Setkání v Tokatu

Anotace: Povídka o lásce, která přetrvá, i když se jí do cesty postaví smrt a bolest. Snad se bude líbit. Za komentáře budu rád. Příjemné počtení.

Trojice zakrytých vozů, každý tažen dvojicí valachů, se kodrcala skrz neudržovanou lesní cestu táhnoucí se neprostupným a divokým Vinickým lesem uprostřed Tokatského knížectví. Řeka Vina burácela po jejich pravici a bouřlivý proud umocňoval divokost zdejší krajiny, stejně jako další míle divokého hvozdu na druhé straně řeky.

Místní nazývají tento druh hvozdů pralesy. Prý tu rostou bez zásahu již od doby příchodu lidí do zdejších zemí. Někteří z velikánů v tomto hvozdě mají dozajista tisíce let a hustý podrost jen doplňuje dost děsivý dojem z tohoto místa. Skrz mohutné koruny dopadá na cestu velmi málo slunečních paprsků, a kdyby se netáhla podél řeky, nejspíš by byla celá stezka zahalena permanentním šerem.

Andrej Narkow, Wieszanijský obchodník, seděl na kolíku prvního z vozů a v rukách třímal opratě, řídíc koně skrz nerovnou cestu plnou zatáček a děr. Po jeho boku seděl Ogden, mohutný a na první pohled velmi nebezpečně vypadající válečník, pocházející z Dánské marky. Na zádech měl pověšenou obouruční sekeru a jeho malá očka bedlivě sledovala okolní lesy. Doufal, že se mu případné hrozby podaří zahlédnout zavčasu a varovat své muže, kteří karavanu spolu s ním doprovázeli.

Dva z jeho mužů jeli na dalších dvou vozech a dva v sedlech koní po boku karavany. Žádná velká síla, ale na takto malou karavanu by měla být dostatečná. Málokterá tlupa loupežníků by riskovala boj s pěticí válečníků kvůli trojici vozů, když ani neví, co je převáženo. Trojice pacholků, také vyzbrojených, i když pouze lehce, jen doplňovala obranu karavany.

„Už aby ten proklatý hvozd skončil. Tyhle cesty do Astonice jsou sice výdělečné, ale táhnou se snad věky,“ zaklel Andrej naváděje koně kolem velké díry v cestě, kterou nejspíš vymlela řeka.

„Hm. Blbej les,“ odvětil hrubým hlasem Ogden. Málomluvný jako vždy.

Andrej pouze zavrtěl hlavou nad Ogdenovou výřečností a dál sledoval cestu. Ogden nebyl sice nejlepší společník na dlouhé cesty, přesto byl tím nejlepším na ochranu karavany a Andrej to věděl. Svěřil by mu i svůj život. Vlastně přesně to právě dělal. A co víc, nesvěřoval mu jen ten svůj. Při cestě do Tokatu ho doprovázely jeho dvě neteře, Zora a Brana, nyní sedící ve druhém voze.

Andrej je převážel jen neochotně, ale po smrti rodičů mu zůstaly na krku a on je nerad nechával dlouho samotné daleko od sebe. Nyní, když svůj podnik stěhoval do Astonice, se rozhodl přestěhovat i je. Bude je tak mít neustále poblíž. A to znamená méně starostí pro něj. Ogden má kvůli tomu sice pár vrásek navíc, ale za to mu přece platí, ne?

„Jo, blbej les,“ přitakal nakonec.

„Hele, šéfe, někdo k nám jede,“ ozval se chvíli na to z konce kolony hlas jednoho ze strážců, Zderada. Andrej ihned přitáhl otěže koním a všechny povozy se zastavily. Ogden seskočil z kozlíku a vydal se směrem k příchozím. Milica a Sulibor, další dva ze strážců karavany sedící v sedlech svých hřebců, se k němu připojili.

 

Trojice strážců se vzdálila od karavany na několik metrů, ruce na jílcích mečů a seker. Ogden sňal sekeru ze zad a opřel ji toporem o zem. O její zakřivený vrchol si opřel svalnaté paže a společně se svými bratry ve zbrani očekával, až se dvojice jezdců, kteří je pronásledovali, přiblíží na dohled.

Jeden z nich byl bezpochyby rytíř. Válečný oř ušlechtilého chovu a na první pohled zbroj výtečné kvality mluvili za vše. Stejně jako mužovo autoritativní vzezření v kombinaci s typickou aristokratickou aurou, která vždy jemu podobné obklopuje. Mohutný obouruční meč, jehož jílec mu čouhal nad rameno, jen doplňoval celkové charisma rytíře-válečníka. Tvář zarostlá zastřiženým plnovousem a rámovaná dlouhými tmavě hnědými vlasy byla opatřena pronikavým pohledem modrých očí a ošlehanou pletí.

Po rytířově boku jel mladý, jednooký panoš s páskou přes oko. Věkem stále ještě chlapec, ne starší než šestnáct let. Oblečen v kožené lehké zbroji a modrém plášti. Náloketnice a náholenice z ocele a krátký meč v kombinaci s lamačem mečů dělaly z prvotního dojmu v chlapce, muže schopného sebeobrany.

Muži se přiblížili na vzdálenost asi desíti kroků a zastavili své koně.

„Zdravím, pánové. Také na cestě do Astonice?“ pronesl rytíř povzneseným tónem typickým pro jeho vrstvu.

Ogden si ho měřil pohledem a jeho dva společníci nadále setrvávali ve stavu pohotovosti. Chvíli se nic nedělo, a jelikož Ogden s odpovědí nespěchal, rytíř pokračoval.

„Jsem Frederik Halstatt, rytíř Řádu Koruny, a toto je můj panoš, Otto. Cestujeme stejnou cestou skrz tento prapodivný les a míříme do Astonice, což by měla být osada na konci lesa. Předpokládám, že je to i vaše cesta.“

„Hm. Možná ano, možná ne. Co z toho?“ tázal se Ogden nedůvěřivě.

„Co z toho?“ překvapeně zopakoval rytíř, „třeba bychom mohli pokračovat společně. Rád poskytnu svůj meč při ochraně vaší karavany, pokud vy poskytnete mně a mému panošovi něco do žaludku a trochu společnosti. Již pár dní jsme nepotkali ani živáčka.“

Za Ogdenem se ozvaly kroky a k trojici se připojili Andrej a jeden z jeho pacholků, Yaroslaw. Dřív, než mohl Ogden cokoliv říci, obchodníkovy rty se daly do pohybu.

„Co se to tu děje? Nějaké problémy, Ogdene?“

„Ne,“ odvětil Ogden a znovu si přejel rytíře pohledem, „nezdá se. Chtějí se přidat.“

„Přidat? Ke karavaně? No, proč ne, ne? Další meče se vždy hodí. Co za to chtějí?“ tázal se Andrej. Mluvil sice k Ogdenovi, ale otázka byla jasně mířená směrem k rytíři a jeho panoši.

„Rytíři Řádu Koruny neberou za své služby odměny ve zlatě. Přesto, pokud byste měli něco, čím byste zasytili dva poutníky, budeme vám vděční,“ promluvil Frederick a odpověděl tak na otázku kupce.

„Vidíš, Ogdene, pan rytíř je skutečně čestný chlap. Pomůže nám za trochu jídla. Tak tu nestůj a zpátky na vozy. Yarku, přines rytířům něco k jídlu a pak zpátky na místo. Už jsme se tu zdrželi příliš dlouho,“ rozdal příkazy Andrej se špatně skrývanou nervozitou. Tenhle hvozd mu už dlouho trápil mysl. Jako kdyby ho neustále něco sledovalo.

Pacholci i stráž se vrátili na svá místa a Yaroslaw rytíře neochotně obsloužil skromnou stravou. Frederick přesto s povděkem přijal a rozdělil se s Ottou přesným dílem. Yarka tím trochu zaskočil, ten to přesto nijak nekomentoval. Málokterý rytíř byl tak „čestný“. Karavana se dala do pohybu a Yarek neměl mnoho času na přemýšlení. Sám kočíroval poslední vůz a tak měl brzy plné ruce práce.

Dvojice rytíř a panoš se chvíli na to připojila a vedla své koně po pravé straně karavany, která mířila dál do hlubin lesa. Brzy se cesta odvrátila od řeky a šero obestoupilo povozy. Jen pár paprsků dokázalo prorazit skrz stěnu korun prastarých stromů, které lemovaly stezku. Karavana se tak ubírala dál v přítmí lesa.

 

Den plynul bez incidentů a mezi rytíři a členy karavany byla vyměněna jen ta nejnutnější slova. Přesto došlo k letmému seznámení mezi muži, tak jak je zvykem u těch, jejichž životem je boj. Vzájemně si poměřovali výzbroj a výstroj a Milica se zeptal i na několik podrobností o Frederikově cestě a Řádu Koruny, o kterém slyšel. Andrejovy neteře se ukázaly až v podvečer, kdy se celá karavana blížila k Nalhozerskému vrchu. To bylo jedno z mála míst, kde šlo ve Vinickém lese tábořit a koně i lidé byli dlouhou cestou již notně unaveni.

Prvně vyskočila z vozů mladší Brana. Asi čtrnáctiletá holčina s krátkými zrzavými vlasy. Přeběhla podél vozů až ke strýcovi, kde se vyhoupla na kozlík po jeho boku. Nově příchozích si ani nevšimla.

Na tváři Fredericka se objevil úsměv. Nečekal, že v karavaně budou přítomny i ženy. O to více byl překvapen, když z vozu vykoukla její starší sestra, Zora. Její dlouhé kaštanově hnědé vlasy, půvabná tvář s plnými rty a velkýma modrýma očima. V jejich čerstvých dvaceti měla pěknou ženskou postavu s křivkami na správných místech.

Frederick byl na místě zasažen jako úderem blesku. Jako z nějakých romantických knih a básní. Nikdy nevěřil na podobné nesmysly, jako je láska na první pohled. Proto si to nedokázal připustit ani teď. Přesto pocit, který ho sevřel v hrudi, nedokázal nevnímat.

Zora se vyhoupla na kozlík vedle Slavy, jednoho z vozků, a rozhlédla se. Její pohled přejel přes Ottu, jehož přítomnost odměnila pouhým pozdvižením obočí, což byl jediný náznak překvapení, který ukázala. Pak se stočil na druhého příchozího, pohledného rytíře.

Frederick její pohled opětoval. Nemohl jinak. Ty velké, jak oceán modré, oči se do něj vpíjely a on nedokázal přerušit kontakt. Uběhla snad věčnost, než pohnula tváří a zadívala se na druhou stranu. Dřív, než ji tvář zakryly kadeře jejich vlasů, všiml si rytíř růže, zbarvujíce její líc. On sám se zachoval jak malý kluk a na obličeji se mu objevil široký úsměv. Ať už byly pocity, které cítil, jakékoliv, nedokázal se jim bránit.

 

Slava se k ní naklonil a začal jí něco šeptat. Frederick netušil, o co šlo, ale zdálo se, že s ním Zora nesouhlasí, a když nepřestal, vrátila se zpět do vozu. Předtím však obdařila rytíře ještě jedním pohledem s letmým úsměvem. Rytíř byl tak zaskočen, že ho málem smetla větev. Sotva se stihl sklonit, což si vysloužilo smích od Slavy a také od Nekrase, který se přemístil ze zádi na kozlík vedle vozky. Otto je obdařil nahněvaným pohledem, přesto mlčel a na obranu svého pána nic neřekl.

Frederick je ignoroval kompletně. Myšlenkami byl úplně někde jinde. Ta žena ho uchvátila na tolika úrovních, že to nedokázal popsat. A to jí doposud spatřil sotva na několik okamžiků. Toužil ji vidět znovu, mluvit s ní, poznat jaká je a hlavně pochopit, co se to s ním vlastně děje.

Cesta se začala zvedat a stromů v okolí ubývalo. Pomalu se blížili k tábořišti na vrcholku kopce, kde si všichni budou moci odpočinout. Fredericka z přemýšlení vyrušilo lehké zakašlání. Prudce otočil hlavou a pohled se mu zastavil na tváři té, která nyní plnila jeho mysl. Seděla vzadu na voze, nohy svěšené z okraje a ruce v klíně. Pohled upřený na tvář rytíře.

„Jsem Zora, kupcova neteř, a vy?“ zeptala se rytíře, aniž by uhnula pohledem, který se propaloval skrz jeho duši. Frederick polkl a zpomalil koně, aby se dostal vedle ní.

„Frederick, Frederick Halstatt, má paní,“ představil se s pravicí na hrudi a úklonou hlavy, „připojil jsem se ke karavaně vašeho strýce a pravda, nečekal jsem, že budu v přítomnosti tak překrásné dámy. Vědět, že zde potkám anděla, připojil bych se ke karavaně již dříve.“

Zořiny líce zahořely růží a oči se sklopily k rukám v klíně. Na tváři ji však hrál líbezný úsměv. „Nejsem dáma, ani paní, a už vůbec ne anděl, sire Fredericku. Jen obyčejné děvče. Přesto děkuji za vaše lichotky.“

„Popisuji jen to, co vidím. Pro ostatní jste možná děvečka, pro mě však dáma a nyní i paní mého srdce,“ odvětil rytíř a upřímnost jeho slov Zoře rozehřála nitro, hruď se jí vzedmula nečekanými pocity a úsměv na tváři rozšířil. Frederick sám byl překvapen tím, co z něj vyšlo, přesto svá slova zpět nevzal. Mluvil, jak byl vychován a nelitoval ani jedné vyřčené myšlenky. 

„Pokud jsem skutečně paní vašeho srdce, povězte, rytíři, kam vede vaše cesta, neboť má končí v Astonici, kam jede můj strýc,“ tázala se Zora věda, že ať již k rytíři pocítila cokoliv, těžko by mohla být něčím víc v životě muže, jehož živobytím byla cesta a dobrodružství. Mysl jí říkala, že to nemůže skončit nijak slavně a že pohádky o princích a princeznách se jí nikdy týkat nebudou a nemohou. Přesto…

„Sám nevím, má paní, sám nevím. Cesty rytířů Koruny jsou nevyzpytatelné. Jedeme tam, kde je nás třeba a pomáháme, tomu, kdo je v nouzi. To je naše živobytí, náš osud,“ odpověděl Frederick hlasem poznamenaným nevyhnutelností a také slabým náznakem smutku.

„Možná bych mohl v Astonici nějaký čas pobýt. Určitě tam bude nějaká práce pro rytíře. Nějaká tlupa lapků, smečka vlků, či ogr ve skalách,“ dodal vzápětí o něco nadšeněji.

„To by bylo pěkné, sire,“ řekla Zora s nadějí v hlase a pohledem plným očekávání. Frederick se usmál též a více nepromluvil, neboť vozy začaly zpomalovat a srovnávat se do kruhu. Zaměstnáni hovorem, si ani jeden ze zamilovaných nebyl vědom ubíhající cesty. Nyní byli na vrcholku kopce a vozkové rovnali vozy do kruhu, aby vznikla provizorní obrana okolo plánovaného tábořiště.

 

Vozkové pokřikovali a stráže se k nim přidávaly. Byly rozděleny úkoly a Zora s posledním rychlým úsměvem směrem k rytíři seskočila z vozu a vydala se ke strýci, který vše organizoval spolu s Ogdenem.

Tábořiště bylo postaveno do půl hodiny. Oheň hořel a stany okolo něj byly rozmístěny v závětří půlkruhu vozů. Celá společnost se shromáždila okolo plápolajícího ohně a mezi pacholky a strážci začal kolovat měch s kořalkou. Frederick, stejně jako Otta, taktně odmítli. Rytířův pohled po většinu času náležel jen a jen Zoře, která seděla na druhé straně ohniště po boku své sestry, se kterou rozmlouvala. Čas od času po něm hodila okem a její nachové tváře a úsměv nezůstaly dlouho skryty pozornosti její sestry, která po něm začala pokukovat též.

Branin úsměv byl pokud možno ještě širší, než Zořin vlastní. Když na rytíře zamrkala zrovna ve chvíli, kdy popíjel vodu ze svého měchu, zakuckal se překvapením. Tajemství bylo ta tam. Pokud to tedy kdy tajemství vůbec bylo. Zora obdařila Fredericka omluvným pohledem. Ten odpověděl úsměvem a pokývnutím hlavy.

Zábava pokračovala ještě další hodinu, než se děvčata rozhodla jít spát a Andrej začal rozdělovat hlídky. Frederick sám vstal a šel zkontrolovat svého koně. Nebo to alespoň tvrdil Ottovi. Svou cestu však zvolil přímo kolem stanů děvčat. Zoru zastihl před vchodem. Překvapením téměř vyjekla a tváře jí zahořely.

„Chtěl jsem vám jen popřát dobrou noc, omlouvám se, pokud jsem vás vylekal,“ omluvil se rytíř a sklopil hlavu k jejím složeným rukám.

„Není třeba se omlouvat. Jen jste mne překvapil,“ téměř zašeptala a vzhlédla téměř zároveň s ním. Pohledy se jim setkaly a Zora ho obdařila stydlivým úsměvem. Pak ho v rychlosti políbila na tvář a se slovy, „vám těž dobrou noc, sire“ zmizela ve stanu za sestrou.

Rytíř stál překvapen, zkameněn, před vchodem ještě notnou chvíli, než si uvědomil, kde vlastně je a co chtěl podniknout. Zavrtěl hlavou a s širokým úsměvem se vydal ke koním, kde byl přivázán i jeho vraník. Ušlechtilé zvíře z chovu jeho otce s rodokmenem skoro stejně starým jako jeho vlastní. Podrbal ho za ušima a na zafrkání odpověděl lehkým smíchem.

„Dlouhý den, příteli. Dnes opravdu dlouhý a plný překvapení,“ zašeptal do uší hřebci a hladil ho po hřbetě.

 

„Jezdec!“ ozvalo se znenadání od hlídky sedící na svahu kopce. Rytíř byl ihned na cestě k pozici hlídky a spolu s ním k ní běžel i Ogden a Otto, kteří byli nejblíže. Ostatní se chopili zbraní a připravili se k obraně tábora. Osamělý jezdec býval málokdy osamělý.

Po cestě se skutečně blížil muž v sedle bělouše a brzy byl natolik blízko, že ho ozařovala záře ohně. Zastavil se, seskočil ze sedla a vydal se k tábořišti. Jeho kůň ho poslušně následoval, aniž by ho musel vést za uzdu.

Mohlo mu být kolem čtyřiceti, dlouhé světlé vlasy a plnovous, bohatý šat a kožešinový plášť, typický pro zdejší šlechtu. Kolem krku měl těžký zlatý náhrdelník vykládaný drahokamy. Nejspíš někdo z bohatších vrstev. O to více bylo pro Fredericka překvapením, že se potuluje takto sám, v noci, v jednom z Tokatských pralesů.

„Zdravíčko, pánové, pěkná noc, že?“ ozval se netypicky energickým hlasem příchozí. Odhrnul si vlasy z obličeje a odkryl tak vcelku pohlednou tvář muže středních let. Aura šlechtice ho obstupovala podobně jako Fredericka, i když v příchozím rytíř zachytil i něco víc. Něco neobvyklého. Nedokázal však určit co.

„Jak pro koho,“ odpověděl Andrej a měřil si muže pohledem, „kdo jsi…sire…a proč jedeš lesem v noci a sám?“

„Karl Crumm, baron z Nalzy. A proč jsem tu sám? Prostá odpověď. Vyjel jsem si odpoledne se svými muži na lov do zdejších lesů. Muže jsem ztratil, sebe taky. A pak jsem spatřil přes koruny Nalhozerský vrch. Hodlal jsem zde přenocovat, a když jsem se přiblížil, všiml jsem si ohně. Jaké to štěstí,“ odpověděl s poklidem Karl.

„Vskutku, jaké štěstí,“ odfrknul si Ogden a pohladil topor své sekery.

„Byli byste od té dobroty a přijali mne ke svému ohni? Zaplatím, pokud je třeba,“ pokračoval Karl a od opasku odepjal měšec se zlaťáky. Zatřepal a zlato zacinkalo. Andrejovi se v záři ohně zaleskly oči. Zamračení vyměnil za úsměv a ihned vítal Karla u ohně.

„Ale samozřejmě, nejsme přeci barbaři, ale civilizovaní a slušní lidé. Pojďte, jen pojďte. Pane barone. Přisedněte k nám k ohni. Slavo, postarej se pánovi o koně,“ spustil Andrej okamžitě plný nového života.

Karl poděkoval a předal Slavovi svého koně. Sám usedl spolu s ostatními k ohništi. Z kapsy pláště vytáhl fajfku a zapálil si.

 

„Mm, není nad večerní pokouřeníčko. Zvláště, když máte skutečný Castianský tabák. Výtečná chuť. Skoro stejně silný jako trpasličí a určitě chutnější,“ spustil Karl, aby rozproudil debatu, která po jeho příjezdu utichla.

„Castianskej tabák smrdí,“ zabručel si pod vousy Nekras a Zderad přitakal zahuhňáním nějaké Wieszanijské nadávky pod vousy. Frederick cítil neurčité napětí mezi tímto Tokatským aristokratem a Wieszanijskou populací karavany. Nebyl si jist, z čeho toto napětí pochází a všiml si, že Otto cítí to samé. Na rozdíl od rytíře to však panoš na sobě dával znát mnohem jasněji, až se bál, že řekne něco hloupého a nemístného.

„Za nocí, jako je tato, je i smradlavej tabák lepší než nic. Na nervy a strach funguje lépe než chlast. Zvláště uprostřed Tokatských pralesů. Víte přece, co se vypráví ne?“ pokračoval Karl, jako kdyby si strážcovy urážky nevšiml, „o nocích, kdy se probouzí mrtví a kdy živí neopouští posvěcenou půdu. Kdy se i nejstatečnější z mužů krčí za hradbami opevněných osad a doufají, že si pro ně mrtví nepřijdou. Za takových nocí nikdy nevíte, kdosi pro vás přijde. Může to být váš mrtvý otec, vaše nedávno zemřelá matka, či někdo úplně jiný. Pokud vás taková noc zastihne mimo bezpečí opevnění a posvěcených míst. No, řekněme, že při příští podobné noci bude nemrtvých o něco více.“

Celá společnost kolem ohně mlčela. Nikdo ani nedutal. I Nekras, který Karlem očividně opovrhoval, byl zticha a poslouchal s napjatýma ušima. Fredericka toto vyprávění též fascinovalo. Právě kvůli těmto příběhům do Tokatu mířil. Chtěl se přesvědčit, co je na těchto legendách pravdivého a pokud bude moci, pomoc těm, kteří to budou potřebovat.

„A jak se takové noci poznají?“ ptal se tiše a napjatě Milica, další z fascinovaných strážných.

„No, to není těžké popsat. Většinou je při nich úplněk a Astaris září rudě jako rozžhavený uhlík. No, vlastně vypadají tak, jako ta dnešní,“ odpověděl s klidem v hlase baron a zabafal z fajfky. Ostatní přítomní u ohniště se okamžitě začali rozhlížet a Frederick pohlédl na oblohu, kde skutečně skryt za mraky prosvítal měsíc a přímo nad jeho hlavou rudě zářila Astaris, mohutné těleso, dle vědců ve Falmaaru, prý další svět podobný tomuto. Napětí okolo ohně vzrostlo a atmosféra zhoustla. Jakýkoliv zvuk lesa byl nyní znamením pro táborníky, aby poskočili na místě a začali se rozhlížet. Jediný Karl zůstal v klidu, jako kdyby se nic nedělo.

„Ehm, pane barone, myslíte, že nás mrtví přepadnou? Dnes v noci?“ tázal se ustrašeně Andrej. Frederick ho podezíral, že se neobává o život svůj, jako spíše o životy svých neteří.

„Kdo ví. Všechno je možné. Nalhozer je ubránitelný, kdyby na to došlo. A kdo ví, jestli zde poblíž nejsou nějaké mohyly, ze kterých by mohli mrtví povstat,“ odpověděl Karl a rozhlédl se po krajině. Andrej znejistěl ještě víc. „Ale proč se strašit. Říká se, že mrtvé vždy doprovází mlha. A já zatím nikde žádnou nevidím,“ dodal vzápětí.

 

Uklidněná atmosféra, která panovala kolem ohniště před příjezdem barona, byla pryč a nervozita byla na všech přítomných znát. Andrej po rychlé debatě s Ogdenem rozhodl o posílení hlídek a Frederick s Ottou se nabídli, že jednu hlídku si vezmou na starost sami. 

Nikdo se víc o mrtvých nezmiňoval. Z jejich myslí se však strach vytrácel jen neochotně a pozornost všech členů karavany byla směřována na okolní krajinu a její zvuky. Málokdo, snad vyjma děvčat, bude spát dnešní noc v poklidu. Jestli vůbec dokáží usnout. Přesto všichni postupně od ohně zmizeli ve stanech a u ohně zůstala jen hlídka.

            Na dvojici rytířů přišla povinnost strážit v ranních hodinách před rozbřeskem. Hodina vlka, nazývají tento čas poutníci. Doba, kdy jsou temné síly nejsilnější a Světlo se teprve připravuje převzít vládu nad světem.  Frederick a Otto byli usazeni kousek od ohně. Každý na jedné straně tábořiště a zády k plamenům, aby je neoslnily a oni nepřišli o „noční vidění“. Každý z nich měl po ruce svůj meč a roh, na který se mělo zatroubit v případě, že by hrozilo nějaké nebezpečí.

            Dlouho se nic nedělo a zdálo se, že tato noc byla jako všechny ostatní. Normální. Frederick v to alespoň doufal.

 

Prvně si všiml rostoucí temnoty pod kopcem. Jako kdyby něco pohlcovalo měsíční paprsky. Pak se objevila nastříbřená záře. Mlha. Frederick polknul. Postavil se s mečem v ruce a zadíval se do údolí v očekávání. Pokud se něco má stát, stane se to brzy. Z druhé strany vrchu se ozval Ottův roh. Frederick sebou trhl. Chtěl se otočit a vyrazit mu na pomoci, když si všiml pohybů v mlze pod svahem. Svit měsíce byl příliš slabý na to, aby viděl něco zřetelného, přesto věděl, že se tam dole něco hýbe. Karl měl zřejmě pravdu.

Frederick zaklel a připravil se na boj. Když zadul na svůj roh, slyšel již za sebou hluk probouzejícího se tábora. Muži vyskakovali na nohy a chápali se zbraní. Slyšel Ogdenův bručivý hlas a udílení rozkazů. Brzy po jeho boku stáli Nekras spolu s Milicou. Kde byl zbytek strážců a pacholků, to netušil, ale nejspíš na Ogdenův rozkaz chránili další přístupové cesty.

Nekras oblečen do plátového kyrysu s nárameníky a vyzbrojen halapartnou stál po jeho pravici. V jeho fousaté tváři se zračilo odhodlání dnes v noci nezemřít. Milica stál po jeho levici v Taliánské destičkové zbroji a s dvojicí mečů jako pravý bucelario, mistr meče. Doufejme, že to nemá jen na parádu, ale že skutečně je tak schopný, jak jeho zbraně a výstroj vypadají, pomyslel si rytíř a sám cvičně párkrát sekl se svým mečem, dědictvím po svém otci.

Za pár okamžiků se na svazích kopce objevily první postavy. Jejich chůze by v jiných případech mohla být směšná. Na těchto postavách však nebylo směšného vůbec nic. Žádná z nich na sobě neměla kůži a ani lidské maso. Jen kosti, které při životě držela nějaká ďábelská forma magie, která jim též dávala schopnost se hýbat. Některé z chodících koster na sobě měly prastará rezavá brnění a v rukách držely zbraně, se kterými byly nejspíš pohřbeny. Pohybovaly se do svahu směrem k připraveným obráncům karavany.

„U světla! Co to zatraceně je?“ zaklel Milica a nervózně přešlápl. 

„Nemrtví, kostliví válečníci, prokleté duše navrácené zpět do mrtvých schránek, aby sloužili temným silám,“ pronesl hlas za nimi. Karl, vyzbrojen tenkým postříbřeným mečem, se k nim připojil a postavil se po boku Milici, „nebodejte je, nesekejte jim končetiny. Drťte lebky a sekejte hlavy. Jen to dokáže duše osvobodit a zrušit kouzlo, které je váže.“

Frederick po něm pohlédl s pochybami, rozhodl se však jeho rad následovat. Ať již byl Karl kdokoliv, byl místní a vyznal se v těchto věcech víc, než kdokoliv jiný z karavany. A pokud mu pár jeho rad pomůže přežít dnešní noc, hodlá je využít.

 

Oživlí mrtví se přiblížili na vzdálenost několika kroků a dvojice strážců karavany jim vyrazila vstříc následovaná Karlem. Frederick jim byl v patách a zamířil rovnou k nejbližšímu nemrtvému. Do prvního úderu vložil svou veškerou sílu, neboť netušil, jak silný úder bude potřebovat na překonání magie, která držela mrtvou schránku pohromadě. Nemrtvý odpověděl svým zrezivělým mečem, který však nebyl překážkou pro kvalitní trpasličí ocel rodového ostří Halstattů. Po prastaré čepeli následovala lebka kostlivce a ten se sesunul na zem v podobě hromádky kostí a železa.

Rytíř však neměl čas na oslavu úspěchu. Z obou stran se po něm rozmáchly další dvě mrtvoly a Frederick musel uhýbat a kontrovat vlastní čepelí. Jakožto velmi schopný šermíř přešel okamžitě do protiútoku a brzy se položil do žáru bitvy. Instinkty ho ovládly a bojoval reflexivně. Vše, co se kdy naučil, nyní využíval a pohyboval čepelí s lehkostí někoho, kdo již nějaký ten boj zažil.

Nemrtvých ale neubývalo. Byli všude. Fred jen doufal, že se ostatním daří přinejlepším tak dobře, jako jemu. I když o tom dosti pochyboval. Nevěřil, že by ostatní měli takové bojové zkušenosti, jako on a i jeho několikrát od zranění zachránila jen jeho kvalitní plátová zbroj. Ostatní měli výstroj méně odolnou. Není divu, že se tedy obával nejhoršího.

O to více překvapený byl, když zjistil, že vedle něj bojuje Karl. A jak. Tokatský baron se pohyboval kolem nemrtvých válečníků s ladností a hbitostí kočky a jeho postříbřená čepel byla rychlá jak blesk. Údery precizní a každý za sebou zanechal hromádku rozsypávajících se kostí. Frederick chtě nechtě nervózně polknul. Během svého putování potkal mnoho schopných šermířů, i několik mistrů, ale toto mu připadalo téměř nereálné. V mysli mu proběhlo dokonce slovo nelidské, ale to rychle zapudil, jelikož Karl byl určitě člověk. Nebo tak alespoň vypadal.

Nemohl se nad baronovou zdatností dlouho pozastavovat, neboť nemrtví válečníci po něm znovu a znovu sekali svými archaickými zbraněmi, a i když umírali ve velkém, nikdo z nich neprojevil ani ždibec strachu. Mrtví se nebojí smrti. Krutá pravda, které se Frederick chtě nechtě musel zasmát. Smích mu vlil do žil novou dávku síly a rytíř se pustil do nového kola ničení nemrtvé hrozby.

Minuty ubíhaly a Frederick si uvědomil, že již stojí téměř zády u ohniště. Kolem něj vřela bojová vřava a všichni doposud stojící obránci byli zatlačeni doprostřed tábora. Viděl tváře Nekrase a Milici, oba dva se pohybovali příliš pomalu, aby mohli vydržet delší boj a rytíř si všiml i několika zranění na jejich pažích. Sám Andrej stál po boku Yaroslawa a Otty, kteří svými těly a čepelemi kryli obchodníkovy schovanky.

Frederickovy oči nalezly Zoru držící v náručí svou mladší plačící sestru. Její oči byly plné odhodlání a lásky ke své sestře. V pravé ruce svírala nemotorně, přesto velmi pevně meč a rytíř nepochyboval, že se v případě nutnosti rozhodne bránit svou sestru všemi svými silami. Její pohled našel jeho a tvrdý výraz dívčiny tváře změkl. Frederick přikývl a chtěl dodat něco na povzbuzení, neměl k tomu však příležitost.

 

Mezi nemrtvými se prosmykl divoký vlk a se slinami odkapávajícími z tlamy se vrhl na rytíře. Překvapen tímto nečekaným vývojem byl nucen zareagovat čistě instinktivně a vlka probodl přímo ve skoku. Přesto mu jeho drápy vyryly na tváři trojici šrámů. To už se mezi chodícími mrtvými objevili i další vlci a pustili se ze zuřivostí sobě vlastní do útoku na obránce.

Šílenství, pomyslel si rytíř. Co mohlo divokou zvěř posednout, aby ji donutilo napadnout obránce na pahorku. Obránce, kteří byli v plném žáru boje s nemrtvými. Nedávalo to smysl. Vlci po boku kostlivců. Co se to v téhle proklaté zemi dělo? Na klení nebyl čas. Hrozba pro přeživší členy karavany se znásobila a ani Karlovo šermířské umění nemohlo stačit. A že se skutečně činil. Tam, kde se objevil, se obráncům na chvíli ulevilo a nemrtvý postup byl zastaven. Bohužel, nemohl být všude a i Fred začínal pociťovat únavu v pažích a jeho reakce nebyly již tak rychlé, jak by měly být.

Karl se kolem něho vzápětí prosmykl a podpořil jeho úsek obrany výpadem do hordy mrtvých. Tím však oslabil obranu za jejich zády a rytíř zaslechl výkřik hrůzy. Rychlý pohled přes rameno a spatřil padajícího Ottu, kterému z hrdla visel velký černý vlk.

„Ne!“ slyšel sebe samotného vykřiknout. Nemohl však nic dělat. Další dvojice vlků skočila po něm a on měl co dělat, aby uchránil svůj vlastní život. Jednomu z nich prosekl hruď dobře mířeným úderem a druhého udeřil levačkou do čumáku. Jeden byl mrtev, druhý zakňučel lehce omráčen. Oba však padli přímo na rytířovu hruď a povalili ho na záda. Mrtvého skulil bez problému, ale živý po něm ihned vyrazil. Frederick mu nastavil předloktí chráněné chrániči a tesáky zaskřípaly o ocel. Pravým okem si všiml nemrtvého vyzbrojeného palcátem, který se tyčil nad ním a chystal se mu rozdrtit lebku. Trhl levačkou i s vlkem a nastavil zvířecí tělo úderu. Vlk zaskučel, pustil se rytíře a ten sekl hrotem meče přes kostlivcovu páteř.

Obrana se hroutila a vstávající Frederick si toho byl smutně vědom. Všude kolem něj byli nemrtví a jeho společníci byli někde v tom mumraji jeho zrakům skryti. Rozzuřen beznadějností a rozhodnut padnout jako pravý rytíř řádu vyrazil se zběsilostí vpřed do masy kostěných těl a probíjel se nehledě na zranění hlouběji a hlouběji do tábora, kde, jak doufal, narazí na někoho doposud živého.

Koutkem oka se mu podařilo zahlédnout Zoru po boku Andreje bojující o holý život a chránící na zemi schoulenou Branu. Dívčina se mečem oháněla s posedlostí a fanatickým odhodláním hodným obdivu. Ač bez talentu, zatím stále žila a odrážela útoky nepřátel. Frederick k nim okamžitě vyrazil.

Probíjel se skrz nemrtvé a nehleděl na vlastní zranění. Při jednom z úderů si všiml Karla, který spěchal stejným směrem, ale měl to příliš daleko. I při svém mistrovském umění nemohl stihnout přijít včas. A Frederick již věděl, že i on přijde pozdě.

Všiml si velkého bílého vlka plížícího se skrz linie a než stihl Frederick vykřiknout varování, vlk udělal dvojici dlouhých skoků, povalil tři kostlivce a skočil přímo na Zoru. Rytířovi v tu chvíli něco ruplo v hrudi. Bolest, ne fyzická, ale mnohem hlubší a mohutnější. Věděl, že již s tím nic nenadělá, že již nemůže ovlivnit vůbec nic. Přesto se rozhodl.

Mohutně zařval a do žil se mu vlila nová mocná energie. Netušil, odkud ji čerpá a co ho posiluje, ale jeho údery nabraly na rychlosti a nohy ho během několika úderů srdce zanesly až k bílému vlkovi. Čepel se mihla a zajela hluboko do vlčího těla. Setrvačností pak vlka nabral a svalil ho ze Zořina těla. Neměl čas zkoumat její zranění, ale přesto se rozhodl jí bránit. Mrtvá či živá, její tělo nedostanou. Rozkročil se nad jejím zakrváceným tělem a pustil se do ničení a zabíjení všeho, co se přiblížilo.

V tu chvíli se u něj objevil Karl. Příliš pozdě na to, aby mohl Zoru zachránit, přesto se postavil po boku rytíře a společnými silami drželi nejspíš poslední pozici na pahorku.

 

A jak rychle vše začalo, tak také skončilo. Rytíř přesekl dalšího kostlivce a dalšímu, který se k němu plazil, rozšlápl lebku, když tu si uvědomil, že už není nikdo další, na kom by si mohl vylít svůj hněv. Kolem leželi jen mrtví a umírající. Zořino tělo bylo stále pod ním a vedle něj stojící Karl se k ní ihned sklonil, aby zkontroloval její stav.

Frederick si též všiml, jak se k nim belhá trojice Andrej, Milica a Yaroslaw. Jak se jim podařilo přežít, netušil, byl však rád, že je vidí. Alespoň někdo přežil. Stejně tak se ukázalo, že Brana žije, jen omdlela z toho všeho strachu.

„Žije. Je však již na prahu brány smrti. Mnoho času ji nezbývá,“ zhodnotil prostě a bez špetky emocí Karl, když prozkoumal Zořino tělo. Rytíř by ho za to nejraději udeřil pěstí. Jak mohl být tak bezcitný.

To však u nich již byl Andrej a se slzami v očích nejdříve zkontroloval Branu u které nenašel známky zranění a pak Zoru, nad kterou se v pláči zhroutil. Frederick upustil meč a poklekl vedle něho.

Proč to všechno. Tolik umírání. Proč on žije a ona, tak mladá a plná života, má umřít? Mnoho otázek, žádná odpověď. Jen tupá bolest v hrudi a slzy v koutcích očí. Nalezl její ruku, něžnou a křehkou, přesto ještě před pár hodinami plnou síly. Sevřel jí a cítil její živočišné teplo, které z ní pomalu utíkalo. Karl se snažil, seč mohl. Obvázal rány a z měšce u pasu vytáhl jakési byliny, které jí vpravil pod jazyk. Přesto věděl, že jí není pomoci.

Za svůj život viděl mnoho umírajících. Stovky na bojištích i mimo ně. Z počátku ho každá smrt silně vzala a nebylo to jednoduché. Brzy to však přijal a stalo se to pro něj rutinou. Smrt patří k životu a on si zvykl, že mnohokrát je on tím, kdo ji způsobuje. Nikdy však necítil to, co nyní. Nikdy si nepřál vyměnit si s umírajícím místo, nyní by však neváhal, kdyby mohl. Pro ni, kvůli ní, bez váhání.

„Ach dceruško moje, Zorko, proč, proč ty?“ lkal Andrej svíraje její tvář mezi svými dlaněmi. Rytíř si uvědomil, že jí vlk nedokázal prokousnout hrdlo. Všiml si hlubokých ran na její paži a na hrudi. Ne však na tváři a hrdle. Chránila se, bránila se do konce. A on nedokázal přijít včas. Budiž proklatý!

 

„Je tu možnost,“ promluvil opatrným tónem Karl a přejel pohledem ze Zořiny tváře přes Frederickovu až k Andrejovi, pak pokračoval, „je tu možnost, jak ji zachránit. Může žít, i když má umřít. Ještě není příliš pozdě.“

„Jak? Sotva cítím její tep,“ tázal se rytíř překvapeně. Jak by ji mohl zachránit, když ji zbývají poslední okamžiky?

            „Je to tajemství větší a starší, než lidstvo samo. Znám rituál, děděný v mém rodu po generace. Pokud ho provedu, bude žít,“ odpověděl baron a po chvíli váhání a ticha dodal, „svým způsobem.“

            „Svým způsobem? Jak to myslíš? Co s ní bude?“ ptal se okamžitě Frederick. Měl tušit, že to nebude tak prosté. Chtěl, aby Zora žila, ale jakou cenu si to na ní vybere? Bude to stále ona? Nebo bude jen bezduchou schránkou, které potkával v chrámech bohyně Efelien.

            „Je to magie. Někdo by mohl říci, že temná a zakázaná, dle mě je však příliš užitečná, než aby mohla být brána jako zlá,“ odpověděl dosti vyhýbavě Tokatský baron a uhnul pohledem od rytíře směrem k Andrejovi, „mám ji zachránit? Nezbývá mnoho času. Musíte se rozhodnout rychle.“

            „Temná magie? Co s ní hodláš provést, u bohů, nedovolím ti ji zničit duši,“ zaklel Frederick vstávající ze země a sbírající zahozený meč. „Možná zemře, ale zemře jako člověk s neposkvrněnou duší. Ne jako nějaká temná loutka. To by si nepřála.“ Věděl to, byl si jist, že ať chce Karl udělat cokoliv, to co se probudí, už nebude Zora. Ta žena, do které se zamiloval a kvůli které byl ochoten zemřít. Ať už s ní provede cokoliv, změní ji to. Temná magie tak fungovala. Nikdy nedávala nic zadarmo. A vždy si brala víc, než poskytovala.

            „Co ty víš, co by chtěla. Já jsem její strýc, já rozhodnu,“ odsekl obchodník dřív, než mohl Karl reagovat, „udělej to, sire Karle, zachraň mou neteř, ať je cena jakákoliv. Nemohu o ni přijít. Prostě nemohu.“

 „To nedovolím. Nesmíte jí pokřivit. Prostě nesmíte,“ zaskřípal zuby Frederick a postavil se do bojového postavení. Karl pohlédl z obchodníka na rytíře a pak rychle jak blesk povstal a sekl mečem v úrovni rytířovy hrudi. Ten stihl na ten nečekaný útok sotva zareagovat a jeho čepel se setkala s baronovou na poslední chvíli. Na víc se však unavený válečník nezmohl. Baronův další úder následoval nelidsky rychle a udeřil rytíře tupou stranou čepele do spánku. Fredericka pohltila temnota a jeho tělo se zhroutilo na zem mezi kosti nemrtvých. Poslední co viděl, byly paprsky slunce vycházející zpoza obzoru. Přišlo ráno.

 

Když se probudil, bylo slunce již vysoko nad obzorem a osvětlovalo celý pahorek uprostřed divokého Vinického pralesa. Rozlámaně s pažemi unavenými a rozbolavělými se postavil a rozhlédl. Všude se válela těla mrtvých vlků a kosti nemrtvých. Nyní, v denním světle, viděl rozsah útoku, který je v noci zasáhl. Nevěřil, že to dokázal přežít. On a pár dalších.

Ihned zapátral po okolí hledaje stopy jeho společníků a matně si vzpomínal na poslední okamžiky boje. Umírající Zora, Andrej, baron Karl a úder na jeho hlavu. Vzpomínky se mu vracely neuvěřitelnou rychlostí. Ihned začal prohledávat pahorek po dalších stopách. Nikde neviděl nikoho živého a dokonce i těla mrtvých společníků byla pryč. Opustili ho? Nechal Andrej obchodníka vykonat rituál? Kde jsou nyní a co se stalo se Zorou?

Okem zahlédl dvojici koní pasoucích se na nízkém svahu pahorku. Zdá se, že jeho a Ottův hřebec přežili. Při vzpomínce na svého věrného panoše pocítil bodnutí u srdce. Byl to šikovný mladík a přítel. Nemohl pro něj však nic udělat. Byl sirotek a tak nebyl nikdo, komu by řekl o jeho smrti. Ve svém srdci na něj však nezapomene.

Nyní však musel vyrazit. Kupec měl cestu do Astonice a Frederick hodlal jet přímo za ním. Pokud Zora nějakým zázrakem přežila rituál nepoznamenaná, musel ji vidět. Vyskočil na hřbet svého hřebce a Otova připojil na zadní hrušku svého sedla. Rychlým pohledem našel stezku, po které přišli a její pokračování a vyrazil. Není času nazbyt.

 

 

Do Astonice dorazil ještě téhož večera. Po rychlé jízdě a střídání koní utekl zbytek cesty jako voda a brzy se ocitl na návsi opevněné osady. Po několika otázkách místním vyhledal nový dům obchodníka Andreje a zabušil na dveře. Ty mu otevřel obchodník osobně. Překvapení na jeho tváři rytíře potěšilo a dřív, než mohl dveře zabouchnout, procpal se rytíř do předsíně, kde zatlačil obchodníka ke zdi.

„Kde je Zora? Co se s ní stalo?“ tázal se okamžitě bez okolků. Obchodník byl vylekaný a při zmínce o Zoře se mu v očích objevily slzy.

„Pryč. Je pryč,“ odpověděl tichým chraplavým hlasem, „Karl ji odvezl.“

„Cože? Proč? Proč by jí odvážel? Přežila rituál?“ tázal se rytíř. Nyní byl překvapen on. Myslel si, že ji nalezne zde. Ať již ve stavu původním, či proměněném. Nečekal však, že ji baron odveze.

„Říkal,…říkal, že rituál má několik fází a pokud,… pokud chci, aby žila, musí si ji odvézt. Neodporoval jsem. Ne potom, co tak rychle skolil vás… S prominutím,“ brblal omluvně Andrej a slzy mu stékaly po tvářích.

„Takže je pryč,“ zhodnotil Frederick a pustil Andreje od stěny. Ten smutně přikývl. „Nevím, jestli se ještě vrátí. Neřekl kdy a jestli vůbec.“

Frederick přikývl. Pokud byl baron člen nějaké temné kabaly, čemuž jeho znalosti temných rituálů nasvědčovaly, je možné, že jí hodlá použít pro své účely. Andrej už ji nikdy neuvidí. Hlupák starý. Měl ji nechat odejít. Čistou a nevinnou.

Slza mu skanula po líci a on ji rychle setřel hřbetem ruky. Tím to končí. Již není nic, co by mohl udělat. Zachránit Zoru ze spárů kabaly, o které nic netušil, bylo téměř nereálné. A o tom, že by se mohla rozhodnout odmítnout zachránění, raději nechtěl ani uvažovat. Kdo ví, co s ní provedli, v co ji změnil.

Od obchodníka odešel bez rozloučení, sedl na koně a vyrazil z osady pryč směrem na jih. Potřeboval najít nějakou práci, ve které by se ztratil a která by mu pomohla zapomenout na Zoru. I když tušil, že tak lehké to mít nebude.

 

Neutekl měsíc a Frederick projížděl jedním z Tokatských údolí. Cesta se klikatila úrodným údolím nedaleko klidného proudu řeky Talc a obilí na polích po jejích stranách rudozlatě zářilo v zapadajícím slunci.

Rytíř byl ztracen v myšlenkách a nechal svého koně, aby vybíral cestu a vedl ho tam, kam uzná za vhodné. Poslední měsíc pro něj byl krušný. Ať dělal, co dělal, nedokázal zapomenout. Spal málo, a když, měl noční můry o nemrtvých, bílém vlku a překrásné umírající dívce. Snažil se utopit v práci a bral i několik zakázek najednou, jen aby neměl volný čas na přemýšlení. Brzy však práce došla a on musel vyrazit dál. A právě v tu chvíli na něj padaly chmury a vzpomínky se vracely intenzivnější, nežli dřív.

Nyní byl natolik pohroužen do vlastní mysli, že si ani nevšiml přicházející noci a ta ho přepadla uprostřed ničeho. Nikde žádná osada ani stavení. Rozhodl se utábořit zde a jal se do práce. Rozdělal oheň a připravil přikrývky, i když věděl, že je dnes v noci nevyužije. Posadil se k ohni a zadíval se do jeho plamenů znovu ponořen v myšlenkách.

Když konečně zvedl pohled a chtěl se napít z vaku, padl jeho zrak na osobu sedící na druhé straně ohně. Šok z jeho mysli vyhnal veškerou logiku. Zbělel ve tváři a tupě civěl. Nevěřil tomu, co vidí. Nebylo to možné, prostě nebylo. Musel usnout a zdálo se mu to. Další krutá noční můra. Objevila se tu z ničeho nic. Nic neslyšel, neviděl. Ani kůň ho neupozornil. Musel to být sen.

 

„Ne, není to sen. Jsem to skutečně já, drahý,“ usmál se pobledlý obličej se stále úžasně plnými rty a velkýma modrýma očima rámovanýma dlouhými kaštanově zbarvenými vlasy. Byla stále tak překrásná, jak si ji pamatoval. Přesto nevěřil tomu, co viděl a slyšel.

„Určitě máš mnoho otázek, rytíři. Nemohu ti je zodpovědět, i kdybych chtěla. Musíš se však sebrat, přestat se rmoutit a dál žít svůj život. Musíš na mne přestat myslet, i když vím, že mne stále miluješ,“ pokračovala s lehce posmutnělým obličejem, přesto více méně hlasem bez emocí.

„Jak? Proč?“ bylo to jediné, na co se Frederick zmohl.

„Karl mě nezotročil, jak sis asi myslel. Zachránil mne. Svým způsobem. Nyní u něj studuji, učím se. Je toho spousta co musím umět, spoustu věcí k naučení. Přesto na tebe myslím, občas,“ úsměv ji zkrášlil její dokonalou tvář a Frederick od ní nedokázal odtrhnout oči. Nedokázal ani promluvit, ač by se rád ptal. Měl miliony otázek, ale nedokázal je vyřknout.

„Musím jít, Fredericku, je mi líto, ale ve skutečnosti bych tu ani neměla být. Je to příliš riskantní,“ pokračovala a vstala od ohně.

„Zoro!“ zašeptal ze všech sil, „prosím.“

Neodpověděla, otočená k ohni zády se vydala do temnoty noci s jedinou slzou kanoucí ji po líci.