poté se ke slovu dostali ostatní lidé. „Khagare, jmenuji se Roman,“ představil se muž, který se přihlásil jako první a postavil se, „jak chceš ty dívky zachránit?“ Khagar se postavil, aby byl dobře vidět a slyšet. „Nejdříve musíme ty dívky hlavně najít. Až je najdeme, je dost možné, že o ně budeme muset bojovat, proto budeme potřebovat hodně bojovníků,“ dořekl to a zůstal stát, aby mohl odpovídat dalším.
„Ale Khagare, co když jim tam nějak ubližují,“ zvedla se se slzami v očích jedna z žen na balkóně.
„Pokud to tak bude, slibuji, že je pomstím tak, jak si zaslouží,“ odpověděl ihned a co nejvážněji Khagar a opět zůstal stát. Přihlásil se další muž v přízemí a vůdce ho vyzval, aby promluvil. „Khagare, slyšel jsem, že je prý ve městě nějaký cizinec. Co je na tom pravdy a co tady dělá?“ domluvil a sálem se rozhostilo ticho. Několik nejbližších lidí se na mě otočilo a i vůdce se rozhlédl po davu, jako by mě snad hledal. „Ano,“ odpověděl Khagar, „je zde mezi námi jeden člověk, který mezi nás nepatří svým původem, ale má stejný záměr jako my. Chce zachránit ty dívky stejně, jako my, tak proč mu to neumožnit.“ Sálem se ozvalo souhlasné mručení a je vidět, jak někteří i pokyvují. Ozvalo se ještě několik otázek a vysoký snědý muž, na ně pokaždé odpověděl tak, že měl podporu svého lidu. Nyní Khagar dnešní schůzi rozpouští. Všichni se postupně zvedají a odcházejí ze sálu. Když jsem také na odchodu, zastavuje mě mladík, který mě sem přivedl a sděluje mi, že by se mnou vůdce a jeho zástupci rádi mluvili. Kývu a on mě vede proudícím davem až ke dveřím, ve kterých zmizelo všech pět zástupců lidu. Otevírá dveře a pouští mě dovnitř, sám zůstává venku. „Zdravím vás,“ promlouvá někdo, jakmile se za mnou zavřely dveře. „Dobrý večer,“ odpovídám, když se zadívám do místnosti. V jedné čtvrtině místnosti je tu stůl s ubrusem a kolem něj pět židlí, na kterých sedí těch pět mužů. „Posaďte se k nám,“ říká jeden z mužů, nevím který.
Než jsem se stačil zeptat, kam si mám sednout, přiběhl sluha a postavil ke stolu další židli. Bez dalšího váhání jsem udělal první krok. Zvuk při došlapu se rozlehl celou místností a odhalil tak neuvěřitelnou ozvěnu. Pokračuji dál. Stanul jsem před kulatým stolem a usadil jsem se.
„Takže,“ začal Khagar, „jsem rád, že takového člověka, jako jste vy, poznávám osobně. Víte, od té doby, co se o vás začalo mluvit, se s vámi toužím potkat. Dokonce mám povědomí o tom, kde všude jste byl. Vím například o tom, že jste před několika dny zabil jednoho čistého,“ tak se všeobecně mluví o těch, kteří nejsou míšenci a jsou původní Evropané, „a tím zachránil malou dívenku. Nikdy se mi ale nepodařilo, aby vás moji muži viděli v akci. Přídomek Stín nosíte opravdu oprávněně.“
Mezi tím se přede mnou objevila sklenice bílého.
Znám tyhle typy lidí. Jsou ambiciózní a schopní uchvátit všechny, kteří jim naslouchají. Většinou jsem je ale viděl spíše v postu uchvatitele, tak co sakra takovýhle člověk dělá tady. „Podívejte,“ odpověděl jsem, „vážím si vašeho obdivu, ale nepřišel jsem sem vyprávět příběhy. Jsem tady kvůli tomu, protože jste jediní, kdo mi může pomoct. Jediné, co vám mohu říct, jsou informace ohledně těch únosů.“ Nepřestal jsem se na něho dívat.
„Ale vy jste opravdu velký muž. Rádi bychom se o vás dozvěděli něco víc.“
„Jestliže to myslíte vážně, musím najít pomoc někde jinde,“ řekl jsem mu rozhodně a vstal jsem, až židle zavrzala, když se svezla po podlaze.
Khagar se usmál a rukou mi naznačil ke sklenici. „Nemusíte se rozčilovat,“ řekl klidně, „posaďte se, prosím. Nechceme slyšet žádné vaše historky, všechny známe. Máme stejný cíl.“
„To byla zkouška,“ odpověděl jsem pochopeně a opět jsem zaujal místo u stolu.
„Rád si všechno a všechny prověřuji. Jedině ten, kdo zná své lidi, může být dobrý vůdce a nehodlám svůj lid vést někam, kde nevidím šanci na úspěch. Jsem rád, že jste uspěl, nerad bych přišel o někoho s takovými schopnostmi,“ dořekl to a upil ze své sklenice.
„Co byste tedy potřebovali?“ zeptal jsem se a svou pozornost stále věnuji jemu.
„Jsem dobrý vůdce a vedl jsem Bulbary do různých bojů. Nicméně tohle je jiné. Neznám ten svět, kam půjdeme bojovat. Dokonce ani jeden z mých zástupců se tam nevyzná tak, jak bych si představoval.“
„Takže po mně chcete, abych vám řekl, jak to tam chodí?“ ujistil jsem se a upil ze své sklenice.
„Nechci, abyste nás učil, jaké to tam je. Chci, abyste nás vedl.“
Neodpověděl jsem, jen dál zírám tak, jako dosud.
„Pochopte, vaše vědomosti předat někomu dalšímu, by zabralo roky času a stejně by to bylo k ničemu. Nebyly by to informace ověřené v terénu. To si nemůžeme dovolit. Mnohem více prospěšný nám budete, když nám budete velet.“
„To je hloupost,“ řekl jsem bez čekání.
„Souhlasím,“ ozval se jeden ze zástupců. Khagar si ho ani nevšiml.
„Nemůžu vás vést,“ pokračuji, „jste pro mě naprosto neznámí. Neznám vaše zvyky, ani vaše chování. V jednu chvíli mě mohou vaši lidé následovat jako psi pána a pak utečou, když je budu nejvíce potřebovat. To zase nemohu riskovat já.“
„Tak co navrhujete?“ odpověděl Khagar s ledovým klidem.
„Veďte je vy sám a já vám budu dělat poradce. To je to jediné, co pro vás mohu udělat. Budu bojovat po vašem boku, budu vám radit a budu s vámi jíst ze stejného hrnce, ale nečekejte, že budu vaším vojevůdcem.“
„Jsem rád, že se shodneme.“
Možná, že se na tuto pozici Khagar výborně hodí. Jak to tak vypadá, nikdo si nemůže být jistý, jak se zachová a to může být výhoda.