My, oni a ti druzí - 6.kapitola

Anotace: Další kapitola, která by měla vysvětlit hodně věcí. Prosím, napište svoje názory, díky.

Sbírka: My, oni a ti druzí

Chvíli jsme si odpočinuli. Pak jsme vyšli ven a začali jsme sbírat ovoce. Jenna mi vysvětlil, že ven chodí jenom v noci, protože to většina šílenců spí. Zeptala jsem se, proč byli teda ve dne ve městě. Prý vyšli už v noci, ale narazili na několik komplikací. Na podrobnosti jsem se radši neptala.

Začali jsme sbírat ovoce. Zůstávali jsme spolu, rozdělit se by bylo nebezpečné. Natrhali jsme plný koš jablek. Ještě, že letos všechno dozrávalo dřív.

Po celou dobu, co jsme byli venku, jsem se nervózně rozhlížela kolem sebe. V každém stínu jsem viděla nebezpečí. Nemohla jsem si zvyknout na myšlenku, že ve tmě jsem ve větším bezpečí, než za světla. Ti šílenci byli jako my, neměli žádné zvláštní schopnosti, jak mi vysvětlil Scott, takže tma pro ně nebyla výhoda.

Pořád jsem se na ně snažila myslet jako na šílence. Nechtěla jsem si uvědomit, že to byli lidé jako já, protože pak bych se asi zbláznila. Do teď jsem to celé pořádně nevstřebala. Jsem za to vděčná. Až si připustím, co se vlastně stalo, tak začnu opravdu panikařit. Ale myslím, že do té chvíle zbývá ještě spousta času.

Když jsme nasbírali dost ovoce, tak jsme si sedli na jednu zahradní lavičku blízko naší kůlny. Nemluvili jsme, jen jsme seděli a užívali si ten klid. Bylo pěkné být po tak dlouhé době venku. Nikdy jsem nebyla ten přírodní typ, ale po dvou týdnech strávených v zaprášeném sklepě jsem opravdu toužila po čerstvém vzduchu.

Pomalu se začalo rozednívat. Východ slunce jsem viděla poprvé. Bylo to krásné. Jednoduché. Dokonalé. Nádherné.

Nerada jsem se vrátila do kůlny. Podle Jenny bylo důležité být přes den v úkrytu, protože právě tehdy vylézají ven a snaží se dobytek zbytek normálních lidí. Tady se jich zatím moc neobjevilo, ale nějací přece. Nesmíme riskovat.

„Půjdeme spát,“ poručila Jenna a my ji poslechli. Stejně jako u mě, tak i u Scotta měla autoritu. Jenna poté zakryla zamřížované okýnko látkou a v místnosti se najednou udělalo příjemné šero. Lidi přece nedokážou spát ve světle.

Rozdělili jsme si podušky a já se na těch svých docela pohodlně uvelebila. Byla jsem hrozně unavená, v nohách jsem měla spoustu kilometrů. Ale spát jsem nemohla. Na to jsem měla v hlavě obrovský zmatek.

Za chvíli jsme slyšela, jak ti dva klidně oddechují. Snažila jsem se soustředit na zvuk jejich dýchání. Třeba mě to uspí.

Ale neuspalo.

Hlavně nesmím začít přemýšlet.

Jestli chceš, můžeme se povídat.

Nebudu si povídat s imaginárním hlasem ve své hlavě.

To už jsem zase imaginární? Myslel jsem, že to jsme si vyjasnili.

Nebudu se s tebou bavit. Neexistuješ. Chci spát. Nech mě na pokoji.

Stejně nemůžeš usnout. Proč se nezeptáš těch dvou, jestli taky neslyší nějaký hlas?

To mě nenapadlo. Přece s e jich ale nemůžu takhle zeptat…hele, neslyšíte náhodou v hlavě nějaký hlas, co vám říká, co máte dělat?… To přece nejde. Měli by mě za blázna. Ještě by mě pak vykopli. Nebudu riskovat.

Myslím, že bys byla překvapená.

Ne, nebudu se jich na to ptát. Prostě tě budu ignorovat. Sakra, už zase na něho mluvím. Nemluv na něho. Ach jo. Vždyť ani žádný ´on´ není.  Musím se dát dohromady.

 Já existuju. A pomohl jsem ti.

Možná. A možná taky ne.  A jestli jo, tak co jsi, když ne jen imaginární hlas?

Víš, že je to poprvé, co ses na to zeptala? Čekal jsem tu otázku mnohem dřív.

Já čekám na odpověď.

Myslím, že to prozatím necháme být. Můžeme skončit u toho, že jsem někdo, kdo ti chce pomoct, kdo tě chce udržet naživu.

Proč mi chceš pomoct?

Protože existuju ve tvé hlavě. Co by se asi stalo se mnou, kdybys zmizela z povrchu zemského?

Nerada to přiznávám, ale to dává smysl.

Děkuju.

Půjdu spát. Už se neozývej.

Ticho. To krásný ticho. Je to hrůza, když ve svý vlastní hlavě nemáte klid. Teď budu spát.

Jenomže spánku se nedá poručit.

Děláš to ty? To kvůli tobě nemůžu usnout?

Ne.

Nevím proč, ale měla jsem pocit, že jsem ho urazila.

Jo, urazilas mě.

On vlastně slyší moje myšlenky.

Přesně tak.

To je otravný.

Ne tak, jako když nechceš akceptovat moji existenci.

My se hádáme?

Možná.

Neskutečný. Asi už opravdu blázním.

Už několikrát jsem ti říkal, že neblázníš.

Tomu se to říká. Možná však můžu zkusit jít na to jinak. Možná vážně existuje. A jestli vážně existuje, tak by mohl něco vědět.

Líbí se mi, jak přemýšlíš.

Nevím proč, ale rozesmálo mě to. Musela jsem se kousnout do ruky, abych nevzbudila Jennu  a Scotta.  Víš teda něco?

Možná. Ptej se.

Moje chuť smát se najednou přestala. Zamyslela jsem se, na co bych se zeptala a ucítila jsem obrovskou díru v hrudi. Jakékoliv myšlenky na to, co se děje, ve mně vyvolávali bolestné vzpomínky. Před sebou jsem viděla tváře mé rodiny.

Můžu je nějak zachránit? Dřív mě to nenapadlo. Ale zachránit je by bylo to jediné, za co by stálo bojovat.

Je mi líto, ale to nevím.

Srdce mi poskočilo. Tohle nebylo ne. Takže dál. Co se jim stalo.

Měla by ses zeptat, co se vám stalo.

Jak to myslíš?

Oni nejsou jediní ovlivnění. I vy jste ovlivnění.

Jak?

Já. Stejná věc, která způsobila jejich šílenost, způsobila, že mě slyšíš.

Zarazila jsem se. Je to vůbec možné?

Pak jsou tady ti druzí. Nejsou šílení. Neslyší hlasy. Ale můžou ovládat ty šílené.

Oči se mi rozšířili náhlým poznáním. Myslím, že to začínám chápat. Dívala jsem se na to špatně. Nejsou to oni, kdo jsou jiní. Všichni jsme se změnili. Jen jsme to předtím neviděla.

Jak tohle všechno víš?

Nevím. Prostě to vím.

Proč ale nejsme všichni šílení? Proč všichni neslyšíme hlasy? Proč nás to takhle rozdělilo?

To ti neřeknu. Věř mi, nechceš to vědět.

Věděla jsem, že ho nepřemluvím, že mi to neřekne. Taky jsem věřila, že to nechci vědět. Ale já se to musím dozvědět. Jaký je mezi námi rozdíl? Mezi mnou, otčímem a mámou s bráškou? Čím se lišíme? Nebo jinak. Co má moje máma s bráchou společný? Něco, v čem jsem jiná? Je to ve vzhledu? V genetice? Vždyť i krevní skupinu mám s mamkou stejnou. Jsem tmavovlasá jako brácha. S mámou jsme stejně vysoký. Tudy cesta nevede. Co mám společné se Scottem a Jennou? Na první pohled jsme rozdílný. Docela milá ženská středního věku, docela protivnej adolescent a já, neskutečně průměrná holka.

Musí tu něco být. Vyloučím genetiku, naše rodina je rozdílná. Jak mi Jenna řekla, tak její děti jsou také jiné. Vzhled nás nespojuje.

Tohle nerozluštím. Řekni mi to.

Nechceš to vědět.

Řekni mi to.

Nemůžu.

Ale proč?

Protože nechci, abys byla smutná.

Na moje city nehleď. Na city není místo.

Srdce mi rychle bušilo. On to slyšel. Věděl, jak moc chci vědět, proč to tak je.

Když budu vědět, proč to tak je, budu s tím moct bojovat.

Nechci ti to říkat.

Je to tak hrozné?

Vlastně není. Ale vezme to člověku iluze.

Já to zvládnu.

Dobře.

Čekala jsem. Takže?

Ti, kteří umí ovládat ty šílené, jsou ti nejhorší, který tenhle svět má. Jsou zlí. Možná, že se tak nenarodili. Možná z nich ty monstra udělal svět. Naštěstí jich není moc. Ale jsou nebezpeční.

Já věděla, že na mém otčímovi je něco špatnýho. Pokračuj.

Ti, ze kterých se staly vraždící šílenci, bývali ti nejlepší. Pomáhali ostatním. Skočili by za jiné do ohně. Byli dobří.

Zamrkala jsem. To je pitomost. Nikdo není ani dobrý, ani zlí.

Když myslíš.

Co jsem teda já? My?

Jste střed. Ani dobří, ani zlí. Jste nejvíc přizpůsobení k přežití. Když bude jediná možnost jak se zachránit obětovat někoho jiného, tak to uděláte. Ale jen jako poslední možnost. Dokážete tady přežít, protože myslíte na sebe. Ale nechcete, aby ostatní trpěli. Ale když to bude nezbytně nutné, tak ostatní zničíte, abyste se zachránili.

Tohle je pitomost. Žádný takový rozdělení být nemůže. Navíc, proč by to ti nejlepší schytali nejhůř a ti nejhorší nejlíp? A navíc, já bych nikdy nikomu nic neudělala. O čem tady vůbec přemýšlím. Tohle není možný. Je to trhlý. Nic lepšího si tahle apokalypsa vymyslet nemohla?

Já věděl, že ti to nemám říkat.

Udělalas dobře. Stejně ti ale nevěřím.

Jenže v koutku mysli se mě začala zmocňovat panika. Nějak jsem věděla, že to bude pravda. A to mě děsilo.