Strážce přírody: Kapitola 4: Jelen

Anotace: Je tu další kapitola :) Dělal jsem jí tentokrát na dvakrát, v první verzi se vyskytovalo slovo Jsem až příliš často a to se mi moc nelíbilo. Ale vám se snad tato druhá verze líbit bude :). Opět, pokud narazíte na nějakou pravopisnou chybu (o čem v této k

Sbírka: Strážce přírody

Kapitola 4: Jelen

Dlouhá léta ve mně kolovala naděje, že objevím jedno z „Dětí přírody“. Takové bylo pro mě označení pro všechny druidy, dryády, elfy, najády, nymfy, bosorky a v podstatě všem bytostem, které uctívaly přírodu jako já.
Že by po tak dlouhé době čekání nastala konečně ta chvíle?
Zdálo se to nemožné. Asi by bylo i lepší, kdyby to nakonec nebyla pravda.
Přeci jen by to znamenalo, že druid ve mě nerozpoznal dryádu, bytost, ze které sálá energie na míle daleko. Ale tato myšlenka mě rychle opustila. Měl bych se spíš radovat, protože by to znamenalo, že je stále naděje.
Po několika minutách čekání mi vyslala Aydu, myšlenkový signál ať se vypravím do sklepa, že je Jenny připravená si se mnou promluvit. Cestou do sklepa mi běhalo hlavou plno otázek a možných, až hrůzných odpovědí na ně.
Jakmile se otevřely dveře od sklepa a já sešel dolů, byla jedna z věcí, nad kterými jsem si lámal hlavu, zodpovězena. A to sice to, jak dostala Aydu Jenny do sklepa.
Aydu totiž opět ležela na břiše a Jenny jí vší silou drbala. Pravděpodobně jí do toho sklepa nalákala svojí „nekonečnou roztomilostí“. Hlavou mi proběhlo, že bych se měl ptát rychle, ono když nachytáte postaršího chlapa s mladou dívkou ve sklepě, tak vám to asi bude trochu divné.
„Ah, Samueli… Co vy tady děláte? To je váš pejsek?“ vyhrkla na mě překvapeně Jenny. Když Aydu slyšela slovo pejsek, tak se okamžitě postavila na všechny čtyři.
Nedošlo mi, že mě zná jen pod jménem Samuel Devir. Vlastně jediný, kdo mi říká mým pravým jménem, je Jeremiah. Asi si myslela, že Diviacus je jen nějaká moje přezdívka či co.
„Neříkej mi prosím Samueli,“ vyklouzlo mi z úst.
„Ale vždyť se tak jmenuješ,“ zasmála se velice nervózně Jenny a pokračovala, „hele za chvíli končí pauza, asi bychom měli jít.“
Bylo na ní vidět, že moje společnost jí dobře nedělá. Ono se asi není čemu divit. Nijak dobře jsme se neznali a já vypadal jako blázen co se vyválel v mechu.
„Budu mluvit rychle, protože vidím, že mi moc nevěříš. Nejmenuji se Samuel Devir jak si asi myslíš, moje pravé jméno je Diviacus. Proto mi taky Jeremiah říká Dive. Jsem pradávný několik set let starý druid. To stvoření, které právě drbeš je moje Okusay a jmenuje se Aydu. A není to pejsek, ale vlčice. A ty podle všeho jsi mocná dryáda. Ochránkyně lesa a stromová strážkyně,“ vypadlo ze mě, až překvapivě rychle.
Jenny stála jako opařená. Nezmohla se na jediné slovo, a tak jsme na sebe asi dvě minuty jen koukali.
„Vypadáš, že tě tohle všechno dost překvapuje. Stále nevím, jestli se mnou hraješ nějakou hru a děláš, že nevíš, kdo jsi, nebo to opravdu nevíš,“ rozezněl se můj hlas do ticha.
„Já opravdu nevím, o čem to mluvíte. Vždyť já vás ani pořádně neznám a vy tady najednou na mě vyhrknete takovéto věci, řekněte mi, co byste si o tom na mém místě myslel vy?“ dodala vyděšeným hlasem Jenny.
A asi měla pravdu. Navíc vypadala, že opravdu neví, o co jde a čím je. Ale já neztratil naději. Musel jsem za každou cenu zjistit, co je opravdu zač.
„Poslouchej mě, tam venku je nicota. Skoro veškerá vegetace z našeho světa odešla. Zvířata držíme v klecích, jako by to byly naše hračky. Pokud mi opravdu nelžeš a nevíš, co se děje, nebo na co se tě to vlastně ptám, beru. Ale věz, že pokud to na mě hraješ, tak pro mě nejsi žádná ochránkyně, ale jen nějaká ubohá víla,“ řekl jsem jí asi až příliš ostře.
Jenny byla jako kámen, byl vidět její strach ze mě. „Právě z tohoto důvodu bych ráda pomohla, ale s žádnou dryádou nemám nic společného, vážně,“ vydala ze sebe s náznakem pláče.
„Dobře, pokud mi tedy opravdu nelžeš, nechám tě na pokoji. Jen pro mě udělej jednu laskavost. Mohla by ses prosím kouknout Aydu do očí? Myslím, že z toho válení se po zemi se jí tam něco dostalo,“ zkusil jsem jí požádat. Protože pokud se dryády či jíní zadívají do očí Okusay, jejich pravá podoba vyplyne na povrch. Byla to dost divná taktika z mojí strany, ale bylo to to jediné, co mi zbývalo.
Aydu věděla, o co jde tak mi pomohla a hrála, jako by měla něco v oku. Jenny se jí tedy zahleděla přímo do jejích světle zelených očí a Aydu začala.
Jakmile se zahledíte takto mocné bytosti do očí a ona sama to chce, zastaví se pro vás na chvíli svět.
A přesně to se stalo Jenny, zasekla se. Chviličku se nic nedělo, a tak mě polil strach. Asi jsem se opravdu spletl. Přeci jen, že by se tady objevila dryáda? V téhle době? Krutá pravda mi začala procházet hlavou. Žádné jiné „Dítě přírody“ nepřežilo.
Ovšem po takových pěti minutách, což je extrémně dlouhá doba, se začalo něco dít. Aydu se příšerně rozklepala. Jenniny oči zazářily a kolem ní se začal tvořit kruh z mechu, všude začali poletovat motýli. Listy v jejích vlasech se zazelenaly ještě více než před tím a začaly jí růst malinké kopretiny od kořínků vlasů. Z hnusného a vlhkého sklepa se stal ráj na Zemi. Všude byla cítit zeleň a krása přírody.
Jakoby toho všeho nebylo dost, ze zad jí začaly vyrůstat křídla, nebyly nijak perleťově bílá, ale trošičku hnědě špinavá. Její nehty se prodloužily a zašpičatěly. Trochu mě to všechno vyděsilo, ale zároveň uchvátilo.
A najednou přišla pro mě asi nejzajímavější věc. Za jejími zády se zjevilo jakési zvíře.
Po chvilce se začaly rýsovat parohy. Byl to přízrak majestátního jelena, který se nad samotnou Jenny sklání jako by jí chtěl přede mnou chránit.
Tak jak tyhle všechny věci přišly, tak hned zmizely. Aydu nevydržela tu sílu a musela přerušit spojení mezi ní a Jenny, aby náhodou neublížila jak jí, tak sobě.
„Hmm ne, vypadá to, že tam nic nemá, Sam.. Pardon, Dive,“ pronesla do ticha Jenny.
Šok z toho co se stalo, mě stále neopustil a tak mi chvilku trvalo, dát si vše zase do pořádku. „Eh, jo dobře, děkuji ti moc, Jenny,“ dodal jsem poněkud nervózním hlasem.
„Není vám něco?“ zeptala se Jenny starostlivě.
„Ne, to je v pořádku, děkuji. Moc se omlouvám za to divadlo. Mám občas pěkně bujnou fantazii,“ vypadlo ze mě v naději, že nějak tu trapnou situaci napravím.
„Ano, to opravdu ano,“ řekla Jenny rozklepaným hlasem, evidentně už chtěla pryč, a tak rychle prošla kolem mě a dveřmi ven. Nebo spíše proběhla, asi se mě opravdu bála.
„Viděl jsi to samé co já?“ zeptala se mě okamžitě Aydu.

Kývnul jsem a naprázdno polkl. „Ano, viděl. A řeknu ti jediné. Takhle dryáda opravdu nevypadá,“