My, oni a ti druzí - 8.kapitola

Anotace: Po menší pauze o něco delší kapitola. Doufám, že se vám bude líbit.

Sbírka: My, oni a ti druzí

Seděla jsem skrčená v rohu kůlny. Venku zuřila bouřka, co chvíli noční nebe prozářil blesk, a místnost se zaplnila bílým světlem. Slyšela jsem mohutné hromy, které dokreslovaly děsivou atmosféru.

Pořád jsem si říkala, že se vlastně ani nemám čeho bát. Jenna se Scottem, kteří seděli na druhé straně místnosti, se tvářili klidně. Proč bych se měla bát? Vždyť sem jedou lidé. Jako já. Alespoň doufám.

„Kdo myslíte, že to je?“ Zeptala jsem se.

„Nevím,“ odpověděla Jenna. V tu chvíli místnost rozzářil blesk a ona se podívala směrem k oknu. „Nejspíš to bude někdo jako my, někdo, kdo se chce schovat. Uvidíme.“

Chvíli jsme byli potichu. Měla jsem hrozně špatný pocit. Pravděpodobně to bylo tou bouřkou. Nebo tím, že sedím v malé kůlně, je noc, mám strach, svět končí a je tu možnost, že se ani nedožiju rána. Co když to nebudou normální lidé? Co když nám budou chtít ublížit? Co budeme dělat?

Venku foukal vítr a kůlna se otřásala v základech. Raději jsme se přestali opírat o stěny, protože jsme měli vážné podezření, že by mohli spadnout. Špatné bylo, že jsme nic neslyšely. I kdyby někdo stál přede dveřmi a křičel, tak by nám to připadalo jen jako skučení větru.

Chudáci lidi tam venku.

Ráno přišlo jako vysvobození. S prvními slunečními paprsky přestalo pršet a počasí se uklidnilo. Bude to pěkný den.

„Měli bychom se zkusit prospat,“ navrhla Jenna.

„Neměli bychom se jít radši podívat, jestli jsou ještě tady?“ Scott vyslovil to, na co jsem sama myslela.

„To je příliš nebezpečné. Mohl je někdo pronásledovat. Nebo sem můžou přijít šílenci. Zůstaneme tady. Budeme spát.“ Jenna se tvářila, že nesnese žádné námitky.

Poprvé za celou dobu, co jsem je znala, jsem se přiklonila na Scottovu stranu. „Jak bychom mohli spát? Neubudu klidná, dokud nebudu vědět, jestli tady ještě nejsou.“

Jenna se na mě překvapeně podívala. Nebyla rozzlobená, spíš ji šokovalo, že s ní nesouhlasím. „Co když je někdo sledoval? Co když venku narazíme na šílence?“ zeptala se.

„Máme zbraně,“ odpověděl jí Scott.

„Dvě,“ namítla Jenna. „Malý revolver a brokovnici. S tím se neubráníme.“

„Na tom nezáleží. Stejně tu pravděpodobně nikdo není. Kdyby je někdo sledoval, tak by na ně už zaútočili a pak by odešli pryč. A jestli jsou tu lidi, tak je chci potkat.“ Postavila jsem se. Jenna a Scott také.

Já bych tady zůstal.

„Nebudu tě poslouchat!“ Vykřikla jsem a příliš pozdě si uvědomila, že jsem nahlas odpověděla svému vnitřnímu hlasu.

„Prosím?“ Jenna se na mě šokovaně podívala.

„Promiň…já…“ Nevěděla jsem co říct. „Jestli jsou tu další lidé, je naší povinností je najít.“ Nebudu dodávat, jak moc bych si přála najít někoho dalšího.

„Rory má pravdu,“ zastal se mě Scott. Ještě nikdy neřekl nahlas moje jméno. „Měli bychom je jít najít.“

Jenna se podívala nejdřív na mě a pak na Scotta „Dobře,“ souhlasila nakonec s povzdechem. „Ale víte, že s tím nesouhlasím.“

 

Už ani nevím, kdy naposledy jsem byla venku na slunečním světle. Bylo krásně teplo, slunce mě hřálo na kůži, ale já jsem to skoro nevnímala. Byl jsem šíleně napjatá, my všichni jsme byli. Scott s Jennou s sebou nesli zbraně.

Pomalu jsme postupovali zahradou až k plotu, kde jsem včera viděla auto. Neustále jsme se dívali kolem sebe a ohlíželi se, jestli někoho neuvidíme. Na nikoho jsme však nenarazili.

Zastavili jsme se u vysokého stromu, za kterým jsem se včera schovala.

Přímo před plotem jsme uviděli to auto.

„Musí tady někde být,“ zašeptal Scott.

„Možná, že odsud odešli pěšky,“ zapřemýšlela jsem. „Ale to je asi pitomost.“

„Jo, to rozhodně. Proč by se vzdávali auta?“ Scott si posměšně odfrkl. „Někde tu musí být.“

„Půjdeme zpátky,“ řekla Jenna. „Třeba jsou někde na druhé straně.“

Scott a já jsme souhlasili. Otočili jsme se a vydali se na cestu zpátky.

Jenna šla vepředu, my za ní. Myslím, že na nás byla naštvaná.

Dívala jsem se před sebe, dávala pozor, jestli neuvidím nějaký náhlý pohyb a hlavou mi letěla spousta myšlenek. Kdo to může být? Kolik jich je? Třeba nám řeknou, co se děje venku. Uvnitř jsem hrozně ráda, že sem přijel někdo další. Občas jsem měla pocit, že my tři jsme poslední normální lidé na zemi. Je to děsivá představa. Jen my a všude kolem nás příšery. Třeba nám tihle lidé řeknou, že se všechno uklidnilo, nebo že vyhráváme. Třeba nějací vědci přišli na to, jak vrátit všechno zpátky. To by bylo úžasný. Ach jo. Nesmím takhle myslet. Za chvíli začnu doufat, že je ještě někdy uvidím. Moji rodinu.

Zastavila jsem se.

„Co se děje?“ zeptal se Scott. Jenna se na nás otočila.

„Myslím, že jsem něco viděla,“ zašeptala jsem. „Tam,“ ukázala jsem na neudržovanou zahradu. Byla tam vysoká tráva a samé křoví. Zdálo se mi, že jsem tam uviděla nějaký pohyb.

Scott zvedl brokovnici.

„Haló!“ zavolala Jenna. „Je tam někdo?“

Nic se neozývalo. Scott udělal dva kroky dopředu.

„Počkej!“ Sykla jsem a chytla ho za rameno. „Nechoď tam!“

Scott se na mě otočil, na chvíli zaváhal a pak se vrátil. „je tam někdo?“ vykřikl.

Pořád nic.

„Možná se mi to jen zdálo…“ Řekla jsem potichu, ale pochybovala jsem o tom.

„Nestřílejte!“ Ozvalo se a z houští před námi vystoupila malá holka. „Prosím, nestřílejte!“ zopakovala.

Ani jsme se nehnuli. Scott na ni zamířil. Já se na ni pozorně zadívala. Mohlo jí být maximálně dvanáct. Byla malá, měla dlouhé tmavé vlasy. Čisté oblečení. Na tváři však měla dlouhou krvavou ránu.

„Neboj se nás!“ Promluvila k ní Jenna. „My ti neublížíme.“

„On…“ Dívka roztřeseně ukázala na Scotta.

„Dej to dolů,“ řekla jenna Scottovi.

„Ne, může být jedna z nich,“ namítl Scott. Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na otčíma. Na jeho ledový pohled, na to, jak dokázal donutit moji vlastní matku, aby na mě zaútočila. Tahle holka tak ale nevypadá.

„Podívej se na ni,“ řekla jsem mu. „je to jen malá holka.“

„Prosím…“ zašeptala dívka. „Já se tak hrozně bojím…“ Z očí jí začaly téct slzy.

„Dej to dolů,“ řekla jsem Scottovi. „Ona nám neublíží.“

Scott se ani nepohnul.

„Scotte…“ Jenna se na něho přísně podívala.

Scott pomalu spustil brokovnici.

„Pojď sem,“ řekla jenna směrem k dívce. „Jak se jmenuješ?“

„Emily,“ zamumlala dívka, ale zůstala stát na místě.

„Už je to v pořádku, Emily,“ zašeptala Jenna a udělala několik kroků směrem k ní. „Už se nemusíš bát.“

„Je tady s tebou ještě někdo?“ zeptal se Scott.

„Maminka s tatínkem,“ zašeptala Emily a z očí se jí koulely slzy. Byl to tichý pláč, bez vzlyků.

„A kde jsou teď?“ zeptala se Jenna.

„Nevím,“ Emily sklopila oči k zemi.

Jenna došla až k ní. „Stalo se jim něco?“ zeptala se něžně. Klekla si a jemně se dotkla dívčiny paže. „Co jsi viděla?“

Holčička najednou začala vzlykat a vrhla se Jenně kolem krku.

„To bude dobrý,“ chlácholila ji Jenna a hladila ji po vlasech. „To bude dobrý. Víš co? Půjdeš s námi. Dáme ti najíst. S námi budeš v bezpečí.“

„Slibuješ?“ holčička se svýma očima plnýma slz podívala do těch Jenniných.  

„Slibuju,“ zašeptala Jenna a objala ji. Pak se postavila a vzala Emily za ruku. „Půjdeme domů.“

 

Jenna šla s Emily přede mnou a Scottem.  Něco jí potichu říkala, ale neslyšela jsem co.

„Tohle se mi nelíbí,“ zamumlal Scott.

„Je to jen dítě,“ řekla jsem a podívala se na něho. „Nemůžeme ji tady jen tak nechat.“

Scott ještě něco zamumlal, ale bylo to neslyšitelné.

Všichni jsme vešli do kůlny.

„Myslíš, že zkusíš usnout?“ Zeptala se Jenna Emily. Ta pomalu přikývla. „Dobře,“ Jenna se na ni vesele usmála. „Nachystám ti něco na spaní.“

Jenna vzala z našich provizorních lůžek několik podušek a připravila Emily místečko na spaní. Scott stál opřený o dveře a obezřetně sledoval Emily.

„Je to jen dítě,“ zašeptala jsem mu do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel. Scott zavrtěl hlavou a přitom z Emily nespustil oči.

Emily si lehla na lůžko, které jí Jenna připravila. Ta si k ní přisedla. „Neboj, zůstanu tady s tebou,“ řekla jí a usmála se na ni. Pak se otočila na nás. „Vy byste taky měli jít spát.“

„Měli bychom jít najít její rodiče,“ namítl Scott. „Jestli tady vůbec jsou.“

„Scotte!“ napomenula ho Jenna a starostlivě se podívala na Emily. „Nikam teď nepůjdeš. Je světlo. Je to nebezpečné.“

Scott se na mě podíval a hledal podporu. Možná si myslel, že ho pochopím. Já ale zavrtěla hlavou.

„Fajn!“ Řekl naštvaně. „Ale spát nebudu. Někdo musí být vzhůru, kdyby sem kvůli ní někdo přišel.“ Scott se nenávistně díval na Emily, která ležela schoulená u Jenny a upírala na ni vyděšené oči.

„Jak chceš,“ zasyčela Jenna a pak se obrátila k Emily. „Neboj se ho, on jen tak štěká.“ Pak se podívala na mě. „Můžeš zatáhnout okno? Na spaní je tu moc světlo.“

Přikývla jsem a zakryla jsem okno starou hadrou. Moc velká tma se v místnosti nevytvořila, ale v tom mírném šeru se spát dalo. Potom jsem si taky lehla a po očku sledovala Scotta, který stál nehybně u dveří a sledoval Emily.

Nakonec se mi podařilo usnout.

 

Když jsem se probudila, bylo pořád světlo. Byla bych radši, kdybych si navykla na režim dlouhého spánku. V létě byly dlouhé dny a krátké noci. A ve dnech se nic dělat nedalo. Spánek byl aspoň trochu zábavný.

„Dobrý ráno,“ pozdravila jsem a rozhlédla se kolem.

V naší malé místnosti se toho od včerejška moc nezměnilo.

Emily pořád spala a Jenna u ní ochranitelsky seděla. Scott je ode dveří pozoroval. Měla jsem takový pocit, že tam stál celou noc.

„Dobrý ráno,“ zamumlala Jenna. Scott zůstal potichu.

Nasnídala jsem se, jako obvykle byla moje snídaně jablko a voda, a opřela jsem se o zeď. Nevěděla jsem, co dělat. Jenna měla oči jen pro Emily a myslím, že kdybych se na Scotta jen podívala, tak by na mě začal řvát. Bude to dlouhé odpoledne.

Konečně se setmělo. Malá Emily se probudila a snědla jablko. Kdybychom tak měli něco jinýho k jídlu.

Šli jsme ven.

„Máš ráda jahody?“ zeptala se Jenna Emily.

„Jo,“ zamumlala Emily. Myslím, že byla v nějakém šoku a vůbec se jí nedivím.

„Kousek odtud je jich spousta. Půjdeš si se mnou nějaký natrhat?“ jenna se na ni usmála a Emily přikývla.

„Měli bychom jít hledat její rodiče,“ namítl Scott, ale jako ráno, i teď to Jenna zamítla.

„Ne. Teď se hlavně musíme postarat o ni.“

„Ale…“

„Ne, Scotte.“ Jenna se na něho přísně podívala. „Měl by ses uklidnit. Děsíš malou. Běžte se s Rory podívat, jestli v tom autě není něco užitečného.“

„Nenechám tě s ní samotnou.“

„Prostě běž, Scotte,“ Jenna se na něho rozzlobeně dívala.  

Scott otevřel pusu, jakoby chtěl něco říct, ale pak ji zase zavřel. Beze slova se otočil a šel pryč.

„Pohlídej ho, ať neudělá nějakou hloupost,“ požádala mě Jenna. „A nebuďte tam dlouho. Dejte na sebe pozor,“ usmála se na mě a pak se otočila k Emily.

Já si povzdechla a se špatným pocitem běžela za Scottem.

 

„Počkej na mě!“ Zavolala jsem na Scotta, ale on nezastavil.

Nakonec jsem ho doběhla.

„Ta holka se mi nelíbí,“ zavrčel po chvíli.

„Ale proč? Je to jen dítě.“

„Nevím.“ Scott se díval do země a šel rychle dál.

„Musíme se o ni postarat,“ řekla jsem a popadala dech, jak jsem se snažila udržet Scottovo rychlé tempo.

„Proč?“

„Protože jsme lidé, protože nejsme ty šílené bestie tam venku.“

„Ona nám přinese jen potíže,“ namítl Scott a stále se díval do země.

„Ale no tak.“ Povzdechla jsme si. „Nemůžeš to takhle brát. Tohle se může stát každýmu. Každýmu se může stát, že se ocitne někde sám, bude vystrašený a nebude mít ani tušení, co by měl dělat. Mně se to stalo.“ Zastavili jsme se. Scott se na mě konečně podíval. „A vy jste mě zachránili. Ani nevíš, jak jsem vám vděčná.“

Scott se na mě chvíli zamračeně díval. „Jenže tehdy…já…“ Sklopil oči. Věděla jsem, co chce říct.

„Nechtěl jsi, abych šla s vámi. Já vím, slyšela jsem vás. Ale teď jsem tady. Živá a zdravá. Kdybyste mě s sebou nevzali, tak myslím, že oba víme, jak bych skončila. Teď to samé musíme udělat pro tu holku.“

Scott chvíli přemýšlel. „Tak dobře, může tu zůstat. Ne, že bych o tom rozhodoval,“ zamumlal po tom. „Ale pořád jí nevěřím.“

„Tohle je dobrý začátek,“ usmála jsem se na něho. „Pojď, půjdeme dál.“

Scott přikývl a my šli dál.

Už jsme byli skoro na dohled auto, když jsme uslyšeli výkřik. Děsivý, dlouhý výkřik plný bolesti.

Vyděšeně jsme se na sebe podívali. Otočili jsme se, a co nejrychleji utíkali zpátky.

Prosím, prosím, ať je Jenna v pořádku.