Jeden pátek v jednom baru

Anotace: Sliby se maj plnit a tady je jedno dílko na přání..

Držela jsem v ruce sklenici džusu a hleděla do místnosti. Každý, kdo by přišel do tohoto podniku, tak by si řekl, že je klasický páteční večer a lidi se přišli bavit, ale vždycky se najde nějaká výjimka. Bohužel těch výjimek je tady tentokrát více.
Pohledem jsem hledala toho jediného muže. Mé hledání bylo úspěšné. Jednalo se o tmavovlasého vyššího muže a hlavně pohledného. No, vyšší, z mého pohledu jsou všichni vyšší a pohledný? Řekněme, že jsem viděla i pohlednější, ale dneska se každý ženský zrak upíral jenom na něho. Jistě, měl určité kouzlo.
Musela jsem se pro sebe zasmát. Věděla jsem, co bude následovat. Muž se otočí od baru, v ruce svou obvyklou skleničku a pohledem bude hledat svou oběť pro dnešní večer. Vždycky to tak dělal. Můj smích ho upoutal a já se musela zasmát ještě více. Pomalým krokem se ke mně přiblížil.
„Ahoj Damone! Zase na lovu?“ Zeptala jsem se, když se ke mně doploužil.
„A co tebe to zajímá? Pokud já jsem na lovu, co ty?“ Odpověděl mi příchozí otázkou. Rozesmála mě.
„To víš, přišla jsem se učit od mistra,“ má dobrá nálada mě neopustila. Damon ke mně přistoupil ještě blíž, hlavu sklonil k mému uchu.
„Tak to se máš co učit malá,“ zašeptal a já se rozesmála.
„Jo, asi bych měla vyměnit nealko za alko, že?“ Zeptala jsem se pořád se smíchem a ustoupila od něho, abych měla dost prostoru. Díval se na mě dosti ublíženě.
„Jsi prostě ztracený případ,“ podotkl můj společník.
„Protože jsem nepodlehla tvému sarkasmu? Nebo protože mám radši Alexe?“ Vypálila jsem bez přemýšlení a uvědomila jsem si, že to je pravda.
„Jo, jo, ty a ten tvůj Alex. Kdy mu dáš kopačky a budeš se mnou?“ Zeptal se Damon a já se musela opět zasmát.
„Kdy ty přestaneš být takový, jaký jsi?“ Odpověděla jsem tentokrát otázkou já a políbila ho na tvář a odešla si sednout k jednomu volnému stolu, zanechávajíc Damona samotného.
Ale pořád jsem ho po očku pozorovala. Došel zase k baru a nechal si nalít další skleničku nějakého zlatavého moku. Nevěděla jsem, co dneska pije, ale určitě by to normálního smrtelníka zabilo. Když najednou ho upoutala slečna, která právě vešla do místnosti.
Vyšší hnědovláska si sundala brýle, protože se jí zamlžily při vstupu do tepla. Na chvíle se slepě rozhlížela a pak se vydala k baru. Sedla si na barovou židličku, neúmyslně blízko Damonovi, kterému zajiskřily oči, a já se rozesmála. Šlehl po mě naštvaným pohledem a nechal si nalít ještě jednu skleničku. Já jsem taky mávla na číšníka a nechala si donést další sklenici a pohodlně se zavrtala do pohovky, na které jsem seděla.
Jasně jsem mohla vidět, jak se Damon pomalu rozhoupává, aby si přisednul k neznámé dívce. Po vypití další sklenky, se konečně rozhoupal.
„Divadlo začíná,“ pomyslela jsem si a rozesmála se.

„Dobrý večer! Můžu si přisednout?“ Pronesl Damon, třímající v ruce dolitou sklenku, po příchodu k neznámé. Mohla jsem slyšet každé slovo, aspoň k něčemu je to upírství.
Neznámá Damona sjela pohledem a jenom přikývla. To muže potěšilo a dosedl na židli hned vedle slečny.
„Měl bych se představit. Jsem Damon Salvatore. Přijel jsem do města teprve před pár týdny,“ začal muž a já se musela zasmát.
„Já jsem Jarmila, ale většinou mi všichni říkají Jaja. Vím, že jste přijel před nedávnem. Váš příjezd vyvolal velké pozdvižení,“ podotkla slečna a sklopila oči ke stolu. O jeje, to nedopadne dobře.
„Opravdu? A jak to, že jsem neslyšel já o Vás?“ Vyhrkl Damon a zahleděl se Jáji do očí, tak hluboko, jak jen to jde. Jasně jsem viděla, jak se dívce zalily tváře červení a ona uhnula pohledem. Nevědomky jsem usrkla džusu a dál pozorovala ty dva.
„Ta červená Vám sluší,“ podotkl muž a pohladil tvář své společnice a tím jí donutil se na něho opět podívat.
„Pokud nepřestanete dělat ty komplimentky, tak se nepřestanu červenat,“ přiznala Jája s úsměvem, ale tentokrát udržela oční kontakt.
Pozorovala jsem tu hru přede mnou a málem vyskočila z kůže, když mi zazvonil mobil.
„Ano?“ Zašeptala jsem do telefonu.
„Proč šeptáš?“ Zněla odpověď a já se zasmála.
„Promiň Alexi, ale sleduju Damona. Stal se z něho pro tuto chvíli jiný člověk,“ usmívala jsem se při pronesení těchto slov, vědoma si toho, že poslouchá. A taky to vyvolalo na jeho tváři upřímný úsměv.

„Co Vás tak pobavilo?“ Zeptala se Jája, pozorně sledující výraz od Damona.
„Ale vzpomínka. A také to, že jsem v tak dobré společnosti. Nechtěla byste mi o sobě něco říct?“ Zaobalit muž a nespouštěl ze své společnosti oči.
„A nebylo by slušnější, kdybyste začal prvně Vy, a třeba mi koupil něco k pití?“ Zářivě se na něj usmála a přivedla tím Damona do nehraných rozpaků, ale jenom na nepatrný okamžik.
„Omlouvám se. Jsem to ale nezdvořák. Copak si dneska dáte?“ Zeptal se hned a automaticky položil ruku na ženina bedra.

„Zlatíčko! Jsi tak?“ Ozvalo se z telefonu a já jsem opět nadskočila.
„Promiň, trochu jsem se zaposlouchala,“ ospravedlňovala jsem se a nasadila zkroušený výraz.
„Ty je špehuješ, že?“ Obvinil mě Alex a já měla provinilý pocit.
„Ne, jenom provádím výzkum. Nechceš ho provádět se mnou?“ Navrhla jsem, a v očích mi začaly hrát jiskřičky.
„Ty toho nenecháš do té doby, než odejdou že?“ Odhalil mě můj přítel.
„Ne,“ přiznala jsem se smíchem.
„Dobře, dojdu,“ rezignoval Alex a já klapala telefon.

„Nevěřím Vám!“ Zaslechla jsem, jak říká Jája a litovala, že mi utekla část rozhovoru.
„Ale měla byste mi věřit. Opravdu jsem vyrůstal v kolem roku 1850,“ přesvědčoval jí Damon a já málem vyskočila a rovnou ho zabila. Říkat naše tajemství cizímu člověku? Sebevražda.
„To není možné,“ trvala si na svém dívka a já se úlevně usmála, tak přeci jenom mu nevěřila.
„A proč by to nemohla být pravda?“ Trval si na svém Damon, hledíc Jáji do očí.
„Protože to by znamenalo, že ..“ Další slova já z úst nevyšly. Věděla, nebo aspoň tušila, proč by to mohlo být možné.
Ztuhla jsem a jenom tupě sledovala její tvář. Vystřídaly se v ní různé emoce a já se připravovala na nejhorší.
„Co se děje?“ Zaznělo mi u ucha a já nadskočila, ale pak se uklidnila, po zjištění, že to je Alex.
„On, on, on..“ Koktala jsem, neschopná dokončit myšlenku nahlas.
„Co udělal?“ Zeptal se mě a já jenom hleděla.
„Pokud mi neřekneš, co udělal, tak mi to řekne on,“ vyhrožoval Alex.
„Řekl jí, že žil v roce 1850. A ona mu věří. Neovládl jí,“ zašeptala jsem a dál hleděla na dívku. Můj přítel si sednul vedle mě a objal mě.

„Ty víš, jak je to možné, že?“ Pokračoval ve vyzvídání Damon a pozorně sledoval dívku vedle sebe. Té se najednou změnily emoce, které jí ovládaly a ze šoku přešly k pobavení.
„A já jí říkala, že upíři existují,“ rozesmála se a všem nám tím vypálila rybník. Pozorně Damona pozorovala, ale pořád jí v očích skotačily jiskřičky.
„Řekni mi víc,“ zaškemrala Jája a já se jenom děsila toho, co přijde. Proč musím být to zodpovědná? Ale Damon takový není.
„Chceš vědět víc?“ Zašklebil se a já se zděsila ještě víc.
„Ano, chci vědět všechno,“ přiznala dívka a hleděla svému společníkovi do očí. Mimoděk jsem se zavrtala ještě více do Alexovy náruče.
„Teď toužím nejvíce po tom, abych ti vysál všechnu krev z těla, ale neudělám to a víš proč?“ Začal Damon a já ztuhla. Jája ne, jenom hleděla a přikývla.
„Protože prvně tě chci poznat a pak teprve uvidíme, co bude dál,“ pronesl sladkým hlasem upír a já musela zatnout ruce v pěst.
„Dobře a co bys chtěl o mě vědět?“ Zeptala se dívka, Damon namotal jeden pramen jejích vlasů na svůj ukazováček a naklonil se k němu, aby si k němu mohl přičichnout. Neucukla a jenom hleděla a pak se rozesmála.
„Tohle je na hlavu postavené. Ty mi chceš říct, že jsi upír? Četla jsem o upírech v různých knížkách a teď mi říkáš, že je jeden vedle mě?“ Rozesmála se a já musela s ní. Můj smích nebyl vůbec pobavený, ale spíše úlevný.
„Řeknu ti, co se bude dít teď, ano?“ Začal Damon, nevnímajíc její výbuch smíchu, a přitáhnul si svou stoličku ještě blíž k ní. Jája jenom hleděla, ale pořád se usmívala.
„Zaplatím za nás drinky a pojedeme ke mně,“ pohladil jí po tváři a ona se zachvěla.
„Tam zapálím svíčky,“ druhou rukou jí pohladil po zádech, opět následoval záchvěv dívčina těla.
„Napustím vanu a budeme se milovat celou noc,“ poslední větu zašeptal Jáji do ucha a ona omráčeně přikývla.
„A ráno, se nebudeš vůbec nic pamatovat,“ pronesl ještě tišeji, ale pořád dost zřetelně, abych jí slyšela.