Bezedná kapsa 10/10

Anotace: Závěrečná část příběhu. Odnese si nakonec Sevir poklad? O tom, co se dělo dále, se bude psát zas v jiné povídce.

     „Myslel jsem, že ho nechceš zabít,“ chtěl Malar vysvětlení pro Sevirovo chování.

     „Vždyť jsme ho nezabili. Žije,“ odsekl mladík a přidal do kroku.

     „Ale zabije ho to. Pokud nebude vlastnit tu minci, už nebude chráněn před časem, hladem ani žízní. Stane se z něj obyčejný smrtelník.“

     „Ale bude žít. Přišli jsme sem pro poklad, potřebujeme ten poklad. Já tu minci potřebuju! Raději ať se něco stane jemu než mě. Byl na světě už dost dlouho a mnoho času promrhal, a kdybychom ho nenašli, mrhal by jím dál. Nemusíš se bát, svůj díl z kořisti dostaneš. “

     Malar chytl Sevira za rameno a prudce s ním otočil. „Co jsi slíbil Lichváři? Co jsi mu dal do zástavy, pokud by ses nevrátil nebo nebyl schopný zaplatit dluh? Jaké máš důvody pro takovéto chování? Počítal jsi vůbec s tím, že by to dopadlo takhle? To raději obětuješ život toho rovana, než aby ses vzdal zastavené věci? Jak dlouho myslíš, že tu přežije? Bez vody a jídla?“ Dívali se jeden druhému do očí. Sevirovi z nich vycházel hněv a hanba, Malarovi soustředění.

     „Ale on přeci neumře! Teď je z něj zas obyčejný rovan, smrtelník. Může žít ještě spousty let. Stačí, když odsud odejde. Nestarej se o něj příteli, to není tvoje věc. Ta mince je nyní má.“

     Temnotou zaznělo prásknutí.  Jako když hrom udeří do skály a ta pukne. Všichni se otočili k Lahutovu rohu a Pahejl zmohutněl. Malar vyslal světélka na průzkum.

     Nedaleko Lahutova koutu se tetelil vzduch. Tetelení začalo přibližně metr nad podlahou, ale pomalu se rozšiřovalo. Náhle, necelý sáh nad zemí, zaprskaly v tetelícím se vzduchu jiskřičky. O kousek dál začaly prskat další.

     Uslyšeli Lahutovy výkřiky a bědování. Zmateně hledal minci a rozhazoval svůj kout na všechny strany. Poté mu došlo, co se nejspíše stalo, propátral očima temnotu a rozeběhl se ke skupince.

     Klidně utíkej, stejně ti to nepomůže. Hlas, dunivý, ne však hluboký, s lehkou ozvěnou, vycházel snad odevšad. Lahut se rozkřičel ještě víc. Doběhl k Sevirovi, padl mu k nohám a škemral.

     „Musíte mi jí vrátit. Musíte! Přišel si pro mě. Jestli mi minci nevrátíte, démon si vezme mou duši. Mé tělo! Ošálili jste mě, předstírali jste, že jste mé halucinace, výplody mé mysli a poté mě sprostě okradli. Proklínám vás! Zapřísahám vás, vraťte mi ji. Udělám cokoliv. Prosím!“ Hladil Sevirovi nohy a tiskl k nim tvář.

     Tolik staletí jsem musel čekat. Nyní je čas splatit dluh. Tetelení se přiblížilo a jiskření zesílilo. Tu se v jednom jiskřícím roji objevil obrys ruky. Pět silných černých prstů protkaných rudými linkami se vynořovalo ze záplavy jiskřiček. Z druhého roje se začala vysouvat druhá paže. Kdyby si jeden z přihlížejících stoupl za tetelení zezadu, nespatřil by víc, než jen vlnící se vzduch. Paže se ohnuly do tetelícího se vzduchu a začali ho drásat. Jakoby protrhávali neviditelný papír, po kterém se v místě protržení rozeběhly pestrobarevné jiskry. Na podlahu dopadla těžká černá noha se čtyřmi ohavnými pařáty.

     Všichni nevěřícně sledovali výjevy ve vzduchu a instinktivně ustupovali. Lahut se po kolenou šoural za nimi, prosil a stále se tiskl Sevirovi k nohám. Ten zmateně sledoval dění u jeho nohou a zároveň nedaleko nich.

     Postava se vynořila z tetelení celá. Byla vysoká, téměř jako obr, celá černá, jakoby z uhelného kamene, protkaná sítí rudých pulzujících žilek. Tu a tam kus těla zažhnulo, podobně jako při dohořívání ohně, kdy už jsou v ohništi jen žhavé kusy. Po stranách spodní čelisti jí vystupovaly dlouhé, lehce prohnuté kly, tvořené ze zvláštních propletených černých provazců. Rudě a zlatě zářící oči si prohlédli nejprve skupinu a pak se sklonili k Lahutovi.

     Doufám, že jsi prožil dobrý život. Nyní tě čeká služba pro nás a našeho pána - Zábleska.

     Lahut pomalu vstal a naposledy se podíval Sevirovi do očí. Všechno šílenství se z něj náhle vytratilo: „Prosím!“ Když se mladík nepohnul, otočil se k němu zády a pomalu, zlomeně se vydal k démonovi.

     „Tohle přeci nemůžeš! Sevire! Zbavit ho nesmrtelnosti je jedna věc, ale vydat ho napospas smrti a démonu? “ ozval se Kruc a i Malar na něj začal dorážet.

     Sevir mnul minci v dlani a snažil se rozhodnout. Pokud se jí vzdá, přijde o domov, nejspíše i o otce, Lichvář ho nechá zpráskat a bude pro něj dřít tak dlouho, dokud nesplatí svůj dluh. Propadne se až na úplné dno. Ale zapříčinit smrt toho rovana? Stojí to za to?

     Svět zatajil dech. Sevir se podíval na minci ve své dlani, sklopil hlavu a začal se otáčet k odchodu. V půlce otočky se však zastavil, zahleděl se na Lahuta a ohnivou postavu za ním. Vyšvihl rukou, rozevřel jí, zalesklo se a vzduchem proletěla mince.

     „Lahute!“

     Stařík se poplašeně otočil. Náhle se mu rozzářily oči a napřáhl ruce před sebe. Démon zlostně zařval a švihl pravou rukou. Lahut minci jen taktak zachytil a zamilovaně si ji přitiskl k vyhublému hrudníku. Černá paže letící vzduchem, i celá postava za ní, se během jednoho úderu srdce rozplynuly. Ostrý nehet na konci jednoho prstu však ještě stačil škrábnout Lahuta do ramene. Tetelení přestalo a jiskřičky pohasly.

     Stáli tam dál mlčky, bez hnutí. Dívali se jeden na druhého a snažili se přehrát si to, co se stalo. Lahut se očividně rozveselil, líbal Sevirovi ruce a brumlal si veselým tónem.

     „Měli bychom jít,“ objal Malar Sevira kolem ramen. Čtveřice se rozloučila sborovým sbohem a vydala se zpět k terase. Lahut si jich očividně nevšímal a dál se mazlil s mincí.

     Procházeli temnými prostory za zvuku klapání bot, vystoupali po schodišti a vydali se do nedokončené vstupní haly. Tam se chvíli zdrželi. Prohlédli si brnění a zbraně a vzali s sebou vše, co by mohlo mít nějakou cenu. Stačil jim na to jen jeden pytel.

     Protáhli se úzkou chodbou zpět na denní světlo. Slunci nebude trvat dlouho a padne za obzor. Prošli mezi poletujícími dřevinami a pokračovali na louku. Jen Malar se zdržel, když na spodu vědra udělal nožem malou dírku. Čůrek vody začal zavlažovat mech kolem a hladina velice pomalu, skoro nepostřehnutelně, klesala.

     Nebylo potřeba slov. Všem bylo jasné, že budou cestovat i v noci. Nikdo z nich nechtěl dále setrvávat ve stínu hory. Odvázali Moulu, naložili na něj tašky a brašny poskládané kolem stromu a hubený pytel s kořistí. Naposledy se otočili k pochmurnému ústí jeskyně a vydali se na cestu domů.

     „Co budeme dělat teď? Kde seženeme peníze?“

     „Myslet na takovéhle věci je ještě brzo. Domov je daleko. Tím bych se teď netrápil. Alespoň pár dní,“ řekl sklesle Sevir. Myslet na jedno právě prožité dobrodružství mu stačilo. Nechtěl si už plnit hlavu dalším.

     Když procházeli kolem vyhaslého ohniště, Kruc si všiml rozhrabaného popela, ze kterého vyčníval kus masa. Záblesk nepřijal jejich oběť celou.

     No co, pomyslel si, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Ale bohužel i mnohem lépe. Vzhlédl na oblohu a zadíval se na Zábleskův prst. Více než kdy jindy si byl jistý, že tím prstem je prostředníček.

     Poletující stromy se vznášely již jen kousek nad zemí. Les byl zahalen do temného nočního pláště. Nebe bylo zastíněno mraky. Z temného ústí jeskyně se vynořil o něco méně temný stín. Dlouze se zadíval po okolí, nevěříc svým očím, jak se krajina za ta staletí změnila. Nejvíce ho udivilo, že se už i stromy naučily létat.

     Lahut se nakonec rozhodl. Jeho poslední halucinace – i když byla velice, velice živá, že téměř uvěřil v její skutečnost - v něm rozfoukala dávno pohaslý uhlík. Uhlík tužby po světě. Po staré slávě, po společnosti živých bytostí. Ostatní mu to rozmlouvali. Byli tam snad všichni. Klečeli, žadonili, křičeli a netrpělivě přecházeli sem a tam. Ti na koních hrozili zbraněmi. Nebylo jim to však nic platné. Už se rozhodl.

     Lahut, starodávný král, vůdce mnoha armád, rádce desítek panovníků, obávaný válečník a kněz se znovu ocitl na světě. Oděn do hrubého pytle a s mincí v semknuté dlani se pod temnými mraky vydal vstříc životu a za ním se táhlo dlouhé procesí postav, které však mohl spatřit jen on sám.