Protože on chtěl (20. kapitola)

Anotace: =´))

Noc probíhala kupodivu bezproblémů. Až do chvíle, než vedle mě spal jak dřevo jsem si myslela, že upíří nespí. Tahle rodina mě přesvědčila o tom, že všechno co jsem o upírech věděla byli jen kecy…teda kolík do srdce vlastně ne. Bylo zvláštní ho pozorovat. Těžce oddychoval, pak zachrápal otočil se na druhej bok a já měla po koukání. Bezva, pomyslela jsem si. Vůbec jsem nevěděla co dělat. Spát se mi nechtělo a na to, abych vylezla z postele sem byla moc srab.
Bylo zvláštní, že mi tolik věřil, ale asi jsme si neměli co vyčítat. Nejpíš věděl, že ho mám ráda. Nakonec jsem vlastně dopadla docela dobře. Tenhle život byl o dost zajímavější, konečně jsem měla pocit, že si s někým dozumím a že nejsem tak sama.
Doma to bylo furt dokola. Škola, jít domů pozravit tátu, zalést do pokoje, připravit se na druhý den a občas vzít ven psa. Bydleli sme na vesnici v podstatě nulové populaci takže najít někoho v mém věku bylo nemožné. Ve škole bylo sice pát lidí, s kterýma jsem si rozuměla, ale pořád to nebylo ono.
Hodiny ukazovali pět ráno a já začala přemlouvat své vyspalé já ke spánku. Lehla jsem si dostatečně daleko od Sama, ikdyž by mi vůbec nevadilo přitisknout se k němu, ale přišlo mi to divný. Chvilku jsem se s ním prala, než se mi povedlo dostat kousek z velký peřiny, pod kterou jsme oba spali. Nevím koho to napadlo…jedna peřina…pro dva lidi… Hrůza. Obzvlášť když sí jí ten druhej, v našem případě on syslí.
Ve finále jsem si stejně musela lehnout těsně k němu, protože si peřinu držel až moc silně a podařilo se mi od něj dostat jen kousek. Nemohla jsem popírat, že se mi vedle něj usínalo dobře…
V kuchyni cvakla konvice na vodu. Otočila jsem se, abych se podívala kolik je hodin. 7:00 … No bezva. Litovala jsem, že jsem neusla dřív. Už teď jsem veděla, že budu většinu dne nepoužitelná.
„Chceš čaj?“ Ozvalo se z kuchyně.
„Jojo děkuju,“ volala jsem bez váhání.
Zrovna jsem se chtěla přemlouvat, abych vylezla z vyhřáté postele, ale nebylo to potřeba. Snažil se znovu zabodovat a tak mi přinesl snídani do postele. Až moc dobře věděl že to zabere.
„Děkuju,“ špitla jsem, když mi podával tác.
Jen se usmál, došel si pro svůj hrnek a sedl si vedle mě. Bylo fajn snídat s ním. Nebyla jsem tak nervózní, jako když sme snídali v domě. Byla jsem ráda, že atmosféra ze včerejška už byl pryč, ikdyž jsem veděla, že si na ní oba moc dobře pamatujeme.
„Neozval se ti Gabriel, ohledně Nicka?“ Vyzvídala jsem.
„Ještě je brzo,“ ušlíbl se.
„Nenávidím čekání…“
„Jsme dva…bude v pohodě, neboj se…“
„Hele….Gabriel má někoho, nebo to včera bylo první, co tě napadlo?“
„První, co mě napadlo. On nikoho nechce, bral by to jako nevěru k naší matce.“
„Aha…promiň….já se na ní nechtěla ptát…“
„Už je to dávno…“
Zbytek dne byl docela fajn. Řešili jsme dost věcí okolo jeho a mojí rodiny. Taky to, jak mě prvně viděl. Jeho verze se v některých věcech od těch Nickových dost lišili. Oba ale říkali pravdu. Každý to jen viděl z jiného pohledu. Sam jeho rodinu miloval, a udělal by pro ní cokoliv, Nick jí bral jako samozdřejmost a ve více případech jí jen škodil.
Kolem šesté večer konečně zazvonil mobil. Na Samovi byl vidět, jak moc je nervózní. Z celého rozhovoru jsem slyšela akorát „Ahoj.“ Hned jak mobil zvedl totiž zmizel ven. Docela mě to urazilo, ale z druhé strany jsem ho chápala. Vnímala jsem svojí nervozitu. Nechtuně stoupla když se Sam vrátil. Jeho pohled mi však moc nepomohl…