Zasvěcení I.

Anotace: Kdo z Vás již přečetl něco z Aëry, kterou zde publikuji, určitě si povšimne, že v povídce, kterou Vám předkládám, je spousta věcí velmi podobných. Tato povídka je vlastně jakýsi prapředek Aëry, ačkoliv se jedná o jiný svět, než je ten Aëřin.

Stalo se to jednoho ponurého a bílého večera v prosinci. Laila stála u zamrzlého okna a dívala se skrz ně na mírně zvlněnou krajinu, která se daleko na severu zdvíhala do ostrých štítů hor. Byly příliš daleko.

Laila si povzdechla a obrátila své hluboké a tmavé oči do své prosté, ale útulné chaty, kterou tvořila jen jediná místnost. Laila lehce potřásla hlavou, až se jí ve světle svíce zaleskly havraní vlasy a posadila se hlavu složivše do dlaní. Klid v chatě rušilo pouze praskání z kamenného krbu u stěny – ale bylo to jen praskání krbu? Lailin vycvičený sluch pojednou zaznamenal šouravé kroky okolo chaty, když se probrala ze své malátnosti a polospánku. Zatajila dech, sáhla po svém luku a přikrčila se v koutě místnosti proti dveřím. Zkušeným pohybem nasadila šíp a vyčkávala. Kroky se zarazily přede dveřmi. Ozval se škrábavý zvuk jako by někdo přejížděl váhavě po dřevěných dveřích. Ty se pak začaly pomalu otevírat. Laila natáhla luk. Za dveřmi se objevil muž. Měl zcela bílou tvář, s kterou kontrastovaly jeho černé oči – temná barva zakrývala i bělmo – a rudé dásně, když vycenil zuby v posměšném úšklebku. Laila neváhala a vypustila šíp do středu jeho čela. Muž se s děsivou rychlostí uhnul a přiskočil k ní. Popadl ji za zápěstí: „Je mrtvá! Všichni jsou mrtví!“ zasyčel. Laila vytrhla z boty nůž a bodla ho do paže. Muž překvapeně vyjekl – znělo to skoro jako ženský křik – a sledoval, jak z jeho ruky postupně odkapává bílá tekutina.

„Kdo?“ zeptala se Laila. „Koho dostali? Mluv, zplozenče pekel!“

„Třeba mě,“ usmála se zrůda potměšile a pak padla na znak. V Laile hrklo – na jeho místě ležel Sakari, dávný přítel: „Sakari…“ zašeptala a dotkla se jeho tváře. Sakari se lehce pohnul: „Najdi…katedrálu!“ vypravil ze sebe chraptivě, z rány na paži mu stoupala pára prozrazující rychlé vypařování krve zapříčiněnou odchodem prokletí, které ho zužovalo, a zároveň jeho nenávratný odchod.

Té noci Laila pohřbila svého přítele a ve svém severském jazyce zpívala pohřební písně a pěla své modlitby k bohům tak vzdáleným. Když se druhý den probudila, znovu na ni dolehla tíže ztráty a hrůza slov, která zrůda pronesla ústy Sakariho. Zároveň přemýšlela o tom, co ji řekl Sakari sám. Věděla, kterou katedrálu má na mysli – šlo samozřejmě o uctívače Thöstorna a jeho šílených poskoků. Tito šílenci ovládali celý sever a jako důkaz své moci postavili ohromný – děsivý a zároveň fascinující – katedrálový komplex přes celé centrum města Ylevä. Pokud by se chtěla přesvědčit, že stvůra mluvila pravdu a její učitelka – nemyslela si, že by mluvila o někom jiném – byla mrtvá a skupina Kapinn opravdu zničená, pak by zřejmě musela hledat odpověď právě uvnitř katedrály strašlivého Thöstorna.

Příprava na cestu trvala dva dny – pokud se chtěla dostat na jistotou do Ylevä, potřebovala nalovit zásoby minimálně na tři dny a dostatek kožešin. Během dalšího dne sbalila a připravila skrovné zásoby, k boku si připjala dýku, druhou měla v botě, a na záda si pověsila luk. Cesta byla strastiplná, protože chata byla od města velmi daleko. Tam se ji právě pokusila ukrýt její učitelka. Přirozeně, Laila chtěla zůstat v Ylevä a bojovat proti uctívačům Thöstorna, ale z nějakého důvodu ji učitelka odmítala. Sdělila ji pouze, že je „příliš důležitá, než aby padla v obyčejném boji“. Teď, když ji našli, bylo úplně jedno, zda poruší slib, či ne. Když přišel soumrak čtvrtého dne její cesty a mocná Yö rozhodila své sítě, aby lovila v oceánu dne, Laila spatřila po dvou letech město Ylevä. Slzy ji vytryskly, když spatřila svůj domov a v srdci se ji probudila stará nenávist, když spatřila nad ním čnít vysokou katedrálu, připomínající zrádný útes: „Silej minä kontimä!“ zašeptala a vydala se k hradbám. Stráže si ji přeměřily pouze zběžným, chladným pohledem – vypadala jako jedna ze severních kočovníků, kteří občas přicházeli do města žebrat, opít se, nebo se poklonit Thöstornovi.

Když procházela zasněženými a tmavými ulicemi, zahlédla spoustu známých tváří, ale k nikomu se nehlásila. Nebylo by moudré upozorňovat na svou přítomnost. Potěšilo ji, když zahlédla některé členy Kapinnu. Vypadali však unaveně, paranoidně se rozhlíželi a jejich hrdost byla ta tam skryta pod strhanými rysy. Laila se ubytovala v zapadlé krčmě nedaleko katedrály a druhý den se vydala jejím směrem. Došla až k velké bráně a opřela se do ní – ta se se skřípotem rozevřela a Laila vstoupila do šera katedrály.

Komplex byl ohromný, jen lehce zdobený, ale přesto fascinující a nahánějící strach. Katedrála měla čtyři boční kaple, každá o velikosti chrámu a hlavní loď byla tak obrovská, že Laila nevěřila, že katedrálu postavily lidské ruce. Bázlivě našlapovala směrem k hlavnímu oltáři. Po podlaze se válely kotouče mlhy a Laila byla stále ve střehu, luk již připravený k výstřelu.

Když se dostala až k hlavnímu oltáři, spatřila ohromnou sochu Thöstorna. Thöstorn se tradičně zobrazoval zahalený v kápi, neboť lidská ruka nedokáže zobrazit hrůzu, kterou představuje. Laila se zachvěla a chtěla pátrat dál, když se za ní ozval medový hlas: „Kdo to přichází s tasenou zbraní do chrámu nejmocnějšího a nejvyššího z bohů, Thöstorna?“

Laila se prudce otočila – za ní stál kněz. Muž byl oblečen v kutně, obličej měl pomalován z poloviny rudou z poloviny bílou barvou a cenil na ni zuby, které měl broušené do špičky. Laila si všimla, že mu chybí paže až po loket – následek nějakého perversního rituálu. Zvedla luk, ale kněz se ani nehnul, jen rozšířil svůj úsměv: „Čekali jsme tě, Lailo!“ nepatrně pokývl hlavou a zpoza sochy vyskočily dvě stvůry, podobné té, v kterou byl proměněn Sakari. Jedna z nich přelomila Lailin luk, druhá ji vytrhla dýku a zálibně se prohlédla v jejím odrazu. Pak ji odhodila do temného kouta katedrály: „Brzy tě přivítáme mezi námi, nebo zemřeš!“ usykla jedna ze stvůr.