Na druhém konci

Anotace: Kratičký příběh jedné dívky, která se připletla, kam neměla.

Nesl si svou kořist, omámené křehké tělo, a kdyby toho byl schopný, škodolibě by se ušklíbl. Vesničani, dobrodruzi i pobudové byli stejní, všichni lidé si mysleli, že všechno, co příroda nabízí, je jen pro jejich potřeby. No, ukázal jim, že za všechno se musí zaplatit.

 

A dal si záležet.

 

Obvykle se jim vyhýbal, ale tentokrát neměl jinou možnost. Napadli dobytek, který vyvedl na pastvu, jeho dobytek. Zabili ovci, mladou a silnou, čekal jí ještě dlouhý život a oni jí zabili, bezohledným způsobem, jakoby zvířata nemohla cítit bolest a strach.

Vrhl se mezi ně ve snaze je jen zastrašit a odehnat, ale oni se mu postavili na odpor.

Postaral se, aby si to příště rozmysleli, aby se k téhle hoře už nepřiblížili, a aby si mysleli, že odměna, kterou si nesl, byla roztrhána na kusy.

Namáhavě se otočil, byl velký a silný, ale břemeno, které nesl, bylo přeci jen trochu těžší. Všechna jeho zvířata ho následovala. Nechala se bezpečně provést soutěskou, za onu bariéru, kterou nikdo bez jeho vědomí nepřekročil, do ticha a bezpečí.

Jakmile vyšli na volný prostor, rozutekli se mezi stromy, k potoku napít se vody. On pokračoval k domu. V samotném srdci této skryté oázy stál dům, velký a prostorný, obehnaný vysokou kamennou zdí s jedinou bránou vedoucí dovnitř. Netušil, proč ho matka postavila zrovna tak, ani ho to nezajímalo.

Zastavil se u cíle a své břímě opatrně položil do trávy. Neměla na sobě jediné škrábnutí, její světlá kůže zůstala neporušená, přestože jí celou dobu nesl v tlamě. Mohl na sebe být pyšný, ale nebyl, už dlouho se ho obyčejné lidské pocity nezmocňovaly, byl blíž k té druhé stránce.

 

Amara se probrala, jakmile se její bosé nohy dotkly vlhké trávy, otevřela oči i ústa v němém výkřiku. Ta bestie, která je napadla, tam u potoka, stála přímo před ní a cenila na ní své tesáky. Obrovský černý vlk, pekelné stvoření, příliš velké než aby ho stvořila příroda.

Zděšeně popolezla o kousek dál, doprostřed brány. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, ale neměla čas přemýšlet o tom, co tu dělá, protože ta obluda znovu zavrčela. Přetočila se na všechny čtyři a posunula se o další metr dovnitř.

Jakmile si uvědomila, že se brána dá uzavřít těžkými dřevěnými vraty, zmobilizovala své hrůzou ochromené tělo, a přirazila mu je před nosem. Závora zapadla téměř sama.

Z druhé strany se ozvalo táhlé zavití, které se zarývalo do morku kostí a pak už bylo jen ticho.

Vrata neměla žádnou škvírku, kterou by se mohla podívat, zda to odešlo a tak jen stála a zírala. Čekala, zda dřevo nepovolí a ona nebude sežrána. Její ubohé tělo rozsápáno a pohlceno v útrobách toho tvora.

Nic se nedělo, takové ticho, nepřirozené ticho.

Po dlouhých minutách jí to nedalo a rozhlédla se kolem, zeď byla vysoká dobré tři metry, to by snad nepřelezl.

V náhlém popudu si zakryla rukou ústa. Ještě jeden vchod, musí tu být ještě jeden vchod!

Vydala se podél zdi. Běžela o život. Byla přesvědčená, že ta bestie právě probíhá dalšími otevřenými dveřmi dovnitř.

Běžela, kličkovala mezi keři a záhonky, okolo studny, až najednou byla zpět u brány, kterou sama zavřela. Žádné další dveře tu nebyly. Podívala se na dům, aby se ubezpečila, že se nezastavila předčasně, protože zeď kolem měla kruhový tvar, ale všechno, co viděla poprvé, se před ní rozprostíralo i teď.

Zhluboka vydechla.

Je tu dům, proč nekřičela o pomoc? Ale pokud by někdo byl doma, jistě by jí hned přišel na pomoc.

Po celém pozemku byla tráva, nízká a zelená, žádná pěšina, po které by se mohla vydat, a tak šla přímo, po nejkratší spojnici, přímo k domu se sevřeným žaludkem a roztřesenými koleny.

Po levé straně byl vysoký dub a pod ním oprýskaná lavička. Dál pak studna s rumpálem, keře a ovocné stromy bez, na první pohled patrného, řádu. Po pravé straně záhonky s květinami a zeleninou, dvě jabloně a hruška, ale všechno vypadalo napůl zanedbaně. Jakoby se o to někdo staral z povinnosti.

Zvedla ruku k zaklepání, ale dveře byly otevřené, strčila do nich a otřela si nohy o rohožku, protože před ní se rozprostírala překvapivě čistá kamenná podlaha. Na nic takového nebyla zvyklá, v životě neviděla, že by měl někdo kamennou podlahu, většina lidí měla dřevěné domy, do kterých nepříjemně táhlo.

„Haló?“ Zkusila, ale uvnitř prostě nikdo nebyl. Zvědavě se rozhlédla kolem.

Přímo před ní, na druhém konci rozlehlé místnosti byly dvoje dveře, po pravé ruce byl dubový stůl, čtyři židle vypletené lýkem, za ním sekretář s hrnky a talíři, obrovská pavučina i s pavoukem, pracovní deska a pod ní vědro na vodu. Ve stěně vedle dveří vedoucích do neznáma byl krb se zavěšeným kotlíkem na vaření, nevypadal to příliš používaně.

Popošla o kousek do útrob domu. Nalevo bylo křeslo s ohmatanými opěrkami, čajový stolek, obojí podložené kulatým kobercem, jakoby majitel nechtěl, aby ho podlaha zábla do nohou. Pod oknem lavice s pruhovanými polštáři a na protější stěně pečlivě ustlaná postel a komoda na oblečení.

Celý dům byl kruhový, stejně jako zeď okolo něj, a byly v něm jen čtyři okna, všechna v části směřující k bráně, aby obyvatelé viděli, pokud by se někdo blížil.

Postel byla přiražená ke stěně, která jediná oddělovala obytný prostor, tvořila jakousi výseč, ve které se ukrýval nejspíš další pokoj, protože tam vedly ony dveře.

Strach jí pomalu opouštěl a nahrazoval ho pocit nepatřičnosti, neměla by tu být.

„Haló?“ Zkusila ještě jednou, protože nechtěla být přistižena, jak se někomu zvědavě potuluje po domě. Nikdo není doma.

Za jedněmi dveřmi byla celkem slušně zásobená spíž, jablka v bedýnkách, zelenina, med a zavařeniny, sýry, ale žádné maso.

Za druhými byla malá strohá místnost se suchým záchodem, kádí a umyvadlem. Zavřela dveře a opřela se o ně. Co jen budu dělat?

Uvážila všechny možnosti, které se jí naskýtaly, a rozhodla se, že počká, až se majitel vrátí domů. Nemusel to být žádný dobrák, ale horší, než ta potvora to být nemohlo. Byla tu relativně v bezpečí.

Posadila se na židli tak, aby se co nejméně dotýkala čehokoliv, nechtěla přeci vyvolat dojem, že se tu roztahuje, jakoby jí to tu patřilo, nechtěla pána domu urazit.

 

Vlk výhružně zavrčel, když se mu vrata zabouchly před čenichem, ale spíš pro formu. Zatím bylo všechno podle očekávání. Jen se schovej, holubičko.

Otočil se a beze spěchu odešel, měl dost vlastní práce a rozhodl se, že jí nechá pár dní, aby si přivykla.

 

Čekala třetí den a nic. Kdyby tu nebylo všechno jídlo, myslela by si, že je ten dům opuštěný.

Pomalu se zabydlela, spala sice v křesle, do postele si netroufala, ale ujídala ze zásob. No, na oplátku se alespoň starala o zahrádku. Všechny záhony poctivě vyplela a zalila, otrhala rybíz, který pomalu přezrával a uložila ho do bedničky ve spíži. Vysmejčila celý dům.

Podle košilí v komodě zjistila, že tu bydlí muž a ne zrovna malý, což by vysvětlovalo ten nepořádek. Neměla z toho radost, ale na druhou stranu se stejně nemohla vydat ven. To zvíře tam někde bylo, v noci ho slyšela.

Nacpala si do pusy poslední kousek chleba mazaný medem a zapila to vodou. Mléko, které bylo ve spíži, došlo, něco vypila a ze zbytku udělala hrudku másla, protože by se jinak zkazilo. Nevěděla, kde k němu majitel přišel, protože na zahradě nebylo jediné zvíře, tedy kromě myší, ptáků a nějakého toho krtka, nebyla tu kráva či koza, kterou by mohla podojit.

Otevřela dveře do spíže, věděla, že její počínání je drzé, ale nemohla si pomoct. V soudku úplně v rohu bylo víno, to už věděla, jenže Amara víno nerada. Ale bylo tu ještě několik lahví s lákavým neznámým obsahem. Jednu vynesla a do poloviny naplnila hrnek, co používala. Tekutina měla zlatavou barvu, byla trochu táhlá a voněla sladce, trochu jako med.

Opatrně upila, bylo to dobré, kombinace sladkého a trpkého, jakoby v tom byly bylinky, ale jaké, to nedokázala určit. Láhev uzavřela špuntem a vrátila na místo, potom se posadila na židli a usrkávala. Venku už se stmívalo a bylo jasné, že dneska se zase nikdo nevrátí.

Ještě neměla dopito a oči se jí začaly klížit, trochu se jí motala hlava a cítila se otupělá, snad opilá, ale nezdálo se, že by v tom byl alkohol. Musela se chytit stolu, aby neupadla, když se pokusila vstát.

Nepřítomně došla k posteli, potřebovala si lehnout. Stáhla ze sebe svoje jediné šaty a z posledních sil se zavrtala do měkkých přikrývek, téměř okamžitě usnula.

 

Vysoký tmavovlasý muž s jizvou přes celá záda rozrazil bránu ve stěně, jakoby ji ani z druhé strany žádná závora nedržela. Ona se pod jeho tlakem nezlomila, vyjela z úchytů a zase zapadla zpátky, když do sebe křídla narazila.

Kráčel sebevědomě k domu, nahý jak ho bohové stvořili, protože všechno oblečení měl uvnitř, ve svém domě. Jen na krátký okamžik se zastavil, aby si v sudu na dešťovou vodu omyl ruce, neměl rád ten pocit hlíny mezi prsty.

Vešel do domu, celkem si jistý, že už bude spát, zatím vždycky spala.

Rozhlédl se kolem sebe, k jeho překvapení bylo křeslo prázdné. Popošel ke stolu a jako pokaždé se chtěl přesvědčit, že se najedla a nic jí nechybí. Na stole stál hrnek, vždycky tak pečlivě dbala na to, aby po sobě uklidila, že nemohl jen tak přehlédnout, proč to dnes neudělala. Zvedl si ho k nosu a přičichl, na rtech se mu rozlil škodolibý úsměv.

Jindy by obsah dopil, ale dnes chtěl mít čistou hlavu. Napil se vody a přešel na druhý konec domu.

Ležela v jeho posteli, napůl odkopaná, zrzavé vlasy rozprostřené po polštáři. Tvář měla otočenou na druhou stranu, jak rukama objímala podhlavník. Jestli pak si sebou vzala ten nůž, se kterým spávala v křesle? Pochyboval, že by to stihla. Při tom množství co vypila, bude spát až do rána. Naklonil se nad ní, aby viděl, jak se ve spánku tváří. Mračila se a nesouhlasně špulila rty, usmál se tomu.

Spala na břiše, nohy pevně přitisklé k sobě, režné spodní šaty, které si nechala, se jí vykasaly až těsně pod zadek. Klekl si vedle lůžka a cíp deky, který jí zakrýval, odhrnul stranou. Nosem se jí téměř dotkl, chtěl si přičichnout. Voněla směsicí zdejší vody, květin a hlíny, ale hlavně tam byla ta její nezaměnitelná vůně, pro kterou se jí vybral.

Pohladil jí po ramenou a pokračoval přes lopatky a pas, až k bokům, přes oblinu zadečku tam, kde začíná stehno, pomalu, protože se nemohl nabažit té jemné kůže až k útlým kotníkům. Poté se vydal zpátky, zajel dlaní pod látku, která mu tolik překážela, takže jí druhou rukou vytáhl nad pas. Ze spánku zavrčela, jakoby vytušila, že dělá něco špatného, ale spala dál. Naskytl se mu výhled na dvě plné polokoule, smyslně vyklenuté. Oběma palci vyjel po spojnici až k místu, kde končila páteř, přitiskl na to místo rty.

Několikrát projel prsty po štěrbině až k místu, kde se zadeček rozevíral v tom sladkém tajemství. Ze rtů jí uniklo nevědomé vzdychnutí, které by někdo se slabším sluchem, než měl on ani nezaslechl. Zajel rukou mezi stehna, aby se jí dotkl. Jemně klouzal po povrchu, dokud ho nepřivítala rosa onoho zázraku, teprve potom zajel dovnitř. Pokračoval, dokud se mu sama lehce neotevřela. Poslouchal její zrychlený dech a steny, kterých by se vědomě nedopustila.

Lehce jí sevřel v bocích a otočil. Vyhoupl se na lůžku ke své spící krásce a drze se vetřel mezi její pootevřená stehna.

Na malou škvírku otevřela oči a podívala se na něj, omámeným povolným pohledem. Věděl, že ho doopravdy nevidí a nechápe, co se právě chystá, takový účinek na ní měl odvar, který používal, když se chtěl vyspat. Možná by to neměl dělat, takhle se jí zmocnit, jenže teď už mu to bylo jedno. Sám se sotva ovládal.

Volnou rukou, kterou se nepodpíral, aby na ní nedolehl celou vahou, vyhrnul ten nepříjemný kus látky až k ramenům, aby se mohl pokochat zbytkem jejího mladého těla.

Prsty sjel níž, aby se naposledy ubezpečil, že bude vítán, a pak už zbýval jen ten jediný pohyb. Neváhal.

Líbal její broskvové rtíky, kochal se její otupělou krásou, nachovými tvářemi, zbarvenými vzrušením, přivřenýma medovýma očima. Poslouchal její divoce tlukoucí srdce rušené jeho dechem. Cítil její něžné prstíky, které ho nevědomky hladily po ramenou a zádech.

Už nebyl schopen to dál snášet, prohnul se v té slastné křeči s čelem pevně přitisklým k její tváři. Zavřel oči, alespoň na malý okamžik, než odezní, co právě probíhalo jeho útrobami.

Bylo dokonáno, byl jejím první a jediným, kterého ve svém životě pozná. Patřila jen jemu, jeho odměna, jeho žena.

 

Seděl ještě dlouho ve svém křesle a pozoroval její krásu, nyní pevně ukrytou pod pokrývkami, klidně oddychující, jakoby se nic nestalo. Pokud ho sledovali, nejspíš z toho neměli radost, ale už nechtěl být sám, odsouzený k věčné samotě. Ne, teď tu bude ona, bude mít pro koho žít, však ona si časem zvykne.

Odešel před svítáním, nechtěl sledovat její poplašený výraz, kdyby ho uviděla vedle sebe hned po probuzení.

On měl spoustu času, celé věky, a klidně jí tu trochu dopřeje, aby si na něj zvykla. Jeho život plynul pomalu, klidně, a ona teď bude po jeho boku, stejně věčná jako byl sám.

 

Amara se probudila s divným pocitem v podbřišku. Posadila se na posteli, tepalo jí ve spáncích. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, proč spí v posteli. Určitě to muselo být to pití. Už se toho nedotknu. Dlaň přiložila na břicho, pomyslela si, že je to žaludek, ale jakmile se trochu vzpamatovala, bylo jasné, že je to níž.

Odhrnula deku, ale na první pohled nic zvláštního neviděla, jen ten pocit. Nebyla to úplně bolest, co cítila, spíš takový tlak, pnutí. Posunula se, svěsila nohy z postele, když tu malou skvrnu uviděla. Nejprve ji napadlo, že přišli její dny, ale tohle už byla zaschlá skvrna krve. Zvedla hrubou látku, aby se podívala, trochu měla i na stehnech, ale příliš málo na pravidelné krvácení a ta vlhkost, které byla plná. Zamračila se.

Vybavil se jí ten sen, který jí zdál, ve skrze hříšný sen, který by se dívkám jako ona zdávat neměl. Teď ji napadlo, že to vůbec sen nebyl. Nebylo přeci možné, aby to prospala! Nikdy by to nedopustila, bránila by se! To pití …

Podívala se ke komodě, vrchní zásuvka byla lehce pootevřená, přísahala by, že včera byly všechny pevně zavřené.