Liliana Potter (5)

Anotace: 5. kapitola - Zpátky ve škole (divná kapitola)

Sbírka: Liliana Potter

Září. Nastupujeme s Ronem a Hermionou do posledního ročníku. Budeme tam chodit s Ginny. Hermiona je zdrcená z představy chození do třídy s mladšími spolužáky, hlavně mladší sestrou. A musím přiznat, ani Ginny není tou vyhlídkou unesená.

Celé léto jsem Severuse neviděla, ale pravidelně jsme si posílali sovy. Samotnou mě překvapilo zjištění, že si máme stále co říct. Teď mě bude učit obranu proti černé magii. Při té vzpomínce mi přeběhl mráz po zádech. Nedá se čekat jiné chování než to samé jako předchozí roky. Bude to peklo. Jediná věc co by byla horší je asi to, kdyby se choval jinak.

Už se těším až ho uvidím.

Jsem blázen?

Možná.

Škola je celá opravená a po loňských událostech nikde ani stopy. Působí to zvláštně. Staly se tu hrozné věci, život jde dál.

Změnila se škola nebo já?

Určitě oboje.

„Tak co jak se ti zatím líbí ve škole?“ ptá se Severus na společné procházce po bradavických pozemcích, které se staly pravidlem.

„Je to divné. Chodit do školy, do závěrečného ročníku, kde nás čekají zkoušky a máme mnoho učení, a být považována za hrdinku, která zachránila svět. Lidi snad předpokládají, že jsem dokonalá a všechno umím. Nejspíš je ani nenapadlo jak často jsem přežila jen díky štěstí a náhodě. Jak se tu líbí tobě?“

„I pro mě je to divné. Jistě sis všimla, jak se na mě studenti dívají.“

„Všimla.“

„To, že mě nenávidí není nic nového, ale je to jiné.“

„Ano, to je. Vědí, že jsi byl na Brumblálově straně, i tak je pro ně jistě těžké vyrovnat se s tím vším co jsi musel dělat.“

„A pro tebe?“

„Pro mě ne. Troufnu si tvrdit, že tě znám lépe než ostatní. Ukázal si mi to svýma očima, vím jaké to bylo pro tebe. Pochopila jsem to.“

„Musel jsem ti to ukázat, abys věděla, ale nečekal jsem pochopení.“

„Ani já ne. Možná jsem cvok, ale mám tě ráda.“

„Možná.“

„To ti teda pěkně děkuju. Ty víš jak holku potěšit.“

Severus se na mě jen usměje a já mu úsměv opětuji. Vím, že to tak nemyslel. Za ty dva měsíce prázdnin a našeho dopisování jsem měla šanci ho poznat ještě lépe než s pomocí pár vzpomínek, které mi ukázal tehdy. Rozumíme si. Stačí mi jeho přítomnost. S ním necítím potřebu každé ticho vyplnit hovorem. Máme stále o čem mluvit, ale někdy je jen jeho přítomnost dostačující bez nutnosti jakýchkoliv slov.

A život jde dál. Chtělo by se skoro říct. Je to tak. Jde dál. Samozřejmě ne bez problémů. Snad všichni si všimli, že se často procházím se Severusem po školních pozemcích. Nevím co si o tom myslí a snad to ani nechci vědět. Na pozornost jsem si už zvykla. Nikdy jsem o ní nestála, ale je tu. Dřív jsem byla ta co přežila. Teď jsem ta co ho porazila.

Se Severusem jsme dobří přátelé a kupodivu se nám to přátelství daří udržet. Občas se mi sice stane, že uklouznu a mám nutkání se ho dotknout, vzít ho při našich procházkách za ruku, ale naštěstí jsem si to vždy včas uvědomila a zarazila se, cukla rukou včas, před dotykem. Netuším, zda si toho všiml, ale slovem se o tom nezmínil. On se dokáže dokonale ovládat. Nevím jestli se mi to víc líbí nebo mě to štve. Nemám ponětí, zda i on má problémy se stanovenou hranicí přátelství. Chci, doufám, že má, jenže pokud by to tak bylo, bude pro mě ještě těžší se ovládat. Rozum říká, že je lepší nevědět. Srdce stále touží po dotyku, polibku, jeho blízkosti, která nedostačuje. Rozum vyhrává. Ale občas pochybuji. Měla bych nechat vyhrát rozum?

A snad stále častěji, pro tyhle úvahy přemýšlím o tom zda jsem normální. Možná se na mě všechny ty strašné události podepsaly. Třeba nedokážu žít normálně.

Ne! To je blbost. Jsem zcela normální. Jen mám právě trochu problémy. Ty jsem měla vždycky. Nic nového pod sluncem. Nejsem blázen!

Doufám.

Přemýšlím a netuším, kam mě nohy vedou, když narážím na Lenku. Kdyby mě nezastavila, ani si jí nevšimnu.

„Ahoj Lili.“

„Lenko? Ahoj. Nevšimla jsem si tě.“

„Přemýšlíš?“

„O tom jestli nejsem blázen.“ Přikývnu a pravda ze mě vyletí úplně mimoděk. S nikým jiným by se to nestalo. S Lenkou se dá tak snadno mluvit. Mám jí ráda. Je zvláštní, na všechno má originální názor.

„Protože miluješ Snapea?“

To mě zaskočí. Ona si toho všimla?

„Mimo jiné. Ty to víš?“ Kdo další?

„Všimla jsem si, ale neřekla bych že i někdo jiný.“

Uklidňuji se: „Dohodli jsme se na přátelství.“

„On tě taky miluje.“

„Myslíš?“ Zajímám se. S nikým jiným bych o tom zatím nedokázala mluvit. S ní mi to jde tak snadno. Potřebuji si promluvit.

„Občas je to na něm vidět. Pokud tedy právě někoho nevraždí pohledem.“

„Vím jak to myslíš.“ Zasměji se. Vždycky se tváří tak vážně, naštvaně.

„Smát se, jsem ho viděla jen s tebou.“ Oznámí mi jako by nic. Jistě pozná kolik to pro mě znamená. Teď vede srdce.

„Jsi smutná.“ Prohlásí a já nedokážu odporovat. Má pravdu, jsem.

„Miluji ho. Jsme jen přátelé, ale dělá mi potíže udržet se a chovat se jen v mezích našeho přátelství. Nemůžeme být spolu. Je toho mezi námi tolik. Tak moc. Miloval mou matku. Otce nenáviděl, stejně tak jako kmotra. Prozradil Voldemortovi věštbu, část kterou vyslechl a on se proto rozhodl zavraždit mě a mé rodiče. Prozradil to Brumbálovi a začal pracovat pro něj. Hrál to na obě strany, i když od té doby patřil jen Brumbálovi. Udělal to kvůli mé matce. Její smrt ho zlomila. Brumbál mu prozradil, že se jednoho dne vrátí a on mě slíbil chránit. Tehdy to bylo taky jen kvůli mé matce. Nastoupila jsem do školy a poznal mě. Choval se ke mě hnusněji než k ostatním. Věřila jsem, že mě nenávidí...“ Chrlím ze sebe vše překotně a nedokážu se zastavit.

„Láska snad stojí za trochu problémů, ne?“

„Trochu? A co mí kamarádi. Co by si všichni mysleli?“

„A je to pro tebe tak důležité? Co si budou myslet.“

„Ne,“ přiznám po pravdě. „Jen bych je nechtěla ztratit.“

„Neztratíš.“

„Bojím se.“

„Čeho?“

„Že pro něj to za to nestojí.“

„A kdyby?“

„Nesnesla bych ho ztratit.“

„Tak se bojíš to risknout.“

„Jo. Já, všemocná hrdinka co zachránila svět mám strach.“ Prohlásím se slzami v očích a nenávidím svůj osud.

„Chápu tě.“ Mluví pravdu. Dívá se na svět bez zbytečných problémů.

Kéž bych to taky dokázala.

Nedokážu.

„Ahoj Severusi.“

„Lili. Dobrý den. Jak se máš?“

„Dobře děkuji. A ty? Ty zkoušky jsou únavné.“

„To i pro mě.“

„Už se těším až to budu mít za sebou. Nadšený je z nich snad jen Ron.“

„Nemůžeš se dočkat, až odsud odejdeš a začneš žít? Staneš se bystrozorkou.“

„Právě teď je mi dobře. Bradavice mi budou chybět. A hodně lidí odsud. Hlavně ty. Už se nebudeme vídat tak často. Budeš mi scházet.“ Nejsem si jistá jak a zda vůbec pokračovat. Celý rok se přesvědčuji, že jsme jen přátelé a nic víc mezi námi není. Už i sebe jsem téměř přesvědčila.

„I ty mi budeš chybět. Ale stále si můžeme dopisovat. A ještě tu jsou prázdniny.“ Usměje se na mě a já ho nemohu neopětovat.

Nebude to ono.

To nestačí, křičí srdce.