Spanilá jízda (WoW)

Anotace: Krátká povídka zakládající na univerzu World of Warcraft. Část jmen je smyšlená, část je majetkem společnosti Blizzard (nebo někoho, kdo s ní má co do činění). Text obsahuje hrubé a vulgární výrazy.

"Hni s těma bednama, prase líný!"

"Aby ses neposral..." zavrčel si muž pro sebe, odplivl si a náklad v rukou trochu nadhodil.

Práce v Booty Bayském doku nebyla lehká, ale bylo jí hodně a znamenala jistý, i když nízký výdělek. Přístav byl místem, kde se střetávaly obchodní lodě jak aliančních, tak hordských obchodníků, místem, kde vládli Blackwaterští gobliní piráti – místem, kde si nikdo nedovoloval oponovat jejich nařízením, díky čemuž zde po pár litrech trpasličího černého rozumovali nad filosofií života lidí i orci u jednoho stolu.

Dělník postavil těžkou bednu na hromadu k ostatním, oprášil si ruce a vydal se ze skladiště na loď pro další. Paluba se hemžila pohybem – loď zakotvila před necelou půlhodinou a během další hodiny musela uvolnit místo jiné lodi, která čekala v zálivu. Nosiči, námořníci, uklízeči, a vlastně celá posádka, se mohli přetrhnout, aby vše stihli a netratili tím drahocenné zlato. Chodilo to tak den co den těch pár týdnů, co sem muž připlul. Od rána až do pozdního odpoledne neutuchající dřina a večer pravidelná útrata těžce vydřených peněz v krčmě, nad jejímiž dveřmi se vrzavě houpala oprýskaná vývěska The Salty Sailor.

 

„A tak sem na to vysral.“ Muž praštil korbelem do stolu, až pivo vystříklo a zmáčelo mu rozpuštěné vlasy, které mu spadaly na záda a ramena. „Plná huba náboženskejch keců. Světlo tohle, Světlo tamto, ty vole, a nic z toho. Odpověď na všechno, fakt. Prej kodex... ani hovno!“ upil si znovu a setřel si pěnu z hustých vousů hřbetem druhé ruky.

„Děláš si prdel,“ usmál se muž, který se konverzace účastnil. Pár štamgastů sedících poblíž se chápavě zašklebilo. „Strčit děcko do kláštera... Tys musel bejt pěkněj spratek! Na druhou stranu tě mohli utopit v řece,“ plácl ho přátelsky do ramene.

„Do kláštera... ty vole... kdybych já nevěděl, kam s děckem, rozhodně bych ho nestrčil sem. Chápeš to?“ znovu upil. „Chvíli to vypadalo jako že jo, ti lidi tam byli sice trochu šáhlí, ale nebyli zlí. Vypadalo to, že mají vesměs dobrý úmysly,“ pokrčil rameny. „Rozhodně z tebe vychovaj slušnějšího člověka, než dalaranská stoka. Člověk má chvíli pocit, že dělá něco, co dává smysl, ty kecy tě vezmou, ale když zjistíš jak s tím nakládaj... Banda fanatickech kreténů, bez trochy zdravýho rozumu. Prostě sem vzal čáru,“ dopil a pošoupl korbel před sebe. „Nixxraxi! Ještě jedno...“ zkřivil pusu a nenadšeně mlaskl. „Debilní jméno.“ Zaklonil se v židli, zkřížil ruce na prsou, na okamžik se odmlčel a pokračoval: „Pověsili nějakou maminu s děckem kvůli nařčení jakýhsi závistivýho souseda. Že prej po nocích šoustá pekelníky. Beztak toho kozojeba viděla, jak przní svůj vlastní dobytek. Došlo mi pár věcí a vypad sem. Sbalil pár hadrů, nakradl nějaký jídlo, štípl stříbrnej svícen a pár příborů a vzal roha. Nased na první loď, co brala silnýho kluka na palubu, a honem přes moře,“ zabodl pohled do louče na zdi na znamení konce proslovu.

„Že alkohol je démon zla ti tam do palice vtlouknout nezvládli?“ zakřenil se společník. Zjizvená tvář mu při tom vytvořila mapu vrásek. „A Alice ti šla včera v noci nahoru podržet svíčku, aby ses mohl v klidu pomodlit, že?“ vrávoravě se postavil a mávl rukou na znamení, že uzavírá téma. „Dáme si ještě jednu tu hnusnou ředěnou sračku, Nixxraxi, jednou dokola,“ mávl neurčitě rukou. „Ať se pořádně ožereme. Zítra jedeme zpátky na moře!“ usadil se s lehce skelným úsměvem zpět a se zadumaným pohledem z okna dodal: „Ať je Světlo s náma při tom počasí, co se blíží...“

 

**

 

„Vstávej kurva! Vstávej!“ S Eymericem někdo zuřivě třásl a v šepotu byl naléhavý děs. „Slyšels to? Slyšels to vole?!“ muž nad ním měl oči vyvalené a nemrkal. Jako by se bál, že víčky ztropí hluk. Eymeric se posadil a promnul si spánky. Spal spolu s několika dalšími dělníky a námořníky v noclehárně, která se nacházela patro nad největším skladem přístavu. Bylo tu několik polorozpadlých matrací a suché přikrývky – žádný komfort, ale pro námořníky zdarma. Mohli sice na loď, ale jednou za čas byli, i přes tu spoustu řečí o suchozemských krysách, které zkoušeli na holky v hospodě, za pevnou zem vděční. Probouzet se začali i dva muži ležící vedle a za tichého klení mžourali a rozhlíželi se. Spát zůstal pouze poslední nosič v koutě. Trochu se vrtěl a cosi oplzle mumlal.

„Co je?“ dožadoval se Eymeric vysvětlení, to však přišlo samo – dírou v dřevěné zdi, která sloužila za okno – v podobě podivného přidušeného jekotu a nechutného chroptivého zavytí.

„Tohle!“ dodal pro jistotu muž nad ním.

Rozhostilo se ticho a vzápětí se početné ruce a nohy začaly šourat k oknu. Při pohledu ven kolektivně polkli. Nebylo vidět živé duše, ale molo bylo mokré od čehosi podezřele tmavého, doplněného fleky nelákavé kašovité směsi. „Kouříš líp, jak tvoje máma, květinko...“ podotkl zezadu poslední spící.

„Světlo buď při nás...“ uklouzlo postavě s maskulaturou ne vzdálenou orkovi.

„Kurva,“ shrnula situaci postava, která už orkovi očividně patřila.

„Co to má být? Co se děje?“ žádal o vysvětlení pro změnu ten s vypoulenýma očima, ale nikdo mu, zdálo se, neuměl odpovědět.

 

„Čekejte...“ zavelela zelená hora svalů v roztrhané kazajce a s obdivuhodně opatrnou chůzí a hbitostí hodnou kočky se vydala k okraji žebříku vedoucího dolů. V pravé ruce svíral ork motyku, kterou cestou sebral u zdi. Opatrně nahlédl do tmy a vedle něj se se skřípěním postupně objevily ostatní hlavy. Žebřík vedl do menší komory, která oddělovala zbytek skladiště od obytné části. Ork začal potichu ručkovat dolů a Eymeric se v záchvěvu solidarity přidal k němu. I dva další muži, otrlejší námořníci, je následovali, třímajíce tmavé obrysy krátkých čepelí.

Před dveřmi se zastavili a tiše naslouchali. Jediný ork svým sluchem něco zaznamenal a jeho tvář se zkroutila do znechucené grimasy.

„Co slyšíš?“ zašeptal námořník.

„Žvýkání,“ odpověděl ork, zhluboka se nadechl a vydechl.

Se snahou nadělat co nejmíň hluku začal otevírat dveře. Paprsky měsíčního svitu pronikly dovnitř – jedno křídlo velkých závěsných vrat bylo otevřené a měsíční světlo vrhalo podezřelé stíny přes vysoké hromady naskládaných beden, truhel a pytlů. Zvenku se táhla po zemi nechutná lesklá cestička. Vedla od mola, pokračovala otevřenými vraty a klikatě mířila k blízkému rohu, odkud se ozývalo hlasité nerušené mlaskání. Zelenáč se nepletl. Velká, děsivě komická poloshnilá hlava, s prázdnými očními důlky a čelistí velikosti medvědí, se otočila jejich směrem a nevinným upřímným dětským hláskem se ujistila: „Maminko?“

Po chvíli vzájemného nevěřícného sledování a výměně nesmělých úsměvů se pokřivené tělo pokrčilo v, řekněme, kolenou a neuvěřitelně obratným skokem překonalo několikayardovou vzdálenost mezi nimi. „Maminko?“ zopakovala hlava a krvavá slina jí ukápla na hnátu. Jeden z námořníků začal nekontrolovatelně ječet.

„Maminko!“ rozhodla se hlava a dalším mohutným skokem její tělo srazilo orka ve dveřích a dopadlo na ječícího muže za ním. Během krátké vteřiny se zuby zahryzly do ramena bránící se postavy a odtrhly jí celou paži i s kloubem, spolu s velkým cárem masa, kryjícím původně část žeber. Společnost kolem zkropila teplá krev a jekot ustal.

Teprve teď, jako by se opožděně probudila ze spánku, udeřila motyka do nemrtvé bestie. Prvními ranami proměnila obludnou hlavu v hnijící špínu na stěnách a další orkovy útoky zpřelámaly netvorovu obnaženou páteř. K obecnému vesedlí se odtržené nohy malátně postavily a za rázného pleskání utekly pryč ze skladu.

„Ghůl,“ zkonstatoval Eymeric očividné a otřel si z tváře námořníkovu krev smíchanou s obsahem lebky téhož majitele. Ork přikývl a svěsil ruku s motykou podél těla. Jeho pohled se přesunul ke zbytkům, na kterých ghůl hodoval. Pro zpestření večera se začaly zvedat i ony.

„To bude dlouhá noc...“ podotkl opět Eymeric ,zatímco se několika rychlými kroky dostali k tělu a ukončili jeho snahy o pohyb dřív, než si stihlo vychutnat nový život. Bylo malé a podsadité. Malé, podsadité a značně zelené. „Stráž...“ podotkl tentokrát ork a zvedl ze země zkrvavený vystřelovač sítě, který stráže Steamwheedle kartelu běžně používaly.

„Ani to nestihl použít, pořád je nabitý,“ zkoumal jej zbylý námořník. Eymeric si čistil o kalhoty rukojeť zkrvaveného palcátu, který též patřil do výbavy každého místního mravokárce. „Jak se sem dostal?“ tázal se námořník, ale místo odpovědi se zvenku ozvalo další zaječení a chrapot.

„Dostali,“ opravil ho Eymeric, zatímco si cvičně zkoušel palcátem zamáchat. „Dostali.“

„Co budeme dělat?“ optal se námořník raději.

Ork pokrčil rameny a odplížil se k vratům, aby nahlédl ven.

„Krčma musí být v pořádku... Je chráněná nejlíp z celého přístavu, Revilgaz pracuje přímo nad ní,“ odvodil Eymeric a s palcátem v ruce vyhlédl ven, orkovi přes rameno. Dobře, vedle ramena.

Dveře vedoucí do noclehárny se zabouchly a následoval rámus padajícího harampádí, kterým zbylí muži tarasili vchod. Zůstali sami.

 

Stále stáli u vrat a zkoumali okolí. Od přístaviště nadále slyšeli přerývané zvuky morbidního násilí a kolem byly náznaky několika napadení, všechny oběti však očividně měly dostatek síly, aby se samy odklidily. Kývli na sebe a klusem zamířili k The Salty Sailor, snažíce se krýt podél zdí. Cestou kupodivu narazili pouze na jediného ghůla, který degustoval mladou trollku, táhl však mršinu směrem k rybářskému molu a nevěnoval dvojici žádnou pozornost. Zvýšili tempo a během necelé minuty už se krčili po stranách hlavních dveří do krčmy. Ork zabral za kliku. Překvapivě bylo zamčeno.

 

**

 

„Kdo je to?!“ Hlas pronikl otevíranou škvírou pro oči ve výšce orkova pasu. Dvojice žlutých duhovek si je prohlédla. „Dělejte, pojďte dovnitř!“ poručil goblin, aniž stihli odpovědět. Zacvakalo množství petlic, chvíli rámusilo spěšné odsouvání čehosi těžkého a dveře se rozevřely – několik rukou dvojici chytlo, rychle ji vtáhlo a opět za nimi zavřelo. Zalilo je teplo krbu a světlo pochodní.

Bylo tu víc lidí, než čekali. V rozích a za výčepem se krčily ženy, děti a pár starších mužů. Nad schody si gobliní stráže ošetřovaly rány a přímo proti Eymericovi s orkem se skupinka, složená z několika lidských i gobliních pirátů, hádala, jak se vypořádat se situací.

„Co stát se?“ zopakoval ork, tentokrát s nadějí na odpověď, a zamžoural do světel.

„Těžko soudit...“ zaskřípal gobliní hlas a na schodech se objevila malá postava v bílé haleně, černé prošívané vestě a s groteskní střelnou zbraní u pasu.

„Nějaká loď musela přivýzt ghůla. Po vylodění někoho napad a pokračoval dál. A dál a dál...“ kýval do rytmu prstem a pohupoval hlavou zleva doprava. „Teď jsou ty shnilý kurvy po celym přístavu. Řek bych, že jsme zůstali jen my,“ teatrálně rozmáchl rukama a usmál se. Několik žen v rohu propadlo v pláč. Pár mužů se k nim přidalo. „Lodě v zálivu budou nejspíš taky v pohodě,“ omluvně pokrčil rameny a smetl imaginární smítko z ramena.

„Nebudou,“ zmrazil jej hluboký, dunivý hlas. Za goblinem scházel mohutný bílý tauren. Trup musel točit bokem, aby prošel a nestrhl zábradlí.

„Důstojník Seahorn,“ uvedl jej goblin jako by se jednalo o nějaké představení. Důstojník mávl rukou v netrpělivém gestu.

„Lodě někdo sabotoval, klesly ke dnu. Jediná fregata, která drží na vlnách, zůstala zakotvená v přístavu.“ Tauren se postavil mezi výčepem a schody, opřel se zády o zeď, sklonil hlavu a sundal si ohromný admirálský klobouk.

„Můžeme čekat pomoc?“ ozval se jeden z námořníků.

„Od koho? Obchodní lodi, co přijede ráno? Od hrstky opilých pirátů?“ protahoval tauren. „Pokud nebudou mít dost rozumu a zakotví, budou z nich další ghůlové.“

Eymeric se začal opatrně prodírat davem k výčepu, kterého si nikdo nevšímal. Lahve v policích se vyzývavě třpitily odlesky loučí.

„Muset ven,“ promluvil ork, který s Eymericem přišel. Eymeric se zastavil s rumem na půli cesty k ústům, povzdechl si a volnou rukou unaveně promnul kořen nosu.

„Uzavřít zátoku,“ ukázal ork na stěnu ve směru, kterým byla hlavní brána. Muži se ošili.

„Má recht, zelenáč!“ Revilgaz, goblin s admirálským kloboukem, vlastník přístavu, došel k orkovi a poplácal jej po svěšené ruce. Výš nedosáhl. Ork na něj znechuceně shlédl. „Sme v tom sami, musíme zavřít bránu, než se rozutečou.“

„Zavřeme bránu a zatlačíme je na loď. Jsou to zvířata, ne válečníci. Přepadají jen ze zálohy,“ zakýval hlavou Seahorn. Copánky spletené ze světlé hřívy se mu rozhoupaly. „Zatlačíme je na loď, svrhneme můstek a spálíme ji,“ zkřížil ruce na hrudi.

„Tak to vole bacha!“ ze skupinky námořníků se prodral ramenatý trpaslík. „Moji loď žádná zablešená kráva-“ rád by pokračoval dál, ale zbytek mužů jej strhl zpět a po záplavě ran a kopanců křik opět ztichl.

Tauren přikývl.

 

**

 

Eymericova skupinka se pomalu tlačila úzkým a zapáchajícím tunelem, do kterého je Revilgaz zavedl skrze sklep hospody. Některé stráže, které přežily, jej původně použily k ústupu. Východ na druhé straně ústil do jeskyně, která sloužila jako hlavní brána do zátoky. Doufali, že zůstal skrytý.

Piráti jim před odchodem vzali jejich provizorní zbraně a nacpali jim do rukou použitelnější arzenál. Eymeric a neznámý muž, který se k nim přidal, nesli krátké široké meče. Ork natahoval ruku s lucernou a ve druhé třímal zapůjčenou Seahornovu bitevní sekyru; její využití na moři si nešlo dost dobře představit, ale dle známek opotřebení nesloužila jen jako dekorace. Revilgaz se šoural vzadu, s rapírem u pasu a křesadlovkou v ruce. Po krátké výměně názorů se zbytkem skupiny jí mířil nahoru, místo před sebe.

Chodba byla vytesána pro gobliní potřeby a orkovi činil průchod potíže. V průchodu některými místy mu museli pomáhat. Halenu a kalhoty měl rozedřené, na některých místech nasáklé krví z rozedřené kůže. Vrčel, nadával, ale postupoval dále. Mezi jeho tělem a stěnami se míhala jen nepatrná část světla z plamene lucerny a nechávala ostatní postavy tápat napůl ve tmě.

„Blížíme se konci,“ ozval se zezadu Revilgaz a zpomalil, ruku položenou na zdi. Ork zhasil plamen lucerny. Ocitli se v naprosté tmě.

„Bezva...“ zakřenil se goblin. S hekáním se protlačil kolem orka a pokračoval v před. „Nevidím žádné světlo, museli zvládnout zavalit vchod,“ otočil tvář zpět. „Počkejte tu,“ zavelel a vydal se ke konci tunelu.

Vstup do jeskyně byl zataresen obrovským balvanem a nebyl přítomen žádný mechanizmus k jeho odvalení. Goblin se pokrčil v kolenou, zapřel levým ramenem a pravou rukou o kámen a zabral. Na těle mu vyběhly provazce svalů. Ze stěn se odrolilo pár kousků skály, zaprášilo se a kamen se pohl. Do chodby pronikl ostýchavý měsíční svit, chaoticky odrážený říčkou tekoucí jeskyní. Baron Revilgaz odtlačil kamen bokem a vytvořil dostatečně prostorný východ. Pozvedl křesadlovku a rohlédl se.

Stál ve středu jeskyně několik desítek yardů dlouhé, pár yardů široké a stejně tak vysoké. Na pravé straně ústila do džungle, kterou se táhla kupecka stézka. Levá strana vedla do Booty Bayského přístavu. Oba kraje spojoval pevný dřevěný můstek, zabírající téměř celou šíři jeskyně. Unesl i povozy s nákladem, pokud projížděly postupně. Pod můstkem tekl drobný pramen a vymýlal dno. Louče na můstku, které běžně hořely dnem i nocí, byly zhašené a zvrchu se ozývalo známé mlaskání.

Baron se vyhoupl po lanoví, vyskočil na můstek a otočil se směrem, odkud zvuky přicházely. Další z ghůlů hodoval na tělě a ignoroval okolí.

„Kartéél!“ zahulákal goblin, rozkročil se, namířil pistoli a vystřelil. Rána rezonovala jeskyní, až jej zabrněly kosti. Jen co se vzpamatoval, přiskočil k ležícím tělům a začal do nich zběsile sekat svým rapírem. Když jeho zuřivé nadšení opadlo, opřel se o kolena, zhluboka funěl a zkoumal naporcovanou kaši. Za zády se mu ozvalo chroptění. Udýchaně se otočil a s absencí jakéhokoliv nadšení zamžoural na další tři postavy plahočící se k němu směrem od městské brány. Dva ghůlové a jeden přeměněný goblin.

„Rád vás vidím, Barone!“ zaskřehotal nemrtvý goblin. V pravé ruce nesl utrženou paži. Nejspíše svou levou, ale stejně tak mohla patřit někomu jinému. Jeden z ghůlů se přikrčil ke skoku. Revilgaz panicky odtrhl váček se střelným prachem od opasku, otočil se zády a začal přebíjet.

Ghůl se odrazil. Vzletěl. Roztáhl hnáty s drápy. Barona skropila dávka zelenooranžových šťáv, do zad mu plesklo cosi masitého a plesnivého a vpravo od něj dopadla ghůlova noha s kusem hlavy. Vrhl rychlý pohled za rameno; ork páčil obouruční sekyru, která zela způli zaražená do trámoví můstku. Musel nemrtvého nabrat v letu. Polkl a pokračoval v přebíjení. Hukot krve způsobený návalem adrenalinu pomalu ustupoval a začal vnímat křik mužů, kteří za ním vyběhli z tunelu.

Eymeric s pirátem se postavili každý jednomu nepříteli. Podle Seahorna měli ghůlové před přesilou utíkat. Nechtělo se jim. Muži se snažili uskakovat jejich pařátům a ustupovat před zuřivými útoky zuby. Nebyly to rány pěstmi a zbraněmi, na které byli zvyklí. Neměli tušení, jakými infekcemi monstra oplývají. Eymericovi se povedlo odcouvat ke kraji můstku, nezodpovědnou ranou zbavit goblin-ghůla spodní čelisti a kopnutím jej shodit dolů. Za jeho zády oznámil uši trhající křik pirátovu smrt. Ležel na zemi, meč odhozený. Nemrtvý jej držel vahou svého těla a odtrhával z něj kusy masa. Křik konečně ustal. Orkovi se podařilo vyprostit sekyru a širokým obloukem ghůla smetl. Třemi rychlými kroky se dostal k jeho tělu a dupnutím mu rozdrtil krk, který zůstal viset na zanedbatelném cáru kůže. Eymeric na mrtvého piráta jen zaraženě a zmateně civěl, když ho ork s neurčitým výrazem ve tváři zbavoval končetin. Oba se snažili prohlédnout ven tmavou džunglí - ghůla, který vylezl zpět ze dna, kam ho Eymeric shodil, si tedy nikdo nevšiml. Tiše se objevil za orkovo zády a nemilosrdně se mu zahryzl do boku. Odpor, jaký zelená kůže kladla, však nečekal. Orkovi se zalili oči krví a rudě zaplály. Odtrhl ghůla i s cárem masa, do kterého byl zahryznutý, a začal jej rvát na na kusy. Po několika vteřinách stál ork uprostřed můstku se šíleným výrazem a hledal dalšího nepřítele, na kterého by se vrhl. V okruhu několika yardů se válely vytrhané a zlámané kosti s kusy masa a Eymeric se s vyvalenýma očima tiskl zády k dřevěnému kůlu na samém kraji lávky.

„Rád vás vidím, Barone!“ zopakovala hlava, která se válela nejdále. Třekla rána a tvář zmizela v mračnu třísek. Revilgaz začal opět přebíjet.

„Co to kurva je?“ ulevil si Eymeric. Baron se podíval na svou zbraň a mávl rukou.

 

**

 

Cesta z jeskyně proběhla bez potíží, potkali jen pár obětí, kterým ulevili od posmrtného trápení a konečně stanuli v otevřeném prostoru; ústí jeskyně bylo poměrně vysoko nad hladinou moře, takže měli výhled na celé přístaviště. Bylo s podivem, že po ghůlech se najednou slehla země. Po levé straně na vyvýšených plošinách zaznamenali několik pirátů z hospody, kteři zajišťovali budovy – zdálo se, že jsou všichni. Po chvíli opatrného sestupu dolů k hlavnímu molu zaregistrovali i velkou postavu Seahorna, který měl chlupy zmáčené a slepené krví, ale v očích bojechtivý výraz. S malým rapírem v ruce by za normálních okolností působil téměř směšně, ale teď by se mu to rozhodně nikdo tvrdit nepokusil. Přes rameno nesl bezvládné tělo jednoho ze svých společníků - po druhém nebylo vidu. Během pár minut se všichni sešli přímo u přístaviště.

„Stáhli se. Všichni, které jsme nedostali, se stáhli na loď,“ informoval Seahorn a kontroloval životní funkce člověka, kterého nesl. „Je pokousaný, ale naživu – svalili na něj ve skladu hromadu beden. Vy dva, odneste ho do krčmy,“ ukázal na piráty, kteří přišli zeshora a předal jim raněného.

„My měli kontakt v jeskyni, ale nezdálo se, že by ghůlové byli až venku,“ podal hlášení Revilgaz.

„Něco je drží v přístavu...“ zamyslel se Eymeric napůl pro sebe a znovu přejel pohledem vylidněné dřevěné lávky a mola.

Tauren vytáhl z kapes kazajky svazek malých hliněných kuliček s krátkými provázky.

„Vyřídíme tu loď, dokud máme příležitost,“ vytrhl část knotů a ukázal ostatním, ať ustoupí. Rozmáchl se a velmi přesným obloukem poslal několik kuliček k palubě.

 

Z nitra lodi vyšlehla nazelenalé záře. Dříve, než stihly kuličky dopadnout. Obklopila celé plavidlo kopulí podivného světla a při jejím střetu s projektily ve vzduchu explodovaly ohromné ohnivé květy. Výbuchy odezněly, záře pohasla a loď zůstala nedotčená.

„Co to má znamenat?!“ Taur hrozivě zařval a zaostřil. Z útrob lodi začala typickou klátivou chůzí vycházet celá armáda ghůlů v čele s vysokou ramenatou postavou. Eymeric se zapotácel a chytl se oběma rukama za spánky. Hlas, který slyšel, nepřicházel zvenčí. Slyšel jej v hlavě. Stejně, jako ostatní kolem.

„Posssílám pozzdrav... Od pánna... Dárekk... Nessmrtelnossti...“ Měl pocit, jako by mu hlavu provrtávali kroutící se červi. Namáhavě otevřel oči. Ghůlové doprovázející svého pána se dali do běhu.

Seahorn se vzpamatoval nejrychleji. Jednou rukou odhodil Eymerica, druhou dva piráty po svém pravém boku. Utrhl blízký pilíř - rampa nad nimi na pováženou zakývala - a uchopil jej jako kyj. Surovou ranou odmrštil do vody většinu z první vlny těl, která se na ně řítila. Ork mezi tím uchopil dva sudy, jeden vrhl proti nepřátelům po zemi a druhý hodil do středu mola. Mezi ghouly vznikla tlačenice a část se jich poshazovala do vody navzájem. Piráti a námořníci se začali rozestupovat a ve skupinách bojovali proti ghůlům, kterým se podařilo projít.

„Neodmítejtte... Darr...“ Zavrčel jim v hlavách hlas a přepadl je závan chladu, ze kterého se dělala husí kůže. Hladina kolem můstku začala zamrzat. Ghůlové se drápali na led a vylézali na pevninu kolem. Některým z nich zůstávali v náhle zamrzlé vodě trčet uvězněné nohy, ale bez okolků si je ukusovali a pokračovali dál.

Eymeric padl povalený jednou ze stvůr a pozadu tápal a couval, hledaje provizorní zbraň. Na mrtvé tělo gobliního strážce narazil právě v čas. Rukou za zády nahmátl štit a mrštil jím před sebe. Ghůlova hlava poskočila, nechutně křupla a tělo bezvládně padlo.

„Dokud budu stát, přístav nedostanete!“ řval tauren a s nepříčetným pohledem se prosekával davem k vysoké postavě. Nebyla tak široká, jak se původně zdálo. Od hlavy až k patě ji kryla masivní černá zbroj. Ork statečně hlídal taurenovi bok a od jeho sekyry odlétávaly kusy těl do všech stran. Eymeric i s piráty se pustili do ghůlů, kteří se snažili dostat ven z vody a postupovali blíže ke krvežíznivé dvojici obránců. Černý rytíř se dal do pomalé houpavé chůze vpřed, ghůlové mu vyklízeli cestu.

„Nebudešš stáát dlouhho, taurre... Budešš se plazzit u mých nnohou...“ Sáhl na záda a strhl z nich ohromný zrezivělý meč, pulzující runami, ze kterých vyzařovala smrt a utrpení. Dostali se na dosah.

Seahorn se naposledy rozmáchl pilířem, odhodil ho – vyčistil tak prostor kolem – a odepl od pasu svůj kord. „Vrátíš se mezi mrtvé!“ ohnal se zbraní, ale rytíř zacházel obřím a od pohledu těžkým mečem až nepřirozeně hbitě. Odrazil ránu čepelí, záštitou udeřil taurena do slabin a plynule navázaným sekem zasáhl orka, který se musel stáhnout k obraně.

„Žživott je prro sslabé...“ spustil levou ruku k zemi, sevřel ji v pěst a táhl nahoru, jako by zdvihal neviditelné břemeno. Po celém molu, v kruhu kolem rytíře, pod taurenem a orkem, začala ze země vystupovat tmavě rudá mlha. Z podivných obrazců se sápala drobná éterická chapadla, která se obráncům omotávala kolem nohou. Oba se chytili za hrdla a vyčerpáním klesli na kolena.

„Budete ssloužitt věrrně a jeddnoho ddne váss oddměnímm...“ Ork nezvládl nápor a padl na všechny čtyři. Nezřetelná průhledná chapadla se mu začala natahovat po krku.

Eymericovi se podařilo zbavit dvou ghůlů, kteří na něj dotírali na vykládací plošině. Vytáhl ruku z řemene štítu a uchopil jej jako vrhací disk.

„Jednoho dne ti dojdu pochcat náhrobek, kurvo plesnivá...“ zamumlal, zhluboka se nadechl, dvěma krátkými přískoky nabral rychlost a mrštil štítem proti rytíři.

 

Vše kolem zaplavila zlatá záře. Čas jako by se promenil v hustou hmotu. Vše se odehrávalo jako pod vodou. Morbidní a vražedné ticho provázející poslední vteřiny přehlušily ostré, zvučné hlasy s rezonancí hromů, řinčení železa, rytmické údery kopyt a divoké řehtání. Z přístupové jeskyně se valili další a další jezdci na koních. Stříbrné zbroje se znaky vycházejícího slunce zářily jako by byl den. Jejich meče, koupající se ve všudypřítomném světle, krájely ghůly jako máslo a kopyta válečných ořů pod sebou drtila vše nemrtvé. V jejich čele jela žena! Chráněna mohutnou zdobenou zbrojí se stejným znakem, jako ostatní muži, doslova proletěla celým přístavem s pohledem upřeným na molo. Nemrtvý rytíř se k Eymericově překvapení otočil na útěk. Žena dojela k Eymericovi a seskočila. Ladným pohybem vyškubla z držáku na sedle krásně zdobené obouruční kladivo a rázným krokem se vydala za prchajícím.

„Stůj!“ zavelela a napřáhla ruku, ze které vyšlehl záblesk čirého zlata a srazil temného rytíře k zemi. „Zagrrashi! Tvá zlovole je u konce,“ sundala volnou rukou helmici a odhodila ji. Odhalila ostře řezanou tvář pokrytou jizvami. Světlé vlasy měla střižené krátce, jako ostatní vojáci.

„Jménem Řádu tě, na základě tvých činnů, odsuzuji k okamžitému vypuzení!“ Za chůze přehmátla kladivo obouruč a hlavici za sebou táhla po můstku. Zůstávala za ní mělká vypálená stopa. „Tvé tělo bude navráceno světlu a tvá duše postavena před nejvyšší soud!“ dokončila pevným hlasem během posledních pár kroků a švihla toporem. Klasivo vytvořilo zářivý oblouk a hlavice zarazila nemrtvého měkolik palců do mola. Lehce zadýchaně kladivo odložila, poklekla a začla pronášet slova v jazyce, který Eymeric kdysi slýchával. Kolem těla se rozšířil nový obrazec, tentokrát v jasných barvách, a tělo se začlo rozpadat, trouchnivět, až nakonec zmizelo a v molu zůstala jen díra po kladivu.

„Prohledejte přístav, vyčistěte loď, postarejte se o zraněné, zajistěte okolí!“ žena se postavila zpět a začala nekompromistně křičet rozkazy. Vojáci se bez zaváhání rozjeli plnit své úkoly.

Nadpřirozená záře začala opadávat. Eymeric, klečící na kolenou, na která dopadl, když uskakoval jedoucí paladince, se rozhlédl přístavem. Začaly jej zalévat paprsky, nyní již opravdu přicházejícího rána. Omdlel vysílením.

 

Ráno se probudil ve vrchním patře hospody, které bylo nyní plné raněných a odpočívajích obyvatel i gobliních stráží, kolem kterých se pohybovali jezdci z předešlé noci, ošetřovali jim zranení – někteří obvazy, někteří přikládali na rány rozzářené dlaně, pod kterými se samy zacelovaly. Eymeric si promnul si čelo a opatrně vstal. Neutrpěl až na pár škrábanců naštěstí nic vážnějšího. Ze dveří si to k němu už hrnul obrovitý tauren – vykoupaný a vydrhnutý, bez zaschlé krve, jen omotaný obvazy jako kandidát na mumii.

„Prcek se už probral!“ plácl Eymerica do ramene, což ho téměř svalilo zpět do postele. „Včera jsme tu měli skvělou oslavu, že?“ cenil v úsměvu žluté zuby, jen oči měl ještě trochu unavené.

„Jak je na tom ork?“ optal se muž místo odpovědi.

„Ještě jsou u něj léčitelé, ale bude v pořádku. Má tuhý kořínek. Máš dobrou mušku...“

„Jo... Kdo jsou ti všude kolem?“ ukázal neurčitě rukou. S odpovědí přišel Revilgaz, který si to přirázoval za taurenem, jen nebyl vidět.

„Vojáci Argent Dawn. Paladini, válečníci – sledují pohyb Pohromy po celém Azerothu a snaží se ji držet na uzdě. Málem přijeli pozdě. Rytíře smrti sem někdo poslal, aby z našeho města udělal trosky...“ odpověděl opět tauren.

„Jenže Kartel se nedá!“ proťal Baron nadšeně pěstí vzduch. Eymeric zafuněl a svezl se zpět na postel.

 

Odpoledne - potom, co se přesvědčili, že v přístavu už není po nemrtvých ani slechu a zranění jsou zajištění - odjela jízda Argent Dawn opět pryč. Zůstal po nich pouze pergament připevněný ke zdi vedle vchodu do hostince:

 

„Není ti lhostejná budoucnost našich zemí, našeho lidu, našich rodin? Patříš k těm, kteří se řídí srdcem stejně, jako rozumem? Ctíš vzdělané, ctíš spravedlivé? Na tebe čekají naše řady! Řady strážců, ochránců, válečníků a soudců. Právě na tebe čeká Argent Dawn!“

 

**

 

„Všichni, kteří tu stojíte, jste byli vybráni podle pečlivých kritérií! Museli jste prokázat dostatek odvahy, spravedlivého úsudku a čistého srdce, aby jste dostali možnost být převeleni!“ promlouval muž ve zlatomodré zbroji hlasem, který třásl skálami a lámal led, zatímco pochodoval zleva doprava před nastoupenou jednotkou na plošině pod vrcholem zasněžené hory s malou kapličkou. „Dostali jste se až sem, protože dáváte bezbranným šanci žít dál své životy. Protože vám není lhostejná budoucnost. Protože chcete bojovat! Bojovat a porazit Pohromu ranou do jejího chladného srdce! Jste tu, abychom se společně postavili hordám nemrtvých, přemohli je a zbavili se jejich krále!“ zastavil se upřostřed, rozkročil a spojil ruce za zády.

„Mé jméno je Tirion Fordring, jsem velitel této jednotky. Vaším velitelem. Teď už nespadáte pod Argent Dawn. Nejste na své půdě, nejste ochránci - tohle je útočná jednotka! JSME TRNEM V OKU NEMRTVÝM!" zvýšil hlas a pod plošinou se utrhla vrstva sněhu.

"JSME POSTRACH POHROMY! JSME SPRAVEDLNOST! JSME ARGENT CRUSADE!“

Nastoupení vojáci začli skandovat.

„ARGENT CRUSADE! ARGENT CRUSADE! ARGENT CRUSADE!“

Brána Přízraků na opačné straně rokliny se zatřásla ozvěnou.

Jen jeden tmavovlasý muž dloubl loktem do vedle stojícího orka: „Co, Borugu, půjdeme se večer ožrat?“