Princezna podsvětí - část III.

Anotace: Konec. Žádnej happy end, v tomhle světě se happy endy nekonají... V tomhle světě se tvrdě pyká...

Bylo něco po jedenácté v noci. Všichni vězni pravidelně oddychovali. Po chodbě šel nevrlý dozorce a něco si brblal pod vousy. V jedné ruce držel hořící pochodeň, která osvětlovala prostor před ním a ozařovala tváře spících vězňů. V druhé nesl jakýsi úředně bílý papír. Za ním rázně kráčela čarodějka Luna.
„Hej, vy tam!“ zahromoval dozorce a několikrát hlasitě kopl do mříže cely.
Kristián i Jinne schoulení vedle sebe se probudili z neklidného spánku. Mžourali do světla pochodně a přemýšleli, co se děje.
„Kdo z vás je Maxmilian?“ Max se při zaslechnutí svého jména probudil. Zíral na dozorce a potom nepatrně hlesnul: „Já…“
„Znáš tuhle ženu?“ zeptal se nabručeně dozorce. Luna za jeho zády přikývla. Jinne, která byla Maxovi nejblíže, do něj trochu strčila.
„A-ano,“ hlesnul znovu Maxmilian zmateně.
Dozorce s mrzutým úšklebkem zalovil v kapse a vytáhl klíč. Odemkl s ním celu. „Tak pojď, Maxi, jsi volný,“ ozvala se Luna. Potom pohlédla na Jinne. Pašeračka přistoupila blíž k mřížím, cela už byla opět bezpečně zamčená. Rozloučila se s Maxmilianem a pak pohlédla na kamarádku a chtěla ji zahrnout díky.
Luna ji zarazila. „Ve městě už není pro mě bezpečno. Rayner dal hlídat věž čarodějů a brzy nás bude chtít zbavit našeho výsadního práva. Přidala jsem se k malé skupince hraničářů, kteří míří až za Brahnwenské hory. Vezmu Maxe s sebou. Nemůžu tu zůstat…“
Povzdych. Povzdych, který s sebou nesl všechnu tíhu obou mladých žen.
„Luno… Až budeš za horami… nemohla bys to říct Leovi? Určitě ho tam najdeš.“
Čarodějce vyhrkly slzy do očí.
„Sbohem, Jinne!“

„Pane…“ křikl Kristián na starého šedivého kněze, který procházel uličkou, dával požehnání a zpovídal vězně. Trocha útěchy v tomto beznadějném místě zoufalství.
Kněz se otočil a upřel svoje chrpově modré oči plné soucitu ve stařičké vrásčité tváři na odsouzence, který ho oslovil. „Neboj, chlapče. Také tě přijdu vyzpovídat…“
„Ne…“ zavrtěl hlavou Kristián a nepatrně se usmál. „Mám na vás prosbu… poslední přání. Mohl byste ho splnit?“
„Poslední přání… ano, samozřejmě… pokud to bude v mých silách. Co pro tebe mohu udělat, chlapče?“ otázal se kněz značně vyveden z míry. Za ta léta jej o poslední přání nikdo nepožádal. Pozoroval, jak k odsouzenci přistoupila mladá žena.
„Oddáte nás?“

Kristián a Jinne klečeli vedle sebe a drželi se za ruce. Mlčky vzhlíželi skrze mříže na starého kněze. Jedna žebračka prodávající květiny, která musela ve vězení strávit dva dny, upletla Jinne svatební věneček.
Vězni ztichli. Dokonce i nevrlý dozorce přestal brblat.
Kněz nervózně žmoulal lem svého rukávu. Nikdy neoddával v takových podmínkách. Přesto se odhodlal k improvizaci. „Chlapče, bereš si tuto dívku…“ a budeš ji chránit, dokud vás smrt nerozdělí… rozeznělo se knězi v hlavě. Smrt těchto mladých lidí byla velice blízko…
„Ano,“ přispěchal Kristián, když spatřil knězovy rozpaky.
„A ty?“ vyhrkl kněz se sevřeným hrdlem. I v takto zoufalém místě žije láska. I mezi těmito vězni, podvodníky, zločinci a pašeráky se najdou čistá srdce.
„Ano.“
„Prstýnky nemáte… ach jistě… Tedy – prohlašuji vás za muže a ženu… ehm, smíte políbit nevěstu…“ koktal kněz. Za ním se ozval vzlyk žebračky. Až se to dozví některý z mých představených, uvažoval kněz. Ale udělal jsem správnou věc… Navíc, bylo to jejich poslední přání před smrtí. Nemusí si nic vyčítat. Jeho srdce zaplavilo bezděké štěstí mladých manželů. Ano… i v takto těžké době byli šťastní.
Kněz sklopil hlavu a rychle odspěchal ven ze zatuchlého vězení.

Slunce se chýlilo k západu. Prostranství před Vládním sídlem se pomalu plnilo měšťany. Všichni chtěli přihlížet této zvrhlé podívané. I Rayner se svou manželkou – seděli na balkoně v přepychových křeslech a shlíželi na velkou šibenici, na které mělo být oběšeno šest zločinců. A s těmito zločinci se přišlo rozloučit i podsvětí. Lidé z Chudinské čtvrti málokdy zamířili do Vnitřního města. Dnes se tu ve stínu domů schovávali pašeráci, feťáci, kurtizány, žebráci i vrchní špičky podsvětí, jako byl Frank, který s nelibostí pozoroval věneček na hlavě Jinne, malé a nedostižné pašeračky.
Kolem šibenice postávala Nová armáda. Vysocí vojáci ve svých hrozivě oranžových uniformách s dokonale bílými punčochami a ostrými a dlouhými meči u pasu.
Odsouzenci měli za zády svázané ruce a vojáci je jak psy vedli z vězení k popravišti. Neměli v očích hrůzu ze smrti, jenom stesk z loučení se životem.
Až teď měla Jinne pocit, že něco ztrácí. Dnes její život konečně dostal smysl, konečně našla klid její toulavé duši. Ale musí zemřít. Stoupala po schodech a už spatřila šest oprátek, které na ně čekaly. Ale jí se nechtělo umřít. Ještě včera jí to bylo jedno – dokonce byla ráda, že ukončí svou nesmyslnou existenci, svůj život, který za nic nestál. Dnes chtěla žít. Přestože neviděla řeku, loučila se s ní. Loučila se s tím líným tokem, loučila se s hvězdami, které tak ráda pozorovala. Loučila se s lidmi, s Kristiánem i sama se sebou. Poslední pohled, než jí nasadili oprátku na krk a pečlivě utáhli, věnovala Kristiánovi. Slzy jim mlžily oči, přesto se na sebe usmáli. Úsměv, to hřejivé zdvižení koutků, jim dodalo naději – třeba je smrt jenom začátek…