Rodinné svazky

Anotace: Rodinu si nikdo z nás vybrat nemůže.Ani přátelé,parnter či práce,plnohodnotnou rodinu prostě nikdy nenahradí.Ti co ji nemají,tvrdí že tomu tak není.Těm šťastným co mají milující rodinu,nemusí nikdo nic namlouvat.Vědí svoje. A I tak jsou vztahy těžké...

Chlad dráždil kůži a měnil dech v páru. Zima odívala svět do tmavého pláště ještě v půl sedmé ráno. Vracela jsem se domů z noční značně unavená. S vidinou blízké postele jsem příliž nedávala pozor na to kam jdu, moje pohyby byly již naučené a tělo vědělo kam jít. Zastavila jsem se těsně za semaforem abych se vysmrkala, když jsem uslyšela strašlivou ránu. Nad hlavou mi proletel kus nárazníku. Prudce jsem se otočila. Za mnou stálo auto. Nabourané. Jakoby obtočené kolem neviditelnho sloupu. Poplašeně jsem sáhla po telefonu ale vypadl mi z ruky. Sehla jsem se k němu a chtěla volat záchranu, když jsem slyšela nějakou cizí ženu jak už mluví s operátorkou.
"Já vůbec nevím co se stalo! Rychle!" křčela hystericky a držela se za obličej. Nebylo jak bych pomohla, z tohohle ho budou muset vystříhat a obávám se, že už nebude co. Smutně jsem si povzdechla a pokračovala v cestě. Samu sebe jsem přesvědčovala, že už nebylo nic víc v mých silách když jsem se naposledy ohlédla za tím autem. Spatřila jsem podezřelou postavu. Měla tak možná dva metry a přes hlavu kapuci. Díval se do země a pomalu kráčel mým směrem. Nemám ráda když cizí jdou tak blízko. Uhnula jsem jeho trase a počkala, dokud neprošel. No jo jenže to by musel projít. Zastavil asi pět metru ode mě. Stal. Nic neříkal, nehnul brvou ani nevzhlédl. Z boku mého srdce mě začal popichovat strach. Nechtěla jsem se k tomu člověku otočit zády. Oči mi únavou padali ale strach je nutil zůstat otevřené. Museli jsme tam stát asi deset minut, když jsem se přidala ke skupince lidí jdoucí do metra. Ten muž nás nesledoval. Ulevilo se mi. Jak se eskalátory blížili k nástupišti opouštěl mě i tísnivý pocit bezmoci. Metro jelo témeř okamžitě a mě napadlo, že na mě asi dává někdo pozor.
Vypustila jsem z hlavy muže i nehodu a usmála se na svou unavenou boubelatou tvář v odraze. Opřela jsem o stěnu a čekala jako každý. Na následující zastávce se dveře otevřeli. Ten vysoký muž skoro neprošel dveřmi musel se ohnout. Přes hlavu měl kapuci. Podezřívavým pohledem jsem ho počastovala jen já ale každý kdo seděl ve stejném vagonu. Stoupl si těsně ke mě. Slečna stojící dřív u mě, odešla na druhou stranu soupravy a vyděšeně si nás měřila. Pokla jsem a dívala se před sebe. Nejednou se mi vyplatilo, na podezřelé lidi nezírat a ani si jich nevšímat. Pak si všimnou oni. No jo chytré a moudré, jenže on si mě už všiml! Byl to stoprocentně ten z Florence ale jak se proboha tak rychle dostal sem? Nebo to nebyl on? Já už ani vlastně nevím...snažila jsem se to vypustit z hlavy ale to jde dost těžko, když u vás ta daná osoba stojí tak blízko. Nebylo kam se posunout. Stoupnout si jinam jako ta blondýnka bybylo jako přiznání. Musela jsem čekat. Konečně moje stanice. Ani jsem se neotočila a vyrazila. odvážila jsem se otočit až když jsem eskalatorem vyjela skoro až nahoru. Ulevilo se mi když jsem ho v té troše nespatřila. Jenže pak se vynořil a stoupl si na něj. Ani nevzhlédl. Nechápavě jsem pokračovala v cestě, tak tak jsem zakopla o nějakýho bezdomovce co s ohnutým hřbetem žebral. Jdi makat, řekla jsem si pro sebe a na vteřinku zapoměla na svůj problém. Klykatými uličkami jsem se dostala ke své zastávce. Ale on stejně šel za mnou. Skloněný, nahrbeny jako by celou cestu nemohl popadnout dech. Líně a pomalu, jako by nepotřeboval vědět kudy jdu a jak rychle. Děsila mě představa že si je sebou natolik jistý, že mě dostihne. No jistě, říká si tlustá holka ta moc rychle utíkat nebude. S tím se trefil. Nesnášim nespravedlnost stejně jako běhání. Všude chodim dřív právě proto abych se této sportovní aktivitě vyhnula. Zvláštní, touhle dobou je všude lidí spousty, jedou do práce, do školy, vrací se domů z nočních toulek...ale teď byl prázdninový víkend a nikde ani noha. Jsem kousek od našeho bytu, který sdílím s jedou ze svých dvou sester ale stejně asi nebude doma. Přece ho neodvedu přímo do svého bydliště. Přešla jsem odbočku k nám a pomalu kráčela dál. On tiše za mnou. Paže se mi třásly ale nohy šli neochvějně dál.Najednou se předemnou zastavil autobus. Jsem na zastavce? Skočila jsem do něj. Přilepila jsem se na okénko a sledovala neznámého. Zastavil se. Letmí pohyb mi naznačil, že bych se mohla střetnout s jeho zrakem. Schovala jsem se a tiskla se ke zdi. Pomáhalo mi to utlačit strach co ve mě rostl. Ulevilo se mi, když se rozjel. Jede zpět k mému bytu! Víc štěstí jsem snad nemohla mít, říkám si když vystupuju ven ale kdo tam není? Ten muž. Stojí opřený o sloup značky a díva se do země. Zoufale jsem si povzdechla a chtěla se vrátit jenže autobusák mi zavřel před nosem a ujel. Co dělat? CO on chce vlastně dělat? Proč a k čemu to všechno? Zírala jsem na něj několik dlouhých minut, než jsem se opět dala do pohybu. Kráčela jsem s chmurnými myšlenkami o svém konci. Už to trvalo příliž dlouho. Začala jsem v tom vidět jiný smysl. Cche me vidět zlomenou, prosící za odpuštění? Ubohou, zoufalou...baví ho psychický teror, před zakončení vysvobozením? Tu radost mu neudělam. Dodávala jsem si odvahu hrdinskými myšlenkami a hláškami pronesenými plné odvahy. Byla jsem tak zahleděná...tak neopatrná. Zastavila jsem se. Předemnou se tyčila dlouhá zeď. Byla jsem v pasti.

"No do pr..." hlesla jsem. uhnula jsem hlavou na stranu. Muž se objevil v uličce a bez sebemenšího zaváhání zabočil ke mě. Blížil se. Nezastavil. Srdce se mi chvělo. Očima jsem zoufale hledala něco čím se bránit. Matrace, pytle s odpadky, násada od koštěte...moment to je..nějaká železná tyč? Uslyšela jsem nohy v zběsilém sprintu. Ale on šel stejným pomalým pohybem. Ohlédla jsem se. Z uličky se vyřítila žena. Srazila muže, dřív než stačil cokoliv udělat.

"GO!" zařvala. I se svou mizernou angličtinou mi bylo jasné co říká ale jen jsem zacouvala pár kroků zpět. Můje hrdost i Ochranitelský pud byl zpět. Jak mohu odejít když ona pro mě riskuje? Zprávy jsou plné bláhových lídí co přišlo o život pro pocit, že musí pomoci. Hrdinů jsou plné hřbitovi. Lepší být živý zbabělec než mrtví hrdina. Mnohdy se o hrdinství stejně nikdo nedoví. Stála jsem a sledovala šarvátku. Vzteklé nelidské vrčení a její křik. Střídala několik různých jazyků až si vzpoměla, že se nachází v česku. "Běž! Zmiz odsud!" ne tohle přece nejde. Zamračila jsem se. Zápasila jsem sama se sebou. Můj pud sebezáchovy, spravedlnosti a touhy být středem vděku, se ve mě přeli. Bolavě. Ozval další se výkřik a žena dopadla na zem. Bolavě se svíjela mezitím co se nad ní ten muž tyčil. Němá hrozba. Kromě hrčení a vrčení nevydal jiného hlásku. Ne! To ne! Natáhla jsem se k tyči a pomalu překonala vzdálenost tří kroků, co mě od útočníka dělila. Rozpřáhla jsem se a vší silou, která není zrovna malá, jsem ho přetáhla po hlavě a zádech. Osoba se svalila vedle mé zachránkyně. Kápě mu spadla. V bledém světle lampy mi oba přišli pořád až moc tmavý. Oba byli černoši žena o něco tmavší.Ale té jsem si nevšímala. Nemohla jsem odtrhnout zrak od toho muže. Jeho oči...zářivé karmínové na mě vyjeveně zírali, jako kdyby mě až teď poznaly. Mnouce si týl byl šokován myšlenkou co se mnou v nevědomosti chtěl provést. Cítila jsem se paralizovaná...nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem myslet. Nic okolo jsem nedokázala vním ani to jak vypadá. Jen ty zvláštní oči. Cítila jsem jak se mnou někdo škube. Bylo to jako když mi někdo vytáhne hlavu z vody, jako procitnutí z živého snu...nebo?

Probudila jsem se politá studeným potem. Zhluboka jsem dýchala a měla pocit, že jsem na nějakém neznámém místě. Par vteřin jsem se rozhlížela vyděšeně po místnosti, jako kdybych svůj pokoj nepoznávala. Studily mě nohy, s utkvělou představou, že mě někdo za ně vytáhne do temnot skříně, jsem si je pořádně přikryla. Zašátrala jsem po světle a našla pití. Sakra. ulevila jsem si v duchu a pomalu uklidňovala splašené srdce. Sen...živý, opravdový...už je pryč. Je to dávno pryč.Utřela jsem si pot na čele do dlaně a tu pak o prostěradlo. Posadila jsem se s nohami na koberci, vnímajíc každé vlákno. Ještě jsem nebyla uplně v klidu, když mi zavzučely vibrace mobilu. Vyčerpaně jsem po něm sáhla. Číslo už nějakou dobu znám. Ušklíbla jsem se ale byl to spíš zlý škleb, vzhledem ke snu.

"Uvidíme se dnes? Myslím na tebe." zněla prostá sms. Za dne by mě to potěšilo ale teď, po tom snu jenž mi pár věcí připoměl...snažila jsem se vzpomenout na nějaké své neodkladné povinnosti, co dneska mám. Zase jsem se položila a po pár dlouhých minutách zase usnula. Jakmile jsem tohoto muže poznala věděla jsem, že můj poklidný až nudný život popořene docela jiný motor a dostanu se do společnosti ne úplně všední. Ale pro boha sny jsem doufala, že vynechá. Vím co je zač, kým je a co dělá, kdo jsou jeho přátelé, kupáni a nevadí mi to. Kupodivu se mi nehnusí ani způsob jeho obživy ačkoliv bych radši kdyby to nedělal...ale čeká mě ještě mnoho překážek. Mnohé z nich mi ještě na mysl ani nepřišli a už ty co ano...nejsem si jistá jestli to zvládnu. Moje povaha je však taková. Nevzdávám se, neutíkám. Raději zemřít v boji než se podvolit zlé vůli.