Návrat do Mimo Reality

Anotace: 3 díl z 33 (O chybach vim, jen nestihám opravovat)

Po půl roce, co jsem zachránil znovu svět, se nic zajímavého nestalo. Nikdy jsem se nepřeměnil znovu do toho černě spáleného týpka. Jen jsem zjistil, že tu sílu mám i v normální podobě. Nemůžu používat kouzla, ale dát někomu pořádnou pěstí to dokážu. Na pár bitkách se mi to náramně hodilo. Jen čekám, kdy se zase něco pokazí v Mimo Realitě a přijdou si zas pro mě. Dočkal jsem se.

Takhle jsem na intru a čtu si Sin City. Spolubydlící sedí na posteli a píše na notebooku. Jakmile ten komiks dočtu, tak si začnu něco kreslit. Najednou se začne třást země. Zemětřesení? Tady? Je mi to divný. Určitě se něco děje v Mimo Realitě. Musím se tam rychle podívat. Jak to bylo to kouzlo, co řekla Xaileena, když jsme bojovali proti Akahadě. Znělo to jako nějaká doba. Romantismus to určitě nebyl. Radši se skrčím. Můžu při tom přemýšlet. B. Jo určitě to začalo na B. B…Brak… Už to mám. Brakosimus. Musím počkat, až to přestane.

Po chvilce to přestane. Postavím se a spolubydlící se na mě divně kouká.

„Co je?“ zeptám se ho.

„Co jsi dělal? Tady se najednou skrčíš, jako kdyby bylo zemětřesení a něco sis mumlal.“ Řekne a já ztuhnu. Zatraceně. Teď jsem jako za blázna. To je jedno, musím rychle pryč.

Venku je fakt zima. Utíkal jsem tak rychle, že jsem zapomněl na bundu, ale to je jedno, stejně se proměním. Dojdu do jedné ulice. Zkontroluju, jestli se někdo kouká. Dobrý. Zavřu oči, a když je otevřu tak mám černě spálenou kůži, ohnivé oči, místo vlasů černé plameny a na těle zlaté tetování mého železného biče, které je ve šroubovitém tvaru.

Fajn to by bylo. Už mi ani není zima.  Položím ruku na zem a zařvu: „BRAKOSIMUS!“

Na zemi se objeví brána, kterou otevřu. Vlezu do ní. Jakmile dopadnu na zem, tak mi tetování svítí na cestu. Dojdu na místo kde je obloha červená s černými mraky. Země je černobílá. Takhle vypadá Mimo Realita. Přijde za mnou starý známý Voileen.

„Nazdar Dragone. Co tu děláš? Děje se něco?“ zeptá se.

„No bylo zemětřesení, které jsem ucítil jen já, takže jsem sem přišel podívat, jestli se tu něco neděje.“ řeknu a Voileen se zamyslí.

„Pojď. Už uvidíš svůj osud.“ řekne a já mlčím.

Uvidím svůj osud. Páni. Budu mít normální život? Doufám, že jo. Dojdeme k velkým dveřím.

„Tak. Jsme tu. Divné, že ti chce koule osudu ukázat tvůj osud takhle brzo. Možná ti ukáže část, co se s tebou stane.“ řekne a otevře dveře. Já vejdu dovnitř. Jakmile jsem uvnitř, tak se dveře zavřou. V dálce vidím něco stříbrně svítit. Jdu k tomu blíž. Když jsem u toho blízko, tak mě to světlo oslepuje. Je to stříbrná koule na podstavci. Dotknu se té koule, najednou jsem v nějakém transu. Nemůžu se hýbat. Pak jen vidím, jak mám nějaký zubatý meč a zabíjím Akahadu. Potom jsem na jejím trůně. Pak jsou přede mnou několik vojáků. Vidím draka. Smrt mé rodiny a to nejhorší, že mě zase někdy ovládne mé temné já. Odskočím od koule dál. Z očí mi tečou slzy. Zhluboka dýchám. Ne to nesmí stát, co jsem viděl. Ne to se nesmí stát.

Dveře se otevřou a já pomalu vyjdu ven. Voileen se radši neptá. Nic o mé smrti tam nebylo. To nikdo mě nezastaví? Osud nikdo nezmění. Nikdo. Nebylo to úplný. Možná se někdo najde silnější.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Voileen.

„Jo. Jen jsem na takovou dávku informací nebyl připravený.“ Odpovím mu.

„Dragone!“ ozve se radostný ženský hlas. Je to Xaileena. Ta mě obejme. Usměje se a kouká na můj výraz.

„Ty jsi viděl svůj osud co?“ řekne a já se na ni kouknu.

„Tvůj výraz. Taky jsem ho měla.“ řekne s úsměvem a pak jdeme pryč.

Jsme v nějakých horách. Bohužel jsem nikdy na horách nebyl, tak nevím na kterých sem.

„Co jsi viděl?“ zeptá se Xaileena.

„Zabiju Akahadu a stanu se vládcem Mimo Reality, ale zabil jsem ji nějakým zubatým mečem.“ Řeknu a Xaileena má překvapen výraz.

„Jak zubatý?“

„Jedna strana čepele měla zuby a druhá hladká.“ řeknu a Xaileena hodí přede mě knihu s obrázkem toho meče. Je tam napsáno, že je to Shadeenův meč.

„Kdo je nebo byl Shadeen?“ zeptám se.

„Shadeen je lovec. Loví všechny ty, co jsou z Mimo Reality. Vytvořil ho Zanzim, bývalí vládce. Vedl první válku s Realitou. Chtěl to co Akahada. Být vládce obou realit. Než ho úplně zabili, tak vytvořil Murdera a Shadeena. Murdera jsme naštěstí uvěznili, ale Shadeen utekl a zabijí nás.“ Řekne a já polknu. Nemám strach, ale pro ten efekt.

„Páni ona byla nějaká válka s Realitou? Kvůli čemu?“ zeptám se.

„Předtím Mimo Realita byla nestabilní, takže jestli jsi četl bibli nebo různé báje, tak jsme byli pro vás jako bohové.“ Řekne.

„Dobře, takže Ježíš byl taky z Mimo Reality?“ zeptám se překvapeně.

„Ano.“ řekne a já nemůžu uvěřit svým uším. Babička by mě za tohle zabila, tak ji stejně nic neřeknu. Sice bude mít řeči o bohovi, ale já znám pravdu.

Chvilku si takhle s Xaileenou povídám. Je to jinačí si popovídat takhle v klidu. Pak se vrátíme zpátky a potkáme Akahadu. Nevypadá moc dobře. Sedí na trůně a hlavu má opřenou o ruku. Kouká na mě, ale nic neřekne. „Co jí je?“ zeptám se.

„Je oslabena. Za to, co provedla, tak byla oslabena a vybere se noví vládce.“ Odpoví a já mlčím. Něco se stane, že ji zabiju. Jen musím nejdřív zabít lovce a získat jeho meč. Xaileena mě vyzve, abych se vrátil zpátky do Reality. Poslechnu ji.

Je už noc. Počkat. Jo druhý den. Do hajzlu. Já byl den pryč. Musím si něco vymyslet, anebo už mě hledá policie. Nemůžu se vrátit. Fotr by mi pak volal a musel bych mu vysvětlit, kde jsem byl a to by zase byl death metal. Zůstanu v téhle podobě. Třeba si mě Shadeen najde a já ho zabiju. No, ale to určitě nebude snadné. Nevím, co umí. Musí to být pořádný týpek. Takže musím být opatrný. Nesnáším opatrnost. Jedina chyba a je to v koncích.

No radši odtud zmizím, než někdo si sem rozsvítí a uvidí mě.

Najednou někdo vyjde z intru. Jsou to poldové. Musím se rychle někam schovat. Je tu tolik světla a rybník. Rozeběhnu se a skočím do rybníka. Samozřejmě, že uslyšeli šplouchnutí. Zatraceně ta voda je ledová. No tak když je únor. Mezitím na povrchu stojí policajti u rybníka a svítí na hladinu přimrzlé vody. „Co to sakra bylo?“ zeptá se jeden z policajtů.

„Nevím možná někdo tam hodil kámen. Jedem pryč.“ Odpoví, zhasne baterku a jdou pryč. Počkám, až odjedou. Musím být trpělivý, ale ta voda je fakt hrozná a ty ryby kolem mě. Pomalu se vynořím na hladinu. Nikdo není okolo. To je dobrý. Vyplavu na břeh a jsem šokován. Jsem úplně suchý. Paráda, ale radši zmizím.

Dojdu do nějakého parku. Je to tu tma. Sednu si na lavičku a přemýšlím, co budu dělat. Najednou je tu moc chladno. Možná jsem prochladnul, ale slyším velké námrazy. Kouknu se a všimnu si jak tráva a stromy zamrzávají rychle. Tohle není asi normální. Všimnu si nějaké postavy. Má na sobě velký klobouk. Jak jde blíž, tak ta námraza se rozšiřuje. Kdo to sakra je? Snad ne ten Shadeen.

„Koho pak jsem to našel? Je to snad další trapný maník z Mimo Reality? Chichichi. Už dlouho jsem nějakého nenašel a zabil.“ Řekne a švihne mečem. Naštěstí rychle uhnu. Zatraceně. Tenhle den nemohl být lepší.

Vytáhnu železný bič. On pomalu se koukne na mě.

„Ty musíš být nový. Chichichichichi.“ řekne.

„Ty musíš být Shadeen.“ řeknu.

„Oh. Ono to mě zná. To je čest, před tvou smrtí“ řekne a znovu na mě zaútočí. Uskočím a švihnu bičem, ale on můj bič zastaví svým mečem. Dopadnu na zem a přitáhnu bič zpátky ke mně. On se směje. V té tmě mu nevidím do obličeje, ale má dlouhý kabát a klobouk. Trošku se asi zcvoknul z té jeho práce.

„Nemáš proti mně žádnou šanci.“ řekne a švihne svým mečem, ale v tom se propadnu do země.

„Ne! Oni ho zachránili! Měl to být můj nový úlovek. To vám nedaruju!“ zařve a někam zmizí.

Já se proberu v Mimo Realitě. Vstanu a otřepu se. Je fakt dobrej ten Shadeen. Rychlejší než jsem čekal. Musím být rychlejší, než je on. Xaileena mě obejme. „Stihli jsme to. Nečekali jsme, že tě najde tak rychle.“ Řekne.

„Ale určitě se zase setkáme a dám mu pořádně na frak. “řeknu a ona se usměje.

„Jsi silný Dragone, ale jelikož ty nemáš žádnou funkci, tak proto nemáš speciální schopnost.“ řekne a já jen písknu.

„Fajn. No vlastně vzpomínám si, že jsem vypadal trochu jinak. Měl jsem na rukou a na nohou nějaké brnění.“ Řeknu a Xaileena mě začne někam táhnout. Dorazíme k nějaké kouli. Xaileena mi řekne, ať se ji dotknu. Tak já to teda udělám. Dotknu se jí a na rukou se mi pomalu objevuje ostnaté brnění. I na nohou se objevuje. Pak ji pustím. Páni, vypadám ještě víc cool, než jsem býval.

„Dragone od teďka jsi Válečník z Mimo Reality“ řekne Xaileena. Hustý.

Páni. Tak teďka určitě umím něco speciálního.“ řeknu a ona se usměje.

„No něco umíš, ale nevíš co? To musíš zjistit, při nějakém souboji. Možná to zjistíš při boji proti Shadeenovi.“řekne a já švihnu bičem. Jeho bodec se roztrojí a přesekne skálu na čtyři kusy.

„Zajímavé. Možná už jsi teď připravený.“ řekne a já si odkašlu.

„No tady jde o rychlost a dobře zaútočit. Jinak se můžu s vámi rozloučit a budu jeho další úlovek. Nevím, jestli té kouli můžu věřit, když znám svůj osud, tak se může změnit.“ Řeknu a ona zakroutí hlavou.

„Dragone osud nemůžeš změnit.“ řekne.

„Na něco jsi zapomněla.“ řeknu a ona se začne smát.

„Jsi v Mimo Realitě. Ne v Realitě. A on vlastně… “ řekne a pak má vyděšený výraz.

„On je v Realitě a ty budeš s ním tam bojovat. V Realitě se to dá změnit, jelikož on má jedinečnou speciální schopnost.“ řekne a sedne si na zem.

„Jakou? Jakou má speciální schopnost?“ zeptám se a ona se kouká do prázdna. Nic neřekne, ale pak asi po deseti minutách, co na ni řvu, se vzpamatuje.

„Promiň. On vidí budoucnost. Jeho meč mu to umožňuje.“ Řekne a já si to dám dohromady.

„No, ale proč nepředpověděl moje úhyby a pak, že mě zachráníte.“ Řeknu a ona zakroutí hlavou. V něčem to bude. Nebude to jen tak. Možná jí nevidí napořád.

„Vrátím se do Reality. Jestli potkám Shadeena, tak mi popřej hodně štěstí.“ Řeknu a rozeběhnu se pryč. Projdu rychle kolem Voileena, který mě ani nespatřil. Jsem rychlejší. Fajn dobré vědět.

Vylezu ze země a nevšimnu si, jak se na mě jedna rodina kouká vystrašeně. Oklepu se a pak je spatřím. Zatraceně.

„Viděli jste, odkud jsem vylezl?“ zeptám se a oni kývnou.

„Tak se předem omlouvám“ řeknu a vymažu jim paměť. Rychle po procesu se ztratím. Jen, kde to jsem? Nepoznávám to tu. Blbý je, že je zatažený den. To mě každý spatří. Musím být opatrný.

Jsem v nějakém parku. Jen v jakém? Altánek, polozmrzlá řeka, zasněžené stromy, plno lidí to mi moc nepomůže. Sakra lidi! Skočím do vody. Kruci ta je ledovější, než ten rybník. Vypadá to, že umím dýchat pod vodou. Dobrá schopnost. Tak plavu pod hladinou docela dlouho a asi plavu proti proudu. Radši se kouknu, kam jsem to doplaval. Město. Hm. Jezdí tu MHD a na Prahu to moc nevypadá. Kde to jsem? Hodila by se mi GPS. Hlavně vodotěsná. Radši se ponořím a plavu dál. To je dotěrná situace. Je zasněžený den, veškeré světlo se odráží od sněhu a vy se nemůžete kvůli tomu se někam schovat. Jedině do temné komory, ale ta mi je prd platná, když se musím pohybovat. Ano můžu se proměnit do normální podoby, ale hledá mě policie, a když mě chytne, tak mě odvedou za rodiči a vysvětlujte, že jste našli Mimo Realitu. To se vám vysmějí do ksichtu a pošlou vás do blázince. Ne děkuju.

Konečně najdu nějaký menší lesík, kde ani není moc lidu. Vylezu z vody a rozeběhnu se. Dojdu k tomu lesíku. Fajn už nemusím být ve vodě, ale pořád nevím, kde jsem. Mám pocit, že už jsem tu někdy byl. Byl a mockrát, jenže já si to zase nepamatuju. Určitě to bylo jednou a před dávnými časy. Sednu si na zem a počkám si na noc. Po chvilce tam usnu.

Někdo do mě šťouchá klackem. Kdo mě šťouchá klackem? Otevřu oči a kouknu se. Nějaké dítě drží klacek a kouká se na mě vystrašeně.

„Kdo jsi?“ zeptá se vystrašeně. Dítě. Asi pět let. Tomu nemusím mazat paměť. Budou si myslet, že je to jeho fantazie.

„Jsem Dragon. Hele nevíš náhodou, kde to jsem?“ zeptám se a on pomalu ustupuje dál.

„Neublížím ti, vím, že vypadám strašně, ale jsem přítel. Jen chci vědět, kde jsem, a můžeš jít za mámou.“ Řeknu a on se rozbrečí. Kruci. Řekl jsem snad něco špatně? S dětma to fakt neumím. No stejně ani rodinu neplánuju.

„Co se děje?“ zeptám se.

„Já jsem se ztratil. Nevím, kam mám jít.“ Řekne.

„Kruci. Určitě tě máma hledá. No. Začíná noc. Parádní.“ Řeknu a on se na mě kouká zmateně.

„Proč je to parádní? Já se tmy bojím.“ Řekne. Jej. Tak to je druhý člověk, který se bojí tmy.

„Odvedu tě k policejní stanici. Tam se o tebe postarají.“ Řeknu a on kývne.

Fajn. Určitě mu bude brnění na rukách překážet, zvlášť ty ostny. Sundat nejdou. Parádní.

„Jak se jmenuješ?“ zeptám se.

„Filip.“ Odpoví.

„Filipe, vezmu tě na záda. Pořádně se drž, bude to jízda.“ řeknu a on jde ke mně. Skrčím se a on si opatrně vyskočí na moje záda.

Vylezeme z lesa a jsme u nějaké silnice.

„Viděl jsi spider-mana?“ zeptám se ho.

„Ano. Je to můj oblíbený hrdina. Proč?“

„No teď udělám něco podobného jako on, takže se fakt pevně drž a hlavně nepanikař.“ Řeknu a ze železné rukavice vystřelí železný bič, který se omotá kolem pouliční lampy. Filip je v šoku. Rukavice začne rychle zasouvat bič zpátky, že nás přitahuje k lampě. Jak jsme u ní, tak zamířím na další lampu. Filip řve, že se nebudu divit, jestli ohluchnu. Hlavně, že se pevně drží.

Všimnu si policejní stanice. Dopadnu na zem. Filip málem spadne na zem. Naštěstí, že ho chytnu dřív a postavím ho na zem.

„Tak jsme tady. Policejní stanice. Tam těm pánům řekni, že ses ztratil. Možná už o tobě budou vědět, tak tvé mámě zavolají a ona už si pro tebe přijede.“ Řeknu a po pár krocích mě okřikne.

„Ty nepůjdeš semnou?“

„Nemůžu. Podívej se, jak vypadám. Budou koukat na mě jako na blázna. Jej málem bych zapomněl.“ Řeknu a jdu ke vchodu. Zazvoním a dveře začnou bzučet. Otevřu je a Filip vejde dovnitř.

„Děkuju Dragone.“ Řekne a já rychle zmizím. Jeden policajt vyjde ven a kouká se po okolí.

Když někoho nevidí, tak se otočí k Filipovi zmateně.

„Komu jsi to děkoval?“ zeptá se ho.

„Dragonovi. On mě sem odvedl, jelikož jsem se ztratil a neznám cestu domů.“ Řekne. „Dragon? No nejdřív teda vyřešíme tebe. Ty určitě bude Filip Majer.“ Řekne a vezme telefon a zavolá její mámě. Ta si pro něj přiveze po dvaceti minutách.

„Děkuji. Kde jste ho našli?“ zeptá se.

„No on jsem přišel. Říkal, že jsem ho dovedl nějaký Dragon. To je nějaký jeho kamarád ze školky?“ zeptá se ji. Ona zakroutí hlavou.

„Aha. No hlavně, že se našel. Příště buďte na něj víc opatrná.“ řekne a oni odejdou. Potom k němu přijde jinačí policista.

„Dragon? Neříká ti to něco?“ zeptá se ho.

„Právě, že jo. Myslím, že je to nějaká přezdívka pohřešované osoby.“ Řekne a jde do kartotéky. Pak tam najde moji složku. Jsou tam moje osobní údaje a fotky. Zasměje se a ukáže to kolegovi.

„Máš pravdu. Je to jeho přezdívka, ale nevíme, že to byl on.“ Řekne.

„Prosím tě. Odvede ztraceného kluka sem a ani se neukáže? Musel to být on.“ řekne a zavolá ostatním policajtům, že jsem byl spatřen.

Aspoň vím, kde jsem. Jsem v Hradci Králové.

Když jdu temnou ulicí, tak se najednou za mnou rozsvítí světla. Otočím se a je to policejní auto. Zatraceně. Co teď? Počkat. Jsem to, ale Hisanamejc. Rychle začnu utíkat pryč. Poldové zapnou sirény a jedou za mnou. Ksakru. No tak se zase zhoupneme. Rychle vytáhnu bič a švihnu s ním. Omotá se o lampu a já se zhoupnu o kousek dál od nich. Utíkám dál pryč. Poldové o mně vědí. Nejsou tupí, jak se o nich říká. To se divím, ale nemají žádnou šanci. Vždycky vám uteču, i když máte káry. Několik policejních aut se mi snaží zablokovat cestu. Dojdu k zábradlí u mostu. Policajti zastaví a vystoupí z aut. „K…“neřekne,  jelikož zasyčím. Polda se zarazí, ale pak mu kolega pošeptá mou přezdívku.

„Dragone. My ti nechceme ublížit, jen tě odvezeme domů.“ řekne a posvítí si na mě. Leknou se.

„Co to proboha je?“ ptají se.

„Tohle? Tohle je boží.“ řeknu a rukou namířím na pouliční lampu na druhém břehu. Skočím a rukavice hned začne nasouvat zpátky bič.

Poldové vytáhnou vysílačky. „Pane, ten kluk vypadá úplně jinak a umí něco, co jsem viděl jen ve filmech“ řekne jeden policajt.

„Co to říkáš? Takové věci se nedějí. Nejste jen přepracovaný?“

„Ne pane, ale máme video, takže vám to ukážu.“ řekne a odloží vysílačku.

Já jim uteču. Jen nemůžu se ukazovat na silnicích, ale budou taky prohledávat lesy. Budou se řídit normálním krokem, ale viděli, co dokážu. Do Prčic. Ty auta měly kamery, takže pokud byly zapnutý, tak to je v Háji. To abych vyrazil do Prahy a metrem tam zajet.

Toulám se zatím v lese. Zasněžený les ve tmě je opravdu krásný. Najednou uslyším praskání. Otočím se a stromy zamrzávají. Je tady. Shadeen přišel. Ano je to on.

 Ve svém klobouku a kabátě.

„Chichichichi. Znovu se setkáváme. Utekl si tak rychle, že ses ani nepředstavil. To je trochu nezdvořilé nemyslíš?“ řekne a z konečků prstů se mi pomalu vysunují železné biče.

„Tak to se ti omlouvám. Jmenuju se Dragon“ řeknu a švihnu rukou a pět malých železných bičů mu poškrábe tvář. Tohle jsi nečekal co?

„Takže nakonec chceš semnou bojovat. To je dobře.“ Řekne a švihne zubatým mečem a já se rychle uhnu a kopnu ho do kolene. On se za něj chytne.

„Sakra. Jsi rychlejší, než jsem čekal, ale to nestačí!“zařve a jeho meč se začne roztahovat. Hýbe se jako nějaký had po elektrické ráně a zasáhne mě zuby meče do ramene, kde se mi ten meč zasekne.

„Chichichichichichi. Tohle si nečekal, že se bude můj meč takhle pohybovat.“ řekne a začne k sobě táhnout meč. Zuby se mi zařezávají hluboko do masa. Zatraceně to je ale bolest. Kouknu se na Shadeena. Zrovna mu na obličej svítí měsíční svit. On nemá obličej, ale jen lebku. Má jen pět škrábanců na pravé tváři.

„Hezky vypadám co? Chichichichi. Je čas zemřít Dragone, bylo to s tebou krátké.“ Řekne, ale za ním se objeví deset hrotů železného biče.

„Cože? Kruci!“ zařve a rychle se otočí. Prudce švihnu se svým mečem, že mi ho vytáhne z ramene. Snaží se zablokovat ten můj útok, ale čtyři ho probodnou. Odplivnu si černou krev.

„Nepodceňuj mě. Jsem sice julda, ale dokážu překvapit.“ řeknu.

„Dobrý útok, ale nebude ti stačit na mé zabití!“ zařve a švihne mečem. Meč se zase kroutí jako had, ale já ho rychle omotám bičem a pak ho odzbrojím.

„Cože? Jak jsi stihnul omotat můj meč?“ diví se.

„Zjistil jsem svou speciální schopnost. Umím zpomalit čas.“ řeknu a najednou má řeznou ránu na břiše.

„Kruci.“ řekne

„Pro ostatní je to jako kdybych byl rychlí, ale stačil jsem ještě vypít kávu, než jsem tě říznul.“ řeknu a začnu smát. On rychle běží pro svůj meč. Nechám ho, ať je větší legrace.

„Děkuju ti. S tebou je větší legrace. Ty jsi jediný, který mě dokázal porazit.“ řekne a najednou spolkne svůj meč. Tohle vypadá zajímavě.

Sundá si kabát. Jeho nehty vyrostou a jsou špičaté. Na zádech mu na páteři vyrostou ostny, ale jsou železné. Sedne si a stočí se do klubíčka. Najednou se začne rychle točit. Ostnatá koule vystřelí přímo na mě. Rychle uskočím stranou, ale jeho ostny se roztáhnou a zasáhnou mě. Ležím na zemi a plivu černou krev. Kruci je opravdu dobrý. Přijde ke mně a má zase normální podobu.

„Ach jo. Myslel jsem, že víc vydržíš.“ řekne a napřahuje se mečem.

Tak to je můj konec? Osud se změnil. V Realitě se osud změnit dá. Pokud ho znáte, tak se hned změní, aby vám dal novou zábavu.

„Sbohem Dragone je čas zemřít.“ řekne a najednou má v těle zabodnutý dvě dýky. Vím, čí to jsou dýky. Patří Xaileeně. Děkuju ti Xaileeno. Kdybys nepřišla, tak už jsem mrtvý, ale teď ti asi nepomůžu. Počkat? Mé zranění na rameni zmizelo. Kouknu se na břicho a zranění pomalu mizí. Tak ti pomůžu.

„Další hlava na moji stěnu.“ řekne Xaileeně. Nedívá se na mě. Mám šanci. Vezmu bič, švihnu s ním a hrot se omotá kolem jeho krku. Přitahuju a on se snaží z toho dostat. Xaileena rychle k němu přiběhne a usekne mu hlavu. Shadeen se rozpadne na prach.

„Děkuju ti Xaileeno, ale to jsi už asi slyšela.“ řeknu a ona mi dá pěstí.

„Au za co?“

„Ty se ptáš? Vždyť tě viděli a mají to natočený!“ řekne naštvaně.

„Promiň, ale netušil jsem, že poznají podle přivedení malého kluka na stanici, že jsem to byl já. Hold pech jak sviňa.“ Řeknu. Xaileena se koukne na Shadeenův meč.

„Radši si ho vezmi.“ řekne a já si ho teda vezmu. Najednou vidím, co s tímhle mečem Shadeen prožil. Je tam i to, že ten polda, který věděl, že jsem to byl já, kdo Filipa odvedl, tak to byl Shadeen.

„Shadeen to byl. To by vysvětlovalo tu chytrost policajtů.“ řeknu a jdu dál.

„Kam jdeš?“ zeptá se.

„Jdu získat ty kazety.“ odpovím ji.

„Ty už mám. Vyřešila jsem to za tebe. Musíme zpátky do Mimo Reality.“ řekne a vyvolá bránu.

„Proč zase tam?“ zeptám se a ona se na mě otráveně podívá.

„Máš se stát vládcem. Zabiješ Akahadu tímhle mečem. To jsi přece viděl ne? Tak půjdeš zpátky a zabiješ ji.“řekne přísně. Nějak se mi to nelíbí. Zavřu oči a začnu myslet na tu vidinu. Ano, jak jsem tušil. Zabil jsem ji v Realitě. Otevřu oči a Xaileena najednou odvolá bránu.

„Co je?“zeptám se.

„Umím číst myšlenky. Baiko.“ řekne. Já se zarazím. Nevím, jakou nadávkou mi to zase řekla.

„To znamená cvok. A teď běž.“ řekne a usměje se. Fajn. Další slovíčko do slovníku. Rozeběhnu se pryč z lesa. Nevím, kam jdu, ale je mi to jedno. Hlavně, že někam dorazím.

Najednou přebíhám silnici a narazí do mě náklaďák. Zastaví a já spadnu na silnici. Takové křupnutí s tělem jsem potřeboval dlouho. Řidič vystoupí a jde ke mně.

„Pane bože. Co to je? Hele divné stvoření. Pokud žiješ, tak něco řekni.“

„AU.“ řeknu znuděným hlasem a postavím se na nohy.

„Fíha. Nemáš žádný zranění? Nepotřebuješ odvést do nemocnice?“

„To tak.“ řeknu a vymažu mu paměť. Rychle uteču pryč.

Asi o pět mimo realitních dní později. Pardon. Realitních to je měsíc. Ukrývám se v Pardubicích. Někomu občas pomůžu s nějakým břídilem, co se o něco pokouší. Souboj s Akahadou ještě nenastal, ale dočkal jsem se.

Je normální chladný březnový den. Já ležím na nějaké střeše. Koukám se na oblohu a čekám, co se stane. Jestli nějaká nehoda nebo loupež. Je mi to jedno, ale docela se nudím. Pak začne zemětřesení. Kouknu se dolů, jestli to jen zase necítím já. Nejsem. Ostatní realisti utíkají pryč, takže je to jen zemětřesení anebo se Akahada snaží sem dostat. Ano. Druhá možnost je správně. Uprostřed náměstí vyleze Akahada, ale je celá rudá. To spadla do nějaké pece nebo co? Vytáhnu Shadeenův meč. Nic zatím nedělám. Koukám se jen, co Akahada vyvádí. Řeknu vám, že na takovou demolici náměstí jsem vždycky chtěl jít. Budovy padají na zem. Všude prach. Chudáci alergici, ale nemůžu se kochat nad takovou krásnou demolicí. Mým osudem je zabít Akahadu. Otrava. Radši bych se koukal na tu její demolici, ale co nadělám. Je to můj osud.

Skočím ze střechy a na zemi udělám frajerskou pózu. Stejně na mě koukají jak na mimozemšťana. Jen mi budete vděční. Hlavně alergici, že zastavím to víření toho prachu.

Jakmile mě Akahada spatří, tak začne něco po mě házet. Já se schválně nechám trefovat. Je to součástí demolice ne? Jdu stále k ní blíž. Pak přestane házet balvany a začíná používat ty svá temná vlákna. Nesmím se jich dotknout, jinak sbohem Dragone v dračím nebi. Tak se jim začnu uhýbat. Připojuje i své pěsti. Jak jsem rychlejší, tak se mi to zdá, že je to pomalý. No jo vlastně. Vždyť umím zpomalovat čas.

„Jak je to možný!? Byl jsi julda a najednou se dokážeš mým útokům vyhnout!“ zařve a bouchne pěstmi do země. Zem se zachvěje pořádně, že už pomalu celé město je zničené. Začnu ji tleskat.

„Páni. Krásná demolice. Takovou jsem chtěl vždycky vidět. Akahada se víc rozzuří a začne dělat nějakou obrovskou ohnivou kouli. Já to sleduji. Jsem hezky před nějakým kostelem, aby tuhle budovu zasáhl. Pošle ji na mě a já se vyhnu. Kostel tu ránu bohužel nepřežil.

„Jo! Kostel je dole.“ raduju se a Akahada pomalu nechápe. Už radši zaútočím. Rychle se rozeběhnu a napřahuju se s mečem. Jenže mě odhodí. Potvor. Kvůli ní jsem zničil stánek s videohrami. To mě dokáže naštvat. Taková neúcta k hrám. Rozeběhnu se, a když jsem u ní, tak vyskočím vysoko. Napřahuju se. Jak jsem u její hlavy, tak švihnu s mečem. Meč se roztáhne a zuby se zabodnou do ní. Já visím na konci a držím se pevně rukojeti. Nemám rád výšky. Akahada se mě snaží sundat. No tak meči. Zabij ji! Říkám se v duchu. Pak najednou začnu prudce klesat. Dopadnu na zem a koukám se na Akahadu. Je na dvě půlky, ale rozpadá se. Spíš se mění na prach. Vyhrál jsem. Jsem cool. No stal jsem se vládcem Mimo Reality, ale s tím jsem počítal. Vím, že tenhle meč se asi rozkazuje myslí. No pro příště. Akahadovo tělo zmizí. Já se koukám na Pardubice nebo spíš Demolice. No musím to nějak napravit. Mávnou rukou a všechno se začne opravovat. I ten kostel je na místě. To se mi vůbec nelíbilo, tak jsem ho zničil znova. Lidem jsem pak vymazal paměť. To je asi vše. Je čas jít domů. Do své Mimo Reality. Nebojte se i tady lidi na mě zapomněli. Je čas vládnout.

Přijdu do Mimo Reality a jdu k trůnu. Všichni se mi klaní. Sednu si na trůn a žádný dobrý pocit nemám.

„Vládce, čekáme od vás dobré velení.“ Řekne Voileen.

„Neříkejte mi vládce. Říkejte mi mou původní funkcí. Válečník z Mimo Reality“ řeknu a všichni se znovu ukloní. To fakt bude zábava jim vládnout.

KONEC