My, oni a ti druzí - 12.kapitola

Anotace: Trochu se posuneme dopředu. Delší kapitola po delším čase.

Sbírka: My, oni a ti druzí

S plnou nádrží benzínu a s hlavami narvanými vřískajícími myšlenkami jsme jeli pořád dál a dál. Snažili jsme se vyhnout každé vesnici nebo městu, které jsme míjeli. Když se začalo stmívat, začali jsme hledat vhodné místo ke spánku. Nakonec jsme odbočili na jednu polní cestu, která nás zavedla k malému lesíku. Abychom se schovali, tak jsme zajeli do úkrytu stromů a trochu tím poškrábali lak na autě.

„Tak co si dáme k večeři?“ Zeptala jsem se, když jsem vyskočila z auta a protahovala se. „Máme slušný výběr.“

„Hm…“ Zamyslel se Scott, když vystoupil z místa řidiče a otevřel kufr, kde jsme měli uložené zásoby. „Co takhle nějaké sýrové krekry a staré buchtičky k tomu?“

„To zní výborně,“ zasmála jsem se a jenom na okamžik jsem pomyslela na nějaké skutečné, teplé jídlo.

„Tak se do toho dáme,“ řekl Scott s povzdechem a hodil mi pár balíčků s jídlem. Já je velmi nadšeně chytla a otevřela jsem sáček s krekry. Začala jsem je chroupat a při tom jsem se nepřestávala šklebit.

„Pamatuješ si ještě jak chutná vařený jídlo? Třeba maso s brambory, nebo teplá polívka,“ zasnila jsem se. Můj žaludek mě za to nenáviděl.

„Nemluv o tom!“ Zaskučel Scott. „Tohle je na konci světa nejhorší, nemyslíš? To jídlo.“

Zarazila jsem se. Opravdu teď mluvil o konci světa? Já si to myslím taky, ale říkat to je něco jiného.

Scott si všiml, jak se tvářím. „Nic jinýho to není, že? Jenom konec světa.“

„Nikdy bych si nemyslela, že přežiju konec světa,“ řekla jsem a kousla do makové buchtičky. Ty krekry se vážně nedaly jíst.

„To je fakt,“ Scott se zasmál a já se na něho trochu udiveně podívala. „Už je to skoro měsíc, ne? A my jsme pořád tady.“

„Tak na naše přežití!“ Vykřikla jsem a zvedla jsem buchtičku jako skleničku při přípitku.“

Na chvíli jsme se ponořili do ticha. Kolem nás se pomalu rozprostírala tma.

„Možná ráda houby?“ Zeptal se mě najednou Scott.

Udiveně jsem se na něho podívala. Jenom při slově houba se mi dělalo nevolno. „Ne,“ otřásla jsem se hnusem.

„To je škoda,“ povzdechl si Scott, ale já viděla, jak zadržoval úsměv. „Technicky jsme v lese a právě je houbová sezóna.“ Díval se na m a čekal, já však nic neříkala. „Neříkalas, že by sis dala polívku?“

„Ale ne houbovou…“ Hm…i když… „Stejně bychom ji neměli v čem udělat.“

Scottovi zhasly jiskřičky v očích. Na to asi nepomyslel. „Stejně bych šel nějaký nasbírat, můžeme je aspoň opéct na ohni.“

„Chceš dělat táborák?“ Zeptala jsem se a při tom kroutila hlavou.

„Proč ne? No tak, půjdeme nasbírat houby, uděláme oheň…jak dlouho jsme neměli něco teplýho, něco vařenýho?“

„Hodně dlouho,“ zamumlala jsem. „No dobře!“ Zvolala jsem nakonec. „Jde se na houby.“

„Super,“ usmál se Scott. „Houby sbírej do trička, sejdeme se tady za půl hodiny.“ Na to se otočil a kráčel do lesa. Chvíli jsem se za ním jen šokovaně dívala. On se chce rozdělit? V lese je už docela tma a co když se tady někdo objeví? Pak jsem si však jen povzdechla a vyšla jsem vstříc houbovému dobrodružství.

Brzo mi došlo, že tohle byl špatný nápad. Vždyť byla tma jako v pytli a my šli na houby. Jako vážně? Neviděla jsem si na špičku nosu, natožpak na nějaký malý věcičky na zemi. Navíc jsem za chvíli neměla ani tušení, kde je Scott a měla jsem jen matnou představu o tom, kde je auto. Za pár minut jsem se radši zastavila a opřela se o strom. Chvíli tu zůstanu a pak se vrátím, jako bych celou dobu hledala houby. Vsadím se, že ani Scott nenajde žádnou, takže mi nebude moci nic vyčítat.

Jak jsem si naplánovala, tak jsem taky udělala. Asi po deseti minutách, alespoň podle mého odhadu, jsem se vrátila k autu. Cestu k němu jsem našla překvapivě snadno, opravdu jsem toho před tím moc neušla.

Na Scotta jsem čekala opřená o kapotu. Už by tu měl pomalu být. Ne, nebudu panikařit.

K mé obrovské úlevě jsem uslyšela, jak se někdo blíží. Na chvíli jsem měla strach, že to nebude Scott, ale pak jsem ho uviděla. Trochu špinavého a bez hub.

„Někdo tady je,“ řekl a zastavil se dva kroky ode mě.

„Cože?“ Vykřikla jsem.

„Potichu,“ zavrčel. Jeho dobrá nálada byla pryč. „Jsou asi deset minut cesty odsud. Neměli by nás slyšet, ale mohli mě sledovat.“

„Kdo to je? Kolik jich je?“ Žaludek jsem měla náhle sevřený strachem. Před očima mi běželi obrázky těch šílenců se zakrácenými obličeji.

„Jsou dva. Muž a žena. Na jedné mýtině si rozdělali oheň.“

„Oheň?  To by šílenci neudělali,“ celým tělem se mi rozlil slastný pocit úlevy. Nejsou to monstra. Jsou to lidé, jako my. „Půjdeme za nimi? Třeba si můžeme vzájemně pomoct.“

„Co když jsou to ti druzí? Co když je to past?“

Ztuhla jsem. Na to jsem ani nepomyslela. Měla jsem. Za takovouhle chybu už jsme jednou zaplatili obrovskou cenu.

„Měli bychom odsud odjet, hned,“ pokračoval Scott. Mluvil hlasem, kterému bylo těžké říct ne. Věděl, co dělá, věděl, jaké j riziko. Má pravdu. Udělat cokoliv jiného, než odsud okamžitě odjet, by mohlo mít hrozné následky. Nemuseli bychom přežít. Jenže…co když to jsou lidé? Dala bych nevím co na světě, potkat další lidi. Ale stojí to za to riziko? Nadechla jsem se. Znám odpověď.

„Ne,“ zavrtěla jsem pomalu hlavou. Scott se na mě překvapeně podíval. „Musíme za nimi.“

„Zbláznila ses?“ Scott rozhodil rukama kolem těla. „Proč bychom to dělali?“

„Protože jestli jsou to lidé, tak je chci potkat a nejen pro to, že jsem už skoro přestala věřit, že nejsme poslední lidi na světě. Možná vědí něco víc o tom, co se děje. Možná ví, jak se bránit. Možná ví, kam jít. Je jedno, jak velká je šance, že je to past, tohle prostě musíme risknout.“ Nepřestávala jsem se dívat Scottovi do očí. Chtěla jsem, aby pochopil, jak moc je to důležité. Jsou tu taky další věci, který nemůžu říct nahlas. Třeba to, že už z toho blázním. Slyším hlas ve své hlavě. Tak trochu doufám, že když budu ve větší společnosti, tak to přestane.

„Jestli za nimi půjdeš, jsi v tom sama. Já odjedu a ohlížet se nebudu,“ Scott to řekl klidně, jakoby nic, ale mě těch pár slov rvalo na kousky. Ať už se mezi námi děje cokoli, tak on je to poslední, co mám.

Zdálo se mi, jako by uběhla věčnost. Nevěděla jsem, co říct. Nevěděla jsem, co udělat. Jen jsem na něho zírala, neschopná pohybu.

Scott udělal krok ke mně a položil mi ruku na paži.  Pak se otočil a nastoupil do auta. Čekal.

Nevěřila jsem, že se to děje. Nic, co se mi kdy stalo, nebylo tak hrozný. Nic tak nebolelo.

Scott nastartoval auto. Okolní temnotu prozářilo světlo auta.

Kolik sekund to uběhlo? Milión? Já to tak ale nenechám. Nemůžu. Udělala jsem krok vpřed. Pak další. Došla jsem ke dveřím řidiče. Otevřela jsem je. „Vylez ven,“ zavrčela jsem. V tu chvíli jsem neměla ani tušení, co udělám dál.

Zdálo se mi to nemožné, ale Scott opravdu vystoupil z auta. Rozzuřeně jsem zabouchla dveře.

„Nikam nepůjdeš,“ nařídila jsem mu. On nereagoval. „Slyšíš? Nikam nepůjdeš, ne beze mě. A já zůstávám tady. Takže ty taky.“

„Ne,“ řekl Scott pevně. „Odjedeme odtud. Ty a já. Teď hned.“

„Neslyšel jsi? Nikam nejedeme!“ Udělala jsem krok vpřed, takže nás od sebe dělilo jen pár centimetrů. Donutila jsem ho, aby se mi díval do tváře. „Nikam nejdeme,“ zopakovala jsem.

„Ne,“ trval Scott na svém. „I kdybych tě měl odsud odtáhnout, tak odjedeme.“

„Můžu se rozhodovat sama ze sebe. Já zůstávám. Musím zjistit, kdo jsou ti lidé. A ty zůstáváš se mnou. A že bys mě chtěl odtáhnout? Nebyl jsi to ty, kdo měl před chvílí v plánu odjet?“ Já to nevzdám.

„Nikdy bych neodjel,“ zašeptal Scott a sklonil hlavu. Věřila jsem mu.

„Tohle musíme risknout. Je to naše povinnost.“ Můj hlas byl teď měkčí. Nehádám se. Chci ho přesvědčit.

„Tak, jako byla naše povinnost postarat se o tu malou mrchu?“ Scott zvedl hlavu a zadíval se na mě. „Taková povinnost? Chceš, aby se to stalo znovu?“

„Ne, já…“

„Už jednou jsem to dovolil. Přesvědčila mě, že to tak má být. Nesouhlasil jsem s tím, ale dovolil jsem to. Teď mě přesvědčuješ ty. Nesouhlasím s tím a nedovolím to.“ Teď jsem jeho pohled nevydržela já. Sklopila jsem zrak a dívala se do země. Nechtěla jsem si přiznat, že má pravdu. „Ji jsem neochránil a už to nikdy nespravím. Ale tebe ochránit můžu. A udělám to. Ona by to tak chtěla. Nikdy by mi neodpustila, kdyby se ti něco stalo.“

Oněměla jsem. Nebylo nic, co bych mohla říct.

„Sedneš si teď do auta a odjedeš se mnou? Jenom tak si můžeme být jistí, že budeme v bezpečí.“

Zvedla jsem oči a podívala se na něho. Přikývla jsem. Víc nepotřeboval. Chytl mě za ruku a vedl mě ke dveřím spolujezdce. Otevřel je a čekal, až nastoupím.

Nedělej to. Ti lidé můžou být důležití.

Ne, teď ne! Teď se neozývej! Proč teď?

Kdyby se ten hlas neozval, tak bych si sedla do auta a odjela pryč. Litovala bych toho, ale byla bych v bezpečí. Všechno by bylo v pořádku. Ale já ho musela poslechnout, protože to, co říkal, bylo to, co jsem chtěla.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Vysmekla jsem se Scottovi z ruky a udělala jsem dva kroky dozadu. „Teď musíme riskovat. Co bychom taky mohli ztratit? Nechci prožít celý život tím, že se budu jen bát. Chci to vyřešit. Oni můžou pomoct. My dva toho sami moc nezvládneme.“

Scott se pohnul dopředu, ale pak se zastavil. Myslím, že na chvíli byl opravdu rozhodnutý, že mě do toho auta prostě strčí. „Tak dobře,“ řekl nakonec a otočil se. Vlezl do auta a já si myslela, že odjede, ale pak vypnul motor a mně se hrozně ulevilo.

„Zavedeš mě k nim?“ zeptala jsem se a on přikývl. Bez dalšího slova nebo pohledu se otočil a vydal se na cestu. Já šla za ním.

 

Chvíli jsme je sledovali. Byli jsme schovaní za stromy.

Scott měl pravdu. Byli to muž a žena, nemohli být o moc starší než já. Seděli u ohně a tulili se k sobě. Nejspíš budou pár, další důvod, proč si myslet, že jsou to lidé. Je pěkný, že si láska najde cestu i v tak špatné době. Kolem sebe měli nějaké věci, pravděpodobně jídlo a další věci, které jsem z té dálky nerozeznala.

„Myslím, že bychom za nimi prostě měli jít, tady nic nevymyslíme,“ zašeptala jsem.

„Jak chceš,“ zavrčel Scott. Nebyl z toho nadšený.

Narovnala jsem se a vystoupila jsem z úkrytu. Scott udělal to samé. Ti dva si nás nevšimli. Pomalu jsme šli směrem k nim. Když jsme byli asi pět metrů od nich, tak ten muž zvedl hlavu.

„Hej!“ Vykřikl a vyskočil na nohy.

„Klid! Nejsme nepřátelé!“ zavolala jsem a zvedla ruce nad hlavu. Nemohla jsem říct nic chytřejšího.

Muž na nás namířil nějakou velkou postelí. Neměla jsem ani tušení, odkud ji vytáhl. „Zastavte se!“ Poručil. „Kdo jste?“

„Jmenuju se Rory,“ představila jsem se. Já i Scott jsme se zastavili. „A tohle je Scott. Nechceme vám ublížit, jen jsme viděli váš oheň, a protože jsme už hrozně dlouho nikoho jinýho neviděli, tak…“

„Patříte k nim?“ Zeptal se muž.

„Kdyby ano, myslíš, že bychom vám to řekli?“ odpověděl mu Scott otázkou.

„Pojďte blíž,“ pobídla nás žena, která se postavila k muži. „Ať na vás vidíme.“

Udělali jsme, jak nám řekla. Stoupli jsme si do světla ohně.

„Podívej na to oblečení,“ řekla žena muži, „je špinavé.“

„Máš pravdu,“ souhlasil s ní muž a po té sklonil zbraň. My se Scottem jsme konečně spustili ruce dolů, začínalo to bolet. Všichni jsme se navzájem ostražitě sledovali. Nejdřív jsem si pořádně prohlédla toho muže. Byl opravdu hodně mladý, v tom jsem se nespletla. Měl hnědé vlasy, byl vysoký a všechno jeho oblečení bylo špinavé a obnošené. Žena na tom byla podobně. Taky mladá, v obnošených šatech a s dlouhými blonďatými vlasy.

„My jsme se vám představili,“ prolomila jsem ticho. „Jak se jmenujete vy?“

„Toby,“ představil se po chvíli hnědovlasý muž.

„Kate,“ řekla žena a kývla hlavou.

„Dobře,“ usmála jsem se. Chtěla jsem nějak prolomit napětí, ale nevěděla jsem jak. Oni se neusmáli.

„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se Toby.

„Cestovali jsme lesem. Je to bezpečnější. Snažíme se vyhýbat civilizaci,“ odpověděl Scott. Nejdřív jsem se ho chtěla zeptat, o čem to mluví, ale pak mi došlo, že to udělal chytře. Nemusíme jim hned důvěřovat a vykládat jim, že máme auto. „A vy?“

„Něco podobného,“ řekl Toby a naše skupina se opět ponořila do ticha.

„Potkali jste na cestě ještě někoho?“ Zeptala se Kate. „Myslím…normálního?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„My taky ne,“ Kate se zatvářila sklesle, stejně jako já. Opravdu je nás tak málo? „Jste první, na koho jsme zatím narazili, od…však víte.“

„Jo, víme.“ Povzdechla jsem si.

„Nemáte hlad? Ještě nám něco zbylo,“ Kate ukázala k ohništi, kde bylo na klacku napíchnuté nějaké maso.

„Strašný,“ řekla jsem a snažila se udržet sliny v ústech. Představovala jsem si, jak se mi to maso rozplývá na jazyku…Mňam.

„Dejte si,“ nabídl nám Toby. Pak položil pušku na zem. Znamení míru.

Já jsem se hned vrhla k masu. Kate mi podala malý nůž. Když mi ho podávala, tak jsem se na malou chvilku lekla, že mi chce ublížit. Už se z toho stal reflex. Pak jsem se ale usmála a odkrojila si kus masa. Ještě, než jsem si kousla, tak jsem se podívala na Scotta. Ten nehybně stál.

„Kde jste vzali maso?“ Zeptal se Scott našich hostitelů.

„Jsme v lese a máme zbraň,“ odpověděl mu Toby. „Tohle je zbytek zajíce. S nějakým kořením by to bylo lepší, ale i tak je to dobrý.“

Scott přikývl. Na krátkou chvíli si pohledem změřil Tobyho, pak se posadil ke mně a vzal si zbytek masa. Toby a Kate si za námi přisedli.

Konečně jsem si mohla kousnout. Hrozně mi to chutnalo. Zajíce jsem jedla jen párkrát. Vlastně by mi bylo jedno, co to bylo za zvíře, protože to bylo maso, ne ovoce, sušenky, nebo něco takového. Bylo to tak jiné ode všeho, co jsem za poslední měsíc strčila do úst. A bylo toho málo. Za chvíli jsem už měla všechno v sobě.

Chtěla jsem se jich začít vyptávat na všechno možné, ale zároveň se mi nechtělo rušit ten klid. Jsem v teple, v žaludku mám dobré jídlo a jsem ve společnosti lidí. O té hrůze, co se všude děje, se můžu dozvědět taky až za chvíli.

Jenomže Scott to asi takhle neviděl. „Co víte?“ zeptal se prostě.

„Myslím, že to, co vy,“ Kate mu věnovala úsměv. Udivilo mě, že má i za téhle situace pořád bílé zuby. „Jinak jsme se toho moc nedozvěděli.“

„Co si myslíte, že víme?“ Zeptal se jí Scott. Nejradši bych mu řekla, aby zmírnil svůj ostrý tón, ale nechala jsem to být.

„Přece to, co vám řekl. Všichni vědí to samé, ne?“ Kate se na něho podívala jako na blázna.

„Kdo nám co řekl?“ Zeptala jsem se a snažila se potlačit vzrušení. Mluví o tom, o čem si myslím?

„No přece váš hlas, nebo jak mu říkáte. Nepojmenovali jste ho? Já se o to snažila, ale žádné jméno se mu nelíbilo. Té Tobyho se ale líbilo jméno Lilly, takže jeho hlas má jméno. Závidím mu to, je to lepší pro komunikaci.“ Kate domluvila a já myslela, že mi asi mozek vyskočí z hlavy. Mluví o tom hlasu? O tom, co slyším v hlavě? Takže nejsem šílenec.

A tys mi to nechtěla věřit.

To není možný.

„O čem to mluvíš? Ona…ona je skutečná?“ Scott na ni vyvalil oči, ale zdaleka ne tak moc, jako já na něho. On celou dobu taky slyší hlas? Proč mi nic neřekl?

Proč jsi ty jemu o mně neřekla?

„Počkat…“ Vložil se do toho Toby. „Vy jste o tom spolu nemluvili?“

„Myslela jsem, že blázním,“ zašeptala jsem.

„Ale proč?“ Podivila se Kate.

„Slyším hlas uvnitř své hlavy. To se ti zdá normální?“

„Ale vždyť nám pomáhají? Copak vám nikdy ten váš nepomohl?“ Kate se na nás dívala, jako kdybychom opravdu zešíleli. „Nikdy vám neřekli, co máte dělat?“

„Pořád jsem si myslela, že jsem blázen,“ zašeptala jsem a snažila si utřídit myšlenky.

„Já taky,“ řekl Scott. Podívala jsem se na něho a z jeho výrazu se nedalo vůbec nic vyčíst.

„Takže on mě opravdu zachránil? Ten den, na začátku, mě probudil, jinak bych už…“ zatřásla jsem se.

„Myslím, že takhle se to stalo u nás u všech,“ Toby se na nás nedíval ani udiveně, ani jako na blázny, ale s pochopením. „Taky nevím, co by se stalo, kdyby mě neprobudil. Ale ani tak to skoro nestačilo.“

„Já musela vyskočit oknem,“ zamumlala jsem.

„Tak to máme podobnou zkušenost,“ Toby se zasmál a já se na něho udiveně podívala. Bere to s nadhledem.

„Takže vy jste si opravdu mysleli, že jste blázni?“ Kate se zasmála a já se uchechtla.

„Jo,“ přikývla jsem a pak jsme se zarazila. „Tak moment…takže všechno…všechno, co mi řekl o tom, co se děje, je pravda?“

Toby a Kate přikývli.

„Fajn,“ povzdechla jsem si. „To není moc povzbudivý.“

„Je ti dobře?“ zeptala se Kate a dívala se při tom na Scotta. Byl hrozně bledý. Ten jen přikývl.

„Myslím, že je toho pro dnešek dost,“ promluvil Toby. „Měli bychom jít spát, potřebujete to zpracovat, nedovedu si ani představit, co se vám teď honí hlavou.“

„Myslím, že máš pravdu,“ povzdechla jsem si.

„Máme jen dva spacáky, ale je stejně teplo, takže když je rozepneme a roztáhneme, tak se vyspíme všichni.“ Kate ukázala na hromadu s věcmi. Teď už jsme spacáky rozeznala.

„kde jste vzali všechny tyhle věci?“ zeptala jsem se s údivem.

„Obchod s outdoorovými potřebami,“ Toby se zasmál a zatvářil se trochu hrdě. „Byla to šťastná trefa.“

„Jo, to byla,“ odpověděla jsem. Celý to byla šťastná trefa.