Orel (část 6 1 z 5)

Anotace: no snad potěší někoho, že jsem během oprav předešlých věcí začal psát další kapitolu (přece jen to člověka tolik nebaví zabývat se tím textem znovu) tak příjemné čtení

Uplynul týden, co Orel s Bizonem pátrali po Lvici v neznámém světě.
Procházeli okolo vesnic, lesů, polí a hledali náznak přítomnosti Lvice, který by je k ní dovedl. Lidé, které potkávali, se jich stranili a nepodařilo se jim z nich dostat ani jediné slovo. Báli se a raději je pozorovali z povzdálí, vždy s vidlemi v rukou, připraveni je hnát jako prašivé vlky.
Zásoby se jim pomalu tenčily, i když jich Bizon nesl ohromný náklad, jejich jedinou možností bylo, že naleznou Lvici dřív, než jim dojdou úplně. Měli výhodu, že jejich těla díky výcviku vydržela velkou zátěž a nepotřebovala tolik jíst ani pít. Přesto bylo nemyslitelné, aby zůstali v tomto světě i potom, co dojdou zásoby, zvláště když Drughovo bratrstvo mohlo kdykoliv udeřit na Druihy.
Blížili se k jednomu z lesů, kterých prošli už spousty. Rozhodli se utábořit u některého stromu a vyrazit až další den. Rozdělali si oheň a začali jíst.
Bizon se podíval na Orla: „Co uděláš, jestli ji najdeme?“
„Nevím,“ a pak si Orel smutně povzdechl.
„Myslíš, že se s námi Lvice vrátí?“
„Promiň, ale nechci o těchhle věcech přemýšlet, natož mluvit. Budu to řešit, až ji najdeme.“
„Dobrá,“ Bizon věděl, že jeho přítel má plnou hlavu myšlenek, a musel jej nechat, aby si je přerovnal v hlavě sám.
Přiložili trochu dříví na oheň a šli spát. Během spánku se nocí šířilo vytí vlků a šustění suchého listí v lese. Žádný z nich nespal. Oba cítili, jak je někdo pozoruje, a byli připraveni se vrhnout do boje.
Noc proběhla v klidu. Nic se během ní nestalo a oni potřebný odpočinek zbytečně promrhali, když byli napůl vzhůru.
Bizon připravoval snídani a Orel se mezitím protahoval, aby ještě trochu ztuhlému tělu pomohl do staré kondice.
Nad jejich hlavami se ozval křik dravce a Orel zvedl hlavu k nebi. Spatřil nad sebou kroužit orla a upřeně na něj hleděl. Orel znovu zakřičel, jako kdyby čekal na odpověď, ale nedostal ji. Chvíli kroužil nad lesem a potom se snesl dolů, přímo ke dvěma druihům.
Přistál na větvi stromu, u kterého tábořili. Jeho zrak se střetl se zrakem muže, jenž měl na rameni Orla, který se mu podobal. Byl nádherný, bílá hlava, pronikavé oči, smrtící drápy a na jeho peří se leskly sluneční paprsky, které jej dělaly skoro magického.
Upřeně na sebe hleděli a jeden druhému byl záhadou. Bizon je oba pozoroval, fascinován touto zvláštní věcí.
Náhle se Orel otočil ke stromům, vytasil zpod svého pláště dýku a strnul v bojovém postavení. Orel naposledy varovně zakřičel a odletěl z větve k obloze, kde zmizel mezi mraky.
Bizon se nerozmýšlel, popadl své obouruční kladivo a postavil se vedle svého přítele, i když nevěděl proč.
Ze směru, kam hleděli, přilétly dva šípy mířící přímo do jejich hrudě. První srazil čepel dýky na zem a druhý Bizon zastavil o hlavu své zbraně, potom si stoupl před Orla a tělem jej chránil před dalšími šípy.
Orel tohle nesnášel. Dobře znal povahu přítele, která se snadno dala přirovnat k povaze až příliš starostlivé matky, ale taky věděl, že s tím nic nenadělá, protože jeho přítel byl příliš tvrdohlavý.
Potom z lesa vyšlo šest postav v plátové zbroji, mečem připraveným k boji a štítem před sebou. Deset kroků od nich se zastavily.
Orel k nim za zády Bizona promluvil: „Nic jsme vám neudělali, ale pokud nás napadnete, zemřete.“
Jedna z šestice protivníků zasunula meč zpět do pochvy a sundala si přilbu z hlavy.
Orel se postavil na špičky a nakouknul přes Bizonovo svalnaté rameno. Spatřil, proti komu stojí.
Zpod helmy vypadly dlouhé blonďaté vlasy, které patřily krásné ženě. „Jsem Aida. Válečnice šestého kmene.“
„Amazonka,“ dostal ze sebe Bizon a zíral na nádhernou ženu, která se na něho usmála.
„Pojďte s námi. Náčelnice nám pověděla, že někdo se schopnostmi odrazit letící šíp ji přijde hledat, a říkala nám, abychom na vás hned nezaútočili,“ prohlédla si Bizona od hlavy až k patě s velikým zájmem. „Teď vím proč.“
Orel se postavil po boku svého přítele, který zíral s pusou dokořán na amazonku a věděl, že jen tak brzo nepromluví. „Dobrá, rádi půjdeme s vámi za vaší náčelnicí,“ a štípnul Bizona, aby se vzpamatoval.
Společně pak kráčeli lesem k jejich táboru. Tři amazonky vepředu a tři vzadu. Mezi nimi dva druihové, jeden obrovský a svalnatý, druhý tajemný skrytý pod pláštěm.
Bizon se naklonil k Orlovi a šeptal: „Jak jsi věděl, že tam jsou?“
„Nevěděl, to ten orel. Nevím jak, ale řekl mi to.“
„Zvláštní? A se mnou zatím žádný bizon nemluvil.“
V Orlovi to vyvolalo vlnu pobavení, ale zabránil se smát, raději si tato Bizonova slova rozhodl šetřit, až se vrátí a sejdou s ostatními. „A zkoušel jsi s nějakým Bizonem mluvit?“
Bizon pochopil, co předtím řekl za hloupost a zlostně se podíval na přítele. Ten mlčel, ale tvář pod kápí byla v úsměvu, který každou chvíli mohl přejít do smíchu.
Konečně došli do tábora amazonek. Byl kolem dokola obehnán dřevěnou zdí a všude za ní se tyčily pozorovatelny s lukostřelkyněmi připravenými kdykoliv pálit jeden smrtící šíp za druhým.
Aida se k nim před branou otočila: „Vítejte u šestého kmene,“ a brána se před nimi otevřela.