Save the Worlds 02 - Vetřelec

Anotace: Pokračování Améliina dobrodružství v povídce Save the Worlds :)

„To netuším,“ reagoval na její otázku starý muž s bílými vlasy a statnou postavou, přičemž si Amélii zmateně prohlížel svýma jiskřivýma očima, které dívku dokonale fascinovaly. „Vždyť jsme tu přece všichni, ne?“ podotkl mladý kluk, přibližně ve stejném věku jako Amélie a založil si ruce na hrudi. Když k němu Amélie stočila pohled tak zjistila že je velice pohledný. Tedy, alespoň jí to tak připadalo.

Měl špinavé blond vlasy, které mu padaly do čela a bodavé, již na daleký pohled světlé oči. Jeho ledový pohled, aniž by věděla proč, ji i přes svůj chlad zahřál u srdce. Zalíbil se jí tak moc, až by málem zapomněla, v jaké bizarní se to ocitla situaci. Raději odvrátila pohled pryč a v tu chvíli se konečně odhodlala promluvit.

„Ehm... Já... Kde... Kde to jsem?!“ vykoktala zoufale, přičemž zjistila, že jí neskutečně vyschlo v krku. Najednou její mozek znovu začal jet na plné obrátky a v jejích myšlenkách zavládl chaos. Co to kurva..?!! KDE TO SAKRA JSEM??? Jak jsem se sem dostala??? A co je tohle doprdele za lidi?! Počkat! Tohle se mi jenom zdá, právě teď ležím ve své měkoučké postýlce a spím. Určitě jsem to po tom Jackově rámusu znova zalomila a všechno se mi to jenom zdá! Jo, to je ono, klid Em, klid. Teď jen stačí, aby ses z tohohle hrozného snu probrala a se vším bude konec. Amélie prudce zavřela oči, s jistotou, že až je zase otevře, spatří známé zdi svého pokoje.

To se ale nestalo. Když je otevřela, nic se nezměnilo. Naprosto nic. Byl tu pořád ten samý velkolepý sál, skupina neznámých lidí a ona, dřepící na studené podlaze uprostřed místnosti. Nemohla uvěřit tomu co vidí, a tak si pro jistotu, že nemá vidiny ještě pořádně promnula oči svými pěstmi. Žádná změna se ale nedostavila.

„Děvče, jak se jmenuješ?“ přistoupila k ní ta drobná mladá zrzka a věnovala jí velice laskavý a vřelý pohled. „Jsem Amélie,“ zašeptala, „a kdo jste vy? A kde to jsem?“ zeptala se s pohledem vystrašeného štěněte, protože přešně tak se cítila. Jako zatoulaný pejsek.

„Já jsem Merinda drahoušku a ty se právě teď nacházíš v Diamantové pevnosti.“ Měla sice medový hlas, ale to dívku nijak neuklidňovalo. „Kde že?“ Amélii pomalu začínalo docházet, že tohle asi nebude sen, a tak se neohrabaně vyšvihla ze sedu a začala se vyděšeně rozhlížet všude okolo jako blázen. „A... Jak jsem se sem dostala?!“ vyjekla a udělala krok dozadu, směrem od Merindy ve snaze být od ní co nejdál. Vlastně, být od všech těch cizích lidí co nejdál.

Začala si jednotlivě prohlížet osobu po osobě. Vedle toho pěkného kluka stála vysoká hubená žena středního věku, s blonďatými vlasy, sahajícími po ramena a s přísným výrazem ve tváři, který Amélii naháněl hrůzu. Najednou dostala pocit, jako kdyby ji ta žena snad nenáviděla či co.

Osoba po její pravici, která dřepěla na zemi byla naproti tomu velmi mladá dívka nízkého vzrůstu, se zlatavými sestříhanými vlasy a s šibalským úsměvem na tváři. Vypadalo to, že si tohle náhlé pozdvižení velice užívá, protože její oči přímo jiskřily nadšením.

Hned vedle ní seděl na podlaze kluk, zřejmě ve stejném věku jako Amélie, s divoce rozcuchanými hnědými vlasy, vystupujících do vzduchu jako kdyby to byl papoušek. Měl pusu dokořán, jelikož byl nejspíš velice překvapený situací, které je přítomen. No rozhodně nebyl víc překvapený, než Amélie.

Kromě Merindy, té ženy, která vypadá jako víla, křížená se skřítkem tu byl ještě ten mohutný starý muž, z kterého vyzařovala podivná vnitřní síla a moudrost stáří. To v Amélii vyvolávalo pocit přirozeného respektu a úcty.

No a nakonec, úplně vzadu zahlédla jak se o stěnu opírá mladý kluk, s uhlovými kudrnatými vlasy. Stál tak trochu stranou od ostatních, takže si ho Amélie málem nevšimla. Mladík se na ni mile usmál a dívce se zdálo, že to je snad první upřímný projev pozitivní energie, kterého se jí na tomhle místě dostalo.

Najednou jí někdo položil ruku na rameno. Amélie sebou prudce cukla a okamžitě se ohlédla, kdo si to dovolil narušit její osobní prostor. Navíc v takové situaci... „Neboj se,“ usmála se na ni mladá žena, jemně ji chytila za ruku a upřela na ni své hluboké, tmavě modré oči. Amélii najednou připadalo, jako kdyby ji snad viděla až na dno dušo. Bylo to docela děsivé, až ji z toho zamrazilo.

„Jmenuji se Edel. Vím, že jsi teď velmi zmatená a máš strach, ale všechno ti vysvětlíme.“ dívka na ni visela pohledem jako kdyby ji ta žena snad uhranula nebo co. „Tady jsi v bezpečí, Amélie,“ pohladila ji po dlani, až ucítila její sametově hebkou pleť. Sice nic nechápala, ale z nějakého důvodu se najednou cítila mnohem klidnější. Co je ta ženská zač?

Přistoupil k nim starý muž co na ni pořád hleděl s jistým překvapením ve tváři a na okamžik se Amélii zdálo, že se mu na ní mihl úsměv. „Já jsem Dungeron,“ prohlásil muž a už podle hlasu dívka poznala, že tento člověk prostě nemůže být zlý, i když ho nezná a neví co je vlastně zač. Kromě vznešenosti, která ho obklopovala na ni totiž působil i jako neuvěřitelně milý a skromný muž.

„Co si o tom myslíš, Edel?“ pohlédl na svou nejspíš přítelkyni. „Ona sem patří stejně jako ostatní,“ prohlásila sebejistě a mile se na Amélii usmála.

„Ale to přece není možné,“ promluvila zničehonic ta blonďatá žena a založila si při tom ruce na prsou. „Tohle musí být nějaký omyl, mýlka. Každý z našich nástupců už tu je, ke komu by patřila, když tu nemá mentora? Vždycky jsme byly čtyři, ona sem nepatří.“ Tón, kterým mluvila byl odměřený a velice chladný. K Améliinu strachu z ní se nyní přidalo i uvědomění, jak moc je jí tahle ledová královna nesympatická.

„Portál se nikdy neplete,“ řekla Edel ploše, ignorujíc názor své přítelkyně a otočila se směrem k mladším členům skupiny. Až teď si Amélie všimla jejích krásných vlasů barvy noci, s modrými odlesky, vyčesaných do vysokého drdolu s ofinou, který jen podtrhoval její ženskost. „Takže teď jako co?“ přistoupila k ní a k Edel ta blonďatá fúrie. „To ji tu máme nechat? Vždyť je to obyčejná malá holka!“ pohlédla na ni s opovržením v očích. „K čemu by nám byla? Máme na práci jiné věci, než hlídání!“ O čem se to tady sakra baví?! Amélii začínalo štvát, že naprosto nerozumí tomu, co se tady právě děje.

„Ale moje drahá Ofélie...“ najednou Edel vzala obě Améliiny dlaně do svých rukou a dlouze si je prohlédla. „Ona vůbec není obyčejná,“ mrkla na svou přítelkyni, která najednou zkoprněla a naklonila hlavu na stranu. Co se stalo..? Proč se mě tak dotýká? Jak jako, že nejsem obyčejná? Vtom se na ni mladá žena otočila, probodla ji studánkově modrýma očima a řekla něco co se Amélii navždy zapsalo do paměti.

„Vítej v týmu, Amélie.“