Pozvání

Anotace: FF ze světa GoT. Myrcella a její manžel Trystane jsou králem Aegonem pozváni do Králova přístaviště, protože jim chce podat svůj návrh.

Stála na přídi lodi, která ji odvážela do přístavu v hlavním městě Sedmi království. Přišlo jí to jako v jiném životě, kdy seděla na loďce, která ji vezla přesně opačným směrem. Už dávno nebyla malou, vyděšenou holčičkou. Vyrostla v ženu. V ženu silnou, moudrou, rozhodnou a oddanou, a ano také velice krásnou. Neoplývala tou prazvláštní přísnou krásou jako její matka, ale svou vlastní. Spíše se podobala své babičce, jejíž portrét jí kdysi ukazoval dědeček.
„Myrcello?“ ozval se za ní hluboký mužský hlas. Ani se nemusela otáčet, aby věděla, komu ten hlas patří. Za ní stál Trystane. Otočila hlavu a usmála se na něj přes rameno.
„Vzpomínáš?“ zeptal se jemně a postavil se jí k boku. Přikývla a do očí jí spadl pramen dlouhých zlatých vlasů.
„Když jsem odjížděla, byla jsem děvčátkem a dnes se vracím, jako dospělá žena. Je to hrozně zvláštní pocit, mám strach, že svého bratra nepoznám, že nepoznám nikoho a nic,“ vysvětlovala mu a přitom hleděla na stále se zvětšující Královo přístaviště před sebou. Pohladil jí velkou rukou po hřbetu ruky, aby ji utěšil. Vděčně se usmála, ale nedokázala se přinutit odtrhnout oči od města, kde se narodila a prožila většinu svého dětství.
„Všechno bude v pořádku,“ objal ji kolem ramen a políbil ji do vlasů. Vděčně se mu schoulila v náručí.

Na molo vstoupila v doprovodu svého manžela. Na břehu na ně čekal uvítací výbor v čele s králem Aegonem VI. Targaryenem. Ani Trystane ani Myrcella netušili, proč byli pozváni do Králova přístaviště, ale ani jeden z nich nemohl odmítnout toto pozvání.
„Výsosti,“ řekla a udělala předpisové pukrle, zatímco její manžel se uklonil.
„Má paní, můj pane, pozval jsem vás sem, abych se s vámi dohodl. Mám pro vás návrh, který probereme u večeře. Nyní vás můj pobočník doprovodí do vašich pokojů,“ řekl král s úsměvem, který však nedostoupil do jeho tmavě fialových očí, které však Myrcelle přišly tvrdé jako ametysty. Viděli, jak král a všichni lidé od dvora odchází, až na vysokého muže se zlatě plavými vlasy, které mu sahaly až k límci černého kabátce vyšívaného zlatem, na kterém se skvěla brož králova pobočníka. Myrcella vložila dlaň na manželovo předloktí a společně následovali králova pobočníka. Myrcelle přišel zvláštně povědomí, ale nedokázala jeho obličej kamkoliv zařadit, a tak to po chvíli vzdala.

„Pobočníku, děkujeme vám za vaše služby,“ prohlásil Trystane, když je uvedl do jejich pokojů. Vysoký muž se usmál a zadíval se na Myrcellu. Myrcella si všimla, že má poněkud ostré rysy, které mu však rozhodně neubírali na zvláštním mužném kouzlu. Od ucha se mu přes tvář až na krk táhla velká zubatá jizva, která jako by mu přidávala na tajemnosti. Myrcelle se hlavně zamlouvaly jeho oči, které byly zvláštně laskavé a přitom ztvrdlé prožitými zážitky.
„Ty mě nepoznáváš, sestřičko?“ zeptal se vysoký muž. Myrcelle se překvapením rozšířily oči a úžasem pootevřela ústa.
„T-T-Tommene,“ zakoktala, když konečně dokázala promluvit. Mladý muž se na ni ze široka usmál jemným úsměvem, který jí připomněl toho malého chlapce, kterého tu zanechala, když odjížděla do Dorne. Smaragdové oči jí zaplavily slzy dojetí, které jí začaly téct po tvářích. S rukama přitisknutýma na ústa vzlykala a hleděla na svého bratra, kterého ani nepoznala. Jak by také mohla? Opouštěla ho ve chvíli, kdy byl lehce otylým a velmi mladým chlapcem. Nyní to byl vysoký, svalnatý muž s jizvou na obličeji a titulem pobočníka krále. Byla na něj hrdá, jako by to nebyl její bratr, ale její vlastní syn. Tommen už to nakonec nevydržel, objal svoji sestru, zvedl ji do výšky, zatočil se s ní několikrát dokola. Postavil ji na zem a tisknul ji k sobě, dokud se neuklidnila, pak ji od sebe odtáhl na délku paží.
„Vyrostla z tebe nádherná žena, Myrcello,“ prohlásil, když si ji ještě jednou prohlédl a věnoval jí zářivý úsměv.
„Tys taky vyrostl, bratříčku. Podobáš se Jaimemu,“ upozornila ho hlasem stále ještě přetékajícím emocemi.
„Už musím jít, ale uvidíme se u večeře, slibuji,“ rozloučil se s nimi a odešel. Myrcella na svého mladšího bratříčka jen fascinovaně zírala, zatímco mizel ve dveřích.

Trystane i Myrcella byli oblečeni na večeři a jednání s králem ve svých nejlepších šatech. Oba byli oblečeni v pískovém hedvábí se zlatým vyšíváním. Myrcella měla navíc v pase uvázanou smaragdovou šerpu, která podtrhovala hlubokou zeleň jejích očí. Ruku v ruce manželé došli až do hodovní síně, kde byli usazeni na stupínek u královského stolu, kam je doprovodila pravá ruka krále – Tommen Baratheon. Myrcella se hluboce uklonila královskému páru a usadila se na židli, která jí byla vyhrazena. Její manžel seděl po její pravé ruce hned vedle krále. Ačkoliv horečně přemýšlela, co bude předmětem jejich jednání s králem, tak navenek působila velice klidně a vyrovnaně. Když byla hostina asi v polovině a všichni byli zabráni do jídla a pití, tak se k nim král Aegon konečně otočil a jeho ametystové oči se tvrdě blýskaly ve světle pochodní a voskovic, které ozařovaly místnost měkkým světlem.
„Princi Martelle, věc, o níž s vámi chci jednat, je sňatková dohoda mezi našimi rody. Co říkáte? Nebylo by krásné, kdyby se rod Martellů a Targaryenů zase spojil přes naše potomky?“ zeptal se jich král s širokým úsměvem, který mu alespoň na okamžik prohřál i oči. Alespoň jedna upřímná věta, pomyslela si Myrcella a bezděky si upravila rukávy šatů. Mlčela, věděla, že by nepůsobilo dobře, kdyby se nyní ozvala. Král nijak moc nemusel ženy, co se míchají do politiky s jedinou výjimkou a tou byla jeho královna se stříbrnými vlasy, jeho teta a manželka v jedné osobě – Daenerys Targaryen. Viděla, jak Trystane ztuhnul, avšak tvář udržel nečitelnou tak, jako vždy při veškerých jednáních.
„Tohle budu potřebovat probrat i se svou ženou, Výsosti,“ odpověděl nakonec Trystane s pohledem upřeným do královy tváře. Trystane viděl, jak se mu v očích sbírá zlost při jeho odpovědi. Snad ten blázen čekal, že mu na to okamžitě kývne. Krále nakonec uklidnila ruka jeho manželky, která mu přistála na rameni. Trystane už chápal, proč si ho Daenerys nakonec vybrala za krále – byla jediným člověkem, kdo ho dokázal uklidnit a mírnit jeho prudkou povahu a Trystane věděl, že královna je i moudrá žena a měl v ní mnohem větší důvěru.
„Ano, samozřejmě, ale odpověď budeme chtít slyšet již zítra, Martelle!“ ukončil to král rázně a dlouhým krokem vypochodoval ze síně.
„Omluvte ho, prosím, je v poslední době poněkud prudký a nerozvážný. Čekám naše druhé dítě a Mistr nám nedává příliš mnoho naděje, nevěří, že dokážu donosit i druhé dítě a straší mého manžela, že se může stát, že pokud potratím, již další potomky mít nebudu nebo, že porodím dítě neschopné života,“ vysvětlovala podrážděné chování svého manžela stříbrovlasá královna. Myrcella jí věnovala chápavý úsměv.

Do pokoje proudil otevřeným oknem chladnější noční vzduch, ale ani to nedokázalo zmírnit napětí mezi manželi.
„Trystane, o tomhle se bavit nebudeme, já svojí dceru neprovdám za Targaryena!“ vykřikla vztekle Myrcella a více, než kdy jindy připomínala lvici bránící svoje mládě.
„Tvojí dceru?“ pozvedl Trystane jedno obočí. Myrcella se k němu otočila a v očích měla zelené blesky. Takhle rozlícenou ji snad nikdy neviděl. Znal svoji ženu, jako milou a jemnou ženu a ne jako tuto lítici, v níž se nyní v soukromí jejich pokoje proměnila.
„Ano, mojí dceru. Mojí holčičku!“ vpálila mu okamžitě. Trystane si založil ruce na hrudi.
„A já myslel, že Rhiannon je naše dcera,“ poznamenal jako by nic. Tahle poznámka jeho krásnou manželku zchladila.
„Omlouvám se, Trystane, odpusť mi to,“ vyhrkla a na okamžik si schovala obličej do dlaní. „Prosím,“ dodala ještě po chvíli tichým hlasem. Tmavovlasý Martell se ji neodvažoval obejmout, i když potom velice toužil ve strachu, že by ji zase zachvátil další výbuch vzteku.
„Proč nechceš dovolit, aby se Rhiannon stala královnou?“ zeptal se své manželky něžně. Zelené oči jeho manželky se zaleskly, když si z obličeje sundala ruce.
„Přemýšlej přece trochu! Rhiannon je jediná a legitimní dcera prince z Dorne, je tedy princeznou. Pokud by Arianne neměla potomka, což se nejspíše stane, protože nedokáže s manželem počít, tak bys na trůn nasotupil ty a po tobě naše dcera a pokud bychom neměli žádné potomky, tak by to znamenalo, že trůn Dorne by přešel v dědičném právu na Železný trůn. Dorne by tedy opět vládli Targaryeni, ale tentokrát již navždy. Náš domov by již nebyl samostatný, ale byl by jen další provincií, Trystane!“
„To vše však vychází z předpokladu, že bychom již neměli další potomky, lásko,“ upozornil ji s černýma očima přejíždějícíma po jejím těle. Nedokázal si pomoci, už od svých třinácti, kdy ji poprvé spatřil, ji miloval a toužil po ní.
„Rhiannon je pět let a já za celou dobu nedokázala znovu otěhotnět, takže nejspíš je ten předpoklad správný. Prosím, rozmysli si to pořádně, Trystane, prosím!“ zaprosila ještě jednou z celého srdce zlatovlasá Myrcella. Její manžel přikývnul na znamení, že si to rozmyslí.
„Děkuji, lásko,“ řekla vděčně a vroucně ho políbila na rty.

Druhý den je přivítal sluncem a chladivým vánkem od moře. Oba manželé již měli sbalené věci a byli připraveni okamžitě po oznámení svého verdiktu králi odjet zpět do Dorne.
„Výsosti,“ pozdravili oba současně a král jim pokynul ze svého místa za pracovním stolem.
„Jaké je vaše rozhodnutí, princi?“ zeptal se s mladickou netrpělivostí mladý král s tvrdýma očima. Trystane se zhluboka nadechl, než promluvil.
„Já a moje manželka jsme se rozhodli, že naši jedinou dceru nemůžeme provdat za Vašeho syna Aenyse. Je mi líto, Výsosti,“ oznámil své stanovisko bez zachvění hlasu či jiné emoce, kterou by dal najevo. Mladý král se vmžiku zvednul ze židle a opřel se zaťatými pěstmi do stolu, jak v něm vřel vztek. Viditelně rozhodně nečekal, že by jeho nabídka mohla být odmítnuta.
„Proč?“ vycedil ze sebe mezi skřípajícími zuby´a probodával Martella i jeho manželku zlostným pohledem.
„Protože Rhiannon je legitimní potomek Myrcelly Baratheon a Trystanea Martella, což z ní dělá princeznu Dorne a pokud její teta Arianne a její manžel nedokáží zplodit potomka, což je více než pravděpodobné, tak by trůn v konečném důsledku přešel na ni. Jde tedy o to, že si Dorne snaží zachovat svou autonomii, Výsosti,“ vstoupil do toho Tommen Baratheon, který vystoupil ze svého místa ve stínu u dveří, kde byl celou dobu. Aegonovi na tváři naskočily rudé fleky vzteku. Nebyl zvyklý na takovéto jednání.
„Jak se opovažuješ!“ vykřiknul zlostně. Tommen byl nejspíše zvyklý, protože se ani nezachvěl a upíral pohled na svého krále.
„Tohle je opovrhování korunou. Znamená to začátek války!“ vykřiknul rozlíceně král a praštil do stolu, až mu nadskočil kalamář s inkoustem.
„Jak si přejete, Výsosti, ale my se vracíme do Dorne. Budeme očekávat Vašeho havrana, až vychladnete a nebojte se, horké písky Dorne vás rádi uvítají ať už jako přátelé nebo nepřátelé,“ oznámil mu klidně Tommen a hodil mu na stůl sponu pobočníka krále, která lehce cinkla o dřevo.
„Dorne nepadne, neboj se sestřičko,“ ujišťoval ji její bratr. Myrcella jen přikývla a schoulila se do manželovy náruče. Všichni tři stáli na přídi lodi, jako rodina, kterou ve skutečnosti byli. Loď je po nevydařené návštěvě odvážela zpátky domů do Dorne, kde na písek praží nelítostné slunce, jídla jsou pálivá, stejně jako vína a lidé mají povahu stejně horkou, jako je i pouštní písek, který tuto zvláštní zemi pokrývá.