Vlčí pečeť - 2.kapitola 2/2

Anotace: I když můj styl psaní není bůhvíjaký, zní to jako americká slátanina dnešní doby pro teen, tak tento příběh se mi v hlavě už tvoří delší dobu. Za každé přečtení či komentář budu neskonale vděčná. :-)

,,Tak, jsme tady,“ Usmála se na mně Eli svým šiřokým úsměvem a vtáhla mě do třídy, ze které vycházel obrovský ruch. Vtáhla mě do třídy a hlasitě za sebouch zabouchla dveře. V třídě se najednou rozhostilo ticho. Vtáhla mě rovnou za katedru. Cítila jsem na sobě několik párů očí. Moje ruce začaly být podivně vlhké a v žaludku se mu usadil nepříjemný pocit. ,,Poslouchejte, všichni! Tohle je Nina. Ode dneška je to naše spolužačka, chovejte se k ní dobře!“
Pak se obrátila ke mně. ,,Vím, že se nechceš sama představovat.“ Řekla mi tichým hlasem. V tu chvíli jsem jí byla nejvděčnější na světě. Znovu se na mně usmála a znovu mě chytla za ruku. Ukážu ti, kde budeš sedět. Všichni na mně zíraly, kromě skupinky dvou dívek a dvou hochů úplně vzadu. Ti si pořád mezi sebou povídali, jakoby se nic nedělo. Eli mě přitáhla k dívce, která ležela s hlavou opřenou o lavici. ,,Budeme hned vedle sebe, přes uličku,“ Na tváři jí pořád zůstaval ten zářící úsměv. Obdivovala jsem jí. Sedla jsem si vedle spící dívky, ale ta jakoby mě vůbec nepostřehla. Eli si sedla do vedlejší lavice a přitočila si židli ke mně. ,,Ještě nemáš učebnice, že?“ Zeptala se mě. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Tady máš zatím moje. Až bude pauza, skočíme pro tvoje.“ Znovu se na mně usmála. Přikývla jsem a zabodla oči do podlahy. ,,Ty toho moc nenamluvíš, viď?“ Její úsměv teď zmizel a mezi obočím ji naskočila starostlivá vráska. Pokrčila jsem rameny. Pak zazvonilo. Všichni se vrátili na svoje místa a stouply si do pozoru. Do třídy vešel učitel. Byl vysoký, s pískovými vlasy, které měl stáhnuté do hladkého culíku. Vypadal velice mladě a podle toho, jak se děvčata na něj dívala, byl pro ně něčím speciálním. Eli se ke mně naklonila. ,,Jmenuje se Gurovský. Je nejmladší z učitelského sboru. Učí matiku a jazyky. Je hodně oblíbený.“ Přikývla jsem na znamení, že rozumím a podívala jsem se na něj zpět. Přešel přes třídy a stoupl si za katedru. Položil si svoje učebnice na stůl a rozhlédl se po třídě. Jeho pohled se zabodl do mě.
,,Zdravím vás,“ Když jsem uslyšela jeho hlas, přejel mi po těle mráz. mráz. Měl sladký, protáhlý hlas, který mě naplnil strachem. Najednou jsem se bála, měla jsem sto chutí utéct. ,,Slyšel jsem od vašeho třídního, že k nám nastupuje nová kolegyně.“ Jeho oči se zabodly znovu do mě. ,,Doufám, že tu budeš spokojená.“ Usmál se na mně. Za jeho úsměvem jsem cítila nepřátelskost, čirou faleš. ,,Posaďte se.“ Vybídl zbytek třídy. Posadila jsem se. Dívka vedle mě měla blonďaté vlasy na ramena a nepřítomně zírala z okna.
,,Hej, Nino,“ Ozvalo se po mé pravici. Otočila jsem se k Eli, která mi vrazila do ruky blok s propiskou. ,,Sázím, že sis tohle zapomněla.“ Šokovaně jsem se podívala na papír. ,,Piš tam všechno zásadní, co bude říkat.“ Mrkla na mně a vrátila se zpět ke svému. Otevřela jsem blok. Na jeho první stránce bylo ozdobným písmem napsáno Nina. Její písmo bylo tak úhledné.
Učitel začal výklad. Mluvil svým protáhlým hlasem a vysvětloval různé rovnice. Nesoustředila jsem se. Pocit, který se do mě skrz jeho hlas vléval, byl paralyzující. Chtěla jsem se zvednout a utéct domů. Háček byl v tom, že jsem nemohla. Ruce se mi chvěly a za celou hodinu jsem nebyla schopná napsat ani čárku. Soustředila jsem se na to, abych se uklidnila. Nešlo to.
A pak najednou zazvonilo. Učitel se s třídou rozloučil a odešel. Najednou jakoby ze mě všechno spadlo.
,,Vůbec nic jsi nenapsala,“ Nahla se ke mně Eli. Lekla jsem se jejího hlasu a trhla s sebou. Přitom jsem nechtěně strčila do své spolusedící. Ta se ke mně otočila s podzviženým obočím. ,,Dávaj si bacha, zamrmlala, sebrala svoje věci a odešla. Mezi dveřmi se otočila a podívala se na mně znovu. Její pohled byl zaujatý. Přejela mě zkoumajícím pohledem a odešla. Ztuhla jsem.
,,Nechápu, co jí je. Vždycky se se všemi bavila, byla jednou z nejoblíbenějších. Teď je jako ropucha.“ Postěžovala si Eli. ,,Na, tady máš moje poznámky. Přepiš si to a nauč se to.“ Položila mi na stůl růžový blok. Kývla jsem a schovala si svůj i její blok do tašky. ,,Pojď, musíme jít na další hodinu.“ Sbalily jsme si věci a odešly. Když jsme procházely chodbou, lidé se po mně ohlíželi. Celou dobu jsem svírala popruh tašky a přála si zmizet. ,,Všichni po tobě koukají,“ Smála se Eli. ,,Neboj, zvykneš si. Všichni jsme se potkávali už na nižším, takže se všichni známe alespoň od vidění, ale ty tu jsi teď novinka. Usmívala se a dál něco povídala, ale já ji neposlouchala. V hlavě se mi pořád objevoval učitel Gurovský a jeho přeslazený hlas. Děsil mě a já se téhle představy nemohla zbavit.
,,Halo, Leo!“ Vykřikla najednou Eli. Trhla jsem s sebou. Podívala jsem se před sebe. Skrz studenty se k nám prodíral Leo s dalším klukem v zádech. Leo byl oproti ostatním hodně vysoký, většina studentů mu automaticky uhýbala. Někteří ho zdravili, ale on na pozdravy odpověděl zřídkakdy.
,,Díky, Eli, že se o ni staráš.“ Pak se otočil na mně.
,,Tak co první hodina?“ Jeho koutky se zvedly do úsměvu. Uhla jsem pohledem. Nechtěla jsem promluvit a bála bych se mu to říct. Nevěděla bych, jestli by si ze mě neutahoval. Pravděpodobně by to udělal jako otec. Přičetl by to tomu, že jsem se s moc lidmi nikdy nepotkávala a že moje reakce je přirozená. Jsou lidi, kteří mi sednou a kteří ne. Tak to prostě chodí, Nino. Ozvala se mi v hlavě jeho klasická věta, když přišlo téma na svět venku. ,,Děje se něco?“ Zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Nezdržuj, Leo.“ Odstrčila ho Eli, znovu mě chytla za ruku a táhla mě pryč.
,,Nebyla jsi to ty, kdo mě zavolal první?“ Zeptal se pobaveně Leo, ale jeho hlas zanikl mezi studenty, kteří se vzájemě překřičovali, aby se v hluku navzájem slyšeli.
,,Víš, trochu se ti divím,“ Řekla mi Eli, když jsme vešly do další třídy. Podívala jsem se na ni nechápavým pohledem. ,,Leo je tu jedním z nejoblíbenějších lidí. Každá holka by dala cokoli za jeho pozdrav. A ty s ním ani nemluvíš.“ Jako odpověď jsem znovu pokrčila rameny. ,,Leo říkal, že jsi nikdy nemluvila. Prý tě zná už dlouho. Chtěla bych někdy slyšet tvůj hlas.“ Usmála se na mně. Usmála jsem se na ni zpět, ale v hlavě jsem se zapřísáhla, že ho nikdy neuslyší. A to rozhodnutí jsem bohužel hned druhý den porušila.

Děkuji za přečtení :-)