Poslední Světlonoš

Anotace: Omlouvám se za chyby... Co na to říci? Asi nedokážu psát nic jiného než samé smutné věci...

Byl konec...
Všude kolem ležela těla démonů a netvorů a v řečišti jejich krve se mísila jasně rudá krev lidí, kterých dnes vstoupili v brány smrti, která se kolem nich zavřela a už je neměla v plánu pustit pryč.
Ve středu té všetké zkázy stála postava s andělskou tváří. Byl to mladý muž, vzhledem téměř chlapec, ale stářím zemí, kterou dnes ochránil.
A nejen on.

Chránilo jí na statisíce vojáků, z nichž se většina už nikdy nevrátí domů. Nikdy už neuslyší smát se své rodiny, nikdy už v náručích nesevřou své děti a ženy.
Stál v prostřed toho všeho a nedaleko od něj leželo tělo netvora s jasně rudou kůží a dlouhými šedými vlasy. Na čele mu rostly dlouhé, černé rohy a ze stejné rohoviny měl i zlomené drápy.
Netvor byl mrtvý.
Když padl, bylo jasné že země Namera vyhrála svůj dlouhý boj.

Tělo mu zachvátila bolest. Svezl se na kolena a levou rukou si zakryl ústa - pravá mu bezvládně vysela podél těla. Kašlal a z úst mu vytákala krev, která se vpíjela do již tak špinavého, kdysi bílého kimona.
Svělonoš trpěl. Nejen fyzickou bolestí...
Smrt se rozhodla, že si jej nevezme do svého objetí ihned. Stála kousek od něj, dlouhá černá kápě jí spadala do tváře a v kostěné ruce svírala kosu z bílého dřeva a černého kovu. Za ní stál zástup mrtvých, mrtvých, kteří byli oblečení stejně jako klečící Světlonoš.

Byl to jeho řád. Řád který dávno padl a on byl poslední.
Poslední...

Je těžké žít s vědomím, že až odejdete, už nebude nikoho, kdo by připomínal kdo jste byli. Lidé zapomenou. Trpaslíci si nebudou chtít vzpomenout. A elfové odejdou do jiného světa kde jméno "Světlonoš" nikdy neexistovalo, protože nebylo potřeba.
Je to těžký život, víte-li že po smrti už nikdo nebude. Ale poté je to lehké umírání když víte, že se připojíte k těm, které jste milovali.
Do bolestných myšlenek klečícího Světlonoše pronikl zvuk - klapot podrážek. Cítil jak ho někdo sevřel v pevném náručí a jak mu slzy toho druhého stékají na tváře, jako kdyby plakal on samotný. Pootevřel oči a přes clonu vlastních bolestivých slz pohlédl do očí mladé dívce. Měla černou kůži a bílé vlasy. Špičaté uši dokazovaly kdo je. Bojovnice Temných Elfů.
,,Lavriene... Lavriene, vyhráli jsme. Vyhráli. Neopouštěj nás," šeptala a dusila své vzlyky.
,,Ví-vítězství... Svoboda..." bolestivě se usmál.
Přes rty mu přetekl další pramínek krve a stekl mu po tváři dolů, kde se vpil do dlouhých pramenů jeho od přírody bílých vlasů. Byla krásná, ta elfka která ho svírala v náručích.
Ale co je to krása?
Pomíjivá věc. Zestárneš a ona odejde. Ale u elfů a jeho druhů tak ne.

Dlouhověkost.

Usmíval se.
,,Buď, buď tu prosím se mnou," mluvil stále tišeji a tišeji. ,,Než se probudím."
A zavřel oči. Vnímal jak pláč elfky zasílil, i že kolem něj stojí víc osob.
Jednu z nich vnímal nejlépe.
Byla to Smrt.
Natáhla ruku.
Vzala jeho do té své.
Osvobodila duši od utrápeného těla.
Zemřel.
Poslední.
Už není nikoho, kdo by je pamatoval
Kdo by pamatoval co znamená jméno "Světlonoš"...