Bezedná kapsa 4/10

Anotace: Příběh o hledání bohatství ze světa bez lidí a bez měsíce

     „Brodo!“

     Toto jediné líně vyslovené slovo způsobilo, že se letící pěst zastavila ve vzduchu. Naštěstí to nebylo jen pár centimetrů od Sevirovi hlavy, jak by každý v takovéto situaci očekával, ale skoro metr nad chlapcovou hlavou. Ten se totiž při ráně bleskově skrčil a chystal se do kotoulu. I on zkameněl.

     Tak to prostě chodilo, když se do vašich starostí začal plést nejmocnější muž mezi chudinskou většinou města Undy - všichni zkameněli a čekali, co s vámi Drlat hodlá dělat dál. Jaký osud si pro vás asi přichystal?

     Lichvář zalovil pravou rukou na talíři před sebou a v prstech se mu ocitlo malé rajče.

     „Nech toho rovana na pokoji. Uzavřel s námi obchod a jemu bychom prsty neradi lámali. Známe přeci jeho otce,“ hodil na Sevira hraný úsměv. „A takové známosti jsou dobré přesně pro situaci, ve které jsme se právě ocitli. Za pár měsíců, až splatí svůj dluh, si s ním můžeš dělat co je ti libo,“ skončil a hodil si rajčátko do pusy. A poté dále pokračoval v jídle, jako by se nic nedělo. Tak to už s Drlatem Lichvářem prostě chodilo.

     Broda se na rovana a tardena naposled zašklebil, odstrčil je stranou a prošel mezi nimi k Ellianě a pak pryč z místnosti. Vystrašený Sevir se pomalu narovnal. Korbel s pivem celou situaci kupodivu přežil bez úhony. Sevir ho rychle vyprázdnil, popadl Kruce za ruku a táhl ho k jejich stolu.

     „Musíme vypadnout. Už tady toho mám dost!“ pronesl směrem k Pahejlově hlavě, když spěšně procházel kolem.

     „Tak jdem,“ otočila se hlava po jeho vzdalujících se zádech, dopila zbytek piva a pomalu se zvedla. Obr opatrně došel k vstupním dveřím a vysunul se ven.

     Před vchodem na něj na ulici čekal Sevir se zavěšeným Krucem kolem krku.

     „Hm, vůně Undy,“ nadechl se zhluboka obr. „Ta jednomu pročistí hlavu.“

     „Malar na nás čeká v postraní uličce. Vůně města si po cestě užijeme až až,“ ušklíbl se rovan a urovnal si opilce, aby se mu lépe nesl.

     O chvíli později vyšel na hlavní ulici také Malar a čtveřice se vydala k domovu. Několik ulic měli společnou cestu. Světla lamp rozháněla noční tmu a i díky hvězdám na nebi bylo dobře vidět na cestu. V tuto dobu nebylo na ulicích mnoho obyvatelstva. Modlitební den, při němž se chodí do chrámů a většina obyvatel nepracuje, byl až za dva dny.

     Konečně došli na křižovatku, kde se jejich cesty rozcházely. Sevir mířil vlevo, do chudší čtvrti pro dělníky a přistěhovalce ze zničeného východu nebo z jiných říší. Kruc a tardenští bratři bydleli v lepší čtvrti než Sevir. Tardenská rodina si díky Malarovu nadání mohla dovolit patrový dům více v centru města a Pahejl měl svůj pokoj v zápasnickém dvoře poblíž středového náměstí.

     „Ty máš tolik štěstí, Sevire, že za to musíš jistě každý den obětovat Zábleskovi. A jestli chceš radu zadarmo, měl bys v tom pokračovat. Jestli tu kobku nenajdeme, lítáš v pořádných problémech. Takhle riskovat. Jednoho to nutí tě obdivovat a zároveň mít o tebe strach,“ pronesl obr k Sevirovi, když si od něj přebíral spícího Kruce a pomalu si ho pokládal přes rameno.

     „Neboj, Pahejle, všechno je dohodnutý a připravený. Já s Malarem jsme na tom dělali opravdu dlouho. Nic jsem neponechal náhodě.“

     „V to doufám, chlapče,“ rozloučil se obr a s jedním tardenem přes rameno a druhým zavěšeným na ruce se vydal ulicí k domovu. Sevir zadumaně pozoroval mohutnou obrovu postavu, jak pomalu míří z kopce hlouběji do města.

     Sevir se vydal na opačnou stranu než trojice a několik kroků ještě slyšel, jak si Pahejl stěžuje na opilce a varuje je před zvracením. Především toho na rameni.

     Cesta netrvala dlouho a domy se začaly pomalu proměňovat. Z oken zmizely závěsy a květiny a porušených fasád s dírami po upadané omítce přibývalo. Na ulicích byl čím dál tím větší nepořádek. A dál do středu chudinské části města to bylo ještě horší.

     Proto byl Sevir již mnohokrát rád, že bydlí na jednom z lepších okrajů. Dům jeho otce se před ním pomalu vynořil a Sevir zamířil ke dveřím.

     „Ahoj, krasavče,“ ozval se mu do levého ucha smyslný ženský hlas.

     „Cario, rád tě vidím. Jdeš do práce?“ zajímal se mladík.

     Kurtizána si jen odfrkla. „ Já nikam nechodím. Já čekám, až zákazník přijde za mnou. V tom je ten rozdíl mezi obyčejnou špinavou šlapkou a kurtizánou. Já si nikde neničím boty na špinavém chodníku. To si zapamatuj, zlatíčko! A ne, nejdu do práce. Jen jsem si vyšla na trochu čerstvého vzduchu. U mě doma je poněkud… vydýcháno,“ přistoupila k Sevirovi blíž a přejela mu rukou po rukávu. Ten nasucho polkl. Po tolika džbánech piva a kalíšku slz mu připadala Caria více než atraktivní.

     „Nechtěl bys mi dělat chvíli společnost? Než se vrátím nahoru? Popřípadě mně doprovodit?“ pokračovala nevinně. „Pořád se chci dovědět, kolik je pravdy na té fámě, co se o vás rovanech povídá.“

     Přivinula se ještě blíž a přitiskla se na něj. Sevirovi ruce jí zcela automaticky uchopili kolem pasu.

     „Nevím úplně přesně, o čem teď mluvíš,Cario“ zadrmolil Sevir.

     „No přeci o stejné fámě, která se šíří i o trpaslících, zlatíčko. Už mi rozumíš?“ zachichotala se potichu a upřeně se zadívala Sevirovi do očí.

     Sevir se zamyslel a poté mu na obličeji vykvetl udivený výraz. Ano, už věděl. A to ho dostalo do ještě větších rozpaků a začal se červenat.

     Chlapec se rychle probral.

     „Promiň Cario. Zítra brzo vstávám a musím do práce a tak, znáš to.“ Ruce sklouzly z ženiných šatů. Sevir se prodral dveřmi do domu a zaklapl za sebou.

     „Škoda,“ zaslechl ještě z  venku povzdech.

     Caria zkoušela svést Sevira pokaždé, kdy to jen šlo. Chlapec již měl jisté zkušenosti s dívkami, avšak kvůli svému tajemství se nikdy moc daleko nedostal. Většina dívek a žen ho chtěla mít svlečeného úplně, většinou jim nestačilo, že ze sebe spustil jen kalhoty. A přitom si na nedostatek zájmu nemohl stěžovat. Trpasličí fáma se očividně šířila rychle a mezi všechny vrstvy obyvatelstva.

     Dům nebyl veliký. Jen malá předsíň a dvě místnosti. Našlapoval opatrně, aby na sebe neupozornil a nevyrušil svého otce.

     „Přestaň se snažit,“ ozvalo se z pokoje naproti. „Pokaždé, když se vracíš opilý z hospody, se snažíš jít potichu. Bohužel si neuvědomuješ, že u toho děláš takový randál, že to budí i sousedy vedle. A teď zapluj do postele, než ti vymáchám hlavu v sudu s vodou.“ Sevirův otec neměl moc v lásce, když jeho syn utrácel těžce vydělané peníze za něco tak povrchního, jako byl alkohol. Stále se divil, že ještě nezaslechl synův hlas z místnosti za zdí, kde Caria pracovala. Alespoň něco z jeho výchovy v něm zůstalo.

     Sevir se zavřel v druhém pokoji, došel ke své skříni a opatrně vyndal zpod košile listinu. Na konci měla lichvářovu pečeť a Sevirův otisk prstu. Lichvář moc dobře věděl, že je možná jediný v okruhu několik set metrů, kdo umí psát. Sevir se na listinu dlouze zadíval. Smlouva mezi ním a Drlatem.  Smlouva pojednávající o tom, že pokud Sevir neuspěje, jestli nesplatí včas svůj dluh, přechází vlastnictví jejich domu do Drlatových rukou. A že dům vlastně patří mladíkovu otci, nebude nikoho zajímat. Hlavně ne ty dva svalnaté obry, kteří si příjdou dům převzít.

     Sevirův otec věděl, že jeho syn se chystá na cestu. Dlouho se o tom hádali a ani jeden od svých požadavků neustoupil. Jediné štěstí pro Sevira bylo, že otec nevěděl, kam se vlastně chystá. Jinak by ho totiž přivázal doma k posteli a nespustil ho ani na vteřinu z očí.

     Schoval listinu co nejhlouběji do šuplíku pod staré šaty a svalil se na postel. Zavřel unaveně oči a na dlouhou dobu si vychutnával jeden z posledních spánků v posteli.