Meč a kvítí

Anotace: Je to alegorie...jsou věci, jež nestojí za to, abychom nad nimy promarnili svůj čas. I když nás lákají od toho důležitého, nesmíme jim podlehnout. Mohli bychom později litovat...

Už mně zas chytla do ruky ta stračná křeč a z ruky mi vypadl můj meč. Shýbám se k zemi, abych jej zvedla...Ale co to?
Na zemi roste krásné a vonné kvítí, a to mne vábí. Zatoužím jej sebrat a aspoň k němu přivonět. Ba ne, chci si jej nechat a pečovat o něj, i když vím, že brzy stejně uvadne. Přesto chci, a na vše ostatní zapomenout.
Ale nesmím!
Jsem tu z jiného důvodu. Musím bojovat za krále, za vlast, pro čest a slávu. Bojovat i za své ideály. Nesmím ztratit svou odvahu a vůli! Ne kvůli tomuhle kvítí, i když je ...
Kdosi se ke mně blíží. Další nepřítel! Odtrhnu oči od toho kvítí a pohlédnu na svého protivníka. Rozmáchne se mečem, aby mne zabil. Já jsem však rychlejší, zaútočím. Je raněný, pokleká k zemi, odhazuje zbraň. Vzdává se mi, v očích se mu zračí strach. Nechce zemřít. Vzdal se své hrdosti, aby zůstal živ. Já ti odpustím, ale odpustíš ty sám sobě? Vždyť jsi se vzdal své cti, zradil svého pána, a své ideály!
Nechám ho být. Byla to jeho volba. Ať si kráčí svou bídnou cestou, na níž nikdy ničeho nedosáhne. Ať si kráčí. Já mám cestu svou vlastní...
Znovu ta bolest...
Ač se to snažím ustát a být ve střehu, přemůže mně to. Poklekám na zem, potřebuji si odpočinout, aspoň na chvíli...
Už to není to co bývalo. Už to nezvládám. Dříve šlo vše tak snadno. Ve všech bojích jsem obstála, a ve většině zvítězila. Bývala jsem lepší! Kde jsou ty doby?! Dnes již nemám tolik sil...
Chce se mi spát. A snít. O něčem krásném. O ideálu mně blízkém. Oči se mi zavírají a já to najednou vidím! Je to na dosah! Jen to získat, skoro to mám. Dokázala jsem to, konečně...
Ale kdepak. Je to jen sen, pouhý přelud. Nic jsem nezískala, zatím ne. Ale proč?! Pořád bojuji, věřím, trpím, ale stále mi to je odepřeno! Kdy už tohle vše skončí, chci konečně dosáhnout svého cíle...
Jsem unavená. Skloním hlavu, můj zrak spočine na...na tom kvítí. Je tak krásné. Je to prazvláštní. Nevinné bílé kvítí uprostřed bitevního pole, na němž k zemi padají zbraně i mrtvá zkrvavená těla...
Znovu zatoužím jej sebrat. Copak bych mohla něco tak krásného nechat, aby to mohlo uprostřed téhle zkázy zanikat? Chci o něj pečovat. I když vím, že jen na chvíli, než uvadne. Aspoň na chvíli...
Z dálky se ozývají hlasy. Nepřátelé se blíží. Je jich víc. Už mně zahlédli, cítím v zátylku jejich zběsilý a krvelačný pohled. Musím se připravit na jejich útok. Se svým mečem jim život zkrátím...
Pak ale znovu pohlédnu na to kvítí. Je krásné a vonné, ale i křehké. Co když ho ti lotři zadupou? To nechci, byla by to přec taková škoda!
Jsou už tak blízko. Ale já to stihnu, seberu ho! Rychle se shýbnám k zemi, abych jej utrhla. U mně bude v bezpečí. Už ho mám, je u mne. Rychle jej zastčím za brnění a poté tasím meč.Ale už je příliš pozdě. Nestihla jsem to, zasáhli mne. Teď toho lituji. Klesám k zemi, jsem poražena. Prohrála jsem...¨má přísaha, má vůle, mé ideály...Vše je ztraceno. A to díky tomu prokletému kvítí...