Vlčí pečeť - 2.kapitola 1/2

Anotace: I když můj styl psaní není bůhvíjaký, zní to jako americká slátanina dnešní doby pro teen, tak tento příběh se mi v hlavě už tvoří delší dobu. Za každé přečtení či komentář budu neskonale vděčná. :-) Děkuji za komentáře u 1. kapitoly! :-)

Ráno jsem se cítila tak odpočatá, že stres se mně nedržel tak silně, jako včera večer. Stála jsem před zrcadlem navlíknutá do bílých šatů, které mi seděly jakoby byly na míru. Boty mi také příjemně sedly. Vzala jsem kabelu, které mi na poslední chvíli ještě přinesl otec a přehodila si ji přes rameno. Zírala jsem na sebe do zrcadla a prsty si pročesávala uhlově černé vlasy. Odraz v hnědých očích, které se na mně dívaly jako cizí, byl vyděšený, ale zároveň jsem v nich zahlédla záblesk vzrušení,
,,Nino! Pospěš!“ Ozval se otec z předsíně. Došlo mi, že Leo už tu je. Zvedla jsem těžší plášť ze židle, přes kterou zůstal přehozený a a přehodila si jej přes ruku. Vyběhla jsem přes kuchyni do předsíně. Stál tam Leo, hodně podobně oblečený jako já. V ruce držel plášť, který si při příchodu pravděpodobně sundal. Na sobě měl bílou košily, u které měl ledabyle ohrnuté rukávy. Jediné, co bílou záplavu kazilo, byly uhlově černé kalhoty. Boty měl také vysoké a bílé.
,,Ahoj, Nino,“ Pozdravil mě, když mě zaregistroval mezi dveřmi. Přehodil si plášť přes ramena a výstřední broží jej zapl. Pak přešel ke mně, vzal mi tašku z ramene a pověsil si ji na předloktí. Vzal mi plášť, přehodil přes ramena a zapnul stejně jako sobě. Potom mi tašku přehodil přes hlavu. ,,Teď jsi jako správná školačka.“ Zasmál se. Otočila jsem se k otci, který se na mně bezeslova usmál. ,,Měly bychom jít, Nino.“ Řekl tiše Leo a pootevřel dveře.
,,Hodně štěstí,“ Zamumlal tiše otec. Leo mě postrčil před sebe ven ze dveří. Když jsem se otočila k oboum dvou, hlavně k otci, než jsme stačili zmizet, zahlédla jsem v jeho tváři starosti. Leo ke mně střelil pohledem. Trhla jsem s sebou a vyšla ze dveří.
Dnešní den patřil k těm nejkrásnějším. Počasí bylo nádherné. Slunce pomalu vycházelo z pod mlhy, která se držela v posledních cuccích mezi stromy a nebe bylo azurově modré. První paprsky slunce dopadaly na sníh a nutily ho vydávat třpytivé odlesky. Málokdy jsem vycházela ven a takový den jsem nikdy nezažila – byl to krásný pocit cítit na kůži zase slunce.
,,Tak pojď, ať první den nepřijdeš pozdě!“ Leo stál několik kroků přede mnou a zíral na mně se zvláštním úsměvem. Až teď jsem si uvědomila, že jsem se zastavila na místě a celou dobu zírala kolem sebe. Rozešla jsem se směrem k němu, opět aniž bych řekla jediné slovo.
,,Je krásný den, že?“ Zeptal se a sklonil ke mně hlavu, jakoby mě chtěl donutit k odpovědi. Mírně jsem přikývla a šla dál. Dalších několik metrů jsme ušli v tichosti. ,,Šel bych s tebou až do třídy, ale bohužel nemůžu. Ve škole na tebe bude čekat někdo, kdo tě provede školou a zajistí ti potřebné věci.“
Přikývla jsem na znamení, že rozumím. Kráčeli jsme zasněženou krajinou a já si připadala svobodná. Měla jsem pocit, že kdybych chtěla vzlétnout, nic by mi nebránilo. Zírala jsem na mraky plující po obloze, na stromy, které se prohýbaly pod vrstvou sněhu. Z některých kapala voda, jak paprsky slunce sníh rozpouštěly. Všechno bylo tak kouzelné, že jsem měla chuť se zastavit a zůstat tu napořád. Měla jsem pocit, jakoby cesta trvala hodiny a hodiny a mně stejně nestačilo se na všechno vynadívat. Pak mě vyrušil Leo.
,,Nino, podívej se támhle.“ A ukázal na horu, která se tyčila necelý půlkilometr před námi. Před ní se rozhléhal obrovský areál. Budovy byly bílé jako sníh okolo nás. Zůstala jsem ohromeně stát na místě. Chtěla jsem se zeptat, jestli je tohle místo, kam máme namířeno, ale držela jsem se. Nechtěla jsem zbytečnou otázkou zbytečně promluvit.
,,Tohle je Síganej. Doufám, že se ti tu bude líbit.“
Škola byla obehnána černým vysokým plotem, který působil děsivě, ale její samotné budovy byly neuvěřitelné. Kolem brány postávalo několik studentů oblečených stejně jako já. Po cestě někteří posedávali po lavičkách, někteří stály u obrovské dřevěné tabule a někteří se jen procházely. Všichni měli na sobě to co já nebo Leo. Jak jsme s Leem procházeli, všichni se po nás otáčeli. Dívky se na Lea usmívaly a mávaly mu, ten je ale ignoroval. Všimla jsem si, jak mě koutkem oka pozoruje. Snažila jsem nedát na sobě nic znát, ale nervozita a úzkost ze mě musela sálat. Zdálo se, že to poznal.
,,Nemusíš se ničeho bát. Kdyby se cokoli dělo, tak přijdu.“ Usmál se na mně. Ten úsměv byl tak vřelý, že na vteřinku ze mně všechny starost spadla.
,,Leo!“ Ozval se výkřik. Podívala jsem se před sebe – běžela k nám dívka s obrovským úsměvem.
,,Ahoj, Eli,“ Řekl tichým hlasem Leo. Dívce zářily oči, hnědé vlasy jí poletovaly kolem hlavy ze zběsilého běhu.
,,Ty jsi Nina, že?“ Obrátila se ke mně se stejně širokým úsměvem.
Nejistě jsem přikývla.
,,Leo mi o tobě spoustu vyprávěl. Prý toho moc nenamluvíš.“ Znovu jsem přikývla. Zdálo se, že moje bezeemoční vystupování jí vůbec nevadí. Pak mě zprudka chytla za ruku a táhla mě za sebou. ,,Jsme ve stejné třídě, doufám, že spolu budeme vycházet!“ Při každém slově jsem měla dojem, že září víc a víc. Otočila jsem se na Lea. Ten jen zvedl ruku a usmál se na mně. Jeho výraz byl mérně nervózní. Otočila jsem se zpátky k dívce a nechala se táhnout bůhvíkam. Protáhla mě velkou vstupní halou, lidé se za ní otáčeli. Škola vypadala úplně jinak než zvenku. Uvnitř byla zřízena majestátně. Stropy byly vysoké, ozdobené velkými lustry, stěny obložené světlým dřevem, podlahu pokrývala béžová dlažba. Od studentů bych čekala, že se budou tvářit vážně, ale všichni byli veselý a šťouchali do sebe. Několikrát kolem nás proběhli honící se studenti. Holky se hašteřili s kluky, kluci je tahali za vlasy a smáli si, když je nějaká praštila po hlavě učebnicí. Bylo to milé.