Sezení s vlkem

Anotace: Výplod nudy jedné choré mysli

„Pane Wolfe.“
„Slečno,“ kývnutí hlavy, konverzace byla zahájena.
Seděla přede mnou. Dlouhé světlé hnědorudé lesklé vlasy se jí vlnily až do výšky pasu. Zelené oči zůstávaly klidné. Jistě, je to profesionálka. Velmi jsem ocenil absenci parfému, díky čemuž jsem si nyní mohl vychutnávat opojnou vůni lidského těla. Její lehce zrychlený tep mi v uších spolu s šumem krve v žilách vytvářel melodii života. Uklidňující i zneklidňující zároveň.
„Jak se dnes cítíte?“ Zeptala se nenuceně, ovšem tato otázka stejně jako vždy zněla lehce otráveně.
„Tak znáte to, rekreační pobyt na psychiatrii… Co víc si mohu přát?“ Usmál jsem se na ní oslnivým úsměvem.
„Doktor Welsh tvrdí, že trpíte lykantropií nebo si to alespoň myslíte.“
„Upřímně, já lykantropií vlastně vůbec netrpím – užívám si jí.“ Doktorka Minetta Harperová povytáhla jedno ze svých jemně klenutých obočí a něco si napsala do papírů na svém koleni.
Když jsem jí viděl poprvé, celkem mě překvapila. Byla mladá a svěží a co mě překvapilo nejvíc, zvlášť v psychiatrické léčebně, nosila vždy a pouze zatraceně krátké šaty, které odhalovaly její dlouhé štíhlé a dokonale rovné nohy. Sakra, vždyť se mohla rovnou dát na modeling.
„A řeknete mi, jak se vám to přihodilo?“ Zvučný hlas těšil mé uši.
„Jak se mi přihodilo co?“
„Jak jste se stal vlkodlakem.“
„Ach ano, to je celkem vtipná historka. Matka tenkrát šla přes les na trh. Náhle se vynořil vlk a matku znásilnil. Když se jí podařilo dostat se ze svého červeného pláště, jednoduše vlkovi, který to vážně nečekal, oddělila hlavu scramasaxem. Pak jsem se časem narodil já.“
„Takže vaše matka byla Červená Karkulka a znásilnil jí velký zlý vlk?“
„Blbost. Tou dobou ani Červená Karkulka neexistovala. Byla to Astrid Sveinsdottir, dcera jarla.“
„Takže vikingové?“
„Chytré děvče,“ pochválil jsem jí.
„Chcete tedy tvrdit, že vám je asi tak 1000 let?“ Snažila se skrýt pobavení v hlase.
„Vy mi lichotíte… Je mi 1148 let.“
„Netipovala bych vám ani 600.“ To bude tím, že vypadám ani ne na 30. „Co jste dělal celou tu dobu?“
„Tak znáte to, nějaký ten masakr, pár válek, spousta sexu. Co vám budu povídat. Slyšela jste někdy o bestii z Gévaudanu nebo bestii z Bray Road? To byly takové malé výlety.“
„A máte nějaký důkaz, že mluvíte pravdu?“ Stáhla si sukni šatů trochu níž, protože by každou chvíli mohly odhalit její spodní prádlo.
„Víte, Minetto, vždy mě dráždily červené šaty,“ tvář mi přejel škleb, doktorčina strnula pohledem na spodním dílu šatů.
Ztichlou místností se začalo ozývat trhání oblečení a praskání kostí. Než se doktorka na něco zmohla, ležela ohnutá přes stůl v rozsápaných šatech. Bílá pokožka zářila mezi rudými cáry látky. Její hebké pružné tělo se snažilo vzpírat pod tělem připomínajícím vlka. Bylo jí to marné.
Když jsem skončil a vypadl z léčebny oknem s mřížemi v Minettině kanceláři, nezbylo po mě nic jiného, než kupa potrhaných hadrů, otřesená, znásilněná doktorka, pár škrábanců na stole, ohnuté mříže a důkaz, že vlkodlaci existují zachycený na bezpečnostní kameře.