Protože on chtěl 41. kapitola

Anotace: Předposlední =))

Když se v mém přemýšlení nad tím vším dostanu až ke konci zjistím, že je voda tak studená, že bych v ní už stejně delší dobu nevydržela. Pohledem rychle střelím do kouta koupelny, protože až teď si uvědomím, že jsem to předtím nezkontrolovala. Nikdo tam ale nebyl, přesně tak jak jsem čekala. Jako první dám mimo dosah vody Samův Ipod, protože bych to tu přes to všechno docela ráda ještě dlouho přežila ve zdraví. Znovu se ujistím, že jsem v koupelně sama a zabalím se ručníku. Už mě ani nepřekvapuje, že jsem si sebou nic nevzala. Nebyla bych to totiž já, kdybych jednou na něco nezapomněla. Co nejtišeji otevřu dveře a štrachám ve skříni něco na sebe. Stojím před ní a přemýšlím, jestli vůbec ještě půjdu spát. V momentě, kdy se rozhodnu, že to zkusím se s nepříjemným pocitem otočím k Samovi. Nespí…zírá na mě skoro s otevřenou pusou. Přirazím k sobě ručník co nejvíc to jde a leknutím se namáčknu na skříň.
„Nekoukám,“ prohodí ironickým tónem a dá si dlaň přes oči. Škvírky, kterou si vytvořil mezi prsty by si ale všiml i slepý. Ještě chvíli zírá, ale pak se mi podívá do očí a vytvoří zvrhlý úšklebek. Jen protočím panenkami a zmizím do koupelny. Tam na sebe v rychlosti hodím tílko a kraťásky, protože kdybych spala v něčem delším, asi bych se uškvařila. Pomalu otevírám dveře a snažím se už víc nezrudnout. Jenom se usměje a vybídne mě, abych šla k němu. Tentokrát už nedělám scény. Strávila jsem v koupelně poměrně dost času přemyšlením hlavně nad ním a uvědomila jsem se, že se vlastně není čeho bát. Zvláštní… strach sem k němu, až na pár vyjímek, kdy mu přeskočilo necítila snad nikdy…ani….ani první den. Dlouze se na něj zadívám, povolím mu a čekám na vysvětlení. Na nějakou dobu mi uhne pohledem.
„No dobře, byla to moje práce, ale myslel jsem to s tebou dobře. Už tak to pro tebe bylo dost těžký ne?“ Hodí po mě s nadějí, že to nebudu dál řešit.
„Ale jakto? Vždyť…si to začal plně ovládat až semnou… nebo ne?“ Probodnu ho pohledem, ale když vidím, jak ho to zpětně dožírá pousměju se.
„No, ono není moc těžký ovlivnit pocity v někom, kdo neví co to je, nebo to nedokáže poznat a ještě k tomu je na pokraji smrti,“ hodí po mě spokojeným pohledem.
„Taky jsi mi to mohl říct dřív,“ nedám mu to jen tak.
„Taky nemusíš vědět všechno,“ ušklíbne se.
„Tohle ale není fér!“
„Ale,“ nezmění výraz a hodí po mě polštář.
„Hej!“ Okřiknu ho s úsměvem na tváří.
„Problém?“ Chytne polštář v letu.
„Jo…a velkej!“ Vřísknu a snažím se po něm hodit další.
„Tak to máš blbý ale…“ chytne mi ruce a srazí mě na postel. Chvilku čeká, až přestanu s vyváděním, protože oba moc dobře víme, že proti němu prostě nemám sebemenší šanci. Když sebou přestanu mrskat chytne mi obě ruce jednou a tou druhou mi zase začne přejíždět po břiše.
„Hej! Říkala jsem ti ať tohle neděláš!“ Syknu a snažím se, aby to vyznělo vážně.
„Nenaděláš nic,“ mrkne na mě a přejede prstem zase nahoru. Využiju jeho nepozornosti, když si užívá můj nepříčetnej pohled a zakousnu se mu do ruky.
„Pusť!“ Procedím mezi zuby a snažím se kousat ho co nejmíň, ale snaží se mi vymanit, takže musím zesílit stisk. Pustí mi ruce a v momentu, kdy ho pustím i já se rychle vymrští i semnou z postele a přirazí mě rozzuřeně na skříň. Srdce mi vyplašeně buší a jeho výraz mi víc než naznačuje, že teď bych se měla bát. Takovou radost mu ale neudělám, jenom se usměju.
„Nic mi neuděláš,“ prohlásím klidně.
Pár vteřin na mě kouká, aniž by mrknul, pak mi sklouzne pohledem na krk, znovu se mi podívá do očí, jen mu ucuknou koutky. Pak se vrátí pohledem ke krku. Pomalu se začne přibližovat.
„Neuděláš!“ Syknu sebevědomě, ale zároveň se tlačím na skříň co jen to jde a úplně ztuhnu, když ucítím na kůži jeho dech. Jenom se tiše směje. Slyším jak mi tluče srdce a snažím se mu vymanit jak nikdy jindy. Najednou zmlkne a přiblíží se ještě blíž. Jemně mě políbí na krk. Pak se pohledem vrátí k mým očím.
„Máš zatracený štěstí, že jsi to TY,“ podívá se na mě zakrvácenýma očima. V koutcích se mu začínají tvořit slzy a když už se jedna skoro dostane z oka pustí mě a otočí se zády.
Stojím tam, pořád jako přikovaná a nemůžu najít jediný slovo, který bych teď měla použít…