Obraz minulosti

Anotace: Jak byste se chovali vy, kdybyste se setkali se sebou samým a svou rodinou, kteří jsou však o několik let mladší?

Čtvrtek odpoledne a já seděl na pokladně jedné prodejny. Takovou brigádu jsem ještě nikdy neměl. Byla to docela fuška, ale plat nebyl špatný a chovali se ke mně hezky. Markoval jsem zrovna nákup postaršímu pánovi, když se za mnou, u hlavní pokladny, ozval dětský křik. Lehce jsem pootočil hlavou, abych na prcka viděl a hned se zase soustředil na nákup zákazníka. Ten klouček je podobný mně, když jsem byl v jeho věku. Ale opravdu hodně podobný. Tak se má soustředěnost obrátila k této zajímavosti, že jsem napsal špatný kód rohlíků a chvíli mi trvalo vzpomenout si na ten správný. Rohlíky projely správně namarkovány a já se otočil na jeho rodiče. Zůstal jsem v šoku, ihned se otočil zpět k mému zákazníkovi a zůstal sedět. Ti jeho rodiče byli totiž mí rodiče, ale tak o patnáct let mladší. A ten prcek? To jsem byl asi opravdu já.

"Tak budeš markovat, nebo co se děje?", ale já na pánova slova nereagoval. Co teď? Ruce se mi začaly klepat a přejel mi mráz po zádech. Ovládán podivnou silou jsem vstal, vyšel z pokladního prostoru a hlavní pokladní oznámil, ať otevře jinou kasu, že mi není dobře. "Pán s půlkou namarkovaného nákupu za mnou volal, ale já byl myšlenkami jinde. V kuchyňce pro zaměstnance jsem se sesul na židli a nevěřil tomu, co se právě přihodilo. Došel jsem k mé skříňce, vyndal z ní mobil a rozhodl se tam vrátit a tuto abnormalitu vyfotit. Ale co to delám? To tam jako vejdu, namířím na ně telefon a vyfotím? To budu vypadat jako blázen. Nebo se jich zeptám na svolení? Při pomyšlení, že bych na mě a mou o patnáct let mladší rodinu promluvil ve mně vyvolala pocit paniky. Času moc není, každou chvílí mohou odejít.

Dveře jsem opatrně otevřel a přímo přede mnou stáli. Už byli otočeni zády a odcházeli. Nebral jsem ohled na ostatní, kteří po mně jistě pokukovali a vyfotil je. Na třetí pokladnu dorazila prodavačka a naštěstí se bez vyptávání posadila a přetáhla k sobě frontu od mé pokladny. Akorát ten pán zůstal stát a třeštil na mě oči. "Budu tu stát ještě dlouho? Co, mladíku?" "Promiňte", prohodil jsem k němu, ale oči upřené pořád na rodiče a mě samotného. Vydal jsem se za nimi, když tu mě za rukáv chytila vedoucí. "Kam jdeš? Proč nejsi na kase? Pojď domarkovat toho pána." Na chvilku jsem se k ní otočil a zmohl se jen na "není mi dobře, musím na vzduch." Vedoucí to asi vzdala a šla to vyřídit s tím pánem. To mi bylo fuk, já chtěl zjistit pravdu. Co se skrývá za touto nelogičností...

Rodina mířila k autu a když se mi odkryl výhled na něj, podlomila se mi kolena a já dopadl na zem. Stěží jsem se zvedl a zůstal stát. Auto odpovídalo také! Nyní máme již asi třetí, ale na tuhle plechovku si vzpomínám. Okamžitě jsem se štípl do ruky a bohužel zjistil, že sen to není. Zoufale jsem koukl na datum na mobilu a stál tam opravdu požadovaný rok, nicméně přede mnou byl výjev patnáct let starý. Co v této situaci dělat, to se asi nikde nedočtete. Hraničí to s paralelním vesmírem, ale jakto, že se tyto osoby zjevili v této době? Pokud jde o cestování časem, neměla by být má rodina spíše starší než mladší? V košíku jim toho zbývalo ještě dost, takže byl čas rozhodnout se, co udělat než odjedou. Sice už teď jsem musel působit jak blázen, přesto mi nebylo po chuti jakkoliv nevhodně a nepromyšleně jednat s mou rodinou.

Košík se vyprazdňoval a já usilovně přemýšlel. Nic vás v životě nepřipraví na tuto chvíli, a proč taky? Vždyť je naprosto nemyslitelné, že se něco takového může přihodit. Zkusil jsem ještě zavřít oči a otevřít je, scéna byla stále přede mnou. Malý já už se chopil prázdného košíku a za pomoci táty ho posouval směrem k řadě dalších košíků. Dokonce mě napadlo doběhnout ke kufru, otevřít ho a nechat se jimi odvézt, ale to už by bylo vážně přehnané. Pomalu jsem vykročil k otci a malému mě. "Promiňte!" Začal jsem se hrozně potit, třebaže venku bylo chladno. "Totiž... Nenechal jste u nás účtenku?" Byl to on, teď ještě ověřit hlas. "Jo, tu máme, tak ta nebude naše." Nemohl jsem si pomoci, zasmál jsem se. "To prostě není možné, co se to sakra děje?" "Co by se mělo dít? Ta účtenka fakt není naše." Rozhodl jsem se jednat na rovinu.

"O to nejde, víte...", bylo divné tátovi vykat, "budete mě mít za blázna, a to fakt velikého, ale děje se tu něco šíleného. Tohle", ukázal jsem na dítě, "jsem já. Vy jste moji rodiče a přesně takhle to bylo tak před patnácti lety. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, ale je to tak." Vzpomněl jsem si na několik filmů s cestováním v čase, ve kterých jsem vždy nabádal hlavního hrdinu, ať se prokáže důkazem, že ví něco, co může znát jen ta druhá osoba. Teď to vyzkouším naživo. Táta se na mě koukal a po chvilce se lehce zasmál, asi myslel, že jsem vyšinutý. Ale já ho nenechal promluvit a chopil se slova dřív. "Dám vám důkaz, vím v podstatě vše. Tenhle prcek, což jsem tedy já, se jmenuje Vojta. Narodil se 14. června 1996. Vy se jmenujete David, vaše manželka Pavla..." Řekl jsem toho hodně včetně jmen prarodičů, kde stavíme dům a jako něco opravdu pikantního jsem zmínil i že za 4 roky, 2 měsíce a pět dní se narodí moje sestra Nina.

S každým přibývajícím faktem se tátovi otevírala pusa čím dál víc. "Nebo se zeptejte vy, pokud je tu podezření, že jsem se vše naučil zpaměti." Zatím k nám došla i maminka a ptala se, oč jde. "Tomu neuvěříš, prostě neuvěříš, ale tenhle kluk říká, že on je tady náš Vojta, akorát dospělý. A my že jsme jeho rodiče. Právě mi podal dost důkazů." Maminka to sledovala s otevřenou pusou, otočila se ke mně a prohlédla si mě. "Co to je za blbost?" "Ano, je to blbost, přímo neskutečná, ale je to tak. Sen to není, i když se tomu dost divím." vysvětloval jsem. "Víte co? Poblíž pracuje můj táta, tedy vy, ale starší. Když ho uvidíte, tedy sám sebe, třeba se to nějak bude dát vysvětlit." To mohlo být hodně zajímavé, ale proč to nezkusit? Takovou příležitost už mít určitě nikdy nebudu.

Bylo hodně zvláštní sednout si do auta a odjíždět vstříc neuvěřitelnému setkání. Na brigádu jsem úplně zapomněl, asi mě budou shánět po telefonu, ale tohle má pochopitelně přednost. Během cesty se zmohli oba rodiče jen na pár slov a já navigoval do kancelářské budovy, kde měl asi za hodinu končit v práci táta. Teprve v přízemí jsem si uvědomil, že pokud paní na vrátnici tátu od pohledu zná, bude se divit, proč jdeme za ním, když stojí vedle mě. Sice neměl ještě tolik vousů a možná i v obličeji byl mladší, ale z dálky se nechali poměrně snadno zaměnit. Naštěstí se na nic nevyptávala a poslala nás do třetího patra. Tátovi oznámila náš příchod telefonem, ale to jsem ji už neslyšel. V prvním patře si rodiče umínili nastoupit do výtahu. Tak jsme si ho přivolali, nastoupili a já si s omluvou musel vystoupit. V autě to ještě šlo, ale být s takto podivnou skupinou lidí ve výtahu bylo příliš. Zavřely se za nimi dveře a já ty dvě patra vyšel po schodech.

Čekal jsem, že už budou dávno nahoře, ale nikde nebyli k nalezení. Výtah stále nepřijížděl. Náhle s z kanceláře na konci chodby vyřítil táta. "Ahoj, cos potřeboval tak důležitýho? Nemám moc času. A tys končil v práci dřív?" Úplně jsem měl nutkání ze sebe vše vysypat a hlavně se těšil na reakci. "Tati, nebudeš věřit tomu, kdo přišel do prodejny. Přijel jsem s nimi. Jeli výtahem, ale pořád tu nejsou." Táta se podíval směrem k výtahům. "Tak snad to nebude dlouho trvat, to jsem zvědav kdo to je." Ten výtah se s nimi snad musel zaseknout. Mé kroky směřovaly zpět k výtahu a po stisku tlačítka ihned přijel - prázdný! "Oni snad utekli." Rozběhl jsem se dolu, bral schody po čtyřech, přes recepci a marně hledal na parkovišti jejich auto. Byli pryč!

Na recepci mi paní oznámila, že jsem asi cvok, že ona mě viděla vcházet samotného a že dalších tří lidí by si jistě všimla. Tátovi jsem vše popsal a on si o mně myslel možná to samé, ale nedal to najevo. Jak se ale má osoba objevila tady? Které auto mě odvezlo? Copak jsem si vše tak vsugeroval? "Mám fotku, sice jen zezadu, ale mám." Táta se netrpělivě naklonil nad můj mobil a očekával konečně nějaký důkaz. Fotka v telefonu nebyla. Ani ve smazaných obrázcích... Táta mi doporučil, abych si odpočinul, případně si zajel k doktorovi. S úsměvem mě doprovodil až na autobusovou zastávku. Dojel jsem do práce, omluvil se za zdrhnutí, vedoucí mě trochu seřvala, ale pro dnešek mi dala volno. Převléci se, vzít si věci a čeká mě cesta domu. V autobusu mi hlavou probíhala tahle podivná událost, když najednou na vzdáleném parkovišti stáli oni! Za nimi jejich auto, oni otočení ke mně a mávali mi. Malý já mával oběma rukama. Usmál jsem se a taky jim zamával. Asi jsem si prostě jen moc přál vidět dobu mého dětství...