Řekni, kdo jsi (1/2)

Anotace: Po strašně dlouhé době něco ucelenějšího...

Opatrovník mě vlekl za sebou do toho divného domu, po schodech a až úplně nahoru. Byla to maličká místnost se zamřížovaným oknem přes skoro celou jednu stěnu, na zemi se povalovala spousta dek a polštářů, u stěny stála police s knihami s v malém výklenku byla jakási improvizovaná koupelna. V pokojíku bych sotva udělala dva kroky s rozpřaženýma rukama.
K hrudi jsem si tiskla vak s mým skromným majetkem a přidržovala jsem si potrhané šaty. Bylo mi neskutečně zle, ale slzy a křik ze mne odešly už před dlouhou dobou.
Zabouchl za mnou dveře a já se svezla po stěně do sedu. Venku už bylo šero a já byla zas k smrti vyčerpaná. Levá ruka pokrytá vpichy a podlitinami v různých odstínech fialové a červené, mě nepříjemně brněla dávkou séra.
Všechno mi začínalo být jedno...

Poprvé jsem ho viděla, když jsme sem dorazili. Opatrovník mě vystrčil z vozu s já tomu druhému dopadla k nohám. Pokusil se ke mně sklonit a pomoct mi, ale ostré vyštěknutí rozkazu Opatrovníka ho zarazilo. Jen se na mě díval, smutně a zmateně a spolu s ostatními z téhle divné končiny vítal Opatrovníkovu skupinu.
Cítila jsem, že je mi povědomý, snažila jsem se prozřít, ale nemohla jsem, jasná mysl mi nebyla dopřána.
Byli jsme tu už víc jak týden a já pořád byla v pokoji. Ze začátku jsem se snažila číst, ale nemohla jsem se soustředit. Místo toho jsem dlouhé hodiny zírala z okna. Čas jsem vnímala jen díky střídání světla a tmy a podle jídla, které mi vždy v poledne Opatrovník donesl spolu s čerstvou dávkou séra. Jídlo bylo to jediné, na co jsem si nemohla stěžovat. Nikdy mě nechtěl zabít, jen utlumit.
Vždy po obědě ten smutný muž vyšel před dům a sedl si u velkého dubu, který rostl na kraji lesa. Předpokládala jsem, že les je hranicí pozemku, ale vzhledem k omezenému výhledu jsem si nemohla být jistá.
Myslím, že věděl, že ho pozoruji, občas zvedl pohled od složek, které pročítal, a zadíval se do mého okna, na tváři stále ten podivný výraz. Nechápala jsem a má otupělá mysl mi ani nedovolila přemýšlet hlouběji o tom, proč mám tak silný pocit, že bych ho měla znát.
Vždyť jsem ani netušila, kdo jsem já!

Přestala jsem sledovat čas. Dostala jsem nové šaty, bílé hedvábné šaty, v nichž jsem vypadala ještě víc mrtvolně. Podlitiny na mé paži proti látce ostře vystupovaly. Neděsilo mě to, ten pocit jsem si vůči vlastnímu tělu nepřipouštěla. Opatrovník mi dál vpichoval sérum, bolest byla jen jako zvuk na pozadí.
Poprvé od chvíle, co mě tady zavřel, jsem otevřela svůj vak. Na dně cinkalo pár šperků, kostěné náramky, náhrdelníky z blyštivých kamenů, ale na žádném z nich mi už tou dobou nezáleželo. Nevěnovala jsem pozornost ani barevným šátkům a látkovým sáčkům. Vytáhla jsem koženou složku plnou papírů, co jsem za ta léta nastřádala. Básně, texty starých písní, vytržené stránky ze slavných románů, nejrůznější výpisky z dob, kdy jsem ještě mohla psát. Probírala jsem se listy a většina slov ke mně ani nedolehla.
Najednou se mezi papíry objevil černobílý snímek. Žena se světlými vlasy a tmavýma očima se opírala o rameno muže se spokojeným úsměvem a drobnými vějířky vrásek kolem velikých očí. Mermomocí jsem se snažila v mysli vypátrat, kde jsem ke snímku přišla. Prázdno. Zoufalství.
Ten muž z obrázku každý den sedával na kraji lesa před mým oknem.

Někdo otevřel dveře, zrovna když jsem se probírala z lehkého spánku. Překvapivě to nebyl Opatrovník, což mě vyděsilo. Nikdo jiný za mnou nikdy nechodil. Snažila jsem se zakřičet, ale vyšlo ze mě jen tiché zakňučení. Hlas už jsem dlouho nepoužila a tělo očividně zapomnělo, jak s ním zacházet.
„Neboj se, prosím. Jsem Etien, budu se o tebe teď nějaký čas starat. Na Jihu máme trochu problémy, tak většina mužů odjela,“ snažil se mně uklidnit. Mezi prsty jsem svírala jednu z dek a snažila se potlačit třes, když jsem sledovala, jak vybaluje jehlu a natahuje do stříkačky dávku séra. Ruku mi od těla musel téměř násilím natáhnout, nechtěla jsem ho k sobě pustit.
Několik dní za mnou chodil, nosil mi jídlo a sérum a vždycky mi vyprávěl věci, které jsem sotva vnímala. Byla jsem čím dál tím víc otupělá. Pořád jsem sledovala toho muže za oknem, občas jsem znovu vytáhla podivný snímek a snažila si vybavit aspoň něco, co by mi napovědělo, kde jsou chybějící části mého já.
Jednou jsem obrázek nestihla včas schovat před Etienem.
„Co to tady máš?“ ptal se mě a já, i kdybych chtěla, nemohla odpovědět. S podivným pocitem a otázkou v očích jsem poklepala prstem na vyobrazenou ženu. „To jsi přece ty, copak nevíš? Vlastně nemůžeš. Omlouvám se. Kde jsi to vzala?“ A já jen kroutila hlavou a tiskla si snímek k břichu v záchvatu paniky. Nesnažil se mě utěšit, díval se na mě s podezřením a snad i strachem.
Tu noc mi stoupla teplota a podlitina kolem nejčerstvějšího vpichu byla černá a nezvykle nateklá.

Byla jsem vzhůru, ale všechno se ke mně dostávalo skrze velmi hustou mlhu. Motala se mi hlava, chtělo se mi zvracet a tělo se mi chvělo v křečovitých záchvatech. Vnímala jsem tiché hlasy někde nad sebou, ale nechápala jsem, nerozuměla jsem, o čem mluvily. Otevřela jsem oči, ale všechno bylo zalité mléčně bílým světlem, viděla jsem rozmazaně a byla jsem z toho ještě víc zoufalá. Snažila jsem se promluvit, ale ne a ne najít hlas. Bez jediného zvuku jsem se rozplakala.
Okamžitě se mi na tváři ocitla něčí dlaň, jemně stírala slzy a myslím, že ke mně dolehlo jakési pobrukování, které mě znovu ukolébalo do neklidného spánku.