Má matka je Smrt a já jse její posel

Anotace: nebo také - Kamir: Má matka je Smrt a já jsem její posel

http://www.facebook.com/KamirMaMatkaJeSmrtAJaJsemJejiPosel

Možná to přijde někomu nemístné, možná i nějak hůř, ale kdo mou tvorbu trochu sleduje, tak může vidět, že letošní rok jsem nějak mrtvý, alespoň poslední půlrok určitě. Nebudu vypisovat všechny věci, co to mají na svědomí. Ostatně, když někdo něco skutečně chce, tak se přemůže, ač se děje, co se děje...
Každopádně k hlavnímu tématu. Řekl bych i mému nejúspěšnějšímu dílu:-), pokud bych měl hodnotit své dosavadní úspěchy, tak úplně odepsané není. Nerad bych dělal někomu plané naděje nebo dával nesplnitelné sliby (prioritou je pro mě "dokončení" DLZ, i když to je ještě na hodně dlouho...), ale možná na svět Kamira ještě něco vznikne.
Každopádně abych si trochu oprášil dovednost, tak chci trochu reeditovat staré texty, plus to všechno dát hezky dohromady a dát a zveřejnit některé věci, které by možná někoho trochu zajímaly nebo překvapily. Takže kdo má zájem, tak ať sleduje stránku. V nejbližších dnech bych to rád zaplnil, tak snad to někomu udělá radost.

Ale teď něco na oživení paměti;-):

Prolog:

Každý mě zná. Jsem krutá, nemilosrdná, bezcitná a nemám s nikým slitování. Přesto všem měřím stejným metrem a žádného panovníka, hrdinu nebo zlosyna neušetřím. Svět mě potřebuje a každý to i přes nenávist a odpor ví.
Na každém rohu s vámi držím krok a nikdo přede mnou neuteče, ani se neschová. Kam se hnete, jdu s vámi jako stín. Co komu uděláte, všechno vidím a potom vás za každý váš čin budu soudit.
Jsem Smrt a s každým tvorem se minimálně jednou za jeho život sejdu. A když se s vámi nesetkám já, tak některý z mých poslů určitě…

***

Nastalo Jaro a pro malé přístavní městečko Tamir, ležící u jezera Kita, nadcházel čas hojnosti, když se z teplých krajů vracely kachny. Většina obyvatel, přežívajících z rybolovu, si tak mohla zpestřit jídelníček velmi chutným a vydatným masem vodního ptactva.
Město ležící v mírném pásmu, ze dvou stran obklopené vodou a ze zbytku hustým, listnatým lesem, který pomalu, ale jistě mizel pod sekyrami farmářů, bylo bohy zapomenutým místem s jednou malou školou, několika bohatšími rodinami, bezvýznamným šlechtickým rodem a také klášterem, zasvěceným Velkému patronovi.

Chodbami starého kláštera, jenž vznikl jako jeden z prvních v počátcích uctívání Velkého patrona, utíkal patnáctiletý mladík v potrhaném oblečení. Jeho po ramena dlouhé zrzavé vlasy mu neustále padaly do tváře. Přesto nezpomalil a dál se hnal tryskem vlhkými chodbami, které mu byli tak důvěrně známé.
Klášter se stal domovem mladíka už dávno. Hned po narození, když se ho zřekla matka, pouliční prostitutka, která projížděla Tamirem do hlavního města království. Naštěstí nepatřila mezi ty, jež házeli nechtěné potomky do řek a rybníků, aby se o jejich problém postarala voda, ale dala chlapce do sirotčince, jenž byl součástí kláštera. Tam mu ctihodní mniši poskytli to, co ona nikdy nemohla. Domov, rodinu a lásku.
„Bratře Jane, bratře Jane,“ volal zrzavý mladík na obtloustlého padesátníka, kterého nalezl v zahradě zrovna ve chvíli, když si dopřával každodenního odpoledního spánku pod starou jabloní.
„Jakube,“ řekl mnich rozmrzele a promnul si oči. „Cožpak jsem ti neříkal, že mě nemáš rušit, když rozjímám!“
Zrzavý hoch se usmál. Dobře si všiml, že mnichovi z kapsy sutany vykukuje láhev vína z loňské sklizně. „Omlouvám se, bratře Jane, ale je to důležité.“
„To tě vůbec neomlouvá. Jsi v klášteře Velkého patrona, na místě, kam lidé přicházejí přemýšlet nad svými životy. Kde je každému nabídnuta pomoc, tak pro příště měj ohled k ostatním a nežeň se chodbami jak zběsilý. Tvé kroky dolehly až sem na zahradu,“ zazněl obvyklý kárající proslov, jejž si mladík už tolikrát vyslechl.
Jakub sklopil zrak a snažil se vypadat, co možná nejkajícněji.
„Tak, co si mi to chtěl,“ zeptal se po chvíli bratr Jan.
Mladík k otylému mnichovi pozvedl zrak a v jeho modrých očích se zablesklo. Věděl víc, než moudrý muž, kterého si tolik vážil, a to se stávalo jen zřídka. Proto vyčkal, dokud se mnich na něho nezamračí a potom odpověděl: „V lese došlo k dalšímu přepadení.“
„A z toho máš radost? Měl by ses nad sebou zamyslet.“
„Omlouvám se, ale stalo se něco podivného.“
„Tak mluv, nenapínej mě hochu.“
„Kromě těl přepadených se našli mrtví i lupiči. Jen malý chlapec je naživu a ví, co se doopravdy přihodilo.“
„Chlapec?“
„Ano. Našli ho nahého, celého potřísněného krví, jak stojí nad tělem jednoho z banditů s bodnou ranou na krku. V ruce přitom svíral zakrvácený nůž. Ostatní lupiči pak leželi v kruhu kolem něho. Žádné zranění na těle přitom nikdo z nich neměl. A to je ta záhada, prostě zemřeli.“
„A kde je chlapec teď?“
„Na cestě do kláštera. Nikdo ve městě ho nezná a neví se, čí je. A tak ho jako každé dítě bez rodiny odvezou sem. Za chvíli by ho měl velitel domobrany přivézt. Proto jsem vás hledal, bratře Jane.“
Obtloustlý mnich vyskočil na nohy. „Tak to musíme jít okamžitě k bráně. Jestli je pravda, co si mi pověděl, bude ten chlapec potřebovat všechnu naši pomoc. Spoléhám na tebe, Jakube, že se o něj postaráš a ve všem mu pomůžeš,“ řekl mnich a položil zrzavému mladíkovi ruku na rameno, aby pochopil důležitost jeho slov.
Jakub se zadíval do hnědých očí bratra Jana a kývl. „Udělám vše, co budu moci.“
Potom bratr Jan Jakubovi rozcuchal vlasy, což jak dobře věděl, dospívající mladík přímo nesnáší a společně pak vyrazili k vstupním dveřím do kláštera, přivítat nalezence a nového člena klášterního sirotčince.

Velitel domobrany, Rasmus, byl vysoký statný muž, který si ve svých třiceti letech stále ještě zakládal na idejí cti a spravedlnosti. Kdyby byl šlechtického původu, snadno by získal titul rytíře, ale bohužel pocházel z klášterního sirotčince, kde se jeho rodinou stali mniši Velkého patrona. Přesto o něm většina obyvatel Tamiru nemluvila jinak, než o rytíři Rasmusovi a na toto titulování byl nesmírně hrdý. Přeci jen erb má každý šlechtic od narození a časem většina z nich ukáže, že ho není ani hodna. On ten svůj získal dobrými skutky a tím, jaký je a jakého ho vidí ostatní.
Rasmus přidržoval v sedle před sebou malého, sotva sedmiletého chlapce, zabaleného do bavlněné přikrývky, která silně nasákla krví z těla dítěte. Chlapec ani nedutal a velitel domobrany to přisoudil jako následek hrůzných zážitku z lesa.
Od chvíle, kdy chlapce Rasmus, spolu se svými muži, nalezl obklopeného mrtvými, nezaslechl z dětských úst jediné slůvko, ani vzlyk. V jeho černých očí přitom nerozpoznal žádný život, jen utrpení, žal a smrt, které v něm bojovali o nadvládu nad chlapcovým životem.
Velitel domobrany jel na krásné hnědé klisně po dlážděné cestě spojující město s klášterem, který ležel dál od lidí v lůně lesa, kousek od jezera Kita, kde mniši měli klid a samotu.
Klisna právě dorazila k části cesty, kterou lemovaly jabloně a hrušky. Rasmus si vzpomněl, jak jako malý pomáhal mnichům na podzim s jejich česáním. Vybavili se mu krásné časy, kdy neměl žádné starosti a jeho život postrádal všechnu krutost, s kterou se při své práci denně potýkal. Dokonce ho napadla myšlenka, že by v klášteře na chvíli zůstal, odpočinul si a načerpal nové síly, ale rychle ji pustil z hlavy, neboť věděl, že zločinci jen čekají, až poleví v ostražitosti. Nemohl riskovat, stejně jako by si nikdy neodpustil, kdyby kvůli němu někdo přišel ke zranění, když by se jen tak válel v trávě ve stínu korun ovocných stromů.
Konečně byla brána kláštera na dohled. Před ní stál mnich a vedle něho zrzavý mladík. Rasmus dobře věděl, že kde je bratr Jan, tak tam bude i Jakub, který se obtloustlého mnicha držel jako klíště. Přesto nemohl jinak než smeknout nad oddaností, kterou mladík oplývá, stejně jako bystrým rozumem, hbitostí, silou a rychlostí. “Doufám, že mi tě bratr Jan jednou svěří,” řekl si v duchu Rasmus. Už dlouho toužil z Jakuba vycvičit člena domobrany a možná svého budoucího nástupce.
“Zase pozdě, Rasmusi, jako vždy,” oslovil mnich velitele domobrany.
“Rád tě vidím, bratře Jane. Koukám, že jsi zase něco málo přibral,” odvětil Rasmus a mrkl na Jakuba, který se uchytnul.
“To je ten chlapec,” zeptal se bratr Jan a přívětivost z něho vyprchala, neboť teď šlo především o dítě v nesnázích.
“Ano. Chudák kluk. Dost si toho prožil, ale stejně by mě zajímalo, co se v tom lese vlastně stalo?”
“Jestli se nám svěří, slibuji, že se to dozvíš.”
“S tím počítám,” řekl Rasmus a podal chlapce zabaleného v přikrývce Jakubovi. Nemohl si přitom nevšimnout, jak zrzavý mladík od jejich posledního setkání opět zesílil a vyrostl.
“Ať tě to ani nenapadne,” vytrhl bratr Jan Rasmuse ze zamyšlení. “Už jednou jsem ti řekl, že Jakubův úděl byl již určen.”
“Nemohu si pomoci. Zvláště když vidím, jaký kus chlapa se z něho stává. Takové bych potřeboval mezi svými muži jak sůl.”
“Odnes chlapce ke krbu a počkej tam s ním na mě,” nařídil bratr Jan Jakubovi, a když zmizel za dveřmi kláštera, zamračil se na Rasmuse. “Nepřeji si, aby si ho svými řečmi takhle mátl! Jeho osud je spjat s Velkým patronem.”
“Chceš z něho mít mnicha? Aby pomáhal zraněným a zuboženým. Jistě záslužná činnost, ale pomohl by více, kdyby trestal ty, co ubližují. Kdyby byl v domobraně, mohl by…“
“Tak dost!” řekl rázně bratr Jan a umlčel Rasmuse. “Chlapce si nám dovezl a teď si běž po svém. Určitě máš dost práce ve městě.” Pak se mnich otočil, vešel do kláštera a zavřel za sebou bytelné dveře.
Velitel domobrany jen zakroutil hlavou a otočil klisnu k městu. “Toliko ke klidu a rozjímání v klášteře. Je na čase se vrátit do Tamiru,” řekl Rasmus a pak kopl klisnu do slabin, aby se dostal, co nejrychleji z blízkosti kláštera.