Další nelehký quest

Anotace: Humorná fantasy

Noc se chýlila ke konci a měsíc pomalu vyklízel pozice slunci. První paprsky odhalily jezdce na koni. Postava zahalená v plášti, pod nímž občas problesklo stříbro plátové zbroje, pobízela statného koně k prudšímu cvalu. Jela celou noc, ale její pronásledovatele se jí nepodařilo setřást. A to se jejich zvířatům pod kůží neotáčela ozubená kolečka a netlouklo mechanické srdce jako jejímu oři. Vyhrála ho v kartách. Jeho bývalý majitel tvrdil, že koně na klíček (na jedno natažení dokázal uběhnout sto mil) jsou stejně přežitek, a že si počká až elfové rozjedou v nové továrně sériovou výrobu mechanických draků.
Jak se jezdec blížil k domovu, bylo mu jasné, že se čtveřici neúnavných stínů, stíhajících ho dlouhé hodiny, bude muset postavit. Projížděli údolím padlých hrdinů. Mezi všemi těmi pomníky a mohylami budou pro boj lepší podmínky než v otevřené krajině. Stiskl na mechanoidově šíji velké tlačítko a ten se zastavil.
Zahalená postava seskočila a obrátila se čelem k blížící se hrozbě. Odepjala plášť s kápí a na chvíli jako by vyšlo další slunce. Ohnivé. Polokrátké rudé vlasy lemovaly ženský obličej se soustředěnýma zelenýma očima, odhadujícíma vzdálenost útočníků. Byli již velmi blízko. Čtyři podivná stvoření jedoucí na čemsi, co kdysi možná byli koně. Po dlouhém křížení a šlechtění vzniklo cosi jako jaguáří varan.
Vytáhla masivní meč posázený modře pableskujícími runami. Nevěděla jestli jsou trpasličí, gnómské nebo nějaké podobné zakrslé chásky, jisté ale bylo, že dodávaly zbrani velkou sílu. I přes svou mohutnost byl KráječTrollů ver.2.0 lehounký tak, že jím mohlo vládnout i malé dítě. Nostalgicky zavzpomínala, jak k němu přišla-
Něco se obrovskou rychlostí přibližovalo. Něco ostrého. Letělo to, rozrážejíce vzduch hladovou špicí, toužící po krvi.
Uhnula a šíp se zakousl do jedné hrobky. Stálo na ní DCVIII CLXXIX 0LXXXVII. Netušila, co to znamená.
„Podvádíte?“ procedila pohrdlivě. „No, když vy takhle...“ zamířila pravicí na lučišníka, který se připravoval vyslat proti ní další střelu. Z jejího fireballového prstenu vylétla ohnivá koule schopná konkurovat plamenům v jejích vlasech. Narazila do jezdce a obalila ho i s jeho zvířetem soukromým infernem. Během chvíle po nich zbyla pouze hromádka popela, pomalu rozprašovaná ranním vánkem po okolí.
Zbývající tři dorazili zároveň a sesedli.
Nyní si je mohla pozorněji prohlédnout. Jednalo se o vysoké humanoidní postavy, jimž ovšem na ramenou seděla hlava, která s lidmi nic společného neměla. Čtyři oči, absence nosu a velká ústa beze rtů, zato však s dvěma řadami velkých žiletkových zubů, sloužících k řezání a trhání.
Vykročili proti ní, vytahujíce zbraně. Dvě dvoubřité sekery. Obouruční meč. A pár řemdihů. Tři proti jedné? To byl nevyrovnaný boj - měli si přivést ještě pár kumpánů.
Její prsten, metající firebally, potřeboval několik minut pro další použití, takže dojde na poctivou práci s čepelí. Nadechla se.
Čas se zpomalil, když proti ní vyrazili.
Jako prvního oponenta si vybrala sekerníka. Vyhnula se ostřím řezajícím vzduch po dvou trajektoriích. Jeden rychlý sek magickým Kráječem. Jeho obludná hlava opustila krk a vydala se vlastní krvavou cestou.
Obouruční meč se střetl s jejím a mohutná síla, kterou útočník vložil do úderu prorezonovala čepelí do její ruky a dále se šířila tělem. Ztratila rovnováhu a poklesla na jedno koleno. To jí zachránilo život, neboť jedna koule na řetězu se prohnala místy, kde se před okamžikem nalézala její hlava.
Ten hnusák jí chtěl zničit účes!
Přepnula své vnímání a funkci svalů do rychlejšího módu, což ji bude stát sice spoustu energie, ale bylo to potřeba. Kromě ní se teď pohybovalo všechno ukrutně pomalu.
Velký meč stále tlačil na její runovou zbraň, ale ona pohnula pravačkou a nechala nepřátelské ostří sjet k zemi. Napnula stehenní svaly a z podřepu se vymrštila do vzduchu. Ladným saltem přistála za zády nelidského dvounožce. Rázným výpadem nechala runy nahlédnout na zlomek vteřiny do nitra jeho těla. Pak je pokryté krví opět vytáhla.
Pohlédla na zbývajícího nepřítele. Ten teprve dokončoval výpad řemdihy a začínal zjišťovat, že ji minul. Dalším zjištěním pro něj bylo, že se jeho dva páry očí dívají na své tělo z poněkud nezvyklého úhlu. Zespodu a o několik stop dále. Mimotělní zážitek byl jeho poslední zkušeností, poté všechna čtyři okna do temné duše pohasla.
Dnes je den létajících hlav, pomyslela si cynicky, když utírala svou výkonnou zbraň.
Pocítila tíživou únavu. Už aby byla doma. Dá si pěkně dlouhou horkou koupel, pořádnou večeři (tedy snídani - cítila hlad, naposledy jedla před mnoha hodinami, a že lembas není žádné pořádné jídlo, to ví každý), a pak zjistí konečně, co za vzácný artefakt to v kobkách nechvalně známého tyrana O. Saura ukořistila. Jisté bylo, že tu malou truhličku z ebenového dřeva střežili důkladně. Ať už je uvnitř cokoli, bude to jistě stát za veškeré prodělané útrapy. Jenom při vzpomínce na lidožravé delfíny, přerostlá atomová koťata a deset desetimetrových desetinohých pavouků s deseti žahadly se otřásla. Pro příští quest si musí zvolit něco jednoduššího.
Hluboké vrčení ji vrátilo znovu do reality mezi hrobky padlých válečníků. Jaguáří varaňo-koně cítili, že provedla jejich pánům něco nepěkného a připravovali se na ni zaútočit. Prsten pípnul, že je opět aktivní. Neváhala a jednomu ze zvířat mávnutím pravačky pěkně zatopila. Zbývající dvě potvory olíznuly plameny a pach spáleniny jim naznačil, že je čas se zdekovat. Prchaly zpět do temných lesů, odkud přicválaly.
Rudovlasá bojovnice schovala meč a přistoupila ke svému mecha-koni. Vyhoupla se do sedla, koukla do sedlové brašny (černá truhlička tam stále byla) a stiskla startovací tlačítko. Uvnitř oře se roztočila kola a rozeběhly písty, skleněné oči opět ožily. Pobídla jej a zamířila k domovu.
Zbytek cesty již nic nenarušilo a ona na rozcestí zahnula na málo používanou cestičku vedoucí k jezeru, vedle něhož bydlila.
Konečně! Domov, sladký domov.
Koníka zaparkovala v kůlně. Pak jej bude muset naolejovat - ten včerejší déšť mu neudělal dobře (jeho klouby začínaly skřípat). Přehodila si sedlovou brašnu přes jedno rameno a opustila čtyřnohý dopravní prostředek, uvnitř kterého ještě klapaly dobíhající obvody.
Pak přistoupila ke kmeni stromu, vedle něhož vypadaly sekvoje jako rybízové keříky v porovnání se vzrostlým ořešákem - značně vyzáble a nízce. Tento LigDiuturn se tyčil do čtvrtmílové výše a byl starý několik tisíc let. V kmeni o průměru přes padesát stop bylo několik oken a dveře s velkým vypáleným T. Ano, toto byl její domov. Díky druidskému mistrovství rozmlouvat se stromy, se jim podařilo „přesvědčit“ sTRom005 (každý exemplář měl unikátní jméno odvozené od jeho věku), aby vyloučil z vnitřku kmene dřeň a mohly tak vzniknout místnosti. Celkem měl stromodům čtyři poschodí spojené jednolitým točitým schodištěm uprostřed. Tu všudypřítomnou vůni dřeva milovala.
Stiskla kliku a- Bylo odemčeno! Pokud ji však paměť neklamala (což po té procházce jeskyněmi s halucinogenními houbami i mohlo být možné) tak při odchodu klíčem, který jí visel na krku, otočila. Opatrně vklouzla dovnitř a pátrala po vetřelcích.
V přízemí bylo čisto (i uklizeno, i čisto od nezvaných hostů). Zaslechla něco z patra. Vytasila meč (na metání ohně z prstene mohla zapomenout) a stoupala tiše do patra.
Ten ********** (spousta nevhodných výrazů)!!!
Přímo uprostřed její ložnice, válející se ve špinavých botách na posteli, byl ON.
Sám Temný Lord z Temného Hradu v Ještě Temnějším Hvozdu (druhém Nejtemnějším v kraji). A držel nechutně ostrou dýku u krku jejího mazlíka!
Nebohý hnědosrstý čtyřnožec na ni upíral oříškové oči. Byl v nich strach. Calimal - tak se TLzTHvJTH jmenoval - se zašklebil, odhalujíc tak chrup, který by nutně potřeboval odbornou péči dentisty: „Chci to, co´s vzala z Zapovězených kobkách mého neschopného bratra Zlomorda. Hned! Sic tady to psisko zhyne bolestivou smrtí a pak i ty.“
Vzdychla. Ani nechtěla zjišťovat odkud se to všechno dozvěděl. Proč přišel osobně, místo aby poslal nějaké své nohsledy věděla. Nedávno totiž vyhlásil bankrot a všichni ho opustili. Jeho Temnou Pevnost zabavili exekutoři. A zoufalství jej dovedlo až sem. Podle lesku v jeho černých očích mu muselo dočista hrábnout.
„Tak bude to?!“ naléhal a dýka se v jeho ruce zachvěla.
Sejmula se zad brašnu. A řekla: „Hop.“
„C-„ („-o?“ chtěl říct). Neměl však čas, neboť zasáhl bezpečnostní systém sestávající z kapesní černé díry, která automaticky vyhledala hrozbu a vcucla ji do neznámých končin časoprostoru. Dýka padla na postel a její miláček vyvázl nezraněn. Objala jej a konejšila. Pak strhala povlečení, které bylo pokryto blátem, což bylo to jediné (+ dýka) co po Calimalovi zbylo.
Poté, co strávila blažené chvíle relaxací v horké vaně a utišením kručícího žaludku, mohla konečně odhalit získaný artefakt.
Položila ebenovou skříňku velikosti průměrné pětisetstránkové knihy na stůl a po chvíli zkoumání zjistila, jak funguje odemykací mechanizmus.
Odklopila horní víko.
Uvnitř bylo něco, o čemž slyšela pouze vyprávět.
Bílá, hnědá, tmavě hnědá a černá tabulka. Každá rozdělená na políčka. Aroma stoupající zevnitř bylo opojné.
Xocolātl.
Odlomila kousek černé tabulky a vložila si jedno políčko do úst.
Áááááááh. Blaho! Endorfiny prostoupily její tělo.
Pro takovou lahůdky stály všechny ty boje a trápení. Jen škoda, že se nemohla rozdělit o manu bohů zvanou čokoláda se svým věrným psíkem.