Uš to bude…

Anotace: Stromy voní a v dálce, v některé ze vsí v rovinatém podhůří, zavyl pes. Padá noc. Brzy bude příliš tma na další cestu…

   Po ztemnělém nebi táhly cáry našedlých oblaků, odspoda nasvícené zapadajícím sluncem. Jako jedovatý kouř, jako by krvácely… Větve borovic v nedalekém hájku, živořících v písčité půdě plošiny, se pohupovaly v tichém vánku. Koně občas frkli nebo mrskli ocasem, aby odehnali mouchu. Jinak se nic nehýbalo. Jako by svět na hraně skály na okamžik zmrtvěl. Skupinka jezdců tiše, nervózně čekala s pohledy obrácenými ke strži, nad níž se jako potrhaná křídla umírajícího netopýra třepotal, došeda opraný, plášť čarodějnice.  Nehybně stála proti poslednímu světlu vycházejícímu odněkud z pod polí před obzorem, hluboko pod jejíma, kamínky drtícíma, nohama. Zachroupalo to, když se ohlédla na své průvodce. Velitel jezdů přimhouřil zmrzačené víčko, aby jí dal na srozuměnou, že dostane tolik času, kolik bude potřeba. Nechtěl se s ní hádat. Ne po tom, co se stalo včera. Otočila se zpět a vycenila zuby ostré jako břitvy. Zasyčela, jako když se víno vydá ven ze džbánu, jako když umírá had. Velitel, aniž by se obtěžoval i jen nakrčit nos, se odvrátil od té ženské a pozorně se zadíval do tváří svých mužů. Ohyzdných, podrápaných, zarostlých, zjizvených, místy zamodralých, jen o málo čistších, než jejich duše. I to ale stačilo, aby pět bledých oválů zářilo do nastávající noci. Upoutal ho nejmladší, sotva kluk. Zacukal nosem, a jak velitel věděl i ušima, skrytýma pod přilbou, až mu podebraný zežloutlý strup na tváři popraskal a začal znovu krvácet. Pohledem sjel křivku zad jezdce před sebou. Hledal, kam vrazit nůž. Velitel se v duchu usmál, nedával klukovi víc jak měsíc,… loni.

   Čarodějnice se stále nehýbala, jen plášť povlával v chladnoucím větru. Dlouhé, vytrvalé syčení se neslo až k nim. Její kůň zafrkal a vyhodil. Velitel si ho přitáhl a několikrát ho švihnul otěžemi v barvě drti z lesních plodů. Ozdoby na fialovém uzdění a dámském sedle se zaleskly a čarodějnice jemně naklonila hlavu jejich směrem. Ale nezasáhla, bylo potřeba klisnu usměrnit dřív, než poplaší ostatní koně. V posledním světle, které měli využít k další cestě, nechtěl honit zdivočelá zvířata řídkým lesem. Jeho muži by je sice zvládli, ale tři teď byla bez jezdců a on nechtěl riskovat. Povolil si řemínek otlučené helmy a zajel rukou pod batvat. Kroužky rukavice zaskřípěly o kus zubatého kovu přivařený nad čelem, jeho trofej. Muž na hlídce na něj vycenil zuby v náznaku pološíleného úsměvu. Čtvrtina byla zkažených, čtvrtina polámaných a čtvrtina chyběla. Jeho zasolená, sluncem a větrem zbičovaná výstroj zaúpěla, jak opět zmizel ve větvích. Natáhl ruku k jezdci napravo, aby si od něj vzal otěže malého koníka s dlouhýma nohama a poslal ho po cestě napřed. Stačil jediný pohyb bradou. Jeho muži věděli, co mají dělat. Bylo tak snazší nedívat se do očí. Nevidět prázdnotu a hlad. Mnoho druhů hladu.

   Čarodějnice sledovala odjíždějícího muže, dokud nezmizel v zákrutu tenké písčité stezky a nestal se pableskováním mezi štíhlými kmeny stromů. Neschvalovala, aby se jeden z nich oddělil… zvlášť ne on, ale věděla, že ty dva je potřeba rozdělit a zaměstnat, než se na sebe vrhnou.

   Mávl na dalšího jezdce za sebou. Ten přijel blíž, a na obdobný posunek se vydal zpět v jejich stopách. Velitel se zamračil, přes ústa se mu táhla čerstvá jizva. Nějak moc náhod najednou. „Až tě chytnu, ty zmetku, jak si to děláš, zpřerážím ti hnáty!“ pomyslel si. Zatím mohl jen čekat a kontrolovat, aby si rty nezačal zevnitř okusovat, jak ho čarodějnice varovala.  Ta stále nikam nepokročila a čněla proti tmavomodrému nebi a pomerančové prouze obzoru jako tmavší skvrna. Pozoroval její vyhublé nohy a kostnaté boky, vyklouznuvší z pláště. Jak je to dlouho, co byla krásná…? Zavrčel a odplivl si, měl příliš mnoho starostí a zájemců o ně, aby dumal o nesmyslech. Za sebou jasně cítil pohledy a nože, které hledají to správné místo. Zavrzal o sedlo, když se natočil, aby slyšel, o čem si ti dva za ním povídají, ale slaboulinký vítr tichá slova odnášel daleko od něho. Znovu se otočil k čarodějnici a s odevzdaným zafuněním sesedl. Tohle bude na dlouho. Dvojice za ním ho následovala a zezadu se k němu natáhla tříprstá ruka. Odevzdal světle voskované a fialové otěže. Vlastního koně chtěl obstarat sám. Zahlédl ale, jak se muž, vyslaný nazpět, vrací. Rychle se vrací. Zavrčel a mrsknul vším, co držel, o zem. Bezejmenný kůň, uvyklý výbuchům jeho vzteku, se na něj jen pohrdavě podíval.

   Vydal se k okraji srázu a cestou odřenýma špičkama rozrážel písek a kamínky. Nezáleželo na tom, jejich koně, spásající tenkou lesní trávu, cestu brzy rozryjí tak, že nebude pochyb o tom, že tudy projížděli. „Pospěšte si…!“ ucedil skrz popraskané zuby a ona jen zkřivila černé rty v bezhlesné odpovědi. Možná mezi nimi zahlédl nesouhlasné kmitnutí jednoho z hadích jazýčků.

   Prošel kolem, aniž by se ho dotkla a nahlédl do prohlubně pod pokřivenou borovičkou, kterou strážila. Dítě v díře se ošilo a zasténalo. Zamračil se a shledal, že tady nic nezmůže „Skonči to!“ přikázal čarodějnici a vrátil se ke koním ukrytým v lese, kam právě dorazil jezdec. Čarodějnice ho sledovala pohledem a pak upřela nemrkající oči na chlapečka.

   „Neudrželi stopu.“ pohrdlivě odfrkl jezdec a seskočil, aby si i jeho kůň odpočinul s ostatními. „Dobré zprávy nebývají pravdivé!“ uprskl velitel a zatoužil, dát mu pěstí. Dobře ale věděl, jak rychlej ten parchant je. Alespoň něco, když už moc rozumu nepobral. „Příště, až tě někam pošlu, očekávám…“ vzal ho, téměř přátelsky, za rameno pihovaté počínající rzí, ale větu nedokončil. Všichni zaslechli povědomý cvrkot od hrany strže a vrhli se ke koním. I hlídka seskočil ze stromu.

   Asi dvouletý klučina, dřepící v proláklině mezi pokroucenou borovičkou a okrajem cesty na hraně strže tak, aby slyšel potok pod skálou, se široce usmál na čarodějnici nad sebou a zamrkal šedohnědýma očima „Utřííít!“