Orel (část 8 1 z 2)

Anotace: další kapitola - pokud si někdo myslí, že to bude krátké, příští část ho asi překvapí

Orel kráčel zasněženou krajinou a všude kolem něj se hnal ledový vítr, který se mu dostal pod každičký kousek oblečení. Mrznul a jediná věc, která mu pomáhala to vydržet, byla pevná vůle.
Než odešel portálem, zastihl jej mistr Kim a sdělil mu, že by měl kováře začít hledat v jednom městě, kde pro druihy Neik zanechával zbraně, ale při posledním vyzvednutí zbraní tam mladí druihové vyslaní pro zbraně nic nenašli.
Bylo teď na Orlovi, aby zjistil, proč tomu tak je.
Brodil se ve sněhu, sahajícím mu až po kolena, a mířil k městu, které bylo dva kilometry od něj. Necítil už skoro tělo, ale přesto pokračoval dál. Kdyby jej teď někdo napadl, zřejmě by se mu podařilo jej snadno zabít.
Když konečně dorazil k městské bráně a začal promrzlýma rukama do ní bušit, nikdo neodpovídal a nevypadalo to, že by se brána otevřela. Brána byla tři metry vysoká, vyrobená ze dřeva a kovu. V místě, kde byla brána spojená se zdí panty, Orel uviděl vydrolená místa, kde by se mohl zachytit a vyšplhat. Tělo již necítil, a tak neváhal bránu přelézt.
Na druhé straně brány bylo město zcela prázdné. Nikde nikdo ani stráž, pouze z domů stoupal kouř značící přítomnost lidí. Kráčel prázdnými ulicemi a hledal místo, kde by se schoval před mrazem a snad se i ohřál, než bude pokračovat dál.
Kousek před sebou uviděl hostinec a jeho na kost zmrzlé tělo pocítilo teplo z radosti, kterou měl z představy, jak se zahřeje u ohně. Přidal do kroku a v několika vteřinách stál před dveřmi do hostince, ani se nenamáhal se zaklepáním a vešel dovnitř.
Všichni lidé v hostinci na něho pohlédli zvláštním pohledem, někteří položili ruku na zbraně u opasku a ti nejblíž u dveří se od nich stáhli.
Orel z nich cítil strach: "Smím se u vás ohřát?" nikdo neodpověděl a jen dál si ho prohlížely desítky očí. "Nechci vám nic udělat. Přišel jsem se vás jen zeptat na pár věcí. Můžete mi říci, kde bych našel kováře Neika? Někde poblíž by tu měl mít svou kovárnu," při vyslovení jména kováře se všichni v místnosti roztřásli. Několik statečnějších udělalo pár kroků k Orlovi, připraveni kdykoliv vytasit zbraň a zaútočit.
Orel v jejich očích spatřil hněv, zlobu a touhu po odplatě.
Než k něčemu došlo, vletěl do hostince další člověk, celý uřícený a strachy bez sebe začal křičet: "Moje dcera, musíte mi pomoct nebo zemře," během svých slov dělal pauzu, aby se mohl nadechnout.
Jeden z lidí v hostinci promluvil: "Co se stalo?"
"Vlci! Moje dcera se mnou byla v lese, když jsem šel pro dříví. Najednou se v dálce ozvali vlci, byli blízko a já věděl, že se svou dcerou nemohu utéct, vysadil jsem ji na strom a řekl, ať na mě počká, že se pro ni brzy vrátím. Když jsem běžel k městu, v patách mi běželo šest vlků a já jen s velikým štěstím stihl doběhnout do města," odmlčel se. "Musíte mi pomoct, kdo se se mnou pro ni vrátí."
Nikdo v hostinci nepromluvil, ani neudělal náznak, že by šel s vystrašeným otcem zachránit jeho dceru. Orel věděl, že pokud by tento muž nevběhl do hostince, určitě by ho napadli, proto přistoupil k němu: "Já s tebou půjdu," všichni lidé v hostinci na něj hleděli a netušili, co tím chce dosáhnout, ale nikdo nic nenamítal, nechtěli ho tu, a to, že odejde, se jim jen zamlouvalo.
Než spolu s Orlem otec odešel zachránit svou dceru, promluvil k lidem v hostinci: "Je mi z vás na nic. Zbabělci!" a odplivl si na zem.
Nikdo z nich nepromluvil, pouze sklopili hlavy, ale ani přesto žádný z lidí nevyrazil za nimi.
Orel se hnal, co nejrychleji mohl, za mužem, kterému slíbil pomoct. Ten běžel ve sněhu velmi rychle a nevypadalo, že mu je nějaká zima nebo že by mu sníh dělal nějaké problémy. Běžel k městské zdi, kde byla malá branka, kterou nikdo nezamykal, a každý mohl tudy kdykoliv projít.
Orel s otcem holčičky se blížili k lesu kousek od města, co jim jen síly stačily. Vítr kolem nich foukal ještě silněji a Orel litoval svého rozhodnutí. Pravda, kdyby zůstal v hostinci, musel by se prát, ale stačilo by mu útočníky jenom omráčit, a pak by se u krbu v hostinci mohl do sytosti ohřát. Teď už znovu skoro necítil tělo a znovu si vyčítal, že si na tuto misi nevzal víc oblečení.
Otec holčičky začal před Orlem mít stále se zvětšující náskok, a když konečně dorazili k lesu, zastavil se.
Orel zastavil dobrých patnáct metrů od něj a popadal dech. Jindy by vzdálenost, kterou právě urazili, pro něho neznamenala nic, ale jeho zmrzlé tělo protestovalo: "Je to daleko?"
Muž se k němu otočil a ve tváři měl prapodivný výraz, trochu podobný úsměvu: "Ne. Už jsme na místě."
"Na místě? Kde je tvá dcera?" koukal na něj zmateně Orel.
"Žádnou nemám a v nejbližší době děti mít ani nechci."
"Tak co tady děláme?" Orel začínal zuřit, že kvůli nějaké legraci zbytečně mrzne.
"Jsme tu, aby jeden druiha přišel o život."
"Kdo jsi?"
"Donedávna jsem byl pouhý muž, který díky rodinnému tajemství za pomoci vlků přežíval. Pak se tu nedávno ve městě objevili tři muži. Přes tváře měli jizvu a okamžitě po příchodu do města začali zabíjet. Nejprve strážné, kteří jim stáli v cestě, a potom i obyčejné lidi. Ptali se jen na jednu věc. Kde je kovář Neik. Zůstali tři dny a za tu dobu zabili dvacet lidí, a to udělali jen tři muži. Než jsem se k nim vydal a nabídl jim své služby. Každý chce přece přežít a mít se co nejlépe. Nabídli mi spolupráci, řekli mi, že když budu jeden z pochopů Drughova bratrstva, dostanu celé město na starost a všichni v něm by mi sloužili. Tak jsem jim řekl, kde najdou Neika, klidně bych ti to mohl říci taky, ale v oblečení, které máš na sobě, bys zmrznul dřív, než bys urazil půlku cesty do jeho kovárny. Myslím, že jsem udělal moc dobrou dohodu, co myslíš?"
"Takže já jsem celou tu cestu šel jenom proto, abys mi řekl, že žádnou dceru nemáš!"
"Ale zbytečná cesta není jediná věc, co by tě měla trápit," z lesa vyšlo šest vlků, kteří se zastavili za mužem a hladově koukali na Orla. "Je načase, abys umřel, druiho!" pak vlci vyrazili.
Orel nezaváhal a než vlci zaútočili, vytáhl zpod oblečení dva vrhací nože, které hodil po prvních dvou vlcích, kterým se nože zabodly do krku a potom se vlci čumákem zabořili do sněhu. Pak se Orel musel bleskově shýbnout, aby se vyhnul skoku třetího vlka, který jej těsně minul.
Tři zbylí vlci kráčeli pomalu ke své oběti, z tlam jim koukaly ostré tesáky, po kterých stékaly sliny na zem. Vrčeli a v očích měli jediné. Smrt!
Orel vytáhl dva dlouhé nože k boji a postavil se čelem ke třem vlkům, za ním čtvrtý vlk se připravoval skočit mu na záda. Když se jeden z trojice vlků rozhodl zaútočit, zrovna se vlk za zády Orla odrazil s úmyslem srazit ho svou vahou na zem, kde by mu čelisti sevřel kolem krku.
Orel udělal kotoul do strany a dva vlci se srazili. Potom s noži před sebou vyrazil proti zbylým.
Když byli od sebe dva metry, vlci, zvyklí útočit kořisti na krk, vyskočili na Orla, ale ten se skrčil a nože rychlostí blesku zabodl do vlků. Ti dopadli mrtví na zem, kde se krev začala mísit se sněhem.
Orel se podíval na muže, který ho vylákal k lesu, a všimnul si, že svírá v ruce nějaký předmět. Když pak k němu kráčel, muž zpanikařil, odhodil předmět do sněhu a utíkal do lesa se schovat.
Orel byl znechucený představou, že by ho měl honit, a tak přišel pomalu k místu, kam odhodil předmět z ruky.
Sebral ho, právě když se vlci, kteří se srazili, vzpamatovali. Ti na něho teď koukali pohledem, ve kterém bylo něco divného. Po chvíli mu to došlo, díky amuletu, který vlastnil ten muž, byli vlci donuceni ho poslouchat, neměli svobodnou vůli a museli splnit každé přání muže. Vlci na něho hleděli a čekali na povel. Orel si v duchu řekl, aby k němu přišli a vlci to udělali. Chvíli na amulet ve tvaru vlka koukal a pak promluvil: "Vemte si ho!" vlci se rozeběhli do lesa za utíkajícím mužem, a Orel se pomalu vracel zpátky do města.
Když urazil třicet kroků, z lesa se ozval křik, který za chvíli utichl. Pak amulet rozlomil a hodil do sněhu, aby ho nikdo nemohl již použít.