Strážce přírody: Kapitola 2. Naděje umírá poslední

Anotace: Dnešní kapitola je trošičku kratší. Snad se Vám i přes to bude líbit. Opět, jakoukoliv kritiku uvítám a pokud najdete chyby a budete mít náladu, prosím napište mi je :).

Sbírka: Strážce přírody

Město bylo skoro prázdné, všichni totiž ještě spali. Normálně bych taky asi ještě v 5 hodin ráno podřimoval, ale zvědavost mi nedala. Musel jsem zjistit, co Jeremiah plánuje. Měl jsem z toho trochu obavy, přece jen je do své práce velice zapálený a je schopný udělat cokoliv, jen aby lidstvo utrpělo nějakou ránu. Možná si řeknete, že nemůžeme všechny házet do jednoho pytle, obyčejní lidé přece nemají žádný vliv na to, co se děje kolem nich. Jsou jenom maličké figurky, které dopomáhají velkým hráčům. Podle mě je to hloupost, omluvte můj slovník, ale pokud by se lidi spojili, tak ti velcí hráči mají pramalou šanci. Nemůžeme být přece jediní komu to, co se děje na naší planetě vadí. Tedy, aspoň doufám, že nejsme. Tím tedy myslím mě a členy Stop Lidstvu.
Všude po městě svítila pouliční světla, bylo to sice tím, že bylo velice brzo ráno, ale po pravdě jsou zapnutá celý den. Už ani Slunce nepronikne přes tu temnotu. Neonové nápisy, všudypřítomné holografy a osvětlení přece v klidu nahradí jakýkoliv přírodní druh světla. Aspoň to si evidentně obyvatelé mysleli.
Prošli jsme kolem novinového stánku, vždycky když u něj projdu tak se divím, že i v této době ještě existují noviny v papírové podobě. Nikdy jsem si je nekupoval, ale dnes jsem měl tušení, že by tam mohlo být něco zajímavého. Tučný nadpis: „KARAVANY SE SUROVINAMI Z MARSU DORAZILY“ mě přesvědčil, že jsem měl pravdu.
„Tak už ani ostatní planety nejsou v bezpečí,“ pomyslel jsem si a povzdechl jsem.
„Nejdřív zničíme naší krásnou Zemi, pak budeme nadávat nad tím, že je poničená místo toho abychom se snažili svou chybu napravit, a pak hezky budeme ničit i další planety,“ prohnalo se mi hlavou. Po chvilce přemýšlení jsem noviny znechuceně zmuchlal.
„Vidíš to moc černě Dive, ber to z té lepší stránky, aspoň hodně lidí na ten Mars zmizí,“ vytknula mi Aydu mou myšlenku.
„Vidím to moc černě? To si snad děláš legraci ne?“ zaburácel jsem přes celé náměstí, až se i Aydu lekla.
„Co se to s tebou sakra děje? Tímhle tempem za chvíli zničíme i další planety a tobě je to jedno?“ křičel jsem dál a vůbec mi nevadilo, že bych třeba pár lidí vzbudil. Ovládal mě strašný vztek, jak na Aydu tak na všechny ostatní.
Aydu nic neřekla, celou cestu jsme neprohodili ani myšlenku. Šla vedle mě se staženým ocasem a evidentně na mě měla vztek nebo se mě bála. V tu chvíli se to nedalo rozpoznat a i to mě trochu děsilo, přeci jen jsem měl být schopný číst i její emoce. Cestou jsem natrefil na pár holografických billboardů s portrétem muže, který se usmívá a má pod sebou nápis: Pro Vás to nejlepší. Byl to billboard na obrovskou společnost, která ovládala celé město. Sanoil, tak znělo její jméno. Měla v malíku vše, doslova vše, od potravin přes pohonné hmoty po hračky, vždycky když jsem ho viděl, udělalo se mi trochu špatně.
Konečně jsme po dlouhé cestě dorazili do sídla „Stop Lidstvu“, abych se přiznal, moc jsem tam ty lidi neměl rád, ale bylo to moje poslední útočiště a dávalo mi to jistotu, že tu stále jsou lidi, kteří mají chuť bojovat a chránit tento svět. Jediný kdo mě zaujal, byla mladá Jenny. Byla jako já před několika stoletími, plná nadějí a chuti bojovat, vždy měla vlasy rozcuchané a v nich pár listů ze stromu, které byly vždy čerstvé, bylo to zvláštní a vždycky jsem si lámal hlavu, kde je asi tak bere nebo proč je tam vůbec má. Nikdy ale s nikým nemluvila, až sem měl pocit, že byla němá. Ještě než jsme vstoupili, tak mě Aydu zastavila packou a vyslala mi omluvnou myšlenku. Pořád jsem měl na ní vztek, ale pro tuto chvíli jsem měl víc starostí s tím, co se bude dít dál než s ní a tak jsem jí jen řekl „To je v pořádku“ a šli jsme dál, i-když i ona sama věděla, že to opravdu v pořádku není.
Vždy když vejdeme dovnitř, čeká na Aydu malá Leila, dcera Jeremiaha a jeho manželky Laury.
Ani dnešek nebyl vyjímkou a Leila se přitulila k Aydu jako k velikému plyšákovi.
„Ahoj Aydu, ahoj Dive,“ pozdravila nás oba. Aydu na pozdrav zavrtěla ocasem a já jsem ze sebe zkusil vypudit takové přátelské „Ahoj Leilo“ a zeptat se „prosím tě, kde máš tatínka?“
Leila jen prstem ukázala na místnost naproti nám. Poděkoval jsem jí a nechal jsem jí s Aydu.
Vešel jsem do místnosti, Jeremiah se na mě podíval a řekl: „Aaa Diviacus, příteli, čekali jsme na tebe.“
Usmál jsem se a na všechny jsem pokývnul hlavou na pozdrav, jediná Jenny mi úsměv oplatila.
„Jsme tedy všichni? Výborně, můžeme teda začít,“ promluvil Jeremiah. Všichni byli asi tak zvědaví, jako já.