Strážce přírody Kapitola 6: Vize

Anotace: Po dlouhé době se zase vracím, tentokrát s trochu kratší, leč pro příběh důležitou kapitolou :). Pokud najdete chyby a budete ochotní a hodní mi je pošeptat, moc vám za to poděkuji :)

Okamžitě po přečtení jsem si šel lehnout. Byl jsem příliš unavený na to, abych přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo.
Během noci se mi zdály podivné věci. Sny jsou jediná věc, kterou s Aydu nesdílíme. Kdyby se mi zdálo to co jí, asi bych za chvíli zešílel. Nedokážu si představit co se v noci děje v té její „palici“.
Nicméně moje sny by se daly přirovnat k horské dráze. Lítaly z pozitiv do negativ. Viděl jsem krásné lesy plné života a krásy, ale o chvíli později začal les hořet, všechno začalo umírat.
Pak jsem se octnul na překrásné louce, nedotknuté, po které vesele skotačili králíci. Po pěti minutách se z louky stal uhelný důl, u kterého nic nežije.
Netuším proč, ale pomatuji si každý moment z každého snu, který se mi tu noc zdál. Ovšem jeden vyčníval. Nacházel jsem se v opuštěné místní nemocnici. Všechny dveře do pokojů byly zavřené a nemohl jsem je otevřít. Až na jedny. Stálo na nich „natura“ což v latině znamená „Příroda“. Podlehl jsem pokušení a vstoupil jsem dovnitř. Na pokoji byla pouze jedna postel a okno. Na posteli ležela stará a seschlá žena, která vypadala jako by měla každou chvíli umřít.
„Najdi je, zachraň mě, obnov řád, nastol harmonii,“ vypustila ze svých úst stařena. Mluvilo se jí zřejmě velice těžko, vydávala ze sebe pouze hesla a to ještě velice chabým hlasem.
Chtěl jsem se zeptat koho, nebo co tím myslí, ale nemohl jsem otevřít ústa.
„Najdi je, zachraň mě, obnov řád, nastol harmonii,“ opakovala pořád a pořád dokola.
Nemohl jsem se už ani pohnout. Nohy jsem měl jak přikované k zemi.
Najednou, jako blesk z čistého nebe, se kolem stařeny začal objevovat jakýsi temný dým. Stoupal z pod jejího nemocničního lůžka.
„Najdi, zachraň, obnov, nastol,“ zase začala, tentokrát ovšem říkala jen prázdná slova, ale vyslovovala je mnohem rychleji než před tím.
Dým obalil skoro celé její lůžko. Obejmul jí a ona se ho nadýchala. Pomalu zaplňoval celou místnost a prostor kolem mě.
„Je konec, všechno teď patří mně. To co dříve bývalo již není. Řád je rozmetán na prach a tobě nezbývá nic jiného než se jen krčit v koutě a brečet. Brečet jako malá holka. Vyhrál jsem,“ ozvalo se z úst stařeny. Tohle už ale nebyl její původní hlas. Byl temný, chladný a plný nenávisti.
Černota zaplnila kompletně celou místnost. Byla mi strašná zima. Najednou se dveře do pokoje otevřely dokořán a já byl nějakou tajemnou silou unášen chodbou zpět.
Jak jsem tak prolétával kolem, všiml jsem si, že na ostatních dveřích jsou také jmenovky.
Letmo jsem stihnul přečíst: Tropický deštný les, Kanadské lesy, Tichý oceán, Himaláje.
Všechny tyto dveře byly zavřené a evidentně zapečetěné. Každé měly průhledné okénko, ale za ním se nenacházelo nic jiného než černočerná tma. U pár jsem si ještě všiml jakýchsi symbolů, každý byl jiný a jinak veliký.
Když jsem doletěl na konec chodby můj sen skončil, probudil jsem se celý zpocený a udýchaný.
Takovouto noční můru jsem neměl již dlouho. Celé moje tělo se třáslo, jako kdybych právě prodělal těžký šok. Lehnul jsem si znovu, ale oči jsem nezavřel. Přemýšlel jsem nad významem toho snu.
Aydu se jen nepohodlně zavrtěla, správně by se měla probudit, když se probudím já, ale je už patrné, že je mezi námi něco v nepořádku.
Po asi tak dvou hodinách koukání do stropu jsem se rozhodl, že vstanu. Nemohl jsem přijít na žádné rozumné vysvětlení. Otázky typu: „Proč se mi to zdálo? Co se stalo?“ a podobné, jsem raději nechal být.
Bylo teprve šest hodin ráno, do schůzky mi zbývalo spoustu času a tak jsem se začal hrabat v knihách. Hledal jsem nějakou, která by mi pomohla osvětlit význam symbolu, který jsem našel včera večer na dveřích. Neznal jsem žádnou knihu, kdy by to bylo aspoň trochu vysvětleno. Vždy jsem o tom slýchával v pověstech od dědečka. Symbol zobrazoval takzvanou mocnou trojici, tři hlavní bohy.
Původně jsem měl za to, že by měl sloužit k ochraně či varování někoho. Znamená to snad, že když mi ho někdo vyryl na zeď, že jsme v nebezpečí? Nebo se mě někdo snaží postrašit?
Honilo se mi hlavou tolik otázek, pomalu jsem si ani nevšiml, že je odpoledne. V těch knihách jsem strávil celých šest hodin a nenašel jsem ani žádnou odpověď na jednu z mnoha otázek.
Jediné co jsem našel, byl popis vztahu mezi Okusay a druidem, přičemž se aspoň jeden do druhého zamiloval. Osobně bych to považoval za jakýsi druh zoofilie, ale kniha to popsala jako krásný a hluboký vztah. Překreslils jsem si symbol ze dveří na papír a chtěl jsem vzbudit Aydu, ale zjistil jsem, že se již ve svém pelechu nenachází. Začal jsem si dělat naděje, že se třeba začala budit se mnou a já jsem to nepostřehl, ale když jsem hledal víc tak jsem zjistil, že tomu tak není. Prostě jen využila šanci a zaujala místo na mojí posteli. Chystal jsem se na dlouhé probouzení, ale příjemně mě překvapila. Sama se probudila, jakmile jsem se k ní přiblížil a bryskně seskočila z postele.
„Ty.. Ty jsi .. Ty jsi vstala sama?“ zeptal jsem se udiveně.
„Už to tak vypadá! Tak šup Dive, vyrazíme do města. Chtěl jsi přece navštívit Jenny nebo ne?“ vyhrkla Aydu v obrovské rychlosti.
„Počkat cože?“ nechápal jsem. Jenny jsem sice chtěl navštívit, ale nijak jsem o tom zatím nepřemýšlel, ani jsem to Aydu neřekl.
„Neflákej se a pojď, máme dnes spoustu práce“ utnula mě Aydu a já společně s ní vyrazil rychle do města za Jenny.