Kdo jsem?

Anotace: Svírá mě divný pocit. Co se to děje? A kolik mám ještě času? Žádný. Už vypršel. Nezvládla jsem to, nedostanu odpověď. Ale přes to všechno se ke mě naklonil a pošeptal mi do ucha: ,,Jsi...

,,Eliso? Jsi nahoře?''
,,Jo mami.''
Sbíhám dolů jak nejrychleji to jde. Ale zakopla jsem na schodech, tak jako každé ráno. Fakt nemám nejmenší tušení proč. ,,Máš za dveřmi Jasona.''
,,Jasně dík za info. A necul se na mě tak, jsme jen kamarádi.''
Já s Jasonem jsme nejlepší kamarádi už od školky. Naše mámy nám plánují společnou budoucnost, ale mám takovej dojem, že celkem zbytečně. Nikdy jsme spolu nic neměli a ani to neplánujeme.

,,Co plánuješ na odpoledne, Lisi?''
,,Nic jako vždycky a neříkej mi Lisi, dík. Jmenuju se Elisa.''
,,Víš, že mě to baví.''
,,Ano to vím, ale to nemění nic na faktu, že se mi tohle oslovení nelíbí, Jasone.''
,,A půjdeš odpoledne se mnou?''
,,Kam?''
,,Tajemství.''
,,Tak fajn.''
Takže najednou mám i odpolední plán. Jsem tichý a samostatný člověk. Nevyhledávám společnost a pokud mě chce vzít někam Jason, vím, že to bude někde kde bude spousta lidí. Nebráním se tomu, protože můj psycholog říká, že jsem ve věku kdy bych měla být mezi svými vrstevníky a ne sedět doma v knížkách. Jenže s Jasonovými kamarády nikdy nezažiju to co Annabeth s Perym a Groverem, nebo to co Tris s neohroženými. Mám ráda knížky, protože můžu snít o tom, že hlavní postava jsem já a děj okolo je moje dobrodružství.
Sraz máme za deset minut, což pro mě znamená, že se musím trochu upravit. Učešu si svoje dlouhé kaštanové vlasy, ale pro tentokrát je nechám rozpuštěné. Hodím na sebe černé tílko, džíny, jak jinak než černé a koženou bundu. Nejsem metalistka ani gotička, ale v černé se cítím nejvíc svá.

,,Čaues.'', pronesu směrem k hloučku kluků. ,,Kde je Jason?''
,,Nevím Eliso, říkal, že si musí ještě něco zařídit a pak za námi dorazí. Pojď půjdeme.''
,,Jestli mě s sebou nechcete tahat, nebudu se vnucovat, fakt ne. S Jasonem se uvidím zítra na obědě u jeho mamky takže...''
,,Stačí. Pojď a neodmlouvej.''
Sebrala jsem se a šla za nimi. Šli jsme po staré železnici. Vlaky tu už dávno nejezdí a všechno je zrezlé. Myslím, že vím kam jdeme. Nedaleko odsud je stará nádražní budova. Ale ta je polorozpadlá, co bychom tam dělali? Ne, tuhle myšlenku můžu zavrhnout, tam určitě nepůjdeme.
Bohužel moje intuice byla správná. Obešli jsme budovu a kluci začali lézt jeden po druhém oknem dovnitř do jediné nerozbourané části. Zavánělo to dobrodružstvím, takže jsem ani chvilinku neváhala a vlezla jsem za nimi.Ani jsem nestačila konstatovat, že se tváří jako kdyby viděli ducha a v tom jsem to spatřila taky. Obrovský sál s křišťálovými lustry. Nemám ponětí jak se to sem mohlo vejít, ale to bylo to poslední co mě v tuhle chvíli trápilo.Všude v sále byli lidé a stoly. Až najednou z ničeho nic mi došlo, co se tu vlastně děje. Všichni hosté a teď už i kluci se vznášeli asi metr nad zemí. Zajímavé bylo, že jsem na ně ani přes to nekoukala ze spodu. Podívala jsem se pod sebe. ,,Páni.'', vypadlo ze mě. Na sobě jsem měla dlouhé bílé šaty poseté drobounkými perličkami. Vznášela jsem se stejně jako všichni ostatní. Doplula jsem k zrcadlu a když jsem se viděla, zatajil se mi dech. Slušelo mi to. Ostatní v sále si asi mysleli to samé, protože najednou všechno ztichlo a zírali na mě.

,,Eliso? Tak tys dorazila. Vypadáš úchvatně.'' Byl to Jasonův hlas.
,,Jasone?'', tohle bylo jediné, na co jsem se zmohla.
,,Pojď prosím se mnou.''
Než jsem ztichla cokoli říct, držel mě za ruku a ladně mě vedl uličkou mezi hosty. Vedl mě stále dál jakousi chodbou.
,,Co tohle je?'', zeptala jsem se konečně.
,,Tohle je moje království. Je to království kouzelných a mysteriozních bytostí jako jsme my dva. Nikdo kromě nás tohle nevidí.''
,,Jak to myslíš? Tvoje království?''
,,Ano. Jsem zdejší král a dnešní slavnost je pořádaná na tvou počest.''

Došli jsme na místo. Byla to místnost se stolkem, dvěma židlemi a
přesýpacími hodinami.
,,Máš 10 minut na to, aby ses dostala z téhle místnosti. Je jedno jak to uděláš. Pokud uspěješ dozvíš se víc o našem světě a řeknu ti kdo ve skutečnosti jsi. Pokud ne. No ostatně to sama uvidíš. Hodně štěstí.''
Otočil hodiny a zmizel. Zmizel i stolek a židle. Jediné co zůstalo byli otočené hodiny, které odsypávali mých deset minut. Rozhlédla jsem se a uviděla jsem desatery dveře. Mám už asi je devět minut, což znamená, že mám čas otevřít jen devatery. Rozbíhám se k prvním, ale objeví se před nimi obrovský had. Zkouším to na druhou stranu. Nic. Vždy když doběhnu k nějakému východu, objeví se před ním nějaká potvora. Zoufale se otáčím na hodiny. Víc než půlka písku je pryč. Jsem tu jako myš chycená v kleci. Nemám jak uniknout. Svírá mě divný pocit. Co se to děje? A kolik mám ještě času? Žádný. Už vypršel. Nezvládla jsem to, nedostanu odpověď. Ale přes to všechno se ke mě naklonil a pošeptal mi do ucha: ,,Jsi mrtvá.''
Zírala jsem na něj. Jak je to možné?
,,Jak je to možné?'', zopakovala jsem nahlas. Ale odpověď nepřišla. A už nikdy nepřijde. Měla jsem možnost jí získat, ale zklamala jsem. Nyní je mi souzeno zůstat zde s ostatními mrtvými kouzelnými bytostmi a čekat na další nevinnou dívku, která by mohla projít dveřmi a najít odpověď.