Pád

Anotace: Slohová práce ze školy.

Kráčím srdem říše, kráčím nirem Oblačné hory. Hory, které je naším domovem a světlem v temnotách pro ostatní. Kráčím nitrem srdce říše, které zažilo šok. Rukama se dotýkám stěn chodeb, kterými věky nikdo neprošel. Stěn, které jsou pokryté slizem, který zakrývá starodávné fresky na nich. Svými myšlenkami utíkám do dob, které to jsou v obrazech ponechané, stejně jako tu jednou zůstanou fresky zaznamenávající okamžiky posledních let, které mnohé změnily. 

Stejně, jako se svými prsty nořím do vlhkosti slizu na stěnách, podobně se nořím i  do vzpomínek a pocitů zde zanechaných.

Poslední roky námi otřásly. My, ti kteří se snaží přinášet světlo do duší lidí, jsme byli svědky zrodu toho největšího zla, které rozvrátilo vše a které se navíc zrodilo z jednoho z nás. Mysleli jsme, že naši nepřátelé už vzdali marné pokusy o naši zkázu. Mysleli jsme, že světlo Oblačné hory a její vojska zahnala všechno zlo do děr, ze kterých vyvřelo. Ale jak už to bývá, když myslíte, že vše je v pořádku, tak vám osud připraví nemilé překvapení. Jeden z nás, z těch, kteří byli nejblíž Otci a jeho světlu. Jeden z nás, který měl toto světlo roznášet. Z jednoho z nás se v Otcově nejjasnějším světle zrodil největší stín.

Armády pekelných bestií, které jsme znali jenom z legend. S pomocí zrádce našich řad pronikly naší obranou, jako by byla z peří. Jejich první útok nás nepřipravené stál mnoho přátel a krve. Tisíce a tisíce nás umíraly. P oté se bestie stáhly i s těly našich přátel, které nezapomněly zohavit. Druhý útok už byl naší výhrou, ubránili jsme se, se ztrátami "jen" hrstky bojovníků, ale bestie vnikly do prostor a chodeb Oblačné hory. Trvalo nám léta je vyhnat a potrestat a navíc v temných prostorách uvnitř hory nás tento boj stál mnoho mužů, žen a co je nejhorší, i dětí. A viník toho všeho? Dál žil mězi námi a nyzýval nás bratry a tiše se nám za zády smál.

Najednou mě z myšlení vytrhne světlo na konci chodby. "Tak už jsem tady," pomyslím si. S levou rukou na jílci mého meče kráčím vstříc místnosti osvětlené sladkým sluněčním světlem. Místnost je podobná amfiteátru. Z části stěny naproti východu z chodby prosvítá slunce skrze otvory vytesané ve skále a uprostřed haly velké, jako stadion, zeje kruhový otvor, nad kterým visí viník, zrádce a náš starý bratr.

Otcem jsem vyzván, abych se přiblížil avykonal rozsudek, na kterém jsme se všichni shodli. Dávám pokyn dvěma pomocníkům, kteří spustí zrádce blíž k hlubinám pod ním, ale já vzlétám a přitáhnu si ho blíž, poté ho postavím na okraj římsy. Hledím do jeho očí a naslouchám jeho skřeku, to když mu vytrháváme peří z jeho křídel, aby se nemohl vrátit. "Hloupí jste mí bratři a sestry," promlouvá k nám, " kdyby jste se oddaly hněvu a zášti a chtíči! Seznali by jste, že mám pravdu."

Sleduji černou krev, která mu vytéká z ran na křídlech po perech, kterých jsme ho zbavily. Hledím do očí, jež byli kdysi plné a modré jak oceán. Hledím do černých kaluží, které hrozí pohltit vše, na čem spočinou a nyní ulpěly na mě. "Zbohem," loučí se. Ignoruji ho a čekám na pokyn k vyřčení rozsudku. Ten po chvíli zazní. Načež tasím meč z pochvy, přeřezávám jistící lana a zanechávám jenom to poslední, které ho drží nad hlubinou. "Ty, jenž jsi zavinil tolik bolesti. Jenž si zradil svou rodinu a poznamenal náš domov svojí temnotou. Jsi odsouzen k vyhnanství," začínám s rozsudkem, "Aby ti neukápla slza... bratře" říká mi výsměšným hlasem. Dál ho ignoruji, nemá smysl se s ním bavit. Celý sál dál mlčky sedí a čeká konec, konec všeho, co nám tolik ublížilo. "Za zradu, vraždu a mor války, který jsi přinesl do naší země, jsi odsouzen k pádu a zatracení!" Rozsudek byl vyřčen. Mé ruce se napřahují a přesekávám lano. Svrhávám Satana na Zemi a skrze ni do Pekel, odkud vzešlo vše co nám ublížilo. Všichni dál mlčí a pomalu se začnou rozcházet, aby šli znovu vybudovat to co bylo zničeno. Jenom já archanděl Gabriel zde stojím, meč odvržený daleko ode mne, ještě dlouho po té. V hlavě mám jedinou myšlenku, "Tohle se nemělo stát..."