Vzdor-část první

Anotace: Povídka z prostředí hry Dragon age 2, doplnění události, o které se zmínil jeden ze společníků. Konkrétně jak Fenris uprchl z Danariových spárů ;) nějak jsem se rozepsala, tak to ve finále vyjde na min dvě části, pardon O:)

Než byl ostrov na dohled, spustil se déšť a bičoval námořníky do holých zad. Vlny šplouchaly o příď a tříštily se v miliony blyštivých kapiček.

Danarius, magistr Tevinterské říše, sledoval bouřící moře skrz malé prosklené okno. Nechtělo se mu na Seheron, do dusného prostředí tamější džungle, přesto pozvání nemohl odmítnout.

Říše válčila s Quanarijci už celá léta, tak dlouho, že obě strany zapomněly, proč vlastně usilovaly o ostrov. V blízkých dnech se měla uskutečnit porada v jednom z tevinterských opevnění. Ve zprávě, kterou Danarius obdržel, stálo, že má Říše v rukou nějaký triumf, se kterým získá nad Quanarijci navrch. Každého, kdo by se účastnil výhry nad rohatým národem, by čekala sláva a uznání. A větší pravděpodobnost skončit s dýkou v zádech.

Danarius se té představě uchechtl a pohlédl na druhou stranu kajuty. Byl tam. Od začátku plavby se z toho místa hnul jen tehdy, když Danarius potřeboval něco donést nebo někam doprovodit, což na lodi nebylo moc často.

Po odhalené kůži se mu klikatily zářivě bílé linie a mizely pod černou zbrojí. Zpod bílých vlasů vykukovaly špičaté uši. Temné oči sledovaly každý Danariův pohyb.

Fenris. Jeho otrok. Jeho dílo.

Při jednom ze svých experimentů, vytetoval mladému elfovi do kůže lyrium. Díky němu získal nevídanou sílu. Při pokusu ale ztratil paměť, čímž zmizelo jakékoli odhodlání utéct, vzbouřit se proti Danariovým rozkazům. Stal se nejposlušnějším otrokem, kterého kdy měl. Fenris pro něj zabíjel bez mrknutí oka a bez protestů by pro Danaria obětoval život. Nikdy ho nenapadlo odporovat, odmítnout požadavky svého pána.

Patřil mu ve všech ohledech.

Magistr obrátil svůj pohled zpátky k moři a liboval si v představách moci, kterou mu výprava dozajista přinese.

 

Fenris si opřel těžký obouruční meč o rameno a vykročil za svým pánem na pevninu. Dlouhé přístavní molo končilo na písčité pláži táhnoucí se do nekonečna. Břehy lemovala bujná zeleň hrající snad všemi barvami.

Po molu se vydali k opevněnému táboru. Vesměs se jednalo o přízemní domky obehnané palisádou, na které stála stráž. Ačkoli nebylo místo nijak rozlehlé, mačkalo se tam množství jednotek válečníků, otroků i magistrů.

Když si první lidé všimli Danaria, začala se tvořit úzká ulička až k největší tamější budově. Od ostatních domů se nelišil jen velikostí a stráží stojící před vchodem, ale čišela z něj jistá děsivá aura. Fenrisovy přeběhl mráz po zádech, kdyby měl na vybranou, dovnitř by nevstoupil. Ale on nikdy na vybranou neměl.

Danarius vstoupil do budovy, Fenris mu byl v patách. Celý prostor vyplňovala jediná místnost, které dominoval velký stůl s množstvím židlí a mapou ostrova rozprostřenou na dřevěné desce. Takřka každé místo zaplňovali magistři v honosných róbách a jejich sluhové v otrhaných hadrech. Tvořili tak příkladný rozdíl poměrů v Říši. Danarius obsadil jednu z posledních volných židlí. Ostatní magistři ho pozorovali s neskrývanou závistí a nenávistí. Fenris se postavil za svého pána, kdykoli po ruce.

Místností se nesl halas a neustále sílil, jak se magistři překřikovali a dohadovali, jakým způsobem hodlají porazit Quanarijce, o jaký triumf se jedná.

„Zpráva přišla od Erika de Liac, neviděl jsi ho?“

„To je ten, co má na starosti východní část ostrova? Ten ještě nedorazil,“ hluk ještě zesílil. Jedna spekulace se vršila na druhou. Pro Fenrisovy elfí uši byl hluk takřka neúnosný, přesto nehnul ani brvou, když se dva magistři začali překřikovat hned vedle něj.

Jako nějakým kouzlem začaly hovory utichat. Nejdříve začaly utichat hlasy blízko vchodových dveří a dál se to šířilo síní jako nějaká vlna.

Do nastalého ticha se zvenčí ozvaly výkřiky. A následoval výbuch. Budova se otřásla v základech, až se ze střešních trámů snesl prach. Čas se na chvíli zastavil. Magistři ustali uprostřed pohybu, na tvářích otroků se zračil strach.

Když se dal svět opět do pohybu, propukl v nekontrolovatelný zmatek. Otroci i čarodějové se začali drát jeden přes druhého, jedni chtěli ve, druzí se schovat hlouběji do útrob budovy. Výkřiky venku začaly nabývat na intenzitě. Následovala další exploze.

Fenris na Danariův rozkaz probíjel cestu ven. Ať to byl magistr či otrok, byl nekompromisně odstrčen. Venku na ně čekal chaos.

Vojáci bez žádného vedení pobíhali sem tam, mezi nimi se motali bezradní otroci. Na východní straně se bojovalo. Z palisády zbyly jen doutnající trosky. Za nimi čekala vojska rohatých bojovníků. Jejich popelavou kůži zdobila rudá tetování, v rukou třímali hrozivé zbraně. Bez známky lítosti sledovali tevinterské vojáky umírající pod salvami jejich šípů a oštěpů. Quanarijci.

Když je Danarius spatřil, znatelně pobledl a utrousil nějakou nadávku.

„Zpropadený svině,“ zaklel. Pohlédl na Fenrise. „Dostaň mě k lodi,“ poručil. A bělovlasý elf poslechl.

Společně se rozeběhli směrem k molu. Všude panoval chaos. Do Fenrise vrazil nějaký voják, ale byl hrubě odstrčen. Dvojice nezpomalila. Už byli jen pár metrů od mola, když do blízké palisády narazila další bomba.

Dřevo se v záblesku ohně roztříštilo a rozletělo do všech stran. Ohořelé trosky letěly vzduchem a nebýt elfových bystrých instinktů, on i Danarius by skončili pod hořící kládou. Na poslední chvíli Fenris chytil Danaria za róbu a strhnul ho stranou. Žár olíznul Fenrisovu paži, ale to byla jen malá bolest oproti představě rozmáčknutí kusem palisády.

Vzniklou mezerou v obraně tábora začaly proudit davy Quanarijců. Lidé, ať už vojáci či otroci, se dali na útěk, míříc k jediné záchraně z živoucího pekla. K lodím.

Než se Fenris s Danariem vyškrábali na nohy, už se kolem nich lidé prodírali na molo, s Quanarijci v patách. Teď už nezáleželo na umístění v hierarchii, všichni do jednoho prchali jako o život. Úzké molo se houpalo pod návalem takového množství lidí. Kdo byl sražen do pěnícího moře, už se nahoru nedostal.

Ti, kteří byli u lodí, šplhali na palubu po bocích plavidla, po kotvících lanech, hlavně utéct smrti z rukou Quanarijců. Námořníci začali přesekávat lana držící je u mola a napínat plachty. První loď naplněná uprchlíky až po okraj vyplula a další ji následovaly.

Fenris s Danariem se prodírali davem k jedné z posledních lodí. Výkřiky za jejich zády se začaly přibližovat. Elf se na okamžik ohlédl. Menší jednotka Quanarijských válečníků si probíjela cestu přes molo. A blížila se k nim.

Proud uprchlíků začal zpomalovat, na lodích už nebylo místo. Danarius srážel lidi stojící mu v cestě do vody, nezdráhal se použít magii. Fenris byl jen o pár kroků za ním.

Nějaký muž se za Fenrisem skácel k zemi a stáhnul ho sebou na vlhké molo. A zachránil mu tak život. Vedle elfovy tváře se do dřeva zabodnulo kopí. V okamžiku se chtěl zvednout, ale muž, který na něm ležel, se ani nehnul.

Elf se vyprostil zpod těla, ale ztratil tak drahocenné vteřiny. Stačil mu krátký pohled k pevnině a věděl, že už neunikne. První Quanarijec byl jen pár kroků od něj.

Kvapem sebral ze země svůj obouruční meč a připravil se na boj.

„Fenrisi!“ uslyšel hlas svého pána, ale mohl si dovolit pouze rychlý pohled přes rameno, než se musel zas vrátit ke svému nepříteli. Danarius byl na palubě poslední odplouvající lodi. Už nebylo záchrany. Magistr věděl, že jeho otrok nemá šanci, že přichází o svůj nejcennější majetek, ale nemohl s tím nic udělat. Podnícen hněvem, vyslal mezi armády Quanarijců blesky, které se odrážely od zbrojí válečníků a poslaly k zemi nejednoho muže.

Elf to všechno zahlédl jen koutkem oka. Quanarijec se proti němu rozeběhl, ale svým vlastním mečem narazil na ten Fenrisův. Silou, která se ukrývala v lyriovém tetování, odhodil elf svého protivníka. Jediným dalším švihnutím mu uťal hlavu. Krev potřísnila prkna mola a v krůpějích kapala do tmavého moře.

Další vojáci se nad smrtí svého spolubojovníka ani nepozastavili, překročili jeho mrtvé tělo a vrhli se na Fenrise. Molo nebylo dost široké pro všechny, mohli bojovat maximálně dva vedle sebe. Bělovlasý elf odrážel jejich rány, jako by to byly jen otravné mouchy. Skolil jednoho, ale na jeho místo hned nastoupil další a dotíral na Fenrisovu obranu.

Bylo jen otázkou času, kdy mu dojdou síly.

K zemi padnul další válečník a jeho tělo se svalilo do bouřícího moře. Fenrisova krev se na molu mísila s Quanarijsou. Paže se mu z neustálého přívalu ran třásly, ale nepolevoval.

Z pevniny se ozval výkřik a jeden z Quanarijců se ohlédnul přes rameno. Jeho nepozornosti elf využil a bez okolků mu vrazil meč do břicha. Válečník zachrčel a chytil se za krvácející ránu.

Ozval se další výkřik a najednou Fenris věděl, že to bylo varování.

K molu se blížila ohnivá střela. Mohla to být magie stejně tak jako vynález Quanarijců. Bělovlasý elf neměl čas nad tím přemýšlet. Pustil svůj meč a v posledním okamžiku, než dřevěné molo explodovalo, skočil do chladného moře.

Skrz vodu viděl ohnivý záblesk. Válečníci, stejně tak uprchlíci, byli rozmetáni do všech stran. Na hladinu začaly dopadat hořící trosky. Fenris neměl kam utéct, jeho pohyby byly zpomalené jak chladnou vodou, tak zraněními, která utrpěl. Když se proti němu řítil nějaký stín, nemohl uhnout. Ke dnu ho srazila dřevěná kláda a vyrazila mu z plic poslední zbytky vzduchu. Když ho začaly obklopovat stíny, nebránil se jim.