Hvězda Ashenu 2. část

Anotace: Druhá část povídky Hvězda z Ashenu. Přijdou na řadu nečekaný odmítnutí a zvraty :)

Moriet se doopravdy těšil až se znovu setká se svojí lásku, zapříčiněno tím, že něco v jeho mysli zapomnělo na bolestný rozchod. Zapomněl na svoje kamarády který čekali až se jeden z nich stane Nositelem, na strýčkův důležitý dopis, důležitý úkol který byl i na jeho představy šílený vzhledem k svojí vrozený opatrností a nesmělostí. Tia ho odmítla z jednoho dobrého důvodu, který si ovšem Moriet nechtěl přiznat. Tiu doopravdy miloval, byl k ní milý a dokázal svoje city patřičně projevit, přesto v jeho srdci se něco skrývalo, co Tiu odradilo, že od něj odešla. Cestou přes pláň plnou pšenice a obilí si prozpěvoval, na jeho krku se povaloval z jednoho místa černý medailon a cítil jako kdyby se vznášel. Něco mu dalo křídla, tajuplná síla a svěžest která ho provázela cestou ho činila někým jiným než byl dosud. Bolest v jeho srdci byla rázem pryč a díval se na svět jinýma očima. Po chvíli cesty dorazil do vedlejší vesnice kde žila jeho milovaná. Byla to vesnice plná dřevěných domků s kamennými základy, i když touha znovu spatřit Tiu byla velká, nejdříve se chtěl vypravit za svým kamarádem Noreelem, nejchytřejším a nejdůvtipnějším myšákem kterýho znal. Dal se prašnou a jemně kamenitou cestou do zapadlé části vesnice kterou se tak často nechodilo, cestou ho míjeli stíny domů a úzkých uliček, než dorazil k Noreelovo domku všiml si jemně vyřezavaného napísu do vstupu příjemné zahrádky plné růží s domkem z třešnového dřeva, v nápisu stálo "Nevstupovat, jen na svoje vlastní nebezpečí". Moriet se tomu podivil, takový jeho kamarád nikdy nebýval. Jeho inteligence byla zároveň jeho kletbou, připadal si mezi ostatními až přííš chytrý než aby se s ostatníma zkamarádil. Ostatní ho brali za namyšlence, který byl vždy před všemi o pár kroků napřed. Ale tenhle nepřátelský nápis neměl jeho blízký kamarád v povaze. Když se ocitl u branky v patřičné vzdálenosti, hlasitě na ní zaklepal. Poté zakřičel "Noreele, to jsem já Moriet, můžeš mi otevřít ? Přišel jsem k tobě na návštěvu " ze stodoly hned poblíž jeho domku se ozval dobře známý příjemný hlas "Hned, kamaráde. Jen chvíli počkej". Dobře, řekl si v duchu Noreelovo přítel, upřel svůj pohled na lilie a řekl si, že by jednu lilii mohl přinés Tie. Po chvíli z malé stodůlky vyšel ztepilý myší humanoid s hnědou srstí se stříbrnými pruhy, jeho oči měli barvy toho nejčistějšího stříbra s příměsí rožhavené rudy, bělmo a část duhovky měl popraskanou červenými prasklinkami. "Ahoj kamaráde" začal Noreel a podal mu packu s precizně zastřihnutými drápky aby mi nikoho neškrábli, Moriet packu přijal a oba si podali ruce "Taky tě zdravím, dlouho jsme se neviděli ... co ta cedule, v čem vězí její poselství ? " řekl poeticky Moriet, tázaný myší humanoid se podíval jestli někdo po prašné, ne moc frekventovaný cestě na samotě nikdo nejde a řekl "Pojď dovnitř, řeknu ti to tam". Oba zalezli do dřevěný útulné chaloupky, Moriet si odložil cestovní prošívaný kabát na zdobený vešák a Noreel mu zdvořile nabídl čaj a něco k jídlu, Moriet jeho nabídku přijal, docela mu po delší cestě vyhládlo a začínal mít vyschlo v hrdle. Když jeho přítel vše k malému občerstvení připravil, posadili do pohodlných křesel u dřevěnýho vyleštěnýho stolku "Tak co, řekneš mi, co vězí za tou cedulí ?" zeptal se směle Moriet "No vlastně skoro nic. Jenom provádím malý experiment. Kolik myšáků to odradí a budou si myslet jaký jsem samotář a blázen ..." "Kecáš Noreele, vybal to" řekl bez rozpaků Noreelův společník "Dobře. Je to trochu odlišný experiment. Ale je to tajný, neptej se proč. Stačí ? Ale co jinak ? Co je novýho ?" rozvinul konverzaci Noreel okusující brokolicový keks
"Ráno mi přišel dopis, byl od mého strýce ... psal mi dost znepokojivý věci, výjimkou nebyla ani jeho vidina jeho blízké smrti. Nevím jak se ted se zachovat, můj strýc byl vždycky, jak to říct abych ho neurazil jeho památku, čistá duše s hlavou v oblacích. Někdy ho napadali dost šílený věci" řekl narovinu Noreelovo společník s modrýma očima a položil na stůl rozpečetěný dopis od strýce "Jseš si opravdu jistý, že tvůj strýc zemřel ? Co když si to celé nevymyslel aby nebyl na stáří sám ? Samohřejmě nechci znevažovat památku tvého strýce, posledního žijícího tvého příbuznýho, v případě kdyby byl doopravdy mrtev. Musíš vzít v úvahu všechny možnosti. Navíc jsme se domlouvali, že společně pokusíme dostat do výcviku na Nositele, abychom posloužili dobrý věci, ne čekat až císařství převezme inciativu a zaútočí na nás. To chceš všechno zahodit, jen kvůli zprávě která je s velkou pravděpodobností výmysl, můžeš si být doopravdy že si to tvůj strýc třeba nevymyslel?" "Nemyslím si, že by vtipkoval o svý vlastní smrti. Já jeho dopis beru ... vážně. Sakra, řekl jsem to. Je to přece můj "strýc", vlastně zpočátku jsem ten dopis nebral vážně, ale jestli existuje možnost, že umřel, musím ho naposled vidět. Je mi líto, skuste se stát Nositelé vy, já svojí šanci asi promarním. Idee jsou fajn, ale rodina je rodina." řekl se smutným hlasem s vědomím, že u svýho kamaráda zřejmě pozbude na vážnosti. Ale mýlil se "Dobře. Sice je to škoda, že s námi nejdeš za naší ideou, ale beru to tak , že chceš navštívit možná zesnulého strýce. " řekl taktně Noreel a pak se rozhlídl po místnosti na kamený krb nad kterým leželi dvě skřížený šavle "Podívej, to byli zbraně mého dědečka který je ukořistil v císařství. Tehdy jsme takhle zakřivené zbraně neznali, jen z pohádek. Agateyn je plný překvapení, to ti můžu říct. Zrovna včera jsem četl v jedné staré knížce kterou jsem měl schovanou v podkroví mé knihovničky, že v císařství se vyskytují obrovský zvířata s kly který se nepodobají žádnému zvířeti v naší fauně. Vyrůstají už v patém roce svýho života a tato dravá zvířata se vydavají lovit na vlastní pěst a o svojí rodinu se už nestarají. Z jejich hlavy jim vyrůstají rohy podobné který nosí u nás běžně vyskytující zvíře - beran. Jsou to doopravdy bezohledný zvířata. Knížka popisuje brutální vraždy prováděny popisovaným zvířetem. Jeho oběti byl především náš druh. Nechci na nic narážet, ale oba víme, že L.G měl pochybnou minulost, z ničeho nic se stal královským úředníkem za zásluhy pro království. Dokonce ho podehřívali z několika vražd. Tvůj strýc se o tebe nijak nezajímal, dokonce i když ti zmizeli rodiče, zůstal v hlavním měste a nijak se o tebe nestaral. Proč ted máš tak náhlou touhu ho vidět ? Když jako kamarádi jsme se dohodli, že náše poslání je stát Nositeli ? Jestli odejdeš, zradíš nás, všechny" Noreel dokončil monolog mluvící do Morietovi duše a upřel svoje oči na svýho kamaráda. Moriet naštvaně obrátil svoje oči sloup a pak se zahleděl na přítele držící nad ním ultimátum, stiskl pevně s naštvaním medailon, v tu chvíli se objevilo v pokoji napětí které se dalo krájet " Já prostě musím ... tam ject. Strýc mi poslal i tenhle amulet, rád bych jel s váma, ale rodinná památka a čest je přednější, nedal jsi moc na vybranou, ale věřím, že jednou mojí volbu pochopíš. Sbohem" řekl smutným hlasem Moriet a zvedl se, dříve pohodlného, teď nesnesitelného křesla cestou ke dveřím vedoucí pryč z chaloupky, Noreel sarkasticky utrousil "Pozdravuj nebožtíka strýčka, jinak samohřejmě štastnou cestu" tato slova už samohřejmě Moriet zahloubený v myšlenkách neslyšel, myslel na všechny na ty dobrodužství který s kamarády prožil, na nezdary na který narazili a na smích který provázel každý jejich krok. Ale to všechno je pryč. Musel se s nimi rozloučit, protože jeho strýček zemřel a jeho povinností je uctít jeho odkaz a převzít dědictví. Poslední myšlenka se týkala jeho milé, chtěl se s ní naposledy rozloučit než se vydá na cestu, říct ji sbohem dokud se znovu vrátí, aby mohlo být vše jako dřív.

Osaměle utíkal po lesní pěšině, černý amulet barvy saze se mu kolem krku kýval jako kyvadlo. Moriet se zastavil u jedné vrostlé lípy a skryl se za její listí, za stromem pozoroval myší humanoidku jak u řeky myla mýdlem špinavé oblečení, vytáhl lilii kterou ukořistil na Noreelovo zahradě z koženého opasku a ze svýho úkrytu se stromů vyrazil k řece a krásný myší humanoidce. Cestou si opakoval, že nesmí udělat sebemenší chybu, byl nervozní jako sáňky v létě, až nakonec z toho mu zadrhl kámen který mu stál v cestě a zakopl. Dívka která uslyšela něčí zakopnutí a pád, se otočila rychlostí jestřába lovící svojí oběť "Kdo tam ?" zněla její otázka do neznáma Peruliinského lesa. Odpověd se jí z dostala z Morietovo úst "To jsem já Tio ... arghh, asi jsem si vymkl kotník ...uhmm". Tia hned zaspěchala na pomoc a nechala koš s prádlem ladem u řeky, když se dostala k Morietovi uvítala ho se slovy "Není ti nic ?" "Uhmm, nic to není, je to jen vymknutý kotník ..arghh " "Vezmu tě domů, tam se o tebe postarám" řekla něžně Tia.

Moriet se probudil v hebké posteli, zřejmě bolestí omdlel a Tia ho musela nést celou tu cestu domů. Styděl se za sebe, nedokáže ani na poslední sbohem dát dívce květiny. Dveře od pokoje se otevřeli a do pokoje vešla Tia v zářivých zelených šatech "Áá, tady je můj omdlévač. U řeky jsi omdlel, tak mě nezbývalo než tě vzít ke mě domů ... dělám si legraci, přece bych tě tam nenechala" Tie podivně zableskli oči a její bývalý přítel si všiml medailonu barvy saze na jejíím krku. Moriet se podivil a řekl "Není to náhodou můj medailon ? " "Já myslela, že mi ho budeš chtít dát, jako kompenzaci za vyhoření našeho bývalého vztahu..." "Musíš mi ho vrátit, je to moje jedinná památka, co mi zbyla po mém strýčkovi. Ale chtěl jsem ti dát tohle " z opasku chtěl vytáhnout už zvadlou kytici, ale nenašel ji. Moriet se podíval úzkostlivě na Tiu "Nevíš náhodou kde je ta Lilie kterou jsem měl za opaskem ?" a v duchu se zastyděl, kolik dní tu tak musel proležet "Ahh, to by bylo romantický, čumáčku. Kdybys jen věděl, že jsi tu prospal témeř tři dny. Z jednoho vymknutého kotníku .. ." sarkasticky se zasmála" Tio, musíš ho vrátit, ten medailon. Nevím proč, ale chováš se divně, tohle nejsi ty" "Vždycky jsem to byla já. I při tom, když jsi na svoje kamaradíčky myslel víc než na mě. Nikdy jsi mě nemiloval. Já jen byla hloupá, že jsem si to nalhávala ..." Moriet nečekal a vyskočil z postele svůj zraněný kotník, kotníkem mu projela krátka bolest a rychlým pohybem sebral Tie medailon z krku. Tia zakřičela zlostí a chtěla mu za to dát pořádnou facku, ale minula, Moriet byl mrštnější, v poslední se na ní podíval, na dívku kterou kdysi miloval, která se tolik změnila. Nevěděl, že rozchod s ní tak zamává, musela si hodně vytrpět, tolik bolesti a tolik proplakaných nocí. Ale teď musel jít, cesta ho čekala a on se již rozhodl, vydá se na pouť uctít strýčkův odkaz. Vyběhl z pokoje a zavřel za sebou dveře, chvíli je držel aby nemohla Tia ven " To co jsi řekla nebyla pravda. Vždycky jsem tě miloval, jenže ty jsi to cítila jinak. Myslela jsi, že když jsem na tomhle světě sám, že s tebou budu trávit každou minutu, ale já jsem měl taky kamarády, který pro mě hodně udělali. Noreel a Cohen byli pro mě jako bratři. Ale nikdy jsem je neměl radši víc než tebe. Sbohem" řekl se smutným se slzou v oku a přestal držet dveře, nad myšlenkou co by mohlo být dál, se dal raději na útěk. Tia ho z celého srdce nenáviděla, nechtěl tu být když se rozpoutala pravá bouře, která se jen tak neutiší. Vyběhl z domu a pospíchal ke své chaloupce aby se připravil na cestu. Stejně měl pocit, jako kdyby se jeho celý svět rozpadal, nejdřív Noreel, pak Tia. Od té doby co mu zemřeli rodiče se mu něco takového nestalo, možná je to jeho osud, žít sám. Kdyby tu byl strýček, ten by mu určitě poradil, co dělat. Ale bohužel ani on není mezi živýma. Když se dostal domů, přes pšeničné a obilné pláně který nebyli pro tento výjimkou pro tento kraj, začalo pršet a prašná cesta se začala bahnit. Doma rychle sbalil jen to nejnutnější, bohužel i jeho čajová souprava patřila mezi "nejnutnější" věci, tak se jeho krosna postupně stala nadměru těžká. Když byl na odchodu, u jeho dveří stál myšák světlé barvy srsti, s očima barvy stříbra prokvetlé červenýma prasklinkama. Moriet v něm poznal okamžitě svého kamaráda Noreela.