Dračí tabulky: Část druhá

Anotace: "Jako bych padal z velké víšky a poté vysel ve tmě" Další povídky: DRačí tabulky: Část první a další.

Sbírka: Nejlepší z nejhorších

Slunce po chvíli vzdalo svůj marný boj o místo na obloze, která se zatáhla tmou a potichounku se schovalo za hory na západě, které se nejasně rýsovaly schované v dálce, pryč od tísnivě atmosféry. Čas od času zpoza tmavých mraků vykoukl měsíc a zalil les stříbrným světlem, přičemž rozpohyboval podlouhlé stíny statných dubů, které tu tiše stály a šeptaly příběhy dávných dob, nikým nevyslyšeni.
Malá mýtina jizvila svou existencí jinak neporušený strop větví a listů, které se k sobě choulily a hledaly útočiště před něčím, co viděly jen oni. Prstenec oblých skalek obepínal malé jezírko, jehož neporušená hladina připomínala zrcadlo a odrážela noční oblohu a příležitostně i paprsky měsíce, který váhavě vykukoval z pod mraků a vzápětí utekl pod ochranu dalšího.
Slabí vánek se opřel do korun stromů a rozpohyboval pokřivené větve, které svými bizarními tvary připomínaly pařáty, co se každou chvíli natáhnou k zemi a sevřou mé hrdlo do ocelového stisku, který se mě postupně vysaje život. Další závan větru připomínal tichý šepot, jakoby stromy chtěly upozornit na svou přítomnost a urvat si trochu mé pozornosti.
Ležel jsem v záplavě dek a spacáků nedaleko ohně, který se stěží prokousával tmou a osvětloval trojici stanů a okraji skalek, ze kterých jsem zachytil pouze nejasné obrysy ostrých hran. Oheň připomínal mdlí ostrůvek v moři tmy, světýlko, které mě chránilo před samotou a odhánělo zlé myšlenky a pocit tíhy.
Lehce jsem zvedl hlavu a přivřel oči nad prudkou bolestí, která vystřelovala s krční páteře a způsobila, že se mi zatmělo před očima a začal jsem zvracet tu trochu jídla, co jsem do sebe za dnešní den dostal. Počkal jsem, až se mi zrak vrátí do normálu a přestane mi zvonit v uších.
Cítil jsem se naprosto zmateně. Jen matně jsem si vzpomínal na tabulky ve své ruce a na intenzivní tlak pocitů a myšlenek, který mě drtil ze všech stran a přeházel všechny mé smysly, což způsobilo, že jsem byl naprosto dezorientovaný. Cítil jsem ničím neopodstatněný smutek, který se okolo mě vznášel v chomáčcích a já ho proti své vůli vdechoval. Cítil jsem trýznivou bolest, která byla tak opravdová, že jsem si myslel že je moje, přestože jsem hluboko v sobě cítil, že to tak není. Vyděl jsem záblesky obrazů, na kterých se pohybovaly Mlžné postavy a stály před zlatým sarkofágem. Zběsilí kolotoč záblesků pohlcoval mé myšlenky, které se slyly dohromady a vytvořily jakousi bezbarvou duhu, jejíž konec se nořil do mé hrudi a odhaloval bijící srdce…
Ozvaly se kroky tlumené kobercem spadaného listí a vytrhly mě ze zamyšlení. Přestože jsme byli uprostřed léta, příroda si dělala co chtěla a vytvářela noví řád, který popíral vše, na co si lidé za ta století, kdy magie spala a světem se šířil Pokrok, navykly a co zneužívaly ve svůj prospěch, v bláhovém přesvědčení, že zkrotily přírodu, která je brzy vyvedla s omylu a určila nové hranice. Magie prostoupila každý stroma vytvořila z něho přírodní baterii nahromaděné energie, kterou čerpaly všechny rostliny v okolí a rostly do fantastických rozměrů, které člověku vyrážely dech a povědomě ho nutily sklonit hlavu, nad tou monumentální ukázkou magie.
Nevědomky jsem si vzpomněl na Modré růže ve Francoisově skleníku, které dosahovaly výšky dospělého člověka a dokázaly měnit atmosféru ve svém okolí, přičemž ovlivňovaly myšlení každého, kdo vdechl jejich omamnou vůni. Také jsem si vzpomněl na pana Quida, obrovského motýla, na jehož lesknoucích se křídlech s otiskly obrazy Eiffelovky v době, kdy ji teprve stavěly. Podle Francise byl pan Quido časová anomálie, která bloumá časem a narušuje jeho plynulí tok. Ori byl svědkem toho, jak se čas ve skleníku dokonce zastavil a Quido poletoval mezi ostatními zvířaty, která vysela ve vzduchu. Pomalu jsem si začal zvykat na všechny ty podivnosti, které bych pře měsícem pokládal za projevy šílenství.
„Šípková Růženka se nám probudila.“ Prohodil zvesela Irwin a posadil se vedle mě. Hůl si položil vedle sebe a sebral termosku, která se povalovala nedaleko Oriho kabátu. Víčko po okraj naplnil nazelenalou tekutinou a podal mi ho. „Pijte, mělo by vás to dát trochu do pucu, vypadáte jako mrtvola.“
Irwin uměl potěšit. Přičichl jsem k tekutině. „Co v tom je?“
Irwin pokrčil rameny (což se mí vůbec nelíbilo) a nakousl jablko, které vždy vykouzlil zpoza kabátu a vypadalo to, jako by měl celou zásobu. „Po pravdě? Ani nevím. Je tu tolik nových rostlin, které jsem v životě nevyděl. Říkejte tomu třeba Irwinova medicína. A ne, není to jedovaté.“ Řekl dříve než jsem se stačil zeptat. Občas jsem měl pocit, jako by mi četl myšlenky, přestože nás neustále ujišťoval, že takovou moc nemá.
„Alespoň ne smrtelně,“ dodal s úsměvem a pohybem ruky mě vybídl, abych se napil. Váhavě jsem usrkl. Téměř okamžitě se mi po těle začalo rozlévat příjemné teplo. „Kde to vlastně jsme?“ zeptal jsem se a znovu napil.
„V bezpečí.“ Když viděl, že mi taková odpověď moc nepomohla, rozhovořil se. „ Původně jsme se měly držet plánu a pokračovat do Shefieldu, ale poté, co jsme vás odnesly do auta a vyjeli na dálnici, se auto samozřejmě porouchalo a Thomasovy –který se mimochodem pasoval na vrchního mechanika- se ho nepodařilo opravit. Při vašem stavu nepřicházelo v úvahu, abychom pokračovaly pěšky a hledaly auto, proto jsem se uchytily tady.“
Bolest hlavy začala ustupovat a ztuhlé svaly se začaly pozvolna uvolňovat. Konečně jsem se mohl pořádně narovnat, aniž by se mi zamotala hlava. I ruin přelétl pohledem zvratky, ale zdržel se komentáře. Pouze vytáhl několik sáčků a beze slova je přikryl, jako by se bál, že jen pouhý pohled ho přinutí rovněž zvracet. „Jak se cítíte?“ zeptal se starostlivě a přejel pohledem můj bezpochyby katastrofální obličej. Pod jeho pohledem jsem si připadal jako pod rentgenem.
„Je to lepší, díky.“ Odpověděl jsem a přejel si prstem po popraskaných rtech. „Ten váš magický nápoj –ať už v něm je cokoliv- zabírá neskutečně rychle. Jenom mi vrtá hlavou, co se vlastně stalo.“ Odmlčel jsem se a snažil se uspořádat si myšlenky. „Bylo to tak zvláštní. Jako bych prožil několik životů najednou a s každého ve mně něco uvízlo. To „něco“ byla ve většině případů bolest. Nemyslím tím fyzickou, i když ta tam také byla, ale především psychickou. Trhala mi duši a převrátila všechny myšlenky na ruby. Nedokážu to přesně popsat, jako bych padal z velké víšky a poté vysel ve tmě. Bylo to prostě šílené…“
Irwin chápavě přikývl. „To co jste prožil… Zkrátka, lidská mysl není stavěná na takoví tlak. Neokázal jste unést všechnu tu energii, což je věc, za kterou by jste se rozhodně neměl stydět. Nejedná se o žádný projev slabosti, i když vám to tak může připadat. Reagoval jste stejně, jako by reagoval i sebe silnější člověk. Musíte se smířit s faktem, že na rozdíl od ostatních –mě nevyjímaje- jste, co se týče magie, vnímavější a vaše mysl funguje na principu vodiče. Magie s tabulek, nahromaděná za stovky let a dlouhou dobu uvězněná, vás použila jako bránu, skrze kterou se mohla rozptýlit do okolí. Ostatně když jste omdlel, cítil jsem a určitě ne sám, jak se vzduch v kostele chvěje a promítá obrazy dávných dob. Přiznám se, že z některých se mi zježil ten zbytek vlasů, co mám. Ne všechno se tehdy odehrálo v pokoji,“ vysvětlil. „Každopádně to co bylo uvězněno v tabulkách, všechny pocity, myšlenky a obrazy se zformovaly v prostoru a svou silou zasáhly každého z nás, i když ne tak silně jako vás, samozřejmě.“ Kousl do jablka a upřel zrak do tmy.
Snažil jsem si to všechno v duchu poskládat, což dost dobře nešlo, když se tichem neslo Irwinovo mlaskání. Vůbec jsem tomu nerozuměl, jediné, na co jsem mohl myslet, byla otázka: Proč já? To musím být vždycky originál?
„Máte bohužel zvláštní schopnost přitahovat a uvolňovat energii.“ pokračoval. „Při troše cvičení, lze tuto schopnost samozřejmě ovládnout a využít ve svůj prospěch. Ale chce to pěknou dávku trpělivosti a nic se nesmí uspěchat. I magie se může zvrtnout, pokud jí nemáte pevně po kontrolou.“
Neušlo my to jeho „bohužel“. „Takže mám vlastně podobnou schopnost jako Ori, že?“ ujišťoval jsem se.Irwin se trpce usmál nad mým nadšením, které se mi nepodařilo plně zakrýt.
„S vím způsobem ano, i když Oriho schopnosti jsou spíše pasivní, tj. závislé na vnějších faktorech, jako je místo a čas. Navíc je nedokáže vždy stoprocentně ovládnout, což sebou nese vážná rizika, na které jsem ho už mnohokrát upozorňoval. Nevím proč to tak je, možná to má něco společného s jeho výbušnou povahou, kterou sice může potlačit pomocí meditace, ale někde uvnitř jí pořád má. V jeho případě se jedná pouze o energii, kterou sice může použít a jakštakš nasměrovat, ale nedokáže jí spolehlivě kontrolovat a udržet na uzdě.
Kdežto vy“ bodnul mě prstem do hrudi. „Máte dostatek trpělivosti, aby jste aby jste svou schopnost dokázal nejen ovládat, ale i rozvíjet. Nepopírám, že se nám to může hodit, ale pamatujte, že s mocí jde ruku v ruce i zodpovědnost. Vím, že je to dost otřepané fráze, ale v magii platí dvojnásob.
Každopádně to co jste dnes prožil, by vás nemělo ohrozit. Myslím tím po fyzické stránce.“
Nemělo? Ale mohlo by. Bylo sice pěkné vědět, že jsem ze všech nejblíže k magii a že jsem něco jako super baterie a vodič v jednom, ale i baterie se může poškodit. Natrvalo.
Zahnal jsem podobné myšlenky a místo toho se nejistě postavil. Lehce jsem se zakymácel a pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že mám na nohou neviditelné závaží, ale přesto to bylo lepší.
Zatímco jsem přecházel sem a tam a snažil se rozpohybovat ztuhlé údy, přičemž jsem nezapomněl popíjet Irwinovu medicínu, Morgana se neslyšně vynořila ze tmy s otepí dřeva v náručí. Jako vždy mi její krása vyrazila dech a srdce vynechalo dva údery, než se opět probralo k životu. Zpupně jsem zavrtěl hlavou. Nelíbilo se mi, jak mě její krása ovlivňuje a působí zmatek v mé hlavě. Přestože jsem pochyboval, že to dělá vědomě, nenáviděl jsem jí za to, že vždycky prorazí mou obranu –aniž by se nějak snažila- a já jsem nucen ukázat karty.
Dřevo hodila vedle ohně a beze slova, aniž by nám věnovala jediný pohled, zmizela v jednom ze stanů. Její odtažitost, kterou dávala tak okatě najevo, mě upřímně mrzela. Pomalu jsem začal vzdávat jakékoliv pokusy navázat s ní kontakt. O to víc mě to k ní táhlo, přestože jsem to pečlivě skrýval a namlouval si, že mi je úplně ukradená. Neměl jsem ponětí, co k ní vlastně cítím. Bylo to všechno tak zmatené. Jeden den jsem jí měl rád a druhý den jsem jí propaloval pohledem, jako by byla nepřítel. Bál jsem se v tom šťourat s vědomím, že bych to mohl ještě víc zamotat. Bylo pro mě opravdu těžké, uspořádat si myšlenky a uvažovat s chladnou hlavou, když jsem na sobě nestále cítil její chladné oči, jako by čekala až udělám chybu a všechny zklamu.
Upřímně jsem záviděl Thomasovy, který byl s Kathy propojený a sdílel její myšlenky, takže vždy věděl, co si o něm myslí a nikdy nebyl na pochybách, co k němu cítí. Byli neodlučitelným párem, jako siamská dvojčata. Magie je dala dohromady a vytvořila z nich jednu bytost. Vůbec se nemusely trápit bodování vztahu a seznamováním. Prostě abraka dabra a bylo vymalováno. Věděly o sobě všechno, aniž by prohodily jediné slovo…
Ori s baterkou v ruce, která s vím světelným kužele na okamžik osvětlila tmavé kouty mýtiny, přeskočil spadlí kmen a pozdravil nás kývnutím hlavy. Jeho asijské rysy byli v záři ohně ještě patrnější.Posadil se k ohni a napíchl si buřt. Zatímco s ním zběsile točil nad ohněm, tiše si pobrukoval něco od Franka Sumatry.
„Kde je Thomas s Kathy,“ zeptal se Irwin.
Posadil jsem se blíže k ohni. Ori přihodil větev do ohně a vzápětí do vzduchu vystřelily jiskry. „Muchlujou se ve křoví,“ zabručel a já v jeho hlase zachytil osten žárlivosti. Musel jsem otočit hlavu, abych zakryl úsměv. Ori se delší dobu Kathy neobratně dvořil, přičemž si s Tomase udělal nepřítele. Uběhlo mnoho času, než si konečně uvědomil, že její místo je po boku Thomase a že nemá šanci. Nesl to statečně, i když se čas od času neudržel a pronesl kousavou poznámku ohledně jejich vztahu.
„Zajímalo by mě, kdy rozluští ty velebláboly v té kronice. Měly by se tomu začít vážně věnovat, protože je to jediný naše vodítko, který nás doufám zavede k dalším?“zamručel znovu.
Irwin pokrčil rameny a pohrával si s větvičkou. „Už tak jsou pod tlakem. Snad jste si nemyslel, že budeme nacházet tabulku za tabulkou jako na běžícím páse a do týdne budeme mít vystaráno. Horác byl vyčuraný chlápek a měl poněkud zvrácený humor, co se psaní týče. Důležitá vodítka schoval pod záplavu nesmyslných slov a bezcenných hádanek. Je velmi obtížné, rozluštit důležité informace od těch nepodstatných a neustále si dávat pozor, aby jste něco nepřehlédly. A když už se vám podaří shromáždit ty útržkovité informace, musíte je poskládat dohromady. Na získané poznatky se musíte podívat z více úhlů a uhodnout jejich skrytý význam. Nemůžete se proto divit, že jim to trvá tak dlouho.“
„Já nechápu,“ zasáhl jsem do rozhovoru. „Když to byl takoví chytrák, proč to napsal tak složitě? Proč nenapsal jenom to důležité a to ostatní si odpustil?“
„Jak říkám, měl zvrácený humor. Možná to bylo jeho povahou. Nenáviděl snadná řešení a vše dělal hrozně složitě.“
„No bezva,“ ozval se Ori a sarkasmus z něho přímo odkapával. „Takže to může trvat třeba týden, než to přeložej? To je sice pěkný, jenže co když nemáme ani ten týden, co?Co když to nestihnou a mi Viktora neprobudíme dřív, než se ty hranice mezi námi a Pustinami zboří nadobro?“
Irwin se zachmuřil a tvář mu potemněla. Zdálo se mi, že váhá s opovědí, čehož si musel všimnout i Ori, který najednou znervózněl, jelikož byl zvyklí, že od Irwina vždy dostal okamžitou odpověď, která ho uspokojila. Ale tohle téma jsme zatím nerozebíraly, přestože jsem okolo něj často bruslily. Nikdo u nás si nechtěl připustit, že bychom mohly selhat, přestože jsem s tím samozřejmě musely počítat, protože taková možnost tu vždy byla.
„Pořád máme dost času,“ zavrčel vyhýbavě. „K tomu, aby Nebeské bytosti prolomily hranice, potřebují dostatek energie s úplňku. Je to jediný zdroj, ze kterého mohou takhle na dálku čerpat. Navíc nestačí jeden měsíční cyklus, jako je tomu u Brány do Ústraní. K tomu, aby se zachytily v tomto čase a prostoru, potřebují ohromné množství energie, kterou si naštěstí nedokážou vycucat s prstu. Takže jim nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat. A ani tehdy, až budou mít dostatek energie a prolomí hranice, nemohou jen tak zamávat Pustinám a pustit se do nás. K materializaci potřebují vybrat dobu, kdy je zemská magie nejslabší, aby okázaly prolomit její odpor a neodmrštilo je to nazpátek. Podle mích výpočtů, je zemská magie oslabena 3.října, i když to nemůžu říct s jistotou,“ přiznal neochotně. „Ale to není důležité. Máme dost času,“ opakoval tiše, jako by se snažil přesvědčit sám sebe.
3.října. Nejosudovější datum v dějinách planety. A my měly jen zhruba tři měsíce na splnění úkolu, u kterého jsme si ani nebyli jistí, jestli jeho splněním něco změníme. Tři měsíce. Dvě tabulky, deset jich zbývá. Bylo to tak ohromné číslo, vzhledem k naší nezávidění hodné situace.
„Pořád nějak neslyším odpověď na svou otázku, starouši. Víte, abych řekl pravdu, docela jsem se bez toho vašeho data obešel. Alespoň jsem mohl žít v nevědomosti a nemusel jsem počítat a nemusel jsem počítat, kolik nám zbývá času. Teďka uvidíme, jak běží jako prase a my s tim nemůžem nic udělat. Ale mě teďka zajímá, co se stane, až to dojde do bodu, kdy nám nezbyde žádný čas a voni přídou?“
Irwin se na něho chladně podíval. „Nebudu vám lhát. Můžu tady vyjmenovat tucet scénářů, jak to dopadne. Což nemá cenu, protože ani jeden by se vám nelíbil…“
„Co se stane!?“ zavrčel Ori netrpělivě a z konečků prstů mu sršely jiskry. „Nechci žádný podělaný scénáře, kurva!“
„Ori, prosím“zamumlal jsem.
„Žádný Ori! Mám dost toho, jak furt přeskakuje na jiný téma. Mám dost vyhýbavejch odpovědí. Chtěl jsem jenom jednoduchou odpověď, nic víc. Ale buď je tady starouš natvrdlej, nebo si ze mě dělá jenom prdel. Takže to zopakuju: Co se stane, až dojde na 3.října a oni sem naklušou v plný parádě?“
„Pak bude konec…“zavrčel Irwin ostře. „Jasné, prostě kaput!“
Cítil jsem, jak je mu nepříjemném vyslovit zjevnou pravdu, která byla v rozporu s jeho optimistickou povahou. Nikdo z nás nebyl připravený, čelit možnosti, že to prostě neokážeme tento rozhovor ještě více prohluboval naše pochyby.
Pak bude konec. Znělo mi to stále v hlavě. Otřásl jsem se. Najednou jsem si uvědomil tu skličující zodpovědnost, která spočívala na našich bedrech. Nejhorší na tom byl fakt, že i kdybychom probudily Viktora, stejně nedokážeme vrátit vše do normálu. Svět bude navždy jiný, bez ohledu na to, jestli uspějeme nebo ne. Jistě, pokud se nám to povede a pokud se Viktorovy bude chtít –a já doufám, že ano- tak lidstvo nejspíš přežije, ale odsune se na vedlejší kolej primitivity . Bohové a mýtické bytosti, ne my, budou vládnou světu a my budeme živořit v jejich stínu. Nakonec se staneme otroky vlastní existence. Zdálo se mi, že ať to dopadne jakkoliv, ať už se jakkoliv rozhodneme, lidstvo se stane jenom podřadným druhem, hříčkou přírody.
Pokračování příště…