My, oni a ti druzí - 5.kapitola

Anotace: Další kapitola. Když napíšete, co si o tom myslíte, budu moc ráda.

Ani jedna z nás dlouho nepromluvila. Jenna se starala o zraněného. Omývala mu obličej mohkým hadrem a snažila se ho očistit. Ze způsobu, jakým se o něho starala, jsem usoudila, že musí být příbuzní. Zeptala bych se, ale vím, že by mi stejně neodpověděla.

"Určitě máš hlad," řekla náhle Jenna. "V batohu jsou sušenky," ukázala na batoh u jejích nohou, "najez se."

"Díky," zašeptala jsem a vzala si sušenku. Všimla jsem si, že v batohu jsou kromě jídla i nějaké zbraně. Nože a myslím, že jsem zahlédla i nějakou pistoli. Ještě, že jsme na stejné straně.

Pomalu jsem okusovala sušenku. Dusila jsem v sobě tolik otázek.

"Měla bys jít spát," poručila mi Jenna, "po setmění vyrazíme."

Neodporovala jsem jí. Lehla jsem si na zem, jenom v koutku mysli jsem si postěžovala, jak je to nepohodlné a snažila se usnout. Šlo to podivuhodně snadno, samotnou mě překvapilo, jak moc jsem byla unavená.

"Kdo je to?" Zeptal se neznámý hlas.

Neotvírej oči. Dělej, že spíš.

Tenhle hlas znám. A poslechnu ho.

"Pomohla nám. Neboj, ta je v pořádku," uslyšela jsem, jak Jenna odpovídá. Dovolila jsem si jen malinko pootevřít oči.

"Víš to jistě? Vždyť víš, že to někdy jen hrají." Mluvil ten zraněný, který teď byl při vědomí a vypadal docela v pořádku.

"Člověk si nikdy nemůže být jistý, ale myslím, že ona není jednou z nich." Jenna si povzdechla. "Viděls to tady? Myslíš, že by jeden z nich žil v takových podmínkách?"

O kom to mluví? Kdo jsou ti ´oni´? Nemyslí snad ty šílence venku, že ne? Vypadám snad jako šílenec?

"Stejně si myslím, že bychom ji tu měli nechat," mračil se zraněný. "Je to nebezpečné."

"Chceš ji tady nechat? Vždyť je to teprve holka. Jak dlouho si myslíš, že tady přežije?" Jenna se na mě podívala a já rychle zavřela oči.

"Jak dlouho si myslíš, že přežijeme my? A kde seženeme další jídlo? Teto, my ji tu musíme nechat." Takže Jenna je jeho teta. To dává smysl. Ale to, jak mluví, vůbec ne. Oni mě tu chtějí nechat?

"Scotte, nech toho. Ona s námi prostě půjde." Já věděla, že je ta Jenna slušný člověk.

"Jak myslíš," řekl Schott. "Ale jestli na nás někdy pošle ty šílence, tak to bude tvoje chyba."

"Jenna si povzdechla. "Nepošle," řekla potichu. "Měli bychom už jít. Probudím ji." Došla až ke mě a jemně mnou zatřásla. "Probuď se."

Snažila jsem se, abych vypadala, jakože mě někdo právě probudil. "Co se děje?" zamumlala jsem jakoby rozespala a jakoby zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe.

"Už musíme jít," vysvětlila mi Jenna a já se jí nakrátko podívala do očí. Chtěla bych jí poděkovat, že se mě zastala, ale to teď nemůžu udělat.

"Máš tady něco užitečnýho?" Zeptal se mě Scott nepříjemným hlasem.

"Ne," smutně jsem zavrčela hlavou. "Jídlo už tu nezbylo a oblečení jsme použily na obvazy. Mimochodem," usmála jsem se a snažila se nemyslet na to, že mě tady chtěl a vlastně ještě chce, nechat, "jmenuju se Rory."

"Scott. To je škoda." Představil se Scott a pokývl hlavou.

"Tak půjdeme," Jenna se vložila do rozhovoru. "Zvládneš to?" zeptala se Scotta. Ten přikývl. "Tak jdeme."

Jenna se Scottem vyrazili a já šla za nimi. Ještě jsem se naposledy rozhlédla. Je to zvlášní, ale bude mi to tady trochu chybět.

Vyšli jsme na ulici. Všude byla tma, ale městské osvětlení fungovalo. Bylo mi to divné. Kdo udržuje elektřinu v chodu?

"Hlavně buďte zticha." Jenna se na mě podívala. "Měli by spát, ale to člově nikdy neví."

Šla jsem mezi Scottem a Jennou. Nevěděla jsem, kam jdeme, ale zdálo se, že jdeme až na okraj města, jestli se tomu ještě tak dalo říkat.

Musela jsem se hodně přemáhat, abych nekřičela. Byla jsem vděčná za relativní tmu, protože za světla bych to nesnesla. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, jakoby všude po ulicích ležela nehybná těla. Snažila jsem si říkat, že to tak není, ale nepomohlo to. Poznávala jsem ty obrysy. A co víc, cítila jsem ten zápach. Mělo mě to napadnout. Kdo by odklízel mrtvoly? Ti šílenci určitě ne. Ach ne. Možná jsem ty lidi, co tady leží, znala. Možná jsem je měla ráda. Ach ne. Ach ne. Ach ne. Měla bych tu ležet taky. Bylo by to jednudošší. Zasloužila bych si to. Měla bych tu být taky.

Dýchej. Nepanikař. Nemysli na to.

Ne. Já už nemůžu.

Zastavila jsem se. Scott do mě narazil a zaklel.

"Co děláš?" Zasyčel na mě. Právě jsme stáli v malé uličce. Nikdy dřív jsem tady nebyla.

"Já...oni...jsou všude." Šeptala jsem a divoce se rozhlížela kolem sebe.

"Uklidni se," poručil Scott a zatřásl mnou. "No tak!"

"Nech ji," požádala ho tiše Jenna. "Podívej se na mě, Rory," promluvila na mě. Chytla mě za ramena a donutila mě podívat se na ni. "Jdeme od toho pryč. Tam už nebudou. Jen to musíš vydržet."

Přikývla jsem a ona mě pustila. Musíme jít dál. Musím to v sobě udusit.

Po hrozně dlouhé době jsme se dostali do míst, které jsem znala. Byli jsme na okraji města, kde stály jen průmyslové budovy a pár supermarketů. Myslela jsem, že tady zastavíme, ale neudělali jsme to. Šli jsme dál.

Zaposlouchala jsem se do ticha kolem nás. Bylo to uklidňující. Slyšela jsem jen naše kroky. Scottovy těžké a dupavé, Jenniny lehké a moje...normální. Tak to asi přijde každému.

Nikdy jsem takové ticho neslyšela.

Už nebylo tak uklidňující.

Město bylo mrtvé. Jiné zdůvodnění není.

Vyšli jsme i z průmyslové zóny. Věděla jsem, že pár kilometrů od města jsou zahrádkářské kolonie. Taky nějaké chaty. Možná, že jdeme tam.

Už mě začínali bolet nohy. Chudák Scott, ten na tom musí být ještě hůř, se svými zraněními...

Došli jsme k oploceným zahradám.

Na chvíli jsme se zastavili. Pak jsme sešli z cesty a dál pokračovali po trávě.

"Už jsme skoro tam," řekla Jenna a já se trochu zaradovala.

Jenna nás vedla těsně kolem plotu a pak se náhle zastavila. "Tady to je," zamumlala.

Věděla jsem, o čem mluví. Ve vysokém plotě byla díra. Všichni jsme jí opatrně prolezli.

Pokračovli jsme dál. V některých zahrádkách byli malé kůlničky na nářadí a takové věci. U jedné takové jsme se zastavili.

"Tady to je. Vítejte doma," otočila se na nás a usmála se. Potom otevřela dveře, vešla dovnitř a my ji následovali.

Ocitli jsme se v malé místnůsce. Tahle kůlnička byla skoro vyklizená. Bylo tu malé zamřížované okno.

Scott najednou rozsvítil baterku, ani nevím, odkud ji vzal a já si mohla místnost lépe prohlédnout.

Na levo od dveří byla káď naplnená vodou. Napravo jsem viděla položené nějaké motyky, takové věci, co by mohly aspoň podle mého názoru posloužit jako zbraně. Nad druhé straně místnosti byli naskládané nějaké látky, nějaké podušky, které měly sloužit asi jako lůžka.

"Máte to tu hezký," zhodnotila jsem, doufám že teď náš, příbytek.

"Díky," řekla Jenna. "Radši zhasni, Scotte, těch baterek máme málo."

Celá mísnost se ponořila o tmy. Za chvíli si moje oči zvykly a viděla jsem alespoň matné obrysy.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla. Pak jsem začala. "Můžete mi, prosím vás, říct, co se stalo?" Doufám, že to budou vědět. Vlastně ne. Nevím, jestli to chci vědět já.

"Nejdřív si na chvíli sedneme a najíme se. Bude to nadlouho," navrhla Jenna a my tak udělali.

Docela pohodlně jsem se usadila do podušek a opřela se o zeď. Jenna mi podala něco do ruky. Vyklubalo se z toho jablko a kus chleba.

"S ovocem je to dobré, je ho všude kolem dost," okomentovala naši večeři Jenna. "Ale jen na ovoci se žít nedá."

"Jak je to dlouho, co se tohle děje? Ztratila jsem pojem o čase," začala jsem. Nebudu klidná, dokud nebudu vědět, co se děje.

"Něco přes dva týdny," odpověděl mi Scott a i v té tmě jsem mohla poznat, jak moc má zachmuřený obličej.

"Opravdu?" Byla jsem překvapená. Myslela jsem, že to začalo jen před pár dny.

"Jo. Jak to začalo u tebe? Mělas rodinu?" zeptal se Scott.

Ucítila jsem ostré bodnutí uprostřed hrudi. Na mou rodinu nechci myslet.

"Jestli nechceš, tak nám to neříkej," Jennin hlas jsem slyšela jakoby z velké dálky.

"Ne, řeknu vám to," zašeptala jsem. "Spala jsem. Pak do pokoje přišel můj otčím. Pak moje máma a brácha. Skočila jsem z okna. Utíkala jsem. Schovala jsem se. To je všechno." Jak krátký popis nejhoršího rána mého života.

"Zůstal ti někdo?" Zeptal se Scott.

"Ne." Dívala jsem se do prázdna. Vracet se do těch chvil bolí.

"Takhle to asi bylo u každýho," Jenna přerušila tíživé ticho. "Mě probudily vlastní děti. Kousaly mě do ruky. Nevěřila jsem, že se to opravdu děje."

Hrůza.

"Jak se to stalo?" Zašepta jsem. "Co se s nima stalo? A proč se to nestalo nám?"

Věděli, o čem mluvím.

"Nevíme," odpověděl Scott.

"Kolik nás zůstalo?"

"Nevíme."

"Tohle přece nemůže být pravda. Tohle se děje v hororech, ne ve skutečnosti," šeptala jsem.

Nikdo na to nic neřekl.

"Jak se mohli z lidí stát ti šílenci? Co se stalo?" Chci to vědět. Když to budu vědět, tak už to možná nebude tak děsivé.

"Oni nejsou ten nejhorší problém," Scott se hořce zasmál. "Ti druzí jsou horší."

"Cože? O kom to mluvíš?"

"Tys vážně byla celý yt dva týdny zalezlá ve sklepě, že?" Scott se ucechtl. "Nic nevíš."

"Nechovej se zle," napomenula ho Jenna.

"Kdo jsou ti druzí?" Zeptala jsem se.

"Moc toho o nich nevíme," začala Jenna. "Nevšimla sis někoho z nich? Někoho, kdo stojí uprostřed jatek, dívá se, jak jiné vráždí a směje se tomu? Někoho, kdo ovládá ty šílené lidi?"

Zamrazilo mě. To, o čem mluvila, jsem viděla. Tehdy ráno. U mě v pokoji. Můj otčím. Stál tam a poručil mé rodině, aby na mě zaútočila."

"To není možný," zašeptala jsem.

"Vítej v realitě," zabručel Scott.