My, oni a ti druzí - 1.kapitola

Anotace: Nevím, co se dějte. Ani to vědět nechci. Chci jen přežít. Ale jak to udělat, to nemám ani to nejmenší tušení.

Sbírka: My, oni a ti druzí

Tvrdě jsem dopadla na zem. Ještě, že mám pokoj v prvním patře, jinak by to bylo ještě horší. podívala jsem se na svoje ruce. jsou trochu odřené a bolí to. Teď to ale není důležité.

Běž.Musíš utíkat. Schovej se.
Nad tím, kdo to mluví, se budu zamýšlet později. 
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude bylo ticho. Bylo brzo ráno. Pravděpodobně něco před šestou. Blbý ranní vstávání. Nikdy nepřinese nic dobrýho.
Podívala jsem se nahoru. Z okna, ze kterého jsem vyskočila, se díval otčím a smál se. To se mi nelíbilo. Rychle jsem vyskočila na nohy a začala utíkat. Běžela jsem ulicí k domu mého nejlepšího kamaráda. Bydlí jen pár desítek metrů ode mě. Určitě mi pomůže.
Nervózně jsem se podívala za sebe. Nikdo mě nepronásledoval. Nevím, jestli je to dobře.
Už jsem byla skoro u cíle, když z domu po mé pravici někdo vyskočil. Taky oknem. Asi je to dneska v módě. Jenomže on nevyskočil sám. 
Ten, co se dostal ven jako první, byl mladý tmavovlasý muž. Ani se nestačil postavit na nohy a už u něj byli tři další lidé. Žena a dvě děti. 
Zastavila jsem se a chtěla jsem se zeptat, co se stalo, jenomže...nebyla jsem ze sebe schopná dostat ani slovo.
Žena s dětmi se na toho muže vrhly. Uvědomila jsem si, že vypadají úplně stejně jako máma s bráchou. Z úst jim tekly sliny a v očích měli divoký výraz. K muži se nejdřív dostala ta žena. Skočila na něho a...zakousla se do něho. Úplně se do něho zakousla. Do boku. Pak se k ní připojili děti. Jedno z nich se mu zakouslo do krku, druhé do paže. Oni ho jedli. A on křičel.
Utíkej, nebo tě to čeká taky.
Poslechni ten hlas, holka. Musím ho poslechnout. 
Donutila jsem svoje nohy k pohybu a rozeběhla jsem se a snažila jsem se nevnímat nářek toho nebohého muže.
Uběhla jsem jen několik kroků a uslyšela jsem další výkřik. Vycházel z nedalekého domu. Pak další výkřik. 
Ani nevím, jak se to stalo. Najednou byla celá ulice zaplněna křikem. Rvalo mi to uši. Nechtěla jsem vědět, proč ti lidé křičí. Chtěla jsem tomu utéct. Nezastavovala jsem se.
Konečně jsem doběhla k domu Tommyho, mého nejlepšího kamaráda. 
Zazvonila jsem a vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Prosím, prosím, otevři Tommy, já tu nechci být.
Ale nikdo neotvíral. 
Pak jsem si vzpomněla na klíč pod rohožkou. Sehnula jsem se a vzala ho. Když jsem ho dala do zámku a snažila se otevřít, tak se mi hrozně klepaly ruce. Pořád jsem měla pocit, že mě někdo zezadu drapne a zakousne se do mě jako do toho muže.
Konečně se mi podařilo otočit klíčem.
Otevřela jsem dveře dokořán a ztuhla jsem.
Přímo přede mnou byl Tommy shrbený nad něčím nehybným tělem. Otočil se a podíval se na mě. 
Začala jsem křičet. Z úst mu visely kusy krvavého masa.
Nepanikař. Utíkej.
Tommy mě ignoroval a otočil se zpátky ke své oběti.
Rychle jsem zabouchla dveře a běžela tak, jako ještě nikdy.
Hrozně, ale hrozně moc jsem se bála. Panikařila jsem. Podařilo se mi ale dostat mozek do té fáze, kdy tyhle emoce přestanu cítit a soustředím se jenom na to, abych běžela dál, protože nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdybych se zastavila.
Uvědomila jsem si, že nemůžu běžet po hlavní ulici. Zabočila jsem do postranní uličky a běžela jsem. Pak zabočila. Pak zase. A zase. Běžela jsem hrozně dlouho. Začalo mě píchat v boku, ale nezastavila jsem se.
Dostala jsem se do horší části města. Všude byly lidé. Viděla jsem ty šílené obličeje, lidi s šílenýma očima, jak se vrhají na ty chudáky, co běží a snaží se jim uniknou tak, jako já. 
Některým se to podařilo, ale většině ne. Proběhla jsem kolem člověka, kterého v tom okamžiku, když jsem ho míjela, strhly na zem dva šílenci. Běžela jsem dál a neotáčela se. 
Vběhla jsem do ještě temnějších uliček. 
Čím dál jsem běžela, tím bylo míň lidí. Pro jednou je ta nejhorší část města tou nejbezpečnější.
Už jsem nemohla běžet dál. Zastavila jsem se a opřela se o špinavou stěnu. Snažila jsem se zklidnit dýchání, ale nešlo to.
Běž dovnitř.
Divoce jsem se rozhlédla kolem sebe. Uviděla jsem staré dřevěné dveře. Bez rozmýšlení jsme je otevřela a vběhla dovnitř.
Ocitla jsem se v malé chodbě s dřevěnými schody. Vypadaly hodně vratce, jakoby měly každou chvíli spadnou.
Nahoru.
Něco mi říkalo, že mám poslechnout. Co nejrychleji, jak jsem se jen odvážila, jsem vystoupala po schodech a dostala se do další malé chodby se třemi dveřmi.
Vešla jsem do těch prostředních.
Místnost, do které jsem vešla, byla malá. Bylo v ní jen jedno malé okno, stará postel, už od pohledu prolezlá vším možným a stará skříň. 
Rychle jsem došla k oknu a podívala se ven do malé uličky. Nikdo v ní nebyl.
Chvíli jsem jen roztřeseně stála a pak jsem se v slzách sesunula na postel.