My, oni a ti druzí - 18.kapitola

Anotace: Další kapitola.

Sbírka: My, oni a ti druzí

„Zvedni se,“ poručila jsem muži přede mnou, on se však nehýbal, jen na mě třeštil oči.

„Co se to právě stalo?“ Vydechl Scott, když si stoupl vedle mě. Stejně jako já nechápavě pozoroval muže před námi.

„Nevím,“ zašeptala jsem. „On nevypadá…“ Snažila jsem se to pochopit. Přímo přede mnou ležel šílenec, co mě chtěl zabít, ale teď…stačilo se na něj jen letmo podívat, abych věděla, že to, co z něho dělalo zrůdu, je pryč. Nechápala jsem to.

„Jo, nevypadá…“ Souhlasil Scott. „Hej!“ křikl na něho hrubě. „Zvedni se!“

Muž zamrkal a mírně potřásl hlavou, jakoby se probouzel z dlouhého spánku. Pomalu se posadil a přitom si udiveně prohlížel svoje ruce. Pak jeho pohled padl na mě a náhle, tak rychle, že jsem nemohla nijak zareagovat, vyskočil na nohy a vrhl se na mě. Chtěla jsem ho odstrčit, když v tom jsem si uvědomila, že mi nechce ublížit. On mě objímal. Pevně mě držel a já cítila, jak se celý chvěje. Trvalo to jen chvíli a pak ho ode mě Scott odstrčil a namířil na něho svoji zbraň.

„Co jsi? Co se stalo? Odpověz!“ poručil mu a muž se roztřásl. Viděla jsem na něm, že chce něco říct, ale nebyl ve stavu, kdy by to mohl udělat.

„Nech ho,“ řekla jsem šeptem Scottovi. Položila jsem ruku na jeho zbraň. On se na mě zmateně podíval, ale pak zbraň sklonil. „Neublížíme ti,“ promluvila jsem k neznámému. Snažila jsem se znít klidně. Udělala jsem opatrný krok směrem k němu, pak další a další. Přitom jsem si ho pozorně prohlížela. Pod vší tou špínou se skrývala normální lidská bytost. Snažila jsem se určit jeho věk. Mohl být o něco mladší než já, ale klidně jsem se mohla plést. Jeho vlasy museli být kdysi světle hnědé. Modré oči se na mě prosebně dívaly. Připomínal mi zatoulané štěňátko. Když jsem si představila, že ještě před malou chvílí na mě cenil zuby, že se pohyboval těmi děsivými, trhavými pohyby…zamrazilo mě. Pomalu jsem k němu natáhla ruku. Nehýbal se. Překonala jsem ten poslední kus země, co nás odděloval a opatrně, jako by se mohl rozbít, jsem se letmo dotkla jeho paže. „Bude to dobrý,“ zašeptala jsem. Objala jsem ho. Nebyl nepřítel. Něco ve mně mi říkalo, že se o něho musím postarat, že ho musím chránit. „Bude to dobrý,“ zopakovala jsem a pomalu ho pustila.

„Co to…,“ Scott nechápal, co dělám. Pak si povzdechl. „Musíme jít,“ řekl potom. „Co s ním? Necháme ho tady?“

„Ne,“ zamítla jsem to. „Půjde s námi.“

„Nevíš…“

„Ale vím,“ utnula jsem ho.

„Ale…“

„Ne.“

„Je to na tvoji zodpovědnost,“ vzdal to Scott a pokrčil rameny. „Tak jdeme.“

„Jste zranění,“ ozval se neznámý.

„Cože?“ Nechápala jsem.

„Musíte si ošetřit zranění. Musíte si odpočinout.“ Mluvil tiše, ale rozhodně. Pořád se trochu chvěl, ale vypadal klidněji.

„Nemáme čas,“ namítl Scott.“ A hlavně – ty nemáš co mluvit.“

„Oni nepřijdou,“ neznámý ho ignoroval, mluvil ke mně.

„Víš to jistě?“ Zeptala jsem se ho.

„Určitě,“ řekl a skoro neznatelně se na mě usmál.

„Přece mu nevěříš?!“ Scott mi věnoval nechápavý pohled. „Nemůžeme mu věřit.“

„Podívej se na něho…“ Snažila jsem se mu vysvětlit, co jsem cítila. „On není nebezpečný.“

„Může to být past,“ namítl Scott.

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Ale nemyslím si to.“

„Vysvětli nám, co se stalo,“ Scott se otočil na toho nebohýho kluka. Jeho tón se mi vůbec nelíbil.

„Já…“ Chudák vypadal tak bezradně. Vždyť ještě před chvílí…muselo to být šílené.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem se ho.

„Jimmy,“ odpověděl. Zatvářil se trochu překvapeně, jakoby svoje jméno ani nepoznával.

„Proč už za námi nepřijdou, Jimmy?“ Usmívala jsem se na něho. Chtěla jsem, aby nebyl tak vyděšený.

„Protože by na mě nikdy nezaútočili,“ odpověděl mi Jimmy šeptem. „A ti druzí sami nepůjdou.“ Nebudou to riskovat.“

„Tohle říkáš ty,“ namítl Scott. „Ale dobře. Proč na tebe nezaútočí?“ Až teď jsem si všimla, že drží zbraň tak, jako by měl každou chvíli vystřelit na Jimmyho.

„Protože se mě bojí.“

„Proč se tě bojí?“ zeptala jsem se.

„Protože je děsí představa, že se jim to stane to samé. Taky se mě bojí, protože ví, co dovedu.“ Jimmy se už přestal třást. Narovnal se a vypadal mnohem líp.

„Co dovedeš?“ Scott se na něho podezřívavě díval.

„Cítím je,“ odpověděl mu. „Vidím do nich.“

„Jak to myslíš?“ Nechápala jsem to.

„To není důležitý,“ Jimmy se na mě mile usmál. „Na povídání bude spousta času, slibuju, že ti všechno řeknu, ale teď si vážně musíte odpočinout.“

„Souhlasím,“ oplatila jsem mu úsměv. Nechtěla jsem vyzvídat, dokud si neodpočine. Uvědomovala jsem si, jak hrozně mu musí být. „Scotte?“ Podívala jsem se na něho a on přikývl. Pomalu jsme se přesunuli o kus dál, abychom unikly následkům boje. Pak se Scott sesunul na zem. Pocítila jsem vlnu výčitek. Zapomněla jsem, jak moc byl unavený, dokonce i před bojem. Aby toho nebylo málo, tak jsem se s ním i hádala. S hrůzou jsem si uvědomila, že Scott má na sobě několik kousanců. Vypadal příšerně. Rukávy potrhané mikiny měl nasáklé krví, několik ran měl i na nohou. V obličeji měl obrovský škrábanec. Vůbec mě nepřekvapilo, že jakmile se dotkl země, zavřel oči a myslím, že usnul. Obrátila jsem se k Jimmymu. „Měl by ses taky vyspat.“ Na chvíli jsme se zamyslela. „Spí vůbec šílenci?“

„Jo, ale nikdy nás nenechali spát na ničem pohodlném,“ odpověděl mi a mě zarazilo, že řekl nám. Považoval se pořád za jednoho z nich? „Budu spát. Ty bys měla spát taky, věř mi, nic nám nehrozí.“ Podívala jsem se do těch jeho velkých, upřímných očí a musela jsem mu věřit. Nedovedla jsem si představit, že by byl schopen lhát.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem. „Ale stejně neusnu, toho adrenalinu bylo moc.“ Na to jsme si oba lehli. Spát se mi nechtělo, ale moje tělo polohu vleže velmi ocenilo. Všechno mě bolelo. Moje postřelená ruka šíleně pálila a pocit z kousanců na krku na druhé paži byl nesnesitelný. Naštěstí to byly jen tělesné pocity. Moje hlava byla někde úplně jinde, myšlenky jí proplouvaly šílenou rychlostí a každá z nich byla důležitá. Za posledních čtyřiadvacet hodin jsem zabila ženu, která chtěla zabít mě. Rozhodla jsem se, že budu dělat špatné věci, ale pak jsem se znovu shledala se Scottem. Už dvakrát jsem si myslela, že jsem ho ztratila. Naštěstí se to ani jednou opravdu nestalo. Utekli jsme spolu z toho šílenýho místa, které nemá v normálním světě co dělat. Střílela jsem ze zbraně. Byla jsem postřelena. Bojovala jsem s několika šílenci najednou. Dokázala jsem nad nimi zvítězit. A pak přišel on. Jimmy. Stala se ta nejneuvěřitelnější věc, ze šílence se stal zase člověk. Donutilo mě to přemýšlet. Když se on dokázal změnit zpátky na člověka, tak proč ne jiný? Ale co je důležitější – přestal vůbec někdy být člověkem? Neříkala jsem si to jenom proto, abych je mohla nenávidět a střílet do nich? Vždyť…můj hlas mi to říkal. Šílenci mají být ti dobří. Myslela jsem, že ztratili rozum, že už to nejsou oni, ale Jimmy…on to vyvrátil. Jestli se můžou vrátit zpátky…jak na ně teď můžu myslet jenom jako na pouhá monstra? Nedovedu si představit, že by Jimmy někoho…sežral…ale on to určitě udělal. Jenomže to nebyl on. A to je ten problém. Nebyl to on. Zhluboka jsem si povzdechla. Zaráželo mě, že se neozýval můj hlas, protože teď bych nějakou radu opravdu potřebovala.

Neusnula jsem. Sledovala jsem, jak slunce stoupá pořád výš a výš. Všude kolem mě zpívali ptáci. Nádherný ráno.

 Asi za dvě hodiny se Scott i Jimmy probudili.

„Potřebujeme vodu,“ zamumlal Scott a já s ním souhlasila. Naše zranění potřebují očistit a naše čím dál tím větší žízeň uhasit.

„Dva kilometry odsud je malá vesnice. Nikdo tam není,“ řekl Jimmi a já si s potěšením uvědomila, že vypadá už mnohem líp.

„Jo, tam určitě vodu najdeme, možná taky jídlo…obvazy…oblečení,“ zasnila jsem se. I když to byl jeden z mých nejmenších problémů, tak být špinavá a zakrvácená mi opravdu vadilo.

„Jak víš, že je prázdná?“ zeptal se Scott Jimmyho podezřívavě. Ani po pár bezpečných hodinách spánku mu pořád nevěřil.

„Jak jsem říkal – cítím je,“ Jimmy se na něho usmál. „Taky vím, že nikdo nikde blízko není.“

Scott mu pořád nevěřil, ale i tak jsme se vydali na cestu. Měla jsem spoustu otázek a k mé nesmírné radosti na ně byl Jimmy ochotný odpovídat.

„Ehm…kolik ti je?“ Zeptala jsem se Jimmyho váhavě. I když jsem neviděla Scottovi do obličeje, tak jsem věděla, že protáčí oči. Nějak jsem však začít musela a navíc mě to opravdu zajímalo, jeho věk se určoval těžce.

„Dvacet,“ odpověděl mi a pobaveně se na mě podíval. „Myslela si, že jsem mladší, že?“

„Jo,“ přiznala jsem a trochu se začervenala.

„Nevím proč, ale všichni mě vždycky tipují na mladšího,“ Jimmy nechápavě zakroutil hlavou. „Ale co s tím nadělám?“

Scott něco nezřetelně zamumlal a já bych ho praštila, kdybych nevěděla, že je všude pokousaný.

„Dobře…“ duševně jsem se připravovala na příští otázku. Teď už budou všechny otázky těžké. „Pamatuješ si na to, co jsi dělal?“ Nechtěla jsem se ho na to ptát, vzpomínat muselo být hrozné, ale nedokázala jsem se zastavit.

„Jo,“ odpověděl a zněl překvapivě klidně. „Ale ne tak, jak bys myslela. Je to, jako bych vzpomínal na film, ne jako na něco, co se skutečně stalo. Nebo spíš…“ Na chvíli se zamyslel, „ jako by ty vzpomínky ani nebyly moje. Jako bych byl někde jinde a neprožíval to a někdo mi to potom řekl.“

„Hm…“ Snažila jsem se nepředstavovat si to. „A…jak to, že můžeš šílence cítit? Ty víš, kde každý z nich je? Dokážeš je rozlišit? Nebo je to úplně jinak?“

„Nevím, jak ti to popsat,“ řekl pomalu, „není to tak, že bych v hlavě měl mapu a na ní špendlíky na místech, kde jsou. Prostě vím, kde jsou. Je to instinkt. Nemůžu se na ně ale nějak zaměřit, to nejde, a když to zkusím, tak toho konkrétního ztratím. Nemůžu na ně myslet, alespoň ne přímo. Můžu je cítit všechny, znám detaily o všech, vím, co každý z nich dělá, kde je, ale nemůžu je vidět jako jednotlivce. Asi ti to nedává smysl, mě taky ne. Oni jsou celek. Jednoho vidět nemůžeš. I když říkám, že vím všechno o každým z nich, tak je to spíš tak, že vím všechno o všech,“ Jimmy bezradně rozhodil rukama. „To nejde vysvětlit,“ zakroutil hlavou. „Vím všechno o všech, ale jednotlivce z toho nevytáhnu. Chápeš?“

„Ne,“ přiznala jsem.

„To nevadí.“

„Mluvíš jenom o těch šílencích, nebo i o těch ještě větších šílencích?“ Zeptal se ho Scott. Vážně se na něho díval. Myslím, že věřil tomu, co Jimmy řekl.

„Jenom o šílencích,“ odpověděl mu Jimmy a slovo šílenec vyslovil tak nějak smutně.

„Fajn,“ pokračoval Scott. „Ale to pořád není to nejdůležitější? Jak ses z toho dostal? Proč už tu neběháš a nechceš nás sežrat?“

„Nech toho,“ napomenula jsem ho.

„Jo…tohle…“ Jimmy se podíval pryč, někam do stromů a nechtělo se mu odpovědět.

„Má to něco společnýho s ní, že?“ Scott na mě ukázal. „Chtěls ji kousnout a pak najednou bum? Proč?“

„Já…“

„Takže mám pravdu? Může za to ona?“

„Rory za to nemůže,“ popřel Scottovo tvrzení Jimmy.

„Jak víš její jméno?!“ Scott se náhle zastavil a přirazil Jimmyho ke stromu. Držel ho pod krkem. „Jak víš její jméno?!“ Zopakoval. „Tohle je past, že? Další hra?“

„Ne…já…“ Vykoktal ze sebe Jimmy a zoufale se na mě podíval, ale já nic neudělala. Je to možný? Další hra? Vlastně by to bylo geniální, najít někoho tak nevinně vypadajícího, dát nám na útěk a pak…co pak? Všechna hrůza světa?

„Odpověz!“ zařval Scott.

„Já…no tak dobře!“ Jimmy se chtěl uvolnit ze Scottova sevření, ale nepodařilo se mu to. „Řeknu to.“ Zadíval se na mě, ne zoufale, ne prosebně, ale klidně. „Jsem tvůj hlas.“

„Cože?“ Vydechla jsem nevěřícně.

„Jsem tvůj hlas,“ zopakoval Jimmy. „Tedy byl jsem. Zachránilas mě.“

„Cože?“ To přece nemůže být…

„Vymysli něco lepšího,“ Scott ho nepustil. Ještě víc ho přitlačil ke stromu, až Jimmymu uteklo tiché zaúpění.

„Všichni šílenci jsou něčí hlas,“ dostal ze sebe Jimmy. „Úplně všichni.“

„Jak?“ Nechápala jsem to. Dívala jsem se na něho a snažila jsem najít známku toho, že lže, že je to jen past, ale vše, co jsem našla, byly jeho upřímné oči. Všechno ve mně křičelo, že říká pravdu, ale hlava to nedokázala pochopit.

„Když to začalo, probudil jsem se uvnitř tvé mysli,“ Jimmy se snažil mluvit klidně, ale Scottův stisk mu v tom nepomáhal. „cítil jsem se tak malý, ale věděl jsem, že tě musím ochránit. To byla základní myšlenka. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co se děje. Všechny znalosti jsem měl uvnitř sebe, ale bylo toho moc, základ jsem ale pochopil. Slyšel jsem je. Běhali jako šílení a on se na to díval. Tys spala. Křičel jsem na tebe, ať se vzbudíš, ale tys pořád spala. Myslel jsem, že je konec, ale pak ses konečně probudila. Ale on přišel. Pak i oni, tvoje matka a bratr. Nevěděl jsem, co dělat. Neznal jsem to tam. Viděl jsem jen to, co ty. A pak jsem si všiml toho okna. Řekl jsem, abys skočila. A tys skočila.“

„Pusť ho,“ zašeptala jsem.

„Při tom všem jsem si uvědomoval, co dělá moje tělo,“ pokračoval Jimmy. Scott ho pustil a on zůstal stát na místě a díval se na mě. „Byl jsem pryč, nedokázal jsem se ovládat, ale věděl jsem, co jsem dělal. Cítil jsem krev, slyšel křik, ale nic jsem s tím nezmohl. Čím horší to bylo, tím víc jsem se schovával v tvé mysli. Čím jsem byl hlouběji, tím víc jsem to nevnímal. A pak tě zavřeli do té hnusné cely. Věděl jsem, jaký jsi měla strach. Já se taky bál. Brzo jsem pochopil, co se děje. Uvědomil jsem si, že moje tělo je jen kousek od tebe. Naštěstí jste se tam nepotkali. Ti druzí by to cítili a zabili by tě. Nedokázal bych to snést.“

„Co by se stalo, kdybych umřela?“ Zeptala jsem se.

„Dostal bych se k některýmu z nich, z těch zlých,“ Jimmy se otřásl, jakoby mu ta představa byla odporná. „Nebylo by to nic příjemnýho.“ Na chvíli se odmlčel. „Proto jsem se snažil být ticho. I když jsme se nepotkali, tak by si toho mohli všimnout.“ Smutně se usmál, „ale bylo to těžký. Věděl jsem, že tě to trápilo, ale…nešlo to. A pak jste utekli,“ tvář se mu trochu rozjasnila, „nemohl jsem tomu uvěřit.“ Trochu jsem sklonila hlavu. Byla jsem mu vděčná, že vynechal moji nejtemnější epizodu. Udělal krok ke mně, ale Scott ho zastavil. Jimmy ho poslechl. „A pak…uviděl jsem svoje tělo. A ti zlí nebyli nikde poblíž. Jenže jich tu bylo tolik. Ale tys byla neskutečná.   Naprosto úžasná.  A pak…k tomu, abych se vrátil do svého těla, jsem potřeboval jediné, dotknou se tě. A to se stalo. Byl jsem zpátky. Ostatní utekli. Zbytek už znáte.“

„To je…“ Vydechla jsem.

„Kolikrát se to už stalo?“ Zeptal se ho Scott, stále podezřívavý.

„Mockrát ne,“ odpověděl mu Jimmy. „Člověk a hlas se nesměli znát, ani se nikdy vidět, proto byli většinou daleko od sebe. Několikrát se to i přes to stalo, jenomže…zatím je všechny hned zabili. Já zatím žiju nejdéle.“

„Proč vás zabíjejí?“ Zeptala jsem se potichu.

Jimmy se na mě mírně usmál. „Protože my víme. Když jsem byl jen hlas, tak…nemohl jsem ti říct všechno. Nedovolili mi to.“

„Kdo ti to nedovolil?“ Celá moje hlava se točila. Tohle bylo šílené.

„Ti, co to způsobili,“ odpověděl mi. „Ale teď už mi v tom nebrání,“ dodal se skoro uličnickým úsměvem.

„Víš, jak tohle skončit?“ Scott se na něho upřeně díval. Už mu věřil.

„Jo, vím.“