Na druhém konci 2

Anotace: Pokračování předchozí povídky, snad se bude líbit :-)

Byla tak dlouho sama, že přestávala věřit ve vlastní závěry. Plnila úkoly, které si sama dávala, aby se z té samoty nezbláznila a nemyslela na to, zda ji její rodina hledá. Nebyli to ti nejčestnější příbuzní, které si dovedla představit. Dokonce se odvážila otevřít bránu a vyjít z bezpečí ohrazeného pozemku.

Rozprostírala se před ní jemně zvlněná krajina plná barev, byla to opravdová krása. Po obou stranách se v mírném tempu zvedaly stromy, až do hustého lesa, jehož špičky se potkávaly na kopci přímo před ní.

Amara se zhluboka nadechla a opatrným krokem se vydala do svahu. Zdálo se, že dům je v nejnižším bodě této kotliny a ona se chtěla rozhlédnout do dálky. Vyškrábala se nahoru a otočila se zády k lesu. Doufala, že pokud by se odsud něco vyřítilo, stačila by uskočit a snad i seběhnout do bezpečí.

Měla naději, že by mohla zahlédnout nějaké další domy nebo cokoliv povědomého, co by jí prozradilo, kterým směrem se vydat. Dlouho se odhodlávala vyjít z bezpečí a teď se nemohla jen tak vrátit. Musela se pokusit najít někoho dalšího.

Údolí, ve kterém stál dům, bylo převážně pokryté lesem, volného prostranství bylo poskromnu. Pokud brána domu směřovala na jih, na severu se zaleskla vodní plocha. Mohla by se tam vydat, ale bylo to dost daleko a v Amaře stále převažoval strach z té bestie. Zakroutila hlavou, aby nalezla snadnější cíl. Na pastvině východně od ní se pohybovalo několik zvířat, nejspíš to byly ovce nebo kozy, na krávy jí ty siluety přišly malé, žádný člověk s nimi nebyl. Podrážděně vzdychla.

Kolem celého údolí se vznášel mlžný opar, ale i tak viděla, co bylo zjevné i ze zahrady domu. Že kolem celého údolí se trčily vysoké útesy, jakoby byla uvnitř hory, ale přesto viděla podmračené nebe.

„Bude pršet.“ Řekla nahlas jen proto, že chtěla slyšet zvuk svého hlasu.

Posadila se na trávu a nohy si objala rukama, bradu zapřela do kolene. Dům, který jí zpočátku připadal kouzelný, teď z vrchu působil chmurným opuštěným dojmem.

Byla sama.

Proč jí to zvíře odneslo zrovna sem? Proč jí nezabilo? Na svoje otázky neznala odpovědi a nebyl nikdo, kdo by jí je poskytl. Proč jí osud nenabídne alespoň cestu, kterou by se dostala pryč?

 

Vlk jí sledoval z bezpečí svého úkrytu. Nasál do nozder vzduch, který mu vítr přinesl, a ucítil její smutek. Nezanechalo to v něm však nic, co by se dalo označit za pocit.

Zvedla se na nohy a pomalu sestupovala k domu, nepokusil se jí dostihnout. Naopak, lehl si do měkkého mechu a tlamu položil na tlapy. Teď snad bude moci usnout, když ho nebude rozptylovat její přítomnost.

 

Toulala se po okolí, dokud se nezačalo smrákat, teprve potom se vrátila do domu. Vyprala si šaty, včetně spodní vrstvy, protože po deseti dnech už jí na kůži nepříjemně škrábaly, překontrolovala závoru na bráně a na stole v domě zapálila svíčku, aby nebyla úplně potmě. Z komody vytáhla bílou košili, kterou na sebe natáhla. Byla vychovaná v přesvědčení, že člověk by neměl chodit nahý a její vlastní nahota jí vadila. Ten provizorní kus oblečení byl dost objemný na to, aby posloužil svému účelu.

Uvařila si v konvičce čaj z lístků máty a jahod, které si nasušila, protože nebyla schopná všechny sníst. Do misky si nandala horkou kaši a usadila se ke stolu čelem ke dveřím. Jednou nohou kývala v prostoru, druhou měla pokrčenou, chodidlo zapřené o sedák židle.

Jedla pomalu a neochotně, ne že by jí večeře, kterou si uvařila, nechutnala, ale s přibývající tmou na ní doléhala samota, přesně ten stejný pocit, který se jí zmocnil dopoledne na kopci.

Poprvé za celou dobu začalo pršet, kapky se odrážely od střechy a konve na zápraží. Rozléhaly se ztichlým domem.  Nejdřív nesměle, jedna za druhou dopadaly na tabulkové sklo v oknech, až téměř nebylo vidět. A tak jí uniklo, jak přesně se stalo, že se brána otevřela. Kdyby se neotevřely domovní dveře, možná by si myslela, že se jí to jen zdálo. Takhle jí plná lžíce odpadla od pusy a s plochým plesknutím se zabořila do zbývající kaše. Přímo před ní se zhmotnil její sen, vysoký chlap s tmavými kučeravými vlasy, modrýma očima a ostrými rysy.

 

Na prahu si z vlasů vytřepal dešťovou vodu a zavřel za sebou dveře. Počkal by, až usne, ale nebavilo ho stát na dešti, a tak se vrátil dřív. Pod jeho pohledem se začervenala, shodila nohu ze židle a pevně k sobě přitiskla stehna. Zároveň rukama stáhla košili dolů, jak jen to šlo. Vzal si čistý hrnek a z konve si nalil horký čaj. Mátu, jejíž odér ho udeřil do nosu hned mezi dveřmi, sice nemusel, ale bylo to teplé a on už deset dní nic teplého neměl.

Neustále ho sledovala, dokud si nesedl na židli naproti. Vzápětí se natáhl a přisunul si misku s její porcí. Nevypadala, že by se ještě chystala jíst. Jejího nervózního škubnutí si nevšímal. Nad prvním soustem se zamračil, nebyl to jeho šálek, ale poctivě všechno snědl, stále pozorován jejím soustředěným pohledem. Odstrčil špinavé nádobí.

Zálibně se na ni podíval a musel se hodně soustředit, aby necítil jen její končící krvácení. Téměř mu to znemožňovalo rozumně uvažovat. Bylo na ní vidět, jak se snaží poprat s jeho přítomností. Několikrát se nadechla, ale nikdy z ní nic nevyšlo. Rty se mu roztáhly do škodolibého úsměvu.

„Mělas příjemné sny?“ Opravdu se pokusila zachovat klid, to jí musel přiznat, ale nakonec převládl její temperament, vyskočila na nohy a pokusila se ho uhodit do tváře.

Obratně jí chytil za ruku, druhou ovinul kolem jejího pasu a přitiskl k sobě, pěkně mezi nohy, aby se mu nemohla vysmeknout. „Opatrně.“ Varovně zavrčel, ale hned jí zase pustil. Ustoupila dozadu a promnula si zápěstí, za které ji svíral. „Jsi v mém domě, tak se podle toho chovej.“

Byla dost chytrá na to, aby se mu nepokoušela vyhrožovat odchodem. I když to bylo právě to, co nechtěl. Stejně by ji nenechal. Jeho jasná převaha mu vyloudila úsměv na tváři.

„Takže, Amaro, jak se ti tu líbí?“ Máchl neurčitě kolem sebe a pohodlně se opřel na židli. Konverzace nebyla jeho silnou stránkou, často to nedělal a teď marně hledal vhodná slova. Vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Ve spánku se mu líbila víc, bez všech těch emocí.

„Odkud znáš moje jméno?“ Slyšel, jak na ni volali, ale to jí vykládat nebude. Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na lem košile v místě, kde se dotýkal jejího ramene. Ta její vůně mu zatemňovala mozek.

„Jak se jmenuješ?“ Pokusila se podruhé a pro jistotu ještě o krok ustoupila.

„Nijak.“ Byl si celkem jistý, že i jeho matka nějak pojmenovala, ale nikdo to jméno tak dlouho nevyslovil, že ho zapomněl.

„Každý se nějak jmenuje.“ Nesouhlasně zakroutila hlavou. Když shledala, že se odpovědi nedočká, nervózně přešlápla z nohy na nohu.

„Co se mnou bude?“

„Chceš jít? Jdi. Chceš zůstat? Můžeš. Sama si vyber.“ Tvářil se, jakoby se ho to netýkalo.

„Chtěla bych ke své rodině, ale nevím jak.“ Poškrábala se na hlavě, ale když viděla jeho pohled, který okamžitě sklouzl k nově odhaleným částem jejího těla, svěsila ruce podél boků. Právě velmi litovala toho, že si kdy svlékala šaty.

„Stačí projít těmi dveřmi, nedržím tě.“

„Ale je tam to zvíře a neznám cestu. Musíš mi pomoct.“ Uvědomila si svou chybu, sotva ta slova vykřikla.

„Musím?“ Povytáhl obočí do výšky.

„Zabij tu obludu, má rodina se ti odvděčí.“ Uměl si ten vděk živě představit.

„Proč bych to dělal?“ Ohradil se dotčeně. Podle toho, co viděl, její rodina za návrat nestála.

Sledoval ten urputný boj, který sváděla sama se sebou. Zjevně nebyl daleko od pravdy, když se domníval, že pro ně příliš důležitá nebyla.

„A když tu zůstanu, co budeš chtít za to?“ Předklonil se na svém místě, lokty položené na stehnech. Považoval svou nabídku za seriózní. „Všechno, co jsem měla cenného, sis už vzal.“ Došel ke své krásce a hrubou rukou jí pohladil po tváři, oči se jí leskly potlačovanými slzami. Osobně považoval panenství za obecně přeceňovaný artikl. Nijak by mu nevadilo, kdyby jí nebyla, ale ona se tvářila, jakoby jí sebral oblíbenou hračku.

„Nezdálo se, že bys byla proti.“ Usmál se, ale jeho upřímná snaha nebyla oceněna. Výbuch zlosti na sebe nenechal dlouho čekat.

„Byla jsem omámená tím nápojem!“ Strčila do něj. Ustoupil jen, aby ji nezklamal.

„Nenutil jsem tě to pít.“ Konstatoval lakonicky a široce rozhodil rukama. To ona se mu potulovala po domě a hledala skryté poklady.

„Ovšem, ale neváhal jsi toho využít!“ Ta její vzteklost se mu celkem líbila, pořád lepší než slzy.

„Některé věci jsou prostě příliš lákavé.“ Naklonil se k ní, aby jí políbil, ale odvrátila tvář.

„Takhle to teď bude?“ Zvedla k němu hlavu.

„Netvař se, že je to tak špatná nabídka.“ Tentokrát se nenechal ošálit a pevně chytil její tvář do dlaní. Políbil ji, jak nejjemněji to dokázal, a protože se nebránila, ještě nějaký čas v tom pokračoval.