Sen - Já

Anotace: Tak nějaká taková povídka, jak se mi zdál sen... něco o mě napovída, třeba se v tom taky trošku najdete :-)

Tento den byl pro mě náročný. Škola, lidi, ten známý stereotyp! Byl večer, pozdní večer. Posadil jsem se na postel a…
Najednou mě oslepilo jasné světlo. Teprve když jsem zamouřil oči, jsem uviděl… nic, jen prázdno a oslňující světlo. Nevěděl jsem, kde to jsem, co dělat, kam jít. Rozeběhl jsem se. Mé kroky se odrážely od… ničeho, zkrátka se odrážely. Běžel jsem dlouho, už jsem ztratil veškerou naději, že zde něco naleznu. Byl jsem úplně sám. Nikdo nikde v tomhle prázdnu. „Co, co mám dělat? Pomozte mi někdo, prosím, pomozte!“
A náhle jsem to zpatřil. Někdo tam, tam v dáli je. Vykročil jsem směrem k němu. Byl daleko, daleko. Poznal jsem kdo to je. Byl to malý kluk. Nikdy v životě jsem ho předtím nepoznal „Hej, ty! Kdo jsi? Kde to jsem? Co se to vlastně děje?“ Ale neotočil se ke mně. Volal jsem dál a dál, ale pořád jako by mě neslyšel. Jako bych tu vůbec nebyl. Doběhl jsem tedy až k němu. Byl jako z kamene. Pohlédl jsem mu do tváře. Byla tak nevinná, čistá. Stvořená jen k tomu, aby ji život zohavil, tak jak to dělá s každým už od nepaměti. Pohlédl jsem mu do očí. Jeho oči se v tu chvíli podívali do mých.
V ten moment jsem zapomněl na vše, co jsem chtěl, kde to jsem, i otázku „Proč?“ jsem neznal. Cítil jsem jen chlapcovu duši, myšlenky. Vnímal jsem jen radost, lásku, bolest, utrpení. Věděl jsem o jeho největších přáních i hrůzách. Poznal jsem ho během té krátké chvíle, věděl jsem o něm vše. Jeho matka je mrtvá, otce nikdy nepoznal. Posledních několik let žije kdesi ve špinavém průmyslovém předměstí. Do školy nikdy nechodil. Přesto je šťastný. Má přítele. Přítele, před kterým nemá jediné tajemství, na kterého se může obrátit v jakýkoli okamžik, když je blízko svému dnu, pomáhají si. Takové přátelství všichni nemají… Srdce mi silně bušilo, měl jsem orosené celé čelo. Byl jsem vyděšený. Musel jsem jeho pohledu uhnout, dál bych to nevydržel. Rozeběhl jsem se od něho, co nejdál. Co nejdál to šlo.
V dáli vidím několik lidí. Určitě mi někdo z nich pomůže! Musím za nimi. Chci pryč! Chci pryč z tohoto prázdna!
Klepu na rameno staré ženě. Také ji jsem v životě nikdy neviděl. Otáčí se, dívá se mi teď přímo do očí. Má úplně stejný pohled jako ten kluk plný emocí, myšlenek, vzpomínek. Zároveň je úplně jiný. Měla dlouhý život. Krásné mládí, plné dobrodružství, když tajně utíkala oknem za svým milým, aby alespoň chvíli strávila jen s ním, jen s ním… Svatba, děti, vnoučata. Kde je teď? Co je s ním? Vidím její smutek, při vzpomínce na manžela. Ach ano, vzpomínce, jen vzpomínce. Stejně velká je i její radost, když vypráví pohádky svým malým vnoučátkům, které večer bezvděčně usnou ještě před koncem. Vždycky však pohádky dovypráví, vždycky. Chce mít klid, odpočívat. Čeká… Na co? Na smrt! Dál její pohled nevydržím. Nevím co mám dělat, nevím už vůbec nic. „Lidi, prosím!“
Přístupuji k pánovi, asi čtyřicet mu může být. Je oblečený v drahém saku, upravený, má vyleštěné boty, používá drahý parfém. Obchodník asi. Nechci se mu podívat do tváře. Nechci! Já musím, něco mě k tomu nutí. Zvědavost? Ach ano, u člověka nepřekonatelná, ale zraňuje - pravda. Má opět stejný výraz jako ten kluk i stařena. Plný svých problémů, tajných, které nikdo vidět nemá! Prahne po bohatství, po zlacené slávě, velkém domu kdesi u po břeží s výhledem na vlnící se moře a rybářské lodě, které každé ráno odplouvají a večer vracejí, plné. Sám nikomu nic nedává, jen bere. Vše co vzít jde. Je tvrdý, ubližuje lidem, které ani nezná. Možná proto je mu to jedno. Ale vím, že jedno dát chce. Ale nemůže. Je to ona pověstná láska. Láska k ženě, kterou tak miluje. Je však již pozdě! To on, on, jedině on je vinen! Je daleko, tak zatraceně daleko! Ne!!!
Nechci už víc vědět. Musím pryč od těhle lidí, co nejdál. Chci být radši sám v této prázdnotě, než dovědět se další tajemství jejich duší. Chci pryč! Už to nevydržím! Pomoc!
V tu chvíli… Jasné světlo i prázdnota ve vteřině zmizeli, lidé - pryč. Byl jsem zase zpět, v mém světě, v mé posteli. Byl jsem celý zpocený. Kouknul jsem se z okna, úsvit, bylo už ráno. Naštěstí…
Byl to jen sen. Sen. Byla v něm pravda? Ano, asi ano. Možná vypovídá něco o mě. Možná s těma lidma něco společného přeci mám. Možná ne.
Všechny tři lidi z toho snu jsem potkal. Hned další den. Ona setkání můj život nezměnila. Byl to jen sen…