Umí duše plakat?

Anotace: ... ano, umí ...

 

Ptáte se, zda umí duše plakat?

Já odpověď znám: ano, umí …

 

… protože od té doby, co jsem zemřela, pláči dnem i nocí.

 

Proč?- ptáte se?

 

Již jen to, že jsem zemřela v tak nízkém věku, je více než důvodem k pláči.

 

Ale můj příběh není jen o smrti … i když … možná právě o ní je …

 

 

 

Před několika lety jsem si našla přítele (nebo spíše mé živé já).

Milovala jsem ho.

A on miloval mě.

Věděla jsem to.

A vím to i teď, po smrti. Stále cítím tu jeho lásku …

… a jeho stesk. A bezmezný smutek …

Poslední měsíce jsme se dost hádali. Občas přiletěl i nějaký ten pohlavek.

Nikdy mě však nebil. Nevztáhl na mě ruku. Ne tak, aby mi doopravdy ublížil…

Ani přes naše neshody jsem ho nepřestala milovat…

 

Musí to vědět! Musím mu o tom říct!

 

Když mě můj vrah zavraždil, má rodina se k mému příteli obrátila zády. Matka i otec si mysleli, že on je ten důvod, proč jsem mrtvá. Že jsem se zabila kvůli němu, že jsem spáchala sebevraždu …

 

Ale jak jim mám říct, že to tak nebylo?

 

Řešení se našlo záhy. Ona. Dívka asi v mém věku, dívka, která mě slyšela. A viděla.

 

Byla médium.

Nebo mediátor. Jak chcete.

 

Zprvu se mě bála. Měla ze mě strach.

Ale já ji nenechala utéct.

Musela jsem jí říct, co se stalo.

Potřebovala jsem jí.

 

A nakonec, nakonec mi přeci jen uvěřila.

Vyslechla mne.

Soucítila se mnou.

A rozhodla se pomoct mi …

 

Vydaly jsme se k němu. Do bytu, ve kterém jsem s ním téměř dva roky žila.

 

Otevřel. A já, duše zemřelé, jsem se při pohledu na něj rozplakala.

Byl smutný, tolik smutný. Tolik ho má smrt bolela. Cítila jsem ty zarmoucené emoce … Ach!

 

Představila se. Řekla mu, kdo je. A že mě zná. Že zná mou duši.

 

Rozhněval se. Srdce se mu sevřelo téměř hmatatelnou bolestí již v okamžiku, kdy vyřkla mé jméno.

A třískl jí dveřmi před očima.

 

Bušila na něj, volala jeho jméno.

Neotevřel.

Nevěřil jí.

 

Otočila se ke mně.

„Musíš se do mě vtělit.“ pravila tiše.

Cože?- ptala jsem se.

„Musíš vstoupit do mého těla.“ naléhala.

Jak?

„Já nevím! Možná … možná pomůže, když zavřu oči a budu se soustředit jen a jen na tebe. A ty bys to měla udělat přesně opačně. Aby se naše duše propojily.“

Víš jistě, že to bude fungovat? Neublížím ti? Přeci jsem mrtvá!

„Nevím to jistě. Nevím to vůbec! Ale … je to jediná možnost, jak se s ním spojit.“

 

Zhluboka se nadechla.

Zavřela oči.

Hruď se jí pravidelně nadzvedávala.

Nádech.

Výdech.

Nádech …

Její rty soustředěně formovaly mé jméno.

 

Kdybych mohla, také bych se zhluboka nadechla …

 

Vletěla jsem do ní. Do jejího těla.

 

Okamžitě mě pohltila absolutní tma.

A v té tmě se ozýval jediný zvuk.

Tlukot srdce.

 

Volalo mě k sobě. Její srdce mě volalo …

 

Šla jsem za ním. Následovala jsem ten přenádherný tlukot, který mne vábil svým životem …

 

Chytni se mě- zašeptala mi její duše, když jsem vešla dovnitř toho živoucího chrámu. Chytni se mě. Pak otevři oči.

 

Přešla jsem k ní a dotkla jsem se jí.

Objala mě.

Celou mě pohltila.

 

Zhrozeně jsem zalapala po dechu, když mě plíce (její plíce) donutily nadechnout se.

Otevřela jsem oči.

Zase jsem žila!

 

„Lásko.“ zašeptala jsem.

Nezněla jsem jako ona.

Zněla jsem jako já!

„Lásko!“ zabušila jsem na dveře. „Lásko, prosím!“ naléhala jsem.

 

„Proč mluvíš jako ona?“ zavyl zmučeně a trhnutím otevřel dveře. „Proč máš její hlas?“

„Protože to jsem já, miláčku.“ rozplakala jsem se při pohledu do jeho bolestí sevřené tváře.

„Lžeš!“ zatřásl se mnou zoufale. „Nemůžeš být ona! Je mrtvá!“

„Musíš vědět, že jsem se nezabila. A nestalo se to kvůli tobě.“ vzlykala jsem. „Někdo … někdo mě zavraždil.“

„Prosím, přestaň.“ plakal, celý shrbený. Jednou rukou si unaveně otíral slzy, druhou silně svíral mé rameno.

 

Celý se třásl…

 

„Jsem to já. Prosím, věř mi. Nemám moc času …“ šeptala jsem mu do vlasů, když se s pláčem zhroutil k zemi.

 

Poté jsem mu zašeptala něco, co mohl vědět jen on. Co jsem mohla vědět i já. Co jsme věděli jen my dva …

 

Oči se mu rozšířily.

Poznal mě.

 

Stiskl mé (její …) tělo v náruči.

 

„Nespáchala jsem sebevraždu.“ řekla jsem mu tiše. „A už vůbec ne kvůli tobě! Tolik jsem tě milovala. A tak to zůstane navždy.“

„Neodcházej.“ prosil mě skrze clonu slaných a chladivých slz. „Zůstaň tu se mnou …“

„Nemohu.“ špitla jsem. „Nadešel můj čas. Musím odejít. Přišla jsem ti jen říct, že jsem se nezabila. Že s tebou zůstanu, navždy. Nikdy tě neopustím! A že tě… že tě milu …“

 

Můj hlas se vytratil.

Opět ovládla své tělo.

 

Byla jsem tolik smutná, že jsem mu toho nestihla říct více.

 

Ale utišil mne jen pohled do těch jeho nádherných očí, v nichž se společně s bolestí smísil konečně i pocit úlevy … a přijetí. Přijetí toho, že jsem mrtvá …

 

 

S mou matkou to šlo lépe.

Poznala mě.

Uvěřila.

 

A i ona se rozplakala.

Slzy jí smáčely utrápený obličej, kterého jsem se mohla naposledy dotknout.

A cítit tak matčiny emoce…

 

 

 

Vrátila jsem se zpět.

Zpět do prázdnoty, do světa zbloudilých duší.

Stále čekám na spravedlnost, čekám tu na nalezení mého vraha.

 

Ale už nepláču.

Naopak.

Cítím, že jsem již jednou nohou v Nebi …